22 Cdo 1650/2014

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 417 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovaným: 1) M. D., 2) M. B., a oběma zastoupeným JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Legerova 1830/44, o zdržení se provedení stavby a uložení povinnosti žalovaným, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 33/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 21 Co 155/2013-244, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit každé z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 880 Kčdo tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Josefa Kulhavého, advokáta se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Legerova 1830/44.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 13 C 22/2012-173, ve výroku I. zamítl návrh žalobkyně na určení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se provedení stavby, nacházející se na pozemku pac. č. st. 51 v katastrálním území M., zapsané na LV č. 253 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. (dále jen „nemovitost žalovaných“), v rozporu se stavebním povolením, a to konkrétně tím způsobem, že žalované 1) a 2) jsou povinny zdržet se realizace oken, jež jsou součástí jejich nemovitosti, která jsou vybudována v boční stěně uvedené nemovitosti a jsou v blízkosti a přímo směřují k pozemku parc. č. 50/1, na kterém se nachází stavba, vše zapsané na LV č. 58 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. v k. ú. a obci M. (dále jen „nemovitost žalobkyně“), a uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) na své náklady nahradit předmětná okna luxfery, to vše do 1 měsíce ode dne právní moci rozsudku. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 21 Co 155/2013-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. ohledně nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení má spočívat ve „vážnosti ohrožení, které žalobkyni hrozí v důsledku umístění předmětných oken ve stěně sousední nemovitosti“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řešené věci nelze aplikovat § 417 občanského zákoníku vzhledem k tomu, že umístění předmětných oken ve stěně nemovitosti žalovaných představuje dlouhodobý stav. Není přitom pravdou, že by „byla okna změněna na základě platného stavebního povolení v letech 1983 – 1985“. Toto stavební povolení totiž umožňovalo vsadit menší okna, než která byla ve skutečnosti vsazena. Dovolatelka se neztotožnila s konstatováním odvolacího soudu, že dlouhodobě existující stav nemůže být vážně ohrožující. Případný požár, který by se okny mohl šířit do její nemovitosti, by ohrozil její majetek či život a na nemovitosti se nacházejících osob. Je třeba přihlédnout k závažnosti hrozící škody a existenci reálného rizika, kterému by nebyla vystavena, pokud by okna byla nahrazena luxfery. Poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/99. Oproti přesvědčení odvolacího soudu je možné uložit povinnost zdržet se určitého jednání, které proběhlo v minulosti a zároveň je pravděpodobné, že se bude opakovat. S ohledem na to, že provedené stavební úpravy na nemovitosti žalovaných nejsou dosud zkolaudované, nelze vyloučit, že budou žalované v jejich realizaci pokračovat. Důvodnosti této obavy nasvědčuje i skutečnost, že v rámci daného kolaudačního řízení žalované zažádaly o dodatečné povolení změny stavby před jejím dokončením. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že byl odvolacím soudem zamítnut její návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem Petra Gogoly, znalce z oboru požární bezpečnosti. Tento důkaz byl ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d), případně b) o. s. ř. přípustný. Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni zavčas podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nevyzval k označení důkazů k prokázání jejího tvrzení požárně nebezpečného prostoru a s tím spojeného nebezpečí ohrožení vznikem požáru. Ačkoliv navrhla důkaz znaleckým posudkem k posouzení požárně nebezpečného prostoru již na jednání před soudem prvního stupně před ukončením dokazování, soud tento návrh zamítl. Odvolací soud si nesprávně posoudil sám odbornou otázku, která náležela k posouzení znalci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak ani není patrné, z čeho soud vycházel, když dospěl k závěru, že žalobkyni žádná závažná škoda nehrozí a nevypořádal se se závěry odborného vyjádření k odstupové vzdálenosti Ing. Václava Kratochvíla, Ph.D. Tím, že si soud posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborného posouzení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání vyjádřily tak, že je nepovažují za přípustné pro nevymezení otázky přípustnosti dovolání. Nadto ve shodě se soudy obou stupňů uvedly, že stavební úpravy se na jejich nemovitosti neprovádějí; jedinou otázkou, která zůstala nevyřešena, je kolaudace nemovitosti z důvodu, že předchozí kolaudační dokumenty byly ztraceny. Vzhledem k tomu, že podle § 127 občanského zákoníku se lze domáhat pouze zdržení se nějakého zásahu, nemohla být žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala nahrazení oken luxfery, již pro toto neúspěšná. Ochrany se nelze úspěšně domáhat ani podle § 417 občanského zákoníku, protože zde chybí bezprostřednost ohrožení, stav, proti kterému žalobkyně brojí, je stavem dlouhodobým. Zpochybňují závěry znalce, jehož znaleckého posudku se žalobkyně dovolává, s tím, že znalec ani v jejich nemovitostech nebyl. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Protože k zásahu do vlastnického práva žalobkyně a vzniku hrozící škody mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka sice vymezuje přípustnost dovolání poukazem na otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, o jakou otázku má jít, však z dovolání patrno není.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu o tom, že v řešené věci nejde o vážné ohrožení žalobkyně ve smyslu § 417 odst. 2 obč. zák., pokud v nemovitosti žalovaných byla zbudována předmětná okna, za rozporný s judikaturou dovolacího soudu.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud se zabýval předpoklady pro vyhovění žaloby na odvrácení vážné újmy v usnesení ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009 (dostupném na www.nsoud.cz), kde uvedl, že „žalobě opřené o § 417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou (z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR z 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněného pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Musí jít též o ohrožení vážné aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě volné úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“ (k tomu dále shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4108/2010, obě dostupná na www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3258/2012 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud vysvětlil, že ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. „ohroženému poskytuje preventivní ochranu před potencionálním rušením. Poskytnutí ochrany zde není podmíněno bezprostředním rizikem vzniku škody, nýbrž postačuje, aby se jednalo o vážné ohrožení, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Z řečeného je patrno, že ochrana se neposkytuje každému ohrožení, nýbrž jen ohrožení vážnému, přičemž posouzení závažnosti spadá výhradně do oblasti jednoduchého práva“.

V rozsudku ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 616/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), pak dovolací soud dospěl k závěru, že posouzení, zda porušení veřejnoprávní normy zakládá současně vážné ohrožení ve smyslu § 417 odst. 2 obč. zák., je vždy věcí konkrétního posouzení; ne každé porušení veřejnoprávních předpisů musí mít nutně za následek vážné ohrožení škodou. Jestliže soud na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k tomu, že vzhledem k opatřením, která činí žalovaný, vážná škoda nehrozí, nelze tento závěr zpochybnit jen proto, že daný stav není v souladu s veřejným právem. Jinak řečeno, ne každé porušení veřejnoprávních předpisů musí mít nutně za následek vážné ohrožení škodou.

V rozsudku ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 163/2005 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ - pod č. C 4283), dovolací soud ozřejmil, že „má-li jít podle ustanovení § 417 odst. 2 obč. zák. o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Toto ustanovení slouží k poskytnutí preventivní ochrany, přičemž pro jeho aplikaci není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně. Musí být prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, není však předpokladem, že ke škodě již došlo, a není ani nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení, avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Tento závěr vyplývá i z rozsudku dovolacího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99 (uveřejněném v Souboru pod. č. C 383)“.

Konečně v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2824/2000 (uveřejněném v Souboru pod č. C 1408) dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba podle § 417 odst. 2 obč. zák. může být úspěšná pouze tehdy, existuje-li vážné ohrožení v době rozhodování soudu; pokud toto ohrožení spočívá v jednání žalovaného, je třeba, aby k tomuto jednání již došlo anebo aby alespoň bylo prokázáno, že žalovaný takto hodlá jednat. Nestačí jen možnost, že by žalovaný takto snad mohl jednat v budoucnu.

V posuzovaném případě obsahovala žaloba vylíčení skutkového základu v tom smyslu, že stavebními úpravami provedenými v minulosti na nemovitosti žalovaných – umístněním oken – došlo ke vzniku hrozby vážné újmy na nemovitosti žalobkyně, spočívající v nebezpečí šíření požáru. Žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že „došlo k narušení odstupové vzdálenosti mezi sousedními budovami, kdy požárně nebezpečný prostor od předmětných oken přímo zasahuje na pozemek ve vlastnictví žalobkyně“. Je tak „jako vlastník sousedního pozemku trvale vystavena vysokému riziku požáru, který by se mohl rozšířit i do bezprostředního okolí“.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, od nichž se odvolací soud neodchýlil, se týká žalobkyní tvrzených skutečností pouze zjištění podávající se z „vyjádření Ing. M. Č.“, že umístění okna obytné místnosti směrem do pozemku sousední nemovitosti je nevhodné i z důvodu zajištění požární bezpečnosti“. Jestliže na základě takových skutkových závěrů dospěly soudy k závěru, že nejde o vážné ohrožení ve smyslu § 417 odst. 2 obč. zák., nelze jejich závěry považovat za nepřiměřené. Je zřejmé, že žalobkyně vyžaduje obranu proti stavu, který sama považuje za obecně rizikový s ohledem na obecné riziko požáru, ke kterému však dosud nikdy nedošlo a podle skutkových zjištění soudů neexistují žádné skutečnosti naznačující zvýšené riziko možného vzniku požáru. To ostatně ani sama žalobkyně netvrdí, neboť vyjadřuje obavu, že při již existujícím požáru by byla její nemovitost ve zvýšené míře ohrožena.

Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, k závěru, že na nemovitostech žalobkyně nehrozí vážná újma, neboť stav, který žalobkyně za ohrožující považuje, je stavem dlouhodobým, založeným stavebními úpravami nemovitosti žalovaných v letech 1983 – 1985, přičemž v tomto žádnou hrozbu závažné újmy neshledal. Vyšel rovněž z toho, že žalované na své nemovitosti nečiní žádné další stavební úpravy, ani je nemají v úmyslu.

Jak vyplývá ze shora citované judikatury dovolacího soudu, ochrana poskytovaná § 417 odst. 2 obč. zák. má preventivní charakter a pro její aplikaci není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně. Ostatně pokud by se bylo možné domáhat odvracení hrozící škody jen v případě bezprostředního nebezpečí, byl by takový nárok často vyloučen již proto, že by již nutně došlo k nastoupení škody. Musí se však vždy jednat o aktuální, reálnou, konkrétně podloženou hrozbu újmy. Nepostačí tak např. obecné tvrzení o tom, že k vážné újmě může hypoteticky dojít.

V řešené věci má hrozba vážné újmy spočívat v nebezpečí šíření požáru okny v nemovitosti žalovaných, pročež dovolatelka požaduje výměnu oken v nemovitosti žalovaných. V řízení však nebylo prokázáno a ani nevyšlo najevo, že by pouhé umístění oken v nemovitostech žalovaných, ze kterého dovolatelka svůj nárok odvozuje, byť podle zjištění znalce neodpovídá tradičnímu urbanistickému uspořádání, potažmo stavební úpravy na nich v minulosti provedené, znamenaly samy o sobě aktuální nebezpečí šíření požáru z oken v nemovitosti žalovaných na nemovitost žalobkyně. Nalézací soudy vyložily na základě provedeného dokazování, proč v řešeném případě nebezpečí vážné újmy nehrozí a jejich úvaze z hlediska zjevné nepřiměřenosti této úvahy nelze ničeho vytknout.

Dovolání částečně (a vzhledem k možnému důvodu přípustnosti irelevantně) polemizuje se skutkovými zjištěními, z nich soudy učinily závěr, že vážná škoda žalobkyni nehrozí; dovolatelka přitom předkládá vlastní verzi skutkového stavu (k němuž měly soudy dospět), polemizuje s hodnocením provedených důkazů a vytýká neprovedení navržených důkazů. Zpochybňuje tak výsledek hodnocení důkazů, resp. předkládá vlastní verzi skutkového stavu, ke kterému měly soudu podle jejího názoru dospět, což však nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci.

Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o tom, že v řešené věci nelze v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. uložit žalovaným ani povinnost zdržet se realizace oken, dovolatelka nedostála požadavkům zákona (§ 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) na vymezení důvodu přípustnosti dovolání a důvodů dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolání i zde nepřípustně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se s námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.

Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. To platí i pro tvrzený nedostatek poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dostupné na www.nsoud.cz).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.



V Brně dne 20. dubna 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1650/2014, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1650.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies