21 Cdo 5737/2015

15. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 138 odst. 1
  • OSŘ - § 30

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce ZKL Klášterec nad Ohří, akciové společnosti se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní č. 214, IČO 00152552, zastoupeného JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická č. 2346/8, proti žalovanému INJURED s.r.o. se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, IČO 47534346, zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o uložení povinnosti souhlasit s vydáním soudní úschovy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 260/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015 č.j. 44 Co 355/2015-317, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. července 2015 č. j. 44 C 260/2008-292 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 18.11.2008 domáhal, aby bylo žalovanému uloženo, že je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy, a to částky 783.491,10 Kč, která představuje licenční poplatek za užívání ochranné známky "ZKL" v roce 2002, "k rukám žalobce". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že složitel ZKL Brno a.s.se sídlem v Brně, Trnkova 111, IČO 25568353, složil předmět úschovy ve prospěch (jako příjemců) žalobce, případně žalovaného, neboť měl pochybnosti o tom, kdo (zda žalobce nebo žalovaný) je "skutečným příjemcem úschovy z titulu vlastnictví ochranné známky ZKL", a že předmět úschovy poprávu náleží žalobci.

V průběhu řízení žalovaný podáním ze dne 12.1.2015 požádal o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Návrh odůvodnil svojí "nepříznivou majetkovou situací způsobenou rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.4.2007 č.j. 45 Cm 67/2005 a Vrchního soudu v Praze ze dne 10.1.2008 č.j. 15 Cmo 125/2007, které byly jako nezákonné zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11. 2010 č.j. 29 Cdo 1599/2008-702, na jejichž základě (a pod tíhou exekuce) musel žalovaný vyklidit svůj výrobní areál v Klášterci nad Ohří, aniž by mu byla vrácena kupní cena podniku, což vedlo k reálnému znemožnění podnikatelské činnosti žalovaného". Žalovaný proto nedisponuje žádnou finanční částkou ani jiným majetkem, ze kterého by mohl uspokojovat náklady spojené s projednávanou věcí.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 22.7.2015 č.j. 44 C 260/2008-292 žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal a zamítl rovněž jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 138 odst. 1 větu první občanského soudního řádu a uvedl, že bylo na žalovaném, aby zareagoval na výzvu soudu a předložil účetní závěrku za poslední období (za rok 2014). Jestliže navzdory opakovanému příslibu účetní závěrku nedodal, soud při zjišťování jeho majetkových poměrů vycházel z dostupného přiznání k dani z příjmů za rok 2013 a z rovněž soudu dostupné účetní závěrky žalovaného za rok 2009; z těchto listin zjistil, že výše vlastního kapitálu žalovaného činila v roce 2013 celkem 39.322.000,- Kč a v roce 2009 představovala částku 19.165.000,- Kč. Žalovaný se v období let 2009 až 2013 nechal zastoupit advokátem JUDr. Janem Žákem na základě plné moci, takže měl zjevně dostatek příjmů, aby platil náklady řízení z vlastních zdrojů. Za rok 2014 žalovaný své majetkové poměry neosvědčil a z listin dostupných soudu nelze mít za to, že by se finanční situace žalovaného v roce 2014 výrazně zhoršila.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.9.2015 č.j. 44 Co 355/2015-317 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že postup žalovaného v řízení nelze hodnotit jako svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování a bránění práva a že ani nelze mít za to, že by žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů JUDr. Jana Žáka byla ze strany žalovaného "přihrávkou odměny vlastnímu právnímu zástupci". Odvolací soud současně zdůraznil, že žalovaný po výzvě soudu prvního stupně o předložení listin k posouzení aktuálních majetkových poměrů zůstal nečinný, a že proto nemůže soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že nepředložené listiny nebyly posouzeny spolu s již dostupnými důkazy o majetkových poměrech žalovaného. Bylo na žalovaném, aby svoji "chudobu osvědčil a objektivizoval"; soud totiž při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce samostatně nevyhledává skutečnosti opodstatňující poplatkové úlevy a dodatečné dodání požadovaných listin až během odvolacího řízení sice je možné, nelze však přehlédnout, že žalovaný na jedné straně v odvolání tvrdí, že má k dispozici na účtu jen "nízkou hotovost", ale na jiném místě odvolání "doznává značný majetek přesahující 39.000.000,- Kč". Odvolací soud uzavřel, že ani listiny dodané žalovaným během odvolacího řízení nevedou k jednoznačnému závěru o majetkových poměrech žalovaného, aniž by však tyto listiny konkrétně hodnotil, s tím, že, i kdyby žalovaný prokázal svoji neschopnost k placení soudních poplatků, není důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Dosavadní procesní obrana žalovaného vznesená týmž advokátem JUDr. Janem Žákem, jenž žalovaného dříve v řízení zastupoval a který má být žalovanému ustanoven, totiž není složitá a spočívá v prosté "oponenci" vůči v jiném řízení vyřešené předběžné otázce stran platnosti určité smlouvy.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že napadené usnesení není přezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevyrovnal s tvrzeními žalovaného uvedenými v odvolání ohledně jeho insolventnosti, přestože listiny požadované soudem prvního stupně byly spolu s odvoláním předloženy a nebyl důvod je nevyhodnotit, a že se takovým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2014 sp. zn. 32 Cdo 2913/2014 nebo v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011 sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a ze dne 26.1.2011 sp. zn. 30 Cdo 4065/2010. Odvolací soud také pominul, že žalovaný již v žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení advokáta navrhl soudu prvního stupně, aby byla vyžádána zpráva o stavu a perspektivě řízení o pohledávkách žalovaného od Obvodního soudu pro Prahu 2 (sp. zn. 19 C 163/2004), od Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 68 Cm 27/2007 a sp. zn. 32 Cm 102/2004), od Krajského soudu v Brně (sp. zn. 17 Cm 44/2007 a sp. zn. 38 ICm 2191/2011), od Městského soudu v Praze (sp. zn. 32 Cm 91/2012) a od Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 1 Cmo 86/2014). Z napadeného usnesení není podle dovolatele patrné, jakými důkazy se odvolací soud zabýval, natožpak ke kterým skutkovým zjištěním dospěl a jaká skutková zjištění soudu prvního stupně pokládá za správná; to je rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 32 Odo 210/2003. Odvolací soud se podle názoru dovolatele dopustil příliš restriktivního výkladu ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, uzavřel-li, že majetkovými poměry účastníka se rozumí pouze účetní hodnota jeho pohledávek, aniž by zkoumal, zda tyto pohledávky jsou dobytné a mohou posloužit k placení nákladů řízení ze strany žalovaného, včetně placení soudních poplatků a nákladů na zastoupení advokátem; tím jednal v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 17.7.2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení, aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby nařídil, že věc má u odvolacího soudu "projednat jiný senát pro závažné a četné vady napadeného rozhodnutí".

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 občanského soudního řádu).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť usnesení odvolacího soudu se ve věci posouzení předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce z řad advokátů odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 občanského soudního řádu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je důvodné.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 218/2011 Sb. účinného od 1.9.2011 (dále jen "OSŘ") může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno; nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost, poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 OSŘ účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 OSŘ), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů; o tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

Podle ustanovení § 30 odst. 2 OSŘ vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v § 30 odst.1 OSŘ zástupce z řad advokátů.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1940/2013 dovodil, že ocitl-li se účastník v takové nepříznivé majetkové situaci, která mu znemožňuje, aby platil všechny náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nemůže to mít za následek, aby se nemohl domáhat v občanském soudním řízení ochrany svých práv. Účastník, jehož poměry mu znemožňují platit náklady potřebné k vystupování před soudem, má právo na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst.1 OSŘ, ledaže by šlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účastník, který byl osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ nebo u něhož jsou alespoň předpoklady, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst.1 OSŘ, má právo, aby mu soud ustanovil na jeho žádost zástupce, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů (§ 30 OSŘ). Při posuzování poměrů účastníka nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek.

Uvedené se samozřejmě uplatní také při rozhodování o návrhu na osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, je-li účastníkem právnická osoba - podnikatel. U právnických osob, které jsou podnikateli, soud bere v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku a platební (ne)schopnost; současně je nezbytné přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavují majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.3.1997 sp. zn. 11 Cmo 18/97, které bylo uveřejněno pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Žalovaný ve snaze splnit povinnost k osvědčení svých majetkových poměrů spolu s odvoláním předložil mimo jiné přiznání k dani z příjmů a účetní závěrku za rok 2014, výpisy z účtu žalovaného za leden a únor 2015 a přehled internetového bankovnictví žalovaného ze dne 28.7.2015 a ještě před vydáním usnesení soudu prvního stupně o žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů navrhl, aby si soud opatřil zprávy o průběhu konkrétních řízení o jeho pohledávkách, z nichž by byla seznatelná jejich nedobytnost. Odvolací soud však zprávy nevyžádal a žalovaným předložené listiny, jež měly osvědčovat nedostatek disponibilních prostředků na straně žalovaného, konkrétně nehodnotil, a (bez dalšího) uzavřel, že u žalovaného nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a tím ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů, když žalovaný sice má k dispozici na účtu jen nízkou (blíže odvolacím soudem neuvedenou) finanční hotovost, ale na druhé straně žalovaný v odvolání přiznal, že má značný majetek přesahující 39.000.000,- Kč. Odvolací soud ponechal stranou, zda tento majetek, který je podle obsahu odvolání a dovolání předmětem dlouhodobých soudních sporů, je pro žalovaného dostupný a jestli žalovaný může jeho prostřednictvím naplnit svoji poplatkovou povinnost a zabezpečit pokrytí nákladů řízení. Odvolací soud tak nevzal v úvahu právní názor Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 17.7.2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, dovodil, že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese "podnikatelské" nebo "hospodářské" riziko). Žalovaný má - jak vyplývá z obsahu návrhu žalovaného na osvobození od soudních poplatků a jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, jakož i z jeho odvolání a dovolání - za to, že nenese vinu na své "platební neschopnosti". Odvolacímu soudu je tedy třeba vytknout, že se zabýval tím, jak pohledávky žalobce ve výši přes 39.000.000,- Kč vznikly a zda případná nedobytnost těchto pohledávek je či není způsobena přiměřeným podnikatelským rizikem na straně žalovaného.

Bez konkrétního vyhodnocení listin dodaných žalovaným spolu s odvoláním a bez informací o stavu sporných řízení, v nichž se mají projednávat pohledávky žalovaného, nelze učinit závěr, zda se žalovaný při jejich vzniku bez přiměřeného důvodu spoléhal, že bude mít dostatek volných finančních zdrojů na úhradu svých budoucích běžných provozních nákladů (včetně případného soudního řízení), nebo zda údajný pozdější nedostatek volných finančních zdrojů na straně žalovaného vznikl z důvodů, které není přiměřené klást žalovanému k tíži. Až na základě takového vyhodnocení lze dospět k závěru, zda na straně žalovaného jsou či nejsou splněny předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků nebo pro případné ustanovení zástupce z řad advokátů. Vzal-li odvolací soud v úvahu jen z tzv. účetní hodnoty majetku žalovaného, aniž by navzdory v odvolání uplatněným námitkám žalovaného zkoumal strukturu a dobytnost tohoto majetku, byl takový výklad ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2015 sp. zn. 23 Cdo 1512/2015). V daném případě tedy odvolací soud měl zkoumat faktické poměry žadatele v době podání žádosti (k tomu zjistil, že na účtu má jen údajně zanedbatelné volné finanční prostředky). Celkové zhodnocení okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci při zastoupení advokátem.

Odvolací soud dále neshledal důvod, aby byl žalovanému podle § 30 odst. 1 a 2 OSŘ ustanoven zástupce z řad advokátů, a to jednak proto, že nejsou splněny podmínky pro úplné osvobození žalovaného od soudních poplatků, jednak z důvodu, že "dosavadní procesní obrana žalovaného stojí na prosté "oponenci" vůči v jiném řízení vyřešené předběžné otázce stran platnosti určité smlouvy". Z těchto úvah vycházející právní interpretace ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ a § 30 odst. 2 OSŘ rovněž není v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, který ve svých usneseních ze dne 10.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 1819/2015 a ze dne 18.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 2161, 2163, 2164/2015 uzavřel, že ochrana zájmů účastníka řízení, u něhož jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, zpravidla vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedený právní závěr svědčí jakémukoliv účastníku řízení, který je osobou soukromého práva, a uplatní se tedy i vůči právnické osobě - podnikateli. Jestliže soud zamítne návrh účastníka, u něhož jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, na ustanovení zástupce z řad advokátů, musí takové rozhodnutí odůvodnit konkrétními, přiléhavými a nikoliv běžnými okolnostmi případu.

Za výjimku z pravidla, že účastníku má být při splnění předpokladů pro úplné osvobození od soudních poplatků ustanoven zástupce z řad advokátů, nelze pokládat situaci, kdy účastník již během řízení byl advokátem (JUDr. Jiřím Žákem do dne 12. 1. 2015) zastoupen a advokát během trvání zastoupení pouze oponoval vůči v jiném řízení vyřešené předběžné otázce stran platnosti určité smlouvy. Zastoupení účastníka advokátem během řízení je komplexní činností, která sestává z řady rozličných úkonů zástupce, nelze předjímat, které úkony a s jakou mírou právní složitosti budou v dalším průběhu řízení ze strany advokáta potřebné, a ani to, zda za účelem účinné ochrany zájmů žalovaného nebude později třeba doplnit argumentaci žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že kvůli předchozímu zastoupení žalovaného advokátem již na straně žalovaného není dána potřeba zastoupení soudem ustanoveným advokátem, je nesprávný; obiter dictum se dodává, že vzhledem k ustanovení § 243f odst. 1 o.s.ř. se Nejvyšší soud nezabýval tím, z jakých finančních prostředků žalovaný platí náklady za zastoupení advokátem v dovolacím řízení (JUDr. Jiří Žák opět zastupuje žalovaného na základě plné moci ze dne 27.7.2015).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud České republiky zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Nejvyšší soud neshledal důvod pro nařízení, aby návrh žalovaného na osvobození od placení soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů a případně následující odvolání žalovaného projednal jiný samosoudce, resp. senát odvolacího soudu, jak navrhuje žalovaný. Odvolací soud ani soud prvního stupně neporušily svoji povinnost řídit se závazným právním názorem dovolacího soudu v projednávané věci, ani se nedopustily žádné závažné vady ve smyslu § 243e odst. 3 o.s.ř.

Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí; proto bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2016



JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5737/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5737.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies