33 Cdo 1919/2015

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 135 odst. 2
  • OSŘ - § 159a
  • ObčZ 1964 - § 544 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LAROS s. r. o. se sídlem Benešov, Jana Nohy 1285, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti žalovanému S. Š., zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Šítkova 233/1, o 941.206,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 53/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2014, č. j. 25 C 53/2012-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 941.206,70 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu za období od 13. 3. 2009 do 20. 9. 2011 včetně.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 25 C 53/2012-65, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 941.206,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 28. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 941.206,70 Kč za dobu od 6. 3. 2012 do 27. 2. 2013 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela se žalovaným jako objednatelem dne 18. 10. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování komunikace k 27 rodinným domům v T. za cenu 1.021.936 Kč. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě, na niž zhotovitelce vznikne nárok v případě prodlení objednatele s hrazením faktur ve výši 0,1% z vyfakturované částky za každý den prodlení. Žalovaný neuhradil žalobkyni včas postupně vyúčtované částky - zálohy na cenu díla (tj. částku 100.000 Kč splatnou k 24. 1. 2003, částku 498.383 Kč splatnou k 30. 7. 2003, částku 300.000 Kč splatnou k 31. 7. 2003 a částku 123.553 Kč splatnou k 6. 10. 2003). O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni cenu díla ve výši 1.021.936 Kč rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 25 Co 485/2008-162, vydaným v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 212/2003. Žalovaný zaplatil cenu díla až 11. 6. 2012. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2009, č. j. 18 C 73/2009-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu za období od 11. 3. 2006 do 12. 3. 2009, na kterou jí vznikl nárok v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla. Soud prvního stupně dovodil, že je v tomto řízení vázán podle § 135 odst. 2 o. s. ř. pravomocnými výroky rozsudků o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni cenu díla a smluvní pokutu za předchozí dobu prodlení se zaplacením ceny díla, a není již oprávněn znovu posuzovat ujednání o smluvní pokutě. Z pravomocných rozsudků plyne právní závěr, že účastníci si sjednali smluvní pokutu v souladu s § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), a v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla vznikl žalobkyni nárok na její zaplacení. Obranu žalovaného, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením jeho pohledávky z titulu smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla, soud prvního stupně neuznal vzhledem k tomu, že žalobkyně úspěšně uplatnila námitku promlčení započítávané pohledávky. K námitce žalovaného, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., soud prvního stupně konstatoval, že tato otázka již byla vyřešena předchozím pravomocným rozhodnutím soudu. Žalobě na zaplacení smluvní pokuty za období od 13. 3. 2009 do 20. 9. 2011 proto vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 28 Co 363/2014-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že otázky předání díla, ceny díla a platnosti ujednání o smluvní pokutě, a to i z hlediska dobrých mravů soudy závazně posoudily v pravomocně skončených řízeních, a že soud je v tomto řízení mezi týmiž účastníky jejich posouzením vázán (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 a sp. zn. 20 Cdo 2431/2010). S poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, v němž soud řešil nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za dřívější období, shledal žalobu důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to vázanosti předchozími rozhodnutími v jiných věcech, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu prezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, a ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2009. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a oproti názoru odvolacího soudu prosazuje, že v tomto řízení soud musí sám posoudit otázky předání díla, ceny díla, platnosti ujednání o smluvní pokutě, a to i z hlediska dobrých mravů, a vypořádat se s jeho obrannými argumenty, jež jednotlivě rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o závaznosti vyřešení předběžných otázek v předcházejících řízeních. Námitky žalovaného nepokládá za důvodné a navrhuje, aby dovolací soud jeho dovolání odmítl, případně zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaný zpochybňuje správnost právního závěru, že soud je ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán tím, jak byly vyřešeny předběžné otázky předání díla a ceny díla, platnosti ujednání o smluvní pokutě a to i z hlediska dobrých mravů v odůvodnění pravomocných rozhodnutí předcházejících danému řízení mezi totožnými účastníky.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu smluvní pokuta není příslušenstvím zajištěné pohledávky, je samostatným majetkovým nárokem; přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, a ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008). Je-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2003, a rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008).

Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).

Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že jde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, jestliže tato předběžná otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1963/2009, vyjádřil a odůvodnil právní závěr, podle něhož předpokladem závaznosti řešení předběžné otázky pro další spory je, aby tato předběžná otázka byla řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle § 80 písm. c/ o. s. ř.).

V posuzované věci bylo rozhodováno o žalobě požadující po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla za období od 13. 3. 2009 do 20. 9. 2011 za situace, kdy v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1pod sp. zn. 12 C 212/2003 byla pravomocným žalobě vyhovujícím výrokem rozsudku závazně pro účastníky řízení a pro všechny orgány vyřešena otázka, zda žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení ceny díla. Otázku, zda dílo bylo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí (tj. nerozhodl o ní výrokem). Její řešení není tudíž pro soud v jiném řízení závazné. V dalším předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 73/2009 bylo pravomocným přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení - a v tomto rozsahu i pro soud v nyní posuzovaném případě - vyřešeno, že žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na smluvní pokutu za období od 11. 3. 2006 do 12. 3. 2009. Protože nárok ze smluvní pokuty sjednané procentem z určité částky v důsledku prodlení za stanovený časový úsek, v němž prodlení trvá, vzniká za každý další takto sjednaný časový úsek prodlení z důvodu porušení povinnosti splnit závazek zvlášť, musí soud zjišťovat v každém řízení, jehož předmětem je nárok na zaplacení smluvní pokuty za určité období, všechny relevantní skutečnosti a činit z nich právní závěry, i když danému řízení předcházela řízení, jejichž předmětem byl nárok na zaplacení smluvní pokuty za období jiné. Je tudíž na soudu, aby si předběžné otázky vyřešil sám, přičemž není vyloučeno ani to, že je posoudí odlišně.

Jelikož odvolací soud považoval řešení předběžných otázek, které byly pouze součástí odůvodnění předcházejících rozsudků, pro účely svého rozhodnutí za závazné a sám se jimi nezabýval, odchýlil se od výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., jak je pojímán ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovanému se tudíž podařilo v tomto rozsahu zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími uplatněnými námitkami. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. dubna 2016



JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015, ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1919.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies