21 Cdo 312/2015

19. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 65/1965 Sb. - § 195 odst. 3
  • 65/1965 Sb. - § 111 odst. 2
  • 65/1965 Sb. - § 202 odst. 1
  • 65/1965 Sb. - § 371 odst. 3
  • OSŘ - § 157 odst. 2
  • 567/2006 Sb. - § 2
  • OSŘ - § 243e odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Ljubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce S. D., zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí čp. 3290, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6 Řepích, janovského č 622/11, IČO 000 16 918, zastoupenému JUDr. Milanem Ježkem, advokátem se sídlem v Králíkách, Za Pilou č. 832, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 79/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2013 č.j. 17 Co 192/2013-925 ve znění usnesení ze dne 23. října 2014 č.j. 17 Co 192/2013-992, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. června 2012 č.j. 8 C 79/2000-861 ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 123.277,- Kč s úroky z prodlení) a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. června 2012 č.j. 8 C 79/2000-861 (s výjimkou výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 123.277,- Kč s úroky z prodlení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal (naposledy žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 9. 1991 jako náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 1. 2012 částku 1.204.741,- Kč s úroky z prodlení a aby mu vyplácel počínaje 1. 2. 2012 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.574,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18. 9. 1991 utrpěl u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, pro jehož následky mu byl od 13. 6. 1992 přiznán částečný invalidní důchod a dne 12. 6. 1992 s ním byl ukončen pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti. Vzhledem k tomu, že mu žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku nevyplácí, domáhal se rozhodnutí soudu. Okresní soud v Havlíčkově Brodě původně rozsudkem ze dne 26. 6. 2007 čj. 8 C 79/2000 – 434 žalobě vyhověl pouze pokud jde o úrok z prodlení za dobu od 11. 11. 1998 do 11. 6. 2001, ohledně požadavku na zaplacení 858.855,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, ohledně částky 175.793,- Kč řízení zastavil a rozhodl, že žalovanému a České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ve věci samé dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán za dobu od prosince 1997 až do května 2001, kdy byl žalobce shledán osobou plně invalidní nikoli pro následky pracovního úrazu, nýbrž pro následky obecného onemocnění – postižení páteře.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2008 čj. 17 Co 561/2007 – 475 rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.448,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že ze znaleckých posudků vyplývá jednoznačný závěr, že žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 č.j. 21 Cdo 2933/2008-521 rozsudek Krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (s výjimkou výroku I., kterým byly žalobci přiznány úroky z prodlení a výroku III., kterým bylo řízení o zaplacení částky 175.793,- Kč zastaveno) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci samé uvedl, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce ještě není rozhodující okamžik, kdy byla zaměstnanci v důsledku obecného onemocnění přiznána dávka důchodového zabezpečení, tedy kdy došlo k příslušným administrativním postupem ke změně částečného invalidního důchodu na plný invalidní, nýbrž okolnost, zda (a od kdy) obecná onemocnění sama o sobě vylučují zaměstnance ze soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo. Rozhodující je, zda jsou to stále následky pracovního úrazu, ať již přímé fyzické postižení, či dodatečně vzniklé objektivně verifikované následky psychické, které zaměstnance vylučují z výdělečné činnosti, nebo zda se jeho poměry změnily natolik, že by nebyl schopen výdělečné činnosti, i kdyby někdy v minulosti pracovní úraz neutrpěl.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě poté rozsudkem ze dne 7. 6. 2012 čj. 8 C 79/2000 - 861 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 123.277,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval, ohledně požadavku na zaplacení zbývajících 1.081.465,- Kč s úrokem z prodlení, a ohledně požadavků, aby žalovanému byla uložena povinnost platit žalobci pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.574,- Kč, počínaje únorem 2012, žalobu zamítl, rozhodl, že žalovanému se vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a že České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává. Ve věci samé přisvědčil tomu, že následky pracovního úrazu znemožnily žalobci vykonávat původní práci montéra ocelových konstrukcí. Současně ale bylo prokázáno, že žalobce postupem času trpěl i celou řadou jiných obecných onemocnění, z nichž onemocnění páteře vedlo k tomu, že následky pracovního úrazu a následky obecných onemocnění, pokud šlo o posouzení schopnosti žalobce vykonávat původní práci, byly rovnocenné. Po operačním zákroku v dubnu 2001 se však zdravotní stav žalobce počínaje květnem 2002 stabilizoval a obecné onemocnění ve výkonu povolání montéra ocelových konstrukcí žalobci nebránilo. Za tohoto stavu náležela žalobci počínaje květnem 2002 náhrada za ztrátu na výdělku „když následky pracovního úrazu z tohoto hlediska znovu převážily, obecná onemocnění pak žalobce“ ze soustavné výdělečné činnosti nevylučují. Vzhledem k tomu soud prvního stupně dovodil, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za období od května 2002 do června 2007, poté však již ztráta na výdělku nevznikala.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 7. 2013 č.j. 17 Co 192/2013 - 925 ve znění usnesení ze dne 23. 10. 2014 č.j. 17 Co 192/2013 - 992 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé vyslovil souhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, zejména s hodnocením znaleckých posudků podaných Lékařskou fakultou Masarykovy university v Brně a Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady. Dovodil, že „prvostupňovému soudu nelze ničeho vytknout v tom, když se ve vztahu k závěrům posledně uvedeného znaleckého ústavu odchýlil v hodnocení příčin psychického onemocnění žalobce a svůj postup vysvětlil tím, že znalecký posudek podaný lékařskou fakultou Masarykovy university byl vypracován zpracovateli s psychiatrickou specializací“. Tento posudek neměli k dispozici posudkoví lékaři Okresní správy sociálního zabezpečení, přičemž ve znaleckém posudku je vysvětleno, proč je dříve stanovená diagnóza ošetřujícím psychiatrem žalobce chybná. Protože z hlediska závěru znaleckého dokazování obstojí rovněž postup prvního stupně při výpočtu náhrady ztráty na výdělku, byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že z hlediska splnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku „je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu“, neboť je rozhodující, zda zaměstnanci následky obecných příčin bránily v soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následku pracovního úrazu nebylo. Není správný závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by nebyl ze schopnosti pracovat pro následky pracovního úrazu vyloučen zcela, neboť kompetentním orgánem bylo konstatováno, že nadále se u něj jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou je zvlášť těžká obsedantně-depresivní neuróza, pro kterou byl uznán plně invalidním zpětně již od roku 2001. Proto je nesprávné, odečítá-li soud navíc i 75% minimální mzdy, kterou by mohl podle názoru soudu v období od prosince 1997 do současné doby dosáhnout. Oba soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že pro toto onemocnění, které je podle vyjádření psychiatrů zdravotním následkem pracovního úrazu, není schopen vykonávat jakoukoli soustavnou výdělečnou činnost. Žádná jiná onemocnění, která by nebyla v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem a která by sama o sobě žalobce vylučovala z jakékoli výdělečné činnosti, dána nejsou, znalecký posudek Fakultní nemocnice Královské Vinohrady mu dal zcela jednoznačně za pravdu, že od dubna 2002 do současné doby je neschopen vykonávat jakoukoli soustavnou výdělečnou činnost. Navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že duševní onemocnění žalobce není příčinou jeho plné ztráty pracovní způsobilosti, což bylo potvrzeno závěry znaleckého posudku vypracovaným znalci s psychiatrickou specializací. Je tedy správný závěr, že „od dubna 2002 nelze hodnotit zdravotní stav žalobce, v době, kdy onemocnění páteře není tak významné, aby bylo příčinou plné invalidity žalobce, že duševní onemocnění je tím onemocněním, které vylučuje veškerý pracovní potenciál žalobce“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, za jakých okolností je třeba při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přihlížet k výdělku ve výši 75% minimální mzdy. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu pracovního úrazu, který se stal 18.9.1991, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „za dobu od prosince 1997 do ledna 2012“ a dále požaduje tuto náhradu do budoucna – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) vždy podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku měl vzniknout. Znamená to tedy, že uplatněné nároky se mají řídit novým právním předpisem – zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále jen „zák. práce“), avšak nároky, které měly vzniknout před jeho účinností, se řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. (podrobněji srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno, že žalobce dne 18.9.1991 utrpěl u právního předchůdce žalovaného pracovní úraz – úrazovou amputaci 2. až 4. prstu levé ruky a tržnězhmožděnou ránu na 5. prstu téže ruky. Pracovní poměr byl skončen dohodou ke dni 12.6.1992 pro nadbytečnost a od 13.6.1992 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena nepravidelně a od 1.7.1997 přestala být vyplácena vůbec. Vedle duševního onemocnění jako následku pracovního úrazu (smíšená úzkostně depresivní porucha s těžkým až mimořádně těžkým průběhem) se postupně rozvíjelo onemocnění páteře jako obecné onemocnění, pro které byl dne 9.4.2001 operován (hernie disku L5/S1 vlevo) a byla mu přiznána plná invalidita s datem vzniku 24.5.2001. Bezprostřední pooperační stav páteře žalobce mu znemožňoval „přibližně do dubna 2002“ jakoukoli soustavnou výdělečnou činnost, poté mu již toto onemocnění neznemožňuje vykonávat jeho původní práci montéra ocelových konstrukcí. Od dubna 2002 je žalobce neschopen vykonávat jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost pro duševní onemocnění, které je následkem pracovního úrazu ze dne 18.9.1991.

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná pro následky pracovního úrazu kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam pro vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákona č. 65/1965 Sb., popřípadě podle ustanovení § 371 zák. práce, má výdělek ve výši minimální mzdy, případně ve výši odpovídající 75% minimální mzdy. S názorem soudu prvního stupně (který implicitně sdílí i odvolací soud), že za dané situace přísluší od (valorizovaného) průměrného výdělku před vznikem škody odečíst též 75% minimální mzdy, dovolací soud nesouhlasí.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově nezměněné právní úpravě vyplývající z ustanovení § 195 zákona č. 65/1965 Sb., z ustanovení § 371 zák. práce, popřípadě od 1.10.2015 z ustanovení § 271b zák. práce) – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy jsou průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu.

Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úraze, ale třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem poté, je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.

Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) a dále, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zákon stanovil, co se považuje za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.

Podle ustanovení § 195 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

Od uvedené situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem však nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.

Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, dospěla soudní praxe k závěru, že poškozenému zaměstnanci, který je poživatelem částečného invalidního důchodu a který vzhledem k situaci na trhu práce není schopen dosahovat výdělku po pracovním úraze, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se rovná rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody na straně jedné a minimální mzdou, resp. 75% minimální mzdy s připočtením částečného invalidního důchodu na straně druhé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2168/2004).

V době po 1.1.2007, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, právní úprava vyjádřila explicitně, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání považuje - jak se uvádí v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce). Důvodem, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy (nikoliv tedy ve výši 75% minimální mzdy jak tomu bylo dosud) jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013). Stejným způsobem vyznívá při obsahově nezměněné právní úpravě též ustanovení § 271b odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.10.2015 (tj. poté, co vstoupil v účinnost zákon č. 205/2015, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že fiktivní výdělek po pracovním úraze ve výši 75% minimální mzdy a poté fiktivní výdělek po pracovním úraze ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (srov. závěry již zmíněného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 29/2013) by bylo třeba odečítat od valorizovaného průměrného výdělku žalobce před vznikem škody jen za předpokladu, jestliže by po úraze byl schopen soustavné výdělečné činnosti a jestliže by tuto nevykonával (a skutečného výdělku nedosahoval) vzhledem k situaci na trhu práce. Soud prvního stupně a odvolací soud, který „souhlasí se závěry soudu prvního stupně“, vycházely z toho, že „žalobce nebyl ze schopnosti pracovat pro následky pracovního úrazu vyloučen zcela“. Nepřihlížeje k tomu, že vzhledem k období více než 15 let, za které je nárok uplatněn, je tento závěr paušální, soud prvního stupně ani odvolací soud nevysvětlují, jak se ve vztahu k tomuto závěru má závěr znaleckého posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (z něhož podle odvolacího soudu „prvostupňový soud převzal odborné závěry“), kdy „od dubna 2002 do současnosti je žalobce neschopen vykonávat jakoukoli soustavnou výdělečnou činnost pro duševní onemocnění, kterým trpí“. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že všichni lékaři-psychiatři se shodují v tom, že ono duševní onemocnění je následkem pracovního úrazu (bez ohledu na to jakou diagnózou je označují – MUDr. Byss – „těžká obsedantně-depresivní neuróza“, znalci Doc. MUDr. Ryšánek CSc. a MUDr. Kašpárek Ph.D – „smíšená úzkostně-depresivní porucha provázená osobnostními změnami a vyznačující se těžkým až mimořádně těžkým průběhem“). Obdobně vyznívají odborné závěry, na základě nichž rozhodla Okresní správa sociálního zabezpečení v Havlíčkově Brodě o změně částečného invalidního důchodu na plný. Jestliže tedy soudy vycházejí na jedné straně z důkazů, podle kterých žalobci brání v soustavné výdělečné činnosti od roku 2002 následky pracovního úrazu, přičemž sama obecná onemocnění by jej z této činnosti nevylučovala, ale na druhé straně dospívají k závěru, že „nebyl ze schopnosti pracovat pro následky pracovního úrazu vyloučen zcela“, jde o závěry, které jsou v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. pro svou nepřehlednost, vzájemnou neprovázanost a strohost ve sporné pasáži odůvodnění nepřezkoumatelné a jako takové vnitřně nekonzistentní.

Jak již bylo uvedeno, postup při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je takový, že od průměrného (valorizovaného) výdělku před vznikem škody je odečten (fiktivní) výdělek po pracovním úrazu ve výši minimální mzdy (dříve též její části ve výši 75%), jestliže poškozenému zaměstnanci, jehož pracovní schopnost je i s postižením po úraze zčásti zachována, brání v jejím uplatnění situace na trhu práce. Jestliže tomu tak není a postižený zaměstnanec je pro následky pracovního úrazu zcela vyloučen ze soustavné výdělečné činnosti (nemá tedy žádný, ani fiktivní výdělek), uplatní se jako složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jen průměrný (valorizovaný) výdělek před vznikem škody na straně jedné a invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu na straně druhé.

Soud prvního stupně ani odvolací soud rovněž nevysvětlují, z jakých důvodů soud prvního stupně odečítá od průměrného (valorizovaného) výdělku před vznikem škody také částku 220,- Kč. Má-li jít, jak se z obsahu spisu naznačuje, o zvýšení důchodu, potom by se tato částka měla odečítat od poskytovaného důchodu, neboť jinak by se zaměstnanci poškození pracovním úrazem nepodíleli na výhodách plynoucích ze zvýšení důchodů, a naopak by byli zvýhodněni zaměstnavatelé odpovídající za škodu vzniklou pracovním úrazem. Zákon č. 183/1994 Sb. o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, který je v souvislosti s touto částkou v dokladech ve spise zmiňován, stanoví, že pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce se ode dne účinnosti tohoto zákona od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka 220 Kč. To platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. prosincem 1994 (§ 14 odst. 1 zákona), a že částka 220 Kč se od plného nebo částečného invalidního důchodu odečte i v případě stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 362/2007 Sb. (§ 14 odst. 2 zákona). Je-li tato úvaha správná a jsou-li dány podmínky pro postup podle uvedených ustanovení, byl by závěr soudu prvního stupně, který (bez jakéhokoli odůvodnění) částku 220,- Kč odečítá od „valorizovaného výdělku“, v rozporu se zákonem. Jestliže pak odvolací soud tento obecný a nespecifikovaný závěr převzal, nevyhověly soudy navíc ani v této části požadavkům občanského soudního řádu na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dovolatel rovněž namítá, že mu neměla být započtena částka 54.565,- Kč na zákonný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných náhrad za dobu od října 1998 s tím, že tato částka byla žalovaným odvedena finančnímu úřadu jako záloha na daň z částky 175.793,- Kč vyplacené žalobci dne 8.3.2006 v „čisté“ výši 123.268,- Kč. Této námitce lze přisvědčit, neboť soudy dostatečně neuvážily, že podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 nemohl v pracovněprávních vztazích zaniknout závazek započtením (srov. rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 7.3.1996 sp. zn. 13 Co 41/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, poř. č. 115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002 pod č. 60, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek roč. 2013, pod č. 56).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. dubna 2016















JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu


















Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 312/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.312.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies