8 Tdo 354/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1,4 písm. d)
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněné S. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 23/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 T 23/2013, byla obviněná uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tím, že
poté, co se v přesně nezjištěné době v měsíci únoru roku 2009 prostřednictvím inzerátu na síti internet seznámila s poškozeným M. M. od počátku před ním vystupovala pod jménem K., a poté, co následně při vzájemných setkáních na poškozeném M. M. požadovala peněžní prostředky a přístup k jeho majetku, kdy od něj požadovala půjčky postupně ve výši 5.000 Kč, 10.000 Kč, 20.000 Kč, 100.000 Kč, a aby se k němu mohla nastěhovat a přihlásit k trvalému pobytu v jeho nemovitosti na adrese P., P., požadovala přepsání spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 k této nemovitosti na svoji osobu, poškozený M. M. této osobě vystupující pod jménem K. půjčil finanční hotovost ve výši 10.000 Kč, a následně na různých místech v P. a v přesně nezjištěné době po dni 6. 2. 2009 po dobu kontaktů s obviněnou, tato v úmyslu obohatit se, učinila vůči poškozenému M. M. jednání spočívající v tom, že mu při návštěvách u něho v bytě předkládala k podpisu různé písemnosti např. obsahující seznam věcí, které jí má poškozený koupit, přičemž poškozený v rámci takto podepisovaných listin bez toho, že by věděl, že tak činí, bez vlastní iniciativy, podepsal dvě vlastní směnky, každou na částku 400.000 Kč s datem vystavení 6. 2. 2009, ve kterých se měl zavázat ke své škodě vyplatit obviněné do dne 8. 6. 2009 celkem částku 800.000 Kč, kdy následně obviněná po podpisu písemností včetně dvou vlastních směnek kontakt s poškozeným ukončila, a následně dne 18. 12. 2009 podala u Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 44 Cm 402/2009, návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na přiznání částky 400.000 Kč, a dne 26. 7. 2010 podala u Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 42 Cm 182/2010, návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na přiznání částky 400.000 Kč, vše ke škodě poškozeného M. M., který proti vydaným směnečným platebním rozkazům ve výše uvedených věcech podal námitky, o nichž doposud nebylo pravomocně rozhodnuto.

2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby podle svých schopností a možností nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Současně soud zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 T 30/2013, jenž nabyl právní moci dne 3. 3. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného M. M. odkázal s celým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, odvolání obviněné S. Š. podané proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu


4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž vytýkala, že přezkoumávané rozhodnutí ve skutkových zjištěních postrádá požadovaný popis subjektivní stránky, a že výsledky provedeného dokazování vylučují její naplnění. V návaznosti na tyto vady obviněná spatřovala mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy extrémní nesoulad, jejž dovozovala z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 a některá další, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 a některá další), a poukázala na konkrétní skutečnosti, které označila v tomto smyslu za vady skutkových zjištění.



5. Poté, co obviněná stručně poukázala na obecné pojetí objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu podvodu, vytkla, že v popisu skutku obsaženého ve výroku odsuzujícího rozsudku nejsou uvedeny okolnosti dosvědčující znaky uvedení v omyl či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, tedy znaky podvodného jednání. Podle obviněné popis skutku svědčí jen o tom, že touto majetkovou dispozicí by mohlo být zamýšleno poskytnutí půjček, což však o žádném podvodném jednání nesvědčí, protože je nepřípustné za uvedení v omyl považovat půjčku peněžních částek. Obviněná shledané nedostatky v popisu skutku shledala ve výsledcích provedeného dokazování, jež nemělo podklad v provedených důkazech, ale jen v domněnkách soudu o tom, jakým konkrétním způsobem se měl vlastně obviněný dopustit podvodného jednání. Tyto skutkové závěry soudů považovala nepřípustné.



6. V dovolání obviněná vytkla, že soudy závěry o její vině opřely především o výpověď poškozeného a listinné důkazy, což podle ní nepostačuje pro závěr, že jednala zaviněně a ve snaze poškozeného podvést, a tedy že se uvedeného přečinu dopustila. Naopak poukázala na důkazy, které takové závěry významně zpochybňují, resp. vylučují, a zmínila především výpověď poškozeného, jíž shledala v příkrém rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, znalkyně Mgr. Niny Trojanové, a znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, vypracovaný Kriminalistickým ústavem Praha, a znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin, vypracovaným taktéž Kriminalistickým ústavem Praha, k jejichž obsahu uvedla své výhrady, jež konfrontovala s obsahem svědecké výpovědi poškozeného. Z toho uzavřela, že už jen s ohledem na tyto znalecké posudky lze mít za zcela vyloučenou verzi uváděnou poškozeným, tedy, že mu obviněná měla předávat dva prázdné A4 papíry, které měl vyplnit a podepsat, když znalecké zkoumání prokázalo, že k takovému vyhotovení směnek dojít nemohlo.

7. Rovněž obviněná považovala za nedostatečně prokázané okolnosti vedoucí k závěru o tom, že poškozeného uvedla v omyl, protože takový skutkový závěr neodpovídá žádnému z provedených důkazů. Poškozený nevysvětlil, jak mělo dojít k podpisu předmětných směnek vyhotovených na předtištěném formuláři směnky, když jejich pravost lze mít s ohledem na závěry znaleckého posudku za prokázanou, s čímž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a adekvátně nevypořádaly. Protože zmíněné znalecké posudky nekorespondují s výpovědí poškozeného a stále zůstává neobjasněn závěr, za jakých okolností obviněná poškozeného uvedla v omyl, měly soudy rozhodnout v její prospěch.

8. Obviněná se podrobněji zabývala obsahem poškozeným učiněné výpovědi, v níž poukázala na vnitřní a nelogické rozpory, jež nebyly soudy vyvráceny, a na to, v čem se tato výpověď neslučuje zejména se závěry znaleckých posudků soudy vzatých do úvahy. Zmínila též, že v průběhu trestního řízení nebyl zkoumán intelekt poškozeného, když jeho chování nebylo obvyklé pro běžně uvažujícího člověka, když poškozené poskytoval peníze přesto, že ji nikdy předtím neviděl a neznal ani její příjmení. Obviněná též poukázala na jím uváděné výdaje, a proto považovala za málo představitelné, aby za takové situace byl ochoten poskytnout, navíc bez písemného potvrzení zcela neznámé osobě částku částky v uvedené výši. Rovněž jím uváděný způsob možného podpisu směnek považovala za vyloučený.



9. Za extrémní nesoulad proto obviněná označila, že soud prvního stupně za stěžejní důkaz považoval výpověď poškozeného, a i přes uvedené nesrovnalosti a nejasnosti na základě této výpovědi učinil stěžejní skutkové závěry a na nich vystavěl závěr o tom, že obviněná poškozeného uvedla v omyl a spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

10. V závěru dovolání obviněná ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 To 219/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 T 23/2013, zrušil dle § 265k odst. 1 tr. ř. a dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k projednání a novému rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž nejprve poukázal na chybějící označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud dovolatelka brojila proti nedostatkům v rozhodnutí odvolacího soudu, avšak tuto nepřesnost nepovažoval za podstatnou. Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněná namítala, že popis skutku neobsahuje okolnosti pro závěr o subjektivní stránce předmětného zločinu, se nemohl blíže vyjádřit, neboť obviněná tuto výhradu více neodůvodnila. Z popisu skutku však shledal, že obviněná jednala „v úmyslu obohatit se“, a že v tomto úmyslu poškozenému „předkládala k podpisu různé písemnosti“, mezi nimi i dvě směnky, které poškozený podepsal „bez toho, že by věděl, že takto činí“. Z toho státní zástupce dovodil, že dovolatelka jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže obviněná namítala, že popis skutku neobsahuje ani konkrétní způsob, jakým se měla dopustit svého podvodného jednání, státní zástupce poukázal na učiněné skutkové zjištění, z něhož je patrno, že obviněná předmětné směnky záměrně předložila poškozenému mezi jinými listinami, a nikoli že by je poškozený někde sám nalezl a omylem podepsal, nebo že by s obviněnou o předmětných směnkách jednal a ta mu ohledně nich něco podstatného zamlčela. Více se k této námitce státní zástupce nevyjádřil s ohledem na to, že ani v tomto případě obviněná podstatu své námitky blíže nerozvedla.

12. Státní zástupce další výhrady obviněné označil za zjevně neopodstatněné, neboť nesoulad mezi popisem a právním posouzením skutku v dané věci neshledal. Pokud obviněná uváděla výhrady k věrohodnosti provedených důkazů, zdůraznil, že se jimi již podrobně a pečlivě zabýval na stranách 4 a 5 napadeného usnesení odvolací soud, jehož úvahy považoval za vyčerpávající a logické, ztotožnil se s nimi a v podrobnostech na ně odkázal. Obviněnou namítanému rozporu mezi znaleckým potvrzením pravosti podpisů poškozeného a jeho tvrzením, že směnky nepodepsal, nepřisvědčil, a sám dovodil, že poškozený podepisoval listiny překryté jinými listinami či prázdnými listy papíru, čehož si vzhledem ke svému věku nemusel všimnout, když mu v době podpisu bylo 71 let. Nepřisvědčil proto námitce obviněné o existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Protože obviněná dostatečně své výhrady k výpovědi poškozeného nekonkretizovala, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, podle něhož Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného. V této části dovolání neshledal naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle žádného jiného důvodu uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

13. Uvedené vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k případné replice. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ně neobdržel.

III. Přípustnost dovolání


14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

15. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

16. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

18. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].



19. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud zkoumal i dovolání obviněné, která sice v úvodu zmínila, že skutek, kterým byla uznána vinnou, nevykazuje veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to především v otázce naplnění subjektivní a objektivní stránky této skutkové podstaty, avšak tuto výhradu následně odůvodnila výhradně námitkami, jež směrovala proti nesprávnosti skutku tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, když brojila proti hodnocení důkazů, a to především výpovědi poškozeného M. M., a ve věci provedených znaleckých posudků, v souvislosti s čímž poukazovala na nedostatečně vedené dokazování, které mělo za následek to, že byla uznána vinnou skutkem, který nespáchala. Na podkladě těchto námitek, soustředila proti pouze procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, a tedy s vymezeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondujících, poukázala na tvrzenou existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.



20. Jak je z obsahu podaného dovolání patrné, uvedené argumenty se neslučují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale stojí zcela mimo rámec nejen tohoto, avšak i jakéhokoliv jiného důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř.


IV. Extrémní nesoulad




21. Přesto, že Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání uplatnila námitky zásadně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadající, s ohledem na to, že své skutkové výhrady podmínila i odkazem na extrémní nesoulad (viz shora), Nejvyšší soud považuje za vhodné k vytýkaným skutečnostem stručně zmínit, že v přezkoumávané věci nezjistil zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních ani opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. Soud prvního stupně v dané věci vedl dokazování nejen výslechem svědků, ale také množstvím listinných důkazů, přičemž obě skupiny důkazů hodnotil v rámci zásady uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Především zohlednil, že v daném případě mu byly předloženy dvě verze podávaných okolností, a to jednak poškozeným, a jednak samotné obviněné, přičemž poškozený ve svých výpovědích podrobně popsal a vysvětlil, z jakého důvodu a za jakých okolností se s obviněnou seznámil, naopak verzi obviněné soud považoval za nevěrohodnou, protože v ní shledal rozpory a nelogičnosti pro něž vycházel ze všech okolností tohoto případu (strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).



22. Tyto závěry soudu prvního stupně byly k odvolání obviněné přezkoumány soudem odvolacím, který v rozhodnutí soudu prvního stupně nezjistil pochybení takové povahy, pro něž by bylo nutné je rušit, v souvislosti s čímž zkoumal též výhrady obviněné v odvolání uplatněné, a své závěry, proč jim nevyhověl, též vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení (strany 3 až 5).



23. Nejvyšší soud k závěrům, jež soudy ve svých rozhodnutích učinily, považuje za vhodné pro úplnost zmínit, že způsob hodnocení jednotlivých důkazů je plně korespondující s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., jsou logické, obsahu racionální zhodnocení, jsou ucelené a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi poškozeného, obviněné nebo dalších svědků, či vyplynula z provedených listinných důkazů. V té souvislosti se soudy řádně vypořádaly i s námitkami obviněné ohledně podpisů poškozeného na směnkách, když zásadně neuvěřily její obhajobě, že tyto směnky poškozený podepsal o své vlastní vůli, jak tvrdila obviněná, která se domáhala závěru, že to byla ona, kdo mu půjčila dvakrát částku 400.000 Kč, tedy že ona byla věřitelem poškozeného. Soudy naopak řádně a přesvědčivě vysvětlily ve shodě s učiněnými skutkovými závěry, že poškozený byl obviněnou podveden, neboť ona mu podstrčila jiné listiny, aby zajistila, že předmětné směnky podepíše. Takový závěr je plně v kontextu všech do sebe zapadajících zjištěných a prokázaných okolností, za nichž čin obviněné byl plánován, realizován a proveden s vědomím toho, že se jedná o starého osamělého muže, hledající ženu na dožití, což byly okolnosti, jež mohla lehce zjistit z jím podaného inzerátu. Přitom ona již od počátku při jednání s ním si počínala zcela zjevně ve snaze z něj vylákat co nejvíce finančních prostředků, což se jí podařilo, neboť poškozený ji předal vědomě nemalé částky. Obviněnému se představila pod smyšleným jménem, zatajila, že je vdaná a má děti. Všechny tyto důvody, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strana 5 usnesení odvolacího soudu).







24. S ohledem na výše uvedené při neexistenci vad namítaných obviněnou Nejvyšší soud v dané věci vyloučil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť v dané věci neshledal libovůli v postupu obou soudů, kdy Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že v souvislosti s hodnocením existence extrémního nesouladu je nutné vždy mít na paměti, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).



25. Na základě uvedených správných skutkových zjištěních soudů nemohou obstát námitky obviněné, jež v dovolání uplatnila byť i poukazem na nedostatky v subjektivní či objektivní stránce, neboť ani ty nejsou slučitelné s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je předkládala toliko na základě vlastní verze skutkového děje, a jejichž prostřednictvím pouze polemizovala se zjištěnými skutečnostmi, které považovala za nesprávné a vyloučené právě s ohledem na to, že to byla ona, kdo poškozenému peníze půjčila. Obviněná tak ani těmito námitkami nevytýkala žádný hmotněprávní nedostatek, pochybení či vadu, ale i tuto skupinu námitek, totožně s výhradami o existenci extrémního nesouladu, směřovala do procesních postupů soudů, především pak do otázky rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, které neodpovídají tomu, jak mělo ke vzniku obou směnek, resp. podpisu poškozeného na nich, dojít.



26. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13) a v přezkoumávaném dovolání nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, dovolání obviněné podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 4. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 354/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.354.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies