6 Tdo 483/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 12 odst. 2
  • TrZ - § 33
  • TrZ - § 242 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný S. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 470/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 39/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 41 T 39/2015, byl obviněný S. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že

dne 2. 3. 2015 kolem 11:22 hodin v P., na letiště Václava Havla dovezl leteckou společností Azerbaijan Airlines, linkou ...... z B. do P. ve svých osobních zavazadlech, konkrétně ve dvou kostkovaných taškách zabalených v modrém igelitu, celkem 40 kg tabáku do vodních dýmek, s tímto zbožím následně prošel tzv. zeleným východem označeným česky i v řadě světových jazyků „Nic k proclení“, kdy následně i k dotazu pracovníka celní správy uvedl, že nedováží nic k proclení a na výslovný dotaz uvedl, že krom kartonu cigaret, které při kontrole ukázal, nemá žádný tabák, tj. deklaroval, že nedováží žádné zboží podléhající splnění daňové a celní povinnosti, kdy krabičky tabáku nebyly označeny tabákovými nálepkami České republiky, přičemž povinnost značit tabákové výrobky dovezené na území České republiky tabákovými nálepkami České republiky je stanovena v § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, kdy takto jednal v úmyslu vyhnout se daňové a celní povinnosti, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na cle ve výši 2 066 Kč, na spotřební dani ve výši 75 840 Kč a na DPH ve výši 16 940 Kč, tedy celkem ve výši 94 846 Kč.

Za toto jednání byl odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci – věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.

2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 470/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


3. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Arkady Alexandrova dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci (část I.) soudům vytkl, že na posuzovaný případ neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04), když má za to, že zákonem chráněný zájem mohl být zcela naplněn postupem podle příslušných daňových předpisů. V daném případě uložením trestněprávní sankce nebyl naplněn ani výchovný a preventivní účinek trestněprávní sankce. Namítá, že právě v důsledku uložení trestu propadnutí věci došlo k zániku celního dluhu a příslušná částka spotřební daně a DPH se nestala příjmem státního rozpočtu přesto, že mohla být v daňovém řízení řádně vyměřena a uhrazena. Současně míní, že preventivní a výchovný účinek by byl dosažen již samotným projednáním daňového deliktu. Tvrdí, že nečinil žádné překážky postupu orgánu celní správy, zatímco tyto orgány naopak směřovaly svým postupem k uplatnění trestněprávní sankce, a to v rozporu se zásadou ultima ratio.

4. Dovolatel rozvedl (část II.), že ustanovení § 242 tr. zákoníku by mělo být aplikováno i ve vztahu k trestnému činu, který je předmětem obžaloby, a v této souvislosti odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jehož podstatný obsah zmínil, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009. Předestřel rovněž i zásadu, „podle které, mají-li rozhodovat soudy spravedlivě, musí posuzovat stejně případy stejně.“ (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 a ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil věc k novému projednání.

6. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání, jehož opis mu byl doručen dne 24. 3. 2016, ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost Nejvyššímu soudu nebránila v rozhodnutí o označeném mimořádném opravném prostředku obviněného.

III.
Přípustnost dovolání


7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

11. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

12. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.
Důvodnost dovolání


13. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dvě námitky, které jsou pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelné, tyto námitky je však třeba vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.

14. Dovolací argumentace obviněného je založena na stejných výhradách, jaké učinil obsahem svého řádného opravného prostředku. Protože k nim své stanovisko, s nímž se dovolací soud v zásadě ztotožňuje, zaujal již soud druhého stupně, bylo by nadbytečné, aby Nejvyšší soud opakoval vše, co je obsahem dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud se proto omezuje na konstatování následujících skutečností:

15. K otázce subsidiarity trestní represe upravené ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku (Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.) je nezbytné uvést, že ji nelze pojímat jako prostředek, který by měl obecně vést k odklonění řešení případů, které vykazují znaky deliktního jednání na úrovni činu soudně trestného (trestného činu), mimo dosah trestní spravedlnosti, lze-li řešení nalézt i v rámci odpovědnosti podle jiného, tj. netrestního předpisu. Takové řešení by – jak již uvedl soud odvolací – vedlo neúměrnému a zákonodárcem nezamýšlenému zredukování uplatnění trestně právních předpisů a neodůvodněnému favorizování pachatelů trestných činů. Zmíněné ustanovení má „toliko“ zabránit zcela nedůvodné kriminalizaci osoby v případech, kdy působení prostředky trestního práva by bylo nadbytečné a neodůvodněné z pohledu vnímání trestního práva jako prostředku ultima ratio.

16. Jinak vyjádřeno, zásada zákonnosti upravená § 13 odst. 1 tr. zákoníku (Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.) může být prolomena v zásadě jen tehdy, je-li konkrétně posuzovaný čin charakterizován svými osobitými rysy v takové podobě, že je nezbytné uzavřít, že z hlediska škodlivosti činu, jež není pojmovým znakem trestného činu, nedosahuje ani nejnižšího typového stupně pojeného obvykle s trestným činem příslušného druhu.

17. Skutek, při němž dovolatel „způsobil České republice škodu ve formě úniku na cle ve výši 2 066 Kč, na spotřební dani ve výši 75 840 Kč a na DPH ve výši 16 940 Kč, tedy celkem ve výši 94 846 Kč“, není možno označit za takový, který ani spodní hranice škodlivosti trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku nedosahuje, uváží-li se, že k naplnění jeho skutkové podstaty dostačuje zkrácení v něm vyjmenovaných povinných plateb ve větším rozsahu. Přestože pro výklad uvedeného zákonného znaku nelze přímo použít výkladové pravidlo uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 736).

18. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku v odvolatelově případě neaplikoval, vyložil-li (i s oporou o stanovisko trestního kolegia publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) na str. 4 svého usnesení, proč v uvedeném směru odvolání obviněného nevyhověl.

19. Druhá dovolací námitka založená na potřebnosti aplikace § 242 tr. zákoníku, tj. zvláštní ustanovení o účinné lítosti, opírající se dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu a další jeho rozhodnutí týkajících se spravedlivého a jednotného rozhodování obecných soudů, pomíjí to, že závěr v něm obsažený byl učiněn k ustanovením § 147 a § 148 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s vazbou na jeho ustanovení § 147a, tj. k ustanovením trestného zákona, jenž byl zcela nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb. Uvedený zákon (trestní zákoník), podle něhož je posuzována trestní odpovědnost obviněného, byl vydán po dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Uvedená skutečnost, neobsahuje-li trestní zákoník zvláštní ustanovení o účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, svědčí o tom, že úmyslem zákonodárce bylo upravit tuto otázku shodně jako v předcházejícím trestním zákoně, tj. dobrodiní v podobě umožňující zánik trestní odpovědnosti poskytnout jen pachateli trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Pro soud je rozhodující zákonná úprava a její výklad v souladu s vůlí, kterou projevil její tvůrce. Pomíjet nelze ani to, že § 242 tr. zákoníku je ustanovením speciálním, jehož dosah nelze přenášet za užití analogické aplikace na další ustanovení téhož zákona. Poukaz dovolatele na toto ustanovení proto nemůže odůvodnit jím požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

20. S přihlédnutím k uvedenému je nezbytné hodnotit i význam odvolatelem zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, neboť jeho závěry se rovněž vztahovaly k právní úpravě obsažené v zák. č. 140/1961 Sb.

21. Měla-li námitka obviněného obsažená v části II. jeho dovolání vyznít tak, že na případ dovolatele měl být aplikován § 33 tr. zákoníku, pak ani taková výhrada není důvodná, neboť trestní odpovědnost pachatele (též) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo
b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno.

21. Žádná z těchto zákonných podmínek nenastala v případě odvolatele. Uvažovat by bylo možno toliko o formě napravení škodlivého následku – v důsledku úhrady zkrácených povinných plateb odvolatelem, avšak ve vztahu k takovému jednání pachatele vyžaduje zákon dobrovolnost jeho projevu, kterou nelze spojovat s tím, že takovou platbu obviněný poskytl dne 7. 8. 2015 proto, aby dosáhl odvrácení vyvození trestní odpovědnosti (prostřednictvím účinné lítosti – viz i č. l. 83) v již zahájeném (dne 27. 3. 2015) trestním stíhání.

23. Na základě uvedených poznatků dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný své dovolání uplatnil zjevně neopodstatněně.

24. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2016



JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu







Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 483/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.483.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies