25 Cdo 1593/2015

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 106 odst. 1, 2
  • ObčZ 1964 - § 444 odst. 1
  • OSŘ - § 142 odst. 2
  • OSŘ - § 142 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. A.,zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovalem, advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti žalovaným 1) stauner palet s.r.o., IČO 25238701, se sídlem Mrákov, Starý Klíčov 143, zastoupené JUDr. Andreou Krásnou, advokátkou se sídlem Praha 2, Římská 14, a 2) BERGER BOHEMIA a.s., IČO 45357269, se sídlem Plzeň, Klatovská 410, zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6,o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 212/2004, o dovolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2014, č.j. 10 Co 408/2013-983, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2014, č.j. 10 Co 408/2013-983, se ve výrocích I, II, III, IV a VIII ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) a ve výroku VII ve vztahu mezi státem a žalovanou 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č.j. 15 C 212/2004-902, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na bolestném částku 587 EUR s příslušenstvím, na ztížení společenského uplatnění částku 2.682 EUR s příslušenstvím a na náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 1.049 EUR s příslušenstvím. Oběma žalovaným společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobci částku 190 EUR s příslušenstvím na nákladech za vyhotovení lékařské zprávy a znaleckého posudku. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce, jakožto zaměstnanec kanceláře architekta T. L., se spolu s dalšími spolupracovníky dostavil dne 29. 7. 2002 na stavbu autosalonu v Karlových Varech za účelem zdokumentování provedených prací a stavu stavby. Investorem stavby byl právní předchůdce žalované 1) a zhotovitelem žalovaná 2). Pro spory došlo k zastavení prací, výpovědi smlouvy o výstavbě a opuštění stavby žalovanou 2). Ani jedna z žalovaných neprovedla na stavbě nezbytná opatření k zajištění bezpečnosti. Žalobce se uvedeného dne na stavbě vydal sám do neosvětlených prostor bez svítilny a ochranných pomůcek, načež spadl do nezajištěné jámy hluboké 2,5 m. V důsledku pádu utrpěl újmu na zdraví s následnou pracovní neschopností do 6. 11. 2002. Soud uzavřel, že nezajistila-li žalovaná 1) zakrytí nebo ohrazení jámy, porušila svou právní povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a povinnost stanovenou § 13 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, a odpovídá za škodu žalobce podle § 420 obč. zák. Ačkoliv na straně žalované 2) jsou taktéž naplněny všechny předpoklady její odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jelikož při opuštění stavby neučinila žádná bezpečnostní opatření a neprovedla kontrolu zajištění nebezpečných míst, nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jsou vůči ní již promlčeny. Uvedené nároky byly totiž vůči žalované 2) uplatněny až návrhem na její přistoupení do řízení dne 25. 11. 2005, zatímco promlčecí doba počala svůj běh již dne 6. 11. 2002 (den shodný s ukončením pracovní neschopnosti, ukončením léčení a ustálením zdravotního stavu žalobce). Dvouletá subjektivní doba ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. tedy zjevně uplynula. Vědomost o škůdci pak měl žalobce již v okamžiku úrazu, neboť jako zaměstnanec architektonické kanceláře, která prováděla kontrolu stavby, věděl, kdo je jejím zhotovitelem. Žalovaná 2) tedy odpovídá za škodu žalobci pouze v rozsahu náhrady nákladů na vypracování lékařské zprávy a znaleckého posudku. Soud zároveň shledal spoluzavinění žalobce podle § 441 obč. zák., a to v míře 20 %. Při určení výše bolestného vycházel soud ze znaleckého posudku MUDr. Reiniše, který ohodnotil bolest 186 body. Pouze jako možnou variantu uvedl znalec také hodnocení 580 body na základě rozsahu zranění tvrzených žalobcem, avšak jelikož tato zranění nebyla prokázána, vycházel soud pouze z objektivně zjištěného rozsahu zranění.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č.j. 10 Co 408/2013-983, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci na bolestném částku 405,50 EUR s příslušenstvím (výrok I), na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.854,50 EUR s příslušenstvím (výrok II), na nákladech za vyhotovení lékařské zprávy a znaleckého posudku 119 EUR s příslušenstvím (výrok III) a na náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 608,90 EUR s příslušenstvím (výrok IV). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok V). Dále uložil nahradit náklady řízení vzniklé státu z poloviny žalobci (výrok VI) a z poloviny žalovaným (výrok VII) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odlišně posoudil otázku promlčení ve vztahu k žalované 2). Jednak došel k odlišnému závěru o okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o škůdci – žalované 2) (až při jednání dne 10. 11. 2005), jednak obecně ztotožnil běh promlčecí lhůty s okamžikem ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění znaleckým posudkem – v tomto konkrétním případě posudkem MUDr. Demeše ze dne 7. 7. 2004. Námitka promlčení vznesená žalovanou 2) tedy není důvodná a předpoklady odpovědnosti podle § 420 obč. zák. jsou dány u obou žalovaných. Odlišně posoudil odvolací soud taktéž míru spoluzavinění žalobce, když shledal jeho podíl na způsobené škodě v rozsahu 50 %. Při určování výše bolestného vycházel stejně jako soud prvního stupně ze znaleckého ohodnocení objektivně zjištěných poranění 186 body. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na míru úspěchu účastníků ve věci a ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce a žalovaná 2).

Žalobce namítá nesprávné posouzení míry svého spoluzavinění s tím, že odvolací soud chybně a účelově interpretoval výpovědi svědků. Dovolací soud by měl v tomto směru vyřešit otázku, zda a v jaké výši mělo být vzhledem k provedeným důkazům aplikováno ustanovení § 441 obč. zák., neboť neexistuje v této otázce jednotná judikatura. Odvolací soud dle názoru žalobce stanovil nepřiměřeně vysoký podíl žalobce na vzniku škody, když nebral v úvahu zjištění, že ze stavby byly odstraněny poklopy k jámám a staveniště nebylo nijak zajištěno, což žalobce nemohl předvídat. Dále žalobce namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu, jelikož odvolací soud nevycházel při stanovení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění ze závěrů znaleckého posudku a vyhlášky č. 440/2001 Sb. a přiznal žalobci náhradu nižší, než mu náleží. Znalec MUDr. Reiniš totiž ohodnotil bolestné na 850 bodů dle uvedené vyhlášky, soud mu však přiznal pouze částku odpovídající 186 bodům. Co se týče nároku na bolestné, neztotožňuje se závěrem soudu o pravomocném zamítnutí žaloby co do částky 427 EUR již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2008 a namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí v této části. Odvolací soud také podle žalobce neúplně zjistil skutkový stav, když shodně se soudem prvního stupně nepřihlížel ke znaleckému posudku MUDr. Demeše předloženému žalobcem s odůvodněním, že jde pouze o listinný důkaz a žalovaní se s ním nemohli seznámit. S takovým posouzením žalobce nesouhlasí, neboť jím předložený posudek má náležitosti dle § 127a o. s. ř., stal se součástí spisu a všichni účastníci se s ním mohli seznámit. Při rozhodování o nákladech řízení měl pak soud postupovat výlučně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V závěru dovolání žalobce poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, jež měla být při rozhodování o míře spoluzavinění žalobce i o nákladech řízení zohledněna. Navrhuje zrušení, případně změnu dovoláním napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady škody i nákladů řízení vůči oběma žalovaným v plné výši.

Žalovaná 2) vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky promlčení. Namítá, že již ke dni 6. 11. 2002 (ustálení zdravotního stavu žalobce) byly žalobci známy všechny rozhodné skutečnosti pro uplatnění nároku na náhradu škody. Rozhodným okamžikem pro běh subjektivní promlčecí lhůty je objektivní ustálení zdravotního stavu poškozeného (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2974/2010 a 21 Cdo 389/2013), nikoli bodové ohodnocení lékařem, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Vědomost o možné odpovědnosti žalované 2) nemohl žalobce získat až při jednání soudu dne 10. 11. 2005, když tytéž informace měl žalobce mnohem dříve, dle názoru žalované 2) již v okamžiku úrazu, neboť v té době věděl, že stavbu prováděla žalovaná 2) pro žalovaného 1) (resp. jeho právního předchůdce) a úkolem žalobce bylo právě zadokumentování stavu stavby v důsledku sporů mezi žalovaným 1 a žalovanou 2). Nesprávný je dále závěr soudu o odpovědnosti žalované 2), jelikož nebyly naplněny všechny předpoklady její odpovědnosti za škodu, když bylo prokázáno, že žalovaná 2) byla žalovaným 1) přede dnem úrazu žalobce ze stavby vykázána, žalovaná 2) tento pokyn respektovala, a žalovaný 1) tak na sebe převzal veškerá rizika, která s sebou tento jeho pokyn nesl. Odvolací soud taktéž nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když nezohlednil fakt úspěchu žalované 2) ve věci v rozsahu 77 %. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, aby náhrada veškeré škody byla uložena žalovanému 1), a aniž by uvedla výslovně, jak má být ve věci samé rozhodnuto ve vztahu k ní, požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.

Žalovaná 2) se vyjádřila k dovolání žalobce tak, že s ním nesouhlasí, vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek žalobce a dále odkázala na své vlastní dovolání.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Nejvyšší soud nejdříve posoudil obě dovolání v rozsahu, v jakém napadají rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Námitky žalobce proti výrokům ve věci samé převážně nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž především zpochybňují správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudem.

Jestliže žalobce namítá nesprávné posouzení míry jeho spoluzavinění, činí tak zčásti prostřednictvím vlastních skutkových závěrů se současným zpochybněním hodnocení důkazů a skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud. Stejně tak pokud žalobce napadá závěr soudu o výši bolestného, zpochybňuje v konečném důsledku skutkové zjištění. Soud vycházel z objektivně zjištěného rozsahu žalobcových zranění a jejich bodového ohodnocení znalcem (č. l. 289 spisu). Ohodnocení, kterého se v dovolání domáhá žalobce (a jež znalec ve svém posudku uvedl pouze jako eventualitu zohledňující tvrzení žalobce), vychází ze skutkového stavu neprokázaného v řízení před soudem. Otázku hmotného nebo procesního práva nepředstavuje ani údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neprovedení všech navržených důkazů či nepřiměřená délka řízení, která nemůže mít vliv ani na určení míry spoluzavinění žalobce, ani na rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V daném případě nedospěl dovolací soud k závěru, že by posouzení spoluúčasti žalobce na vzniku škody (se zřetelem ke skutkovému stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacím soudem) bylo zjevně nepřiměřené. Za podstatnou v tomto směru dovolací soud pokládá okolnost, že riskantní jednání žalobce, který přes předchozí varování vstoupil do zcela neosvětlené místnosti v rozestavěné stavbě a spadl do tam se nacházející jámy, bylo významnou příčinou vzniku škody, srovnatelnou s příčinami, jež spočívají v porušení povinností k zajištění bezpečnosti staveniště ze strany žalovaného 1).

Výše uvedené námitky žalobce tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

Ve vztahu k nákladovým výrokům žalobce neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. uplatňuje a v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění, v tomto směru tedy dovolání postrádá zákonné náležitosti, což je důvodem pro jeho odmítnutí dle § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Ve věci samé je tak přípustné pouze dovolání žalované 2) směřující proti výroku I, II, III a IV napadeného rozhodnutí, a to podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a splnění předpokladů odpovědnosti za škodu na straně žalované 2).

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním žalované 2) napadených výrocích přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání žalované 2) je důvodné.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3036 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Pro právo na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba. Pojem „dozví se o škodě“ vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.

Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění objektivně možné provést (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní posouzení odvolacího soudu je potud nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pokud odvolací soud vycházel z předpokladu, že běh promlčecí doby je odvislý „od ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění“ a v daném případě bez dalšího ztotožnil počátek běhu promlčecí doby s datem vypracování lékařského posudku znalce MUDr. Demeše.

Závěr o odpovědnosti žalované 2) za škodu na zdraví způsobenou žalobci odvolací soud odůvodnil obecným poukazem na porušení povinností souvisejících se zabezpečením staveniště oběma žalovanými, aniž by se přesvědčivě vypořádal s relevantní námitkou žalované 2), že v době úrazu žalobce neměla možnost stav staveniště nikterak ovlivnit, neboť ještě před tím jej na základě pokynu žalovaného 1) jako investora stavby opustila, a nemohla se tedy dopustit ani jakéhokoli porušení povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci. Právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž i v tomto směru nesprávné.

Jelikož je dovolání žalované 2) přípustné, dovolací soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci byly známy okolnosti, na základě kterých si mohl utvořit představu o osobě škůdce – žalované 2) již v okamžiku úrazu. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, od těchto skutkových zjištění se odchýlil v rozporu s § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. V konečném důsledku totiž dovodil odlišný okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o osobě škůdce, a bez zopakování důkazů vzal za své skutkové tvrzení žalobce. Neobstojí odůvodnění odvolacího soudu, že „se jedná o otázku právního posouzení, a proto tyto důkazy s ohledem na otázku promlčení znovu hodnotil“. Přestože závěr o případném (ne)promlčení nároku je závěrem právním, dílčí závěry o skutečné (prokázané) vědomosti poškozeného o škodě a osobě škůdce jsou skutkovými zjištěními. Ostatně důkazy slouží v civilním soudním řízení k prokázání skutkových tvrzení, odůvodnění odvolacího soudu o opětovném hodnocení důkazů za účelem odlišného právního posouzení je proto nepřiléhavé.

Odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy – pokud jde o výpovědi svědků a účastníků – sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, publikovaný pod C 61 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010). Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém základě, aniž zopakoval důkazy (kromě listinných), o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalované 2) směřuje též proti nákladovým výrokům VII a VIII rozsudku odvolacího soudu. Přestože se jedná o výroky závislé, které jako takové v případě zrušení napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba rovněž zrušit (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), dovolací soud s ohledem na budoucí hospodárný průběh řízení a se zřetelem k dovolací argumentaci poznamenává, že jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu. S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně určitelný porovnáním dosavadního výdělku před úrazem a po něm. Tato rozdílnost má za následek dvojí režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu nebo při stanovení nižší náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění než byla požadována, pokud ovšem nespočívá neúspěch přímo v základu nároku (včetně posouzení spoluúčasti žalobce na vzniku škody). Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, řídí se náhrada nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., pokud jde o nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, řídí se náhrada nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. (R 28/1970). Jestliže bylo žalobou uplatňováno několik samostatných dílčích nároků (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada nákladů na vyhotovení lékařské zprávy a znaleckého posudku) a odvolací soud rozhodl o nákladech řízení „podle míry úspěchu účastníků podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal“, je s ohledem na použité zákonné ustanovení bez zohlednění samostatnosti uplatňovaných nároků jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou judikaturou, nehledě na to, že mezi zněním zákonného ustanovení, na něž odkazuje odvolací soud (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a závěrem o poměrném úspěchu účastníků je zjevný rozpor.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej v dovoláním dotčeném rozsahu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) včetně závislého nákladového výroku ve vztahu mezi státem a žalovanou 2) bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2016

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1593.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies