8 Tdo 402/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 187 odst. 1, 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 12 To 58/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 173/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.


Odůvodnění:


1. Obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 173/2014, uznán vinným, že

v přesně nezjištěné době od 8. 6. 2013 do 15. 6. 2013 v J. L., na přesněji nezjištěném místě, při jedné z procházek v průběhu pobytu na tzv. škole v přírodě, osahával „KOPRETINU“ *) přes oděv na přirození, přičemž třída 2.C, kterou nezletilá navštěvovala, byla svěřena jeho dozoru jako pomocnému asistentovi při pobytu v J. L., tudíž znal věk poškozené.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil obviněnému dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce s dětmi a mládeží na dobu tří let. Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž ochranné léčení psychiatrické sexuologické ambulantní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozenou „KOPRETINU“ (soud opomenul uvést, že tato nezletilá byla zastoupena zákonnými zástupci JUDr. S. L. a P. L.) s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.









3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 12 To 58/2015, tak, že



I. z podnětu odvolání poškozené „KOPRETINY“ zastoupené zákonnými zástupci JUDr. S. L. a P. L. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o odkazu poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené „KOPRETINĚ“ k rukám zákonných zástupců JUDr. S. L. a P. L. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 60 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou „KOPRETINU“, zastoupenou zákonnými zástupci JUDr. S. L. a P. L., se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních,
II. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.





4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Bláhy proti němu podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.



5. Dovolatel předně uvedl, že si je plně vědom toho, že v rámci dovolání nelze polemizovat se skutkovými závěry obou soudů nižších instancí, s výjimkou stavu, kdy soudy prezentovaná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zdůraznil, že byť se skutkovými závěry soudů nesouhlasí a trvá na tom, že se skutek nestal, nehodlá s nimi polemizovat a domáhá se nápravy právních vad rozhodnutí. V dalším textu citoval zákonné znění ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku a odkázal na komentář k němu s tím, že v praxi jsou jako daný trestný čin někdy nesprávně posuzovány i jednorázové letmé dotyky přes oděv, jež zřejmě nemohou naplnit formální znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“, kterým se rozumí toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk; v případech, kdy pachatelovo jednání sice formálně již naplňuje tento zákonný znak, avšak jde o počínání nepříliš intenzivní (např. ohmatávání prsou přes oděv), je třeba náležitě zkoumat též ostatní okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo, a pečlivě posuzovat povahu a závažnost spáchaného trestného činu. V návaznosti na uvedené skutečnosti pak vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání, tedy zcela ojedinělé sáhnutí na přirození poškozené přes tepláky, trvající krátký okamžik, nelze označit za natolik intenzivní zásah do její pohlavní sféry, aby je v širším pojetí bylo možno považovat za pohlavní styk; poukázal rovněž na to, že z provedeného dokazování ostatně vyplynulo, že poškozená po návratu ze školy v přírodě žádné zásadní problémy neměla, a matka poškozené vypověděla, že vnímání dcery v sexuální oblasti se po škole v přírodě nezměnilo, to nastalo až v průběhu trestního řízení, po znaleckém zkoumání, a je tedy otázkou, zda aktuálně zjištěný neuspokojivý zdravotní stav poškozené byl skutečně způsoben jeho jednáním, či až následnými úkony orgánů činných v trestním řízení.



6. Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně, že v žádné části rozsudku neřešil právě intenzitu jeho jednání, a k jednoznačným závěrům v právní kvalifikaci se uchýlil v důsledku zjištěných závěrů znaleckého zkoumání jeho osoby obsažených ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jenž u něj diagnostikoval sexuální deviaci; v důsledku pochybení v hodnocení intenzity jeho zásahu do sexuální sféry poškozené pak soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin pohlavního zneužití, ač k naplnění jeho formálních znaků nedošlo.



7. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 3 T 173/2014, tak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 58/2015, a to v celém rozsahu, a dále aby postupoval podle § 265l a násl. tr. ř.



8. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze podřadit námitku, že jeho jednání ve vztahu k poškozené nelze označit jako tzv. jiný způsob pohlavního zneužití, jíž zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu pohlavního zneužití, avšak nepovažoval ji za důvodnou. Přestože obviněnému přisvědčil v tom, že pod touto formou pohlavního zneužití (spáchaného nikoli souloží, ale tzv. jiným způsobem pohlavního zneužití, tedy např. osaháváním, líbáním prsou či pohlavních orgánů a podobně), nelze spatřovat pouze letmé, nedostatečně intenzivní ataky na tělo poškozené osoby, nýbrž musí jít o jednání intenzivnějšího charakteru, poukázal na to, že onu intenzitu nelze odvozovat pouze od doby, po kterou pachatel takto jedná, a je třeba přihlédnout ke všem dalším souvisejícím okolnostem. Zdůraznil, že ačkoli v daném případě ze skutkových zjištění nevyplývá, že by jednání obviněného trvalo zvlášť dlouhou dobu, v řádech mnoha minut, současně z jeho strany nešlo jen o letmý, krátký a bezvýznamný dotek těla nezletilé; v této souvislosti je třeba přihlédnout jednak k věku poškozené dívky, která již musela jednání obviněného chápat ve vztahu ke své osobě jako nepatřičné, zakázané a nebezpečné, jednak k tomu, že ji osahával, byť přes tepláky, přímo na jejím přirození (nikoli třeba „jen“ na prsou, stehnech a podobně), a dále i k tomu, že v osahávání přestal až poté, co jej nezletilá odbyla. Poukázal též na to, že obviněný se svého jednání dopouštěl za účelem sexuálního vzrušení, což lze dovodit jak ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, tak i z jeho následného chování, kdy se krátce poté poškozené ptal, zda jí to není příjemné. Pro závěr, že ze strany obviněného šlo sice o krátké, nicméně svou povahou dostatečně intenzivní protiprávní jednání, svědčí podle mínění státního zástupce i následek, který se poté u nezletilé dívky projevil na jejím psychickém zdraví.



9. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce vyslovil názor, že závěr soudů o tom, že obviněný poškozenou tzv. jiným způsobem pohlavně zneužil, zcela odpovídá učiněným skutkovým zjištěním, a nalézací soud nepochybil, pokud jej uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.



10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 3. 2016). Obviněný ve své replice k němu ze dne 29. 3. 2016 především zdůraznil, že se necítí být vinen jednáním, pro něž byl odsouzen. Dále vyslovil názor, že jak státní zástupce, tak soudy obou stupňů a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově nevěnovali pozornost celému obsahu spisu a veškerá skutková zjištění jsou vykládána v jeho neprospěch, a to i za situace, kdy jeho výklad není nemožný, ba naopak se zdá být přiléhavější. V tomto směru poukázal na nesprávné tvrzení státního zástupce, že se měl ihned po činu ptát údajné poškozené, jestli se jí to líbilo; i podle její výpovědi se měl ptát až po diskotéce, tj. při své otázce měl na mysli diskotéku, neboť vždy, po jakékoli aktivitě se dotazoval kolektivu (ne jednotlivých dětí), jestli se jim aktivita líbila. Obdobně označil za chybný i státním zástupcem provedený výklad subjektivních pocitů poškozené, že tato již musela jednání obviněného chápat jako nepatřičné, zakázané a nebezpečné; k tomu zdůraznil, že dívce bylo v době údajného zločinu 8 let a 7 měsíců, a jak uvedl PhDr. Štěpán Vymětal, Ph. D., nevnímala jeho údajné jednání jako něco nesprávného.



11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.



12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.



13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



14. Z tohoto pohledu je třeba námitku dovolatele, že daný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nelze označit za natolik intenzivní zásah do sexuální sféry poškozené (poukázal na „zcela ojedinělé sáhnutí na přirození poškozené, přes tepláky, trvající krátký okamžik“), aby je v širším pojetí bylo možné považovat za pohlavní styk, a tudíž za jiný způsob pohlavního zneužití (přitom vytkl, že soudy nejen v hodnocení intenzity tohoto zásahu pochybily, ale nalézací soud dokonce v žádné části rozsudku tuto otázku vůbec neřešil), ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.



15. Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.



16. Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity.



17. Po objektivní stránce se rozlišují dva případy:
a) vykonání soulože a
b) pohlavní zneužití provedené jiným způsobem.
Jelikož v posuzované věci o první z uvedených případů nešlo, postačuje zaobírat se podrobněji jen případem druhým. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk, např. orální pohlavní styk, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nesprávně jsou však někdy v praxi posuzovány jako trestný čin pohlavního zneužití i jednorázové letmé dotyky přes oděv, jež zřejmě nemohou naplnit uvedený formální znak jiného pohlavního zneužití. V případech, kdy pachatelovo jednání sice formálně již naplňuje zákonný znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“, jde však o počínání nepříliš intenzivní (např. ohmatávání prsou přes oděv), je třeba náležitě zkoumat též ostatní okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo a pečlivě posuzovat povahu a závažnost spáchaného trestného činu, zejména je nutné zkoumat závažnost činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1861).

18. V odst. 2 § 187 tr. zákoníku je vyjádřena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že pachatel čin uvedený v odst. 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, a to buď zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní; tak je tomu například u rodičů vůči dětem, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele znamená, že takové dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování; právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Zákonný znak zneužití závislosti osoby svěřené k dozoru není vyloučen tím, že zneužitá osoba pro svůj věk nebo stav není schopna chápat protiprávnost a amorálnost činu a uvědomit si svůj stav závislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1863 a 1867, dále srov. zprávu Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, publikovanou pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84, publikované pod č. 28/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1983, sp. zn. 4 Tz 49/83, publikované pod č. 29/1985 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v Sešitě 57/2009 pod č. T 1203).



19. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), je správná a zákonná.



20. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě rozsáhlého dokazování, jež soud druhého stupně shledal bezchybným a úplným, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný v průběhu pobytu na tzv. škole v přírodě (v červnu 2013), osahával „KOPRETINU“ přes oděv na přirození, přičemž třída 2.C, kterou nezletilá navštěvovala, byla svěřena jeho dozoru jako pomocnému asistentovi, tudíž znal věk poškozené, a k uvedenému došlo během výletu, když obviněný zůstal s poškozenou sám pozadu za ostatními dětmi ve skupině. Poškozená se o události svěřila své matce začátkem následujících letních prázdnin, přičemž na ni naléhala, aby tato o ní pomlčela.



21. Jak vyplývá ze znaleckého posudku o duševním stavu poškozené z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a klinická psychologie, ze dne 4. 4. 2014 (č. l. 62 až 83 spisu), vypracovaného znalci MUDr. Alenou Gayovou (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a PhDr. Štěpánem Vymětalem, Ph. D. (znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie), poškozená vnímala prožitý děj jako zklamání důvěry v pedagoga, jemuž důvěřovala (a který byl v dětském kolektivu oblíben), přičemž v přímé souvislosti s událostí se u ní projevila akutní reakce na stres s pocity ohrožení masivní úzkostí a strachem, doprovázenými emoční labilitou a problémy se spánkem. V navazujícím období se u ní objevily známky lehké posttraumatické stresové poruchy – flashbacky (vtíravé vzpomínky na čin), pocity studu, viny, vlastního podílu na události, a v době znaleckého vyšetření (dne 31. 3. 2014) se u ní vyskytovaly zbytkové úzkostné fenomény posttraumatické stresové poruchy; dívka sice trauma zvládala dobře, avšak bylo tomu tak díky velmi dobrému rodinnému zázemí a podpoře nejbližšího okolí, zejména díky kvalitním vztahům s matkou, a též vlastním schopnostem. Znalci shledali, že rizikovým pro vývoj psychiky poškozené bylo zneužití její důvěry, kdy pachatel zneužil svou převahu psychickou a převahu dospělé autority a poškozená byla vůči němu osobou bezbrannou. Oba znalci dále dospěli k závěru, že obecná věrohodnost poškozené byla zcela zachována, nezjistili žádnou tendenci k podávání účelových a nepravdivých informací, ani že by byla k výpovědi navedena nebo nějak ovlivněna. Znalec PhDr. Štěpán Vymětal, Ph. D., u hlavního líčení dne 25. 11. 2014 mimo jiné uvedl: „… Nenašli jsme žádný důvod, proč by měla mluvit nepravdu, žádný motiv. Naopak ona to nechtěla zveřejňovat, ona nechtěla vyšetřování … chtěla se pouze svěřit matce …“ (č. l. 208 spisu). Z lékařské zprávy MUDr. S. M. z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol ze dne 25. 4. 2014 (č. l. 143 spisu) je zřejmé, že poškozená byla z důvodu zvýšené tenze s nutkavým chováním ambulantně vyšetřena, přičemž jmenovaná lékařka u ní zjistila poruchu přizpůsobení v reakci na traumatickou událost a doporučila individuální psychoterapii a usměrňování ze strany rodičů prozatím bez farmakoterapie.



22. V následujícím období (od června 2014 a poté opět od druhé poloviny srpna 2014), jak vyplývá z lékařských zpráv PhDr. Z. T., psycholožky Oddělení dětské psychiatrie Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou ze dne 13. 6. 2014 (č. l. 140 až 142 spisu) a ze dne 6. 10. 2014 (č. l. 189 spisu), se její psychický stav rapidně zhoršil, jmenovaná psycholožka zvažovala eventualitu hospitalizace, poté doporučila psychiatrickou konzultaci u prim. MUDr. J. Š. s eventuální antidepresivní medikací mírného rozsahu. Podle nálezu ze dne 19. 11. 2014 (č. l. 192 spisu) posledně uvedená lékařka diagnostikovala u poškozené obsedantní myšlenky nebo ruminace, a byla jí nasazena příslušná psychofarmaka – antidepresivum. Znalec PhDr. Štěpán Vymětal, Ph. D., u hlavního líčení dne 25. 11. 2014 vyjádřil domněnku, že zhoršení psychického stavu poškozené „… je … následek toho původního zážitku, toho původního činu a celý ten proces mohl, jaksi znovu to trauma odkrýt. Nemyslím si, že bychom postupovali nějak nestandardně nebo, že bychom zavinili tuto traumatizaci a naopak dávám si na to dobrý pozor, vždycky …“, dále vypověděl: „… osahával ji přes tepláky, toto uváděla nám. Matce se svěřila ve vlaku. Tam ta situace je opakovaně, shodně naprosto s detaily uváděla, což byla velká zátěž pro tu dívku vůbec se svěřit matce s tou událostí …“ (č. l. 207 spisu) a doplnil opětovně, že „... podle mne tedy došlo k výraznému zhoršení toho psychického stavu té dívky … může to souviset s jejím náhledem na sexualitu, kdy najednou si může začít uvědomovat některé další souvislosti toho, co prožila … je možné, že došlo k odkrytí traumatu a k jeho prohloubení … já bych netvrdil, že je to následek znaleckého zkoumání, čili v souvislosti s vyšetřováním a projednáváním té věci …“ (č. l. 208 a 209 spisu). Znalkyně MUDr. Alena Gayová u hlavního líčení dne 6. 1. 2015 k diagnóze poškozené, tj. obsedantně kompulzivní poruše, objasnila, že „… jsou to nutkavé myšlenky a nutkavé činy. Bývá velmi zřídka jako projev posttraumatické stresové poruchy. Nicméně když má někdo ten slabý bod v tomto místě, tak když má psychickou zátěž, což to zneužití bylo, a ta posttraumatická stresová porucha, může se OCD objevit jako důsledek posttraumatické stresové poruchy, nebo jako součást té posttraumatické stresové poruchy … každé zneužití působí pocit viny. A u „KOPRETINY“ byly pocity viny … v tomto případě bych řekla, že ta posttraumatická stresová porucha probíhala přesně tak, jak ji „KOPRETINA“ popsala. Nemáme důvod k pochybnosti o její věrohodnosti …“ (č. l. 220 a 221 spisu).



23. Ve věci byl dále vypracován znalecký posudek o duševním stavu obviněného ze dne 19. 4. 2014 (č. l. 38 až 55 spisu), a to znalci MUDr. Vlastimilem Tichým (znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph. D. (znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, sexuologie). Komplexním psychologickým a sexuologickým vyšetřením, včetně konzultativního falografického vyšetření, bylo zjištěno, že obviněný trpí sexuální deviací, a to poruchou sexuální preference ve smyslu heterosexuální pedofilie, přičemž znalec prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D., u hlavního líčení dne 25. 11. 2014 uvedl, že „… falometrické vyšetření je pouze pomocné vyšetření … naše diagnóza vůbec nebyla založena pouze na tomto jediném vyšetření …“ a k této dospěl „… na základě komplexního posouzení, kde falografické vyšetření bylo pouze jednou z jeho částí. Druhou částí bylo psychodiagnostické vyšetření a třetí jeho částí velmi důležitou bylo anamnestické vyšetření …“ (č. l. 201 a 203 spisu). V rámci Eysenckova osobnostního dotazníku bylo u obviněného shledáno vysoké tzv. lžiskóre, které značí tendenci ke zkreslování výpovědi.



24. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 10 a 11, tento soud se v rámci pečlivého hodnocení provedených důkazů (stejně tak se jimi zabýval i soud odvolací) věnoval hodnocení intenzity jednání obviněného a dospěl k závěru, že „… přestože způsob spáchání činu v daném případě lze označit v rámci dané skutkové podstaty jako méně závažný (obžalovaný nepoužil násilí a svého jednání zanechal po vyjádření odmítnutí ze strany poškozené), je společenská škodlivost jednání obžalovaného značná, protože osoby mladší patnácti let je třeba důsledně chránit před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost a v daném případě způsobený následek lze označit jako závažný …“.



25. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti je třeba (v plné shodě se závěry obou soudů nižších instancí) jednání obviněného spočívající v osahávání poškozené přes oděv na přirození, třebaže trvající krátkou dobu, považovat za natolik intenzivní zásah do její pohlavní sféry, že naplňuje znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poškozenou osahával přímo na jejím přirození (byť přes tepláky), přestal až poté, co jej poškozená odbyla a šla pryč, resp. utekla [jak vyplývá z její výpovědi v rámci protokolu u výslechu svědka – osoby mladší patnácti let ze dne 22. 1. 2014 (č. l. 100 spisu) a dále z polořízeného rozhovoru s ní během znaleckého vyšetření o jejím duševním stavu (č. l. 78 spisu)] a ptal se jí při tom, „jestli jí to není příjemné“ (jak uvedla tamtéž); v tomto směru nelze akceptovat námitku obviněného, že pokud se jí ptal „jestli se jí to líbilo“, měl tak učinit až po diskotéce, tj. snažil se vzbudit dojem, že při své otázce měl na mysli diskotéku, neboť vždy, po jakékoli aktivitě se dotazoval kolektivu (ne jednotlivých dětí), jestli se jim aktivita líbila.



26. Při posuzování závažnosti daného činu je třeba současně zohlednit, že jednání obviněného zanechalo na psychickém stavu poškozené silné a dlouhodobé traumatické následky. Jak bylo výše (na podkladě vyjádření znalců) podrobně popsáno, její psychický stav (do té doby netrpěla žádnou duševní chorobou ani poruchou, ani neurotickým či disharmonickým vývojem osobnosti, byla nadprůměrně inteligentní, po stránce sociální nadprůměrně nadaná, vhodně rozvíjená, otevřená, komunikativní) byl zásadním způsobem negativně ovlivněn již při činu a bezprostředně po něm [sama to uvedla během polořízeného rozhovoru v rámci znaleckého vyšetření o jejím duševním stavu (č. l. 78 spisu)], a tento se postupem doby značně zhoršoval a nebyl v pořádku ještě ani v únoru 2015 (tedy více jak rok a půl po činu) s tím, že poškozená byla stále léčena antidepresivy, jak o tom svědčí odvolacím soudem uváděná lékařská zpráva MUDr. J. Š. ze dne 24. 2. 2015 (str. 7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Je namístě zcela odmítnout argumentaci obviněného učiněnou s poukazem na věk poškozené, že tato nevnímala jeho údajné jednání jako něco nesprávného; zde je nutné zopakovat, že trestní zákon daným ustanovením důsledně chrání mravní a tělesný vývoj dětí před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost, a je zcela irelevantní, zda v úvahu připadajících (možných) protiprávních jednání v rámci této skutkové podstaty se z pohledu dospělého člověka jednalo o zdánlivě méně závažnou formu takového jednání (jak se ji snaží zlehčovat obviněný). K tomu je vhodné odkázat i na vyjádření znalkyně MUDr. Aleny Gayové u hlavního líčení dne 6. 1. 2015, když uvedla, že „… u těchto děvčátek, která jsou nějakým způsobem zneužitá, i když to zneužití nebylo nijak zvlášť závažné, jak obvykle bývá, dojde k prolomení sexuálního tabu. Ony si sexuálně rychleji uvědomí sexualitu a nejsou schopny se s ní vypořádat. Tudíž můžou časem vykazovat různé symptomy. Například, když jsou zneužitá děvčátka 5-ti nebo 6-ti letá, tam žádná posttraumatická porucha není, protože ony nejsou schopny vyhodnotit závažnost trestného činu ani jeho důsledky. Teprve, když si to začnou uvědomovat, tak se může, nemusí, ale může vyvinout řada symptomů. Malá děvčátka začnou posttraumatickou stresovou poruchou trpět v osmi, devíti, desíti letech, když si uvědomují, že ostatním děvčatům se to neděje a že to není v pořádku. Já si myslím, že u poškozené „KOPRETINY“ došlo k obdobnému vývoji …“ (č. l. 220 spisu).



27. Obdobně (viz shora detailně nastíněný vývoj psychického stavu poškozené a vyjádření znalců v tomto směru) nelze akceptovat jeho tendenci poukazovat na to, že psychické problémy poškozené nejsou v příčinné souvislosti s jeho jednáním, dokonce snaží-li se docílit takového bagatelizujícího pohledu na daný čin, že pokud by tento nebyl vyšetřován a nedošlo by ke znaleckému zkoumání poškozené, byl natolik málo závažný, že by na ní nezanechal v podstatě žádných následků. V této souvislosti je třeba uvést, že jestliže by se obviněný daného jednání nedopustil, jak bylo soudy obou stupňů zjištěno, nebylo by zahájeno a vedeno ani trestní řízení a v jeho rámci prováděny příslušnými orgány úkony potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, jak jim ukládá § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nelze ani vyloučit, že i v případě, že by se psychický stav poškozené v důsledku jednání obviněného v období po činu několikrát nezhoršil (a traumatický zážitek se jí podařilo na přechodnou dobu z vědomí vytěsnit), nedošlo by k takovému vývoji později a prožité trauma by ji nepoznamenalo například v dospívání či v dospělosti.



28. Jednání obviněného představující intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozené, jež byla svěřena jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, je s ohledem na veškeré okolnosti, za nichž k činu došlo, které s tímto souvisely a jež byly jeho následkem, třeba posoudit jako jiný způsob pohlavního zneužití. Obviněný tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a právní kvalifikace soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, je správná a zákonná.



29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 4. 2016


JUDr. Jan Bláha
předseda senátu



*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 402/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.402.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies