28 Cdo 4774/2015

05. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 172/1991 Sb. - § 2 odst. 1
  • OSŘ - § 142 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: XAVEROV trade, a.s., IČO: 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad (dříve Pozemkový fond České republiky), IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, 2) Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“,IČO: 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupený JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, a 3) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 119/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 17 Co 382/2012-705, takto:








I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 17 Co 382/2012-705, se ve výroku pod bodem I v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. 23 C 119/2006-485 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2012, č. j. 23 C 119/2006-504) v nákladovém výroku bod bodem VI, jakož i ve výroku pod bodem II zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.








O d ů v o d n ě n í :



Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. 23 C 119/2006-485 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2012, č. j. 23 C 119/2006-504), ve výroku pod bodem II v části, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1577/4 a parc. č. 1577/6 v kat. území D., obec P. (vymezených geometrickým plánem č. 1169-5302/2006 z parcely č. 1577), a ve výroku VI o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 3/ (vše výrokem I rozsudku); ve vztahu mezi těmito účastníky současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího a (předcházejícího) dovolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl jak rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (výrok I rozsudku, v části o určení vlastnického práva ke shora označeným pozemkům), tak současně i rozhodnutí o nákladech řízení.

V podaném dovolání žalobce současně uplatnil námitku podjatosti, směřující proti soudcům Nejvyššího soudu pověřeným projednáním a rozhodnutím věci (soudci soudního oddělení 28 Cdo), o níž rozhodl jiný senát Nejvyššího soudu usnesením ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Nd 358/2015, tak, že označení soudci z projednání a rozhodnutí této věci vyloučeni nejsou.

V řízení o dovolání pak Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodné pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.

V situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ust. § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Jde-li o onu část dovolání, kterou se napadá rozhodnutí o věci samé (založené na závěru, že předchůdce žalobce pozbyl právo hospodaření /správu/ k předmětným pozemkům již v šedesátých letech minulého století, na podkladě rozhodnutí příslušného resortního ministerstva, kdy pozemky současně převzala do správy jiná zemědělská organizace – nově zakládaný Státní statek v D. P., n. p, později Státní statek hl. m. P., s. p.), lze předně odkázat na v dané věci dovolacím soudem již dříve vydané rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, od něhož (závěrů v něm uvedeným, včetně další jím citované judikatury) se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil.

V otázce důkazního břemene k prokázání právě významných skutečností (jež zpravidla leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky) sluší se znovu připomenout v rozhodovací praxí dovolacího soudu současně dosažený závěr, že „není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3255), stejně tak jako judikaturu, podle níž existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, nebo ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014).

Posouzení, na němž odvolací soud zakládá rozhodnutí o věci samé, nekoliduje se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000 (dovolatelem takto předestřeným), tedy že „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu“. Toliko na fakticitě hospodaření totiž závěr odvolacího soudu založen není (viz odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí příslušného resortního ministerstva z roku 1964, jakož i připomínaný stav evidenční, lze-li pak existenci potřebného právního aktu dovodit i jinak než z příslušné listiny).

K argumentaci dovolatele v rovině ústavněprávní sluší se ostatně poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. III. ÚS 4036/12 (jímž byla odmítnuta dovolatelem podaná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 354/2012, vydanému za okolností podobných okolnostem věci nyní posuzované).

Již v rozsudku ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, pak Nejvyšší soud vysvětlil odlišnost nyní posuzované věci od jiných věcí téhož dovolatele (viz usnesení ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007; ze dne 2. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 3386/2008; ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008; ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008; ze dne 18. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 71/2009; ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010), s připomenutím, že označená rozhodnutí nejsou rozhodnutími meritorními a byla vydána v situaci, kdy – na rozdíl od věci nyní posuzované – právo hospodaření k určenému národnímu majetku evidentně příslušelo právnímu předchůdci žalobce a kdy tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu v označených rozhodnutích). Nejde proto o rozpornou judikaturu dovolacího soudu při řešení identické právní otázky.

Konečně argumentace dovolatele směřující ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu (zahrnujícího též zjištění o fakticitě hospodaření s předmětnými pozemky), jakož i kritika postupu soudu v řízení, není pak z hlediska přípustnosti dovolání (jež lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.) relevantní. Vadná skutková zjištění přípustnost dovolání nezakládají, stejně jako vady řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Protože relevantní právní otázky, na nichž závisí rozhodnutí o věci samé, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto otázek, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešených (kdy dovolacím soudem přijaté řešení následně obstálo i v rovině ústavněprávní; viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4036/12), dovolání – v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Přípustné (a současně i důvodné) je však dovolání v části napadající nákladové výroky odvolacího soudu (výrok II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, jakož i výrok pod bodem I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku bod bodem VI, a jimiž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému ad 3/ na náhradě nákladů řízení částky 76.320,- Kč a 60.894,- Kč, převyšující současně bagatelní hranici přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).

Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektované i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014), se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. V souladu s právě citovanými závěry je třeba, aby soud, přiznává-li nárok na náhradu nákladů vynaložených na advokátní zastoupení hlavnímu městu P. (u něhož lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení i k uplatňování a obraně práva v občanském soudním řízení), přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek, její právní náročnost) a vyložil úvahy, pro něž by bylo v daném případě možno na náklady advokátního zastoupení pohlížet jako na účelně vynaložené. Jestliže tak odvolací soud neučinil (a současně tomuto účastníku přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, včetně nákladů na advokátní zastoupení), jde o rozhodnutí, jež koliduje se shora uvedenou judikaturou a nemůže v tomto rozsahu obstát jako správné.

Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), rozsudek odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2016






















Mgr. Petr Kraus
předseda senátu






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4774.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies