8 Tdo 450/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 173 odst. 1
  • TrZ - § 234 odst. 1
  • TrZ - § 178 odst. 1, 2
  • TrZ - § 146 odst. 1
  • TrZ - § 358 odst. 1, písm. a)
  • TrZ - § 23

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněného J. G. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 6 To 281/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 130/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

Odůvodnění:







1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 T 130/2014, uznal obviněného J. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

1. s obviněným D. G. společně dne 11. 5. 2014 v době mezi 02:10 hod. až 02:35 hod. ve S., okr. T., na M. n. před budovou DC klubu za přítomnosti více než 3 osob oba obvinění v podnapilosti nejprve slovně a poté fyzicky – zejména údery pěstí do obličeje a dalších částí těla – postupně záměrně napadli poškozené J. B., E. H., K. L., L. P. a J. S., přičemž obviněný J. G. se v průběhu útoku na chvíli vzdálil a odběhl do ulice Ž., kde v pivnici „Na Růžku“, v prostoru výčepu bez souhlasu obsluhy uchopil dřevěnou nohu od stolu, se kterou se bezprostředně poté vrátil zpět na M. n., kde nadále pokřikoval na poškozené a další přítomné osoby, s dřevěnou nohou od stolu výhrůžně manipuloval a nejméně jednou s ní udeřil poškozeného M. S. do oblasti zad, obviněný D. G. fyzicky napadl poškozeného J. Č., kterého odstrčil, až poškozený upadl na zem, načež jej na zemi nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, kdy v důsledku jednání obviněných utrpěli poškozený J. B. prokousnutí tváře, poškozený E. H. roztržení rtu, poškozený K. L. pohmoždění čelisti, poškozený L. P. pohmoždění pravé tváře a poškozený M. S. podlitinu na zádech, kdy tato poranění si nevyžádala lékařské ošetření či omezení na obvyklém způsobu života poškozených, a poškozený J. S. utrpěl v oblasti levého oka hematom, krvácení drobných cévek, zhmoždění očních víček vlevo a dále utrpěl v levé lícní oblasti otok s pohmatovou bolestivostí, v důsledku čehož byl po dobu nejméně 7 dnů omezen na obvyklém způsobu života bolestivostí hlavy a zubů, zejména při kousání potravy, a obviněný J. G. takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 8. 2007, č. j. 8 T 62/2007-83 pravomocně odsouzen mj. pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009,

2. a) dne 15. 5. 2014 v době mezi 23:00 hod. až 23:05 hod. ve S., okr. T., v ulici P. H. v domě otevřeným francouzským oknem, nacházejícím se ve výšce 5,92 metrů od chodníku, vnikl do bytu č. ... bez souhlasu a pozvání oprávněného uživatele bytu poškozeného J. Š., načež v obývacím pokoji uchopil odloženou peněženku, včetně obsažené peněžní hotovosti ve výši 1 200 Kč, a dále uchopil mobilní telefony zn. Nokia a zn. Samsung, platební kartu Era na jméno J. Š. a svazek 5 klíčů s karabinou a s odcizenými věcmi utekl vstupními dveřmi na chodbu domu, čímž způsobil poškozenému J. Š. odcizením věcí a peněžní hotovosti škodu ve výši nejméně 2 000 Kč, a takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 8. 2013, č. j. 8 T 53/2013-126, v právní moci dne 13. 8. 2013, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, přičemž tento trest nevykonal,

b) dne 22. 5. 2014 v přesně nezjištěné době mezi 20:05 hod. až 20:30 hod. ve S., okr. T., na M. náměstí v prodejně „Večerka“ se záměrem zmocnit se jakýmkoliv způsobem peněžní hotovosti poškozeného A. K., nejprve požadoval od poškozeného vydání peněžní hotovosti, kterou obviněnému údajně dluží spolubydlící poškozeného, kdy po sdělení poškozeného, že obviněnému nic nedluží ani nic neví o žádném dluhu svých spolubydlících, obviněný nadále požadoval vydání peněz, pokračoval s poškozeným v cestě směrem k místu bydliště poškozeného na ubytovnu na stadionu ve S., kde na rohu náměstí potkali V. G. – bratrance obviněného J. G., jehož obviněný požádal, aby je doprovázel s odůvodněním, že si jde pro peníze na ubytovnu, přičemž V. G. nebyl srozuměn se záměrem obviněného zmocnit se peněžní hotovosti či dalších věcí patřících poškozenému, načež když poškozený na opakované výzvy obviněného k vydání peněz na konci ulice M. reagoval pokusem obviněného od sebe odstrčit, tak obviněný poškozeného srazil na zem, přisedl si na něj a nejméně jednou jej udeřil do oblasti ruky, čímž demonstroval poškozenému svou fyzickou převahu a od dalšího fyzického útoku na poškozeného upustil až poté, kdy byl V. G. vyzván, aby napadání poškozeného zanechal, a poté, kdy všichni společně pokračovali dále ve směru na ubytovnu, tak obviněný v ulici 28. října poškozeného vyzval, aby mu dal svůj mobilní telefon pod záminkou, že si potřebuje zavolat, s čímž poškozený, aby předešel dalšímu fyzickému útoku a z obavy o své zdraví, souhlasil, svůj mobilní telefon zn. Sony Xperia obviněnému vydal a obviněný z něj cestou uskutečnil 2 hovory, poté obviněný v prostorách lesoparku poškozeného vyzval k vydání veškeré peněžní hotovosti, kterou má poškozený u sebe, a když mu poškozený sdělil, že u sebe má pouze 20 Kč, tak obviněný začal na poškozeného křičet ať nelže, že určitě má více peněz, ať mu je navalí, načež poškozený – opět ze strachu o své zdraví a z obavy z dalšího fyzického útoku – vyndal z kapsy kalhot veškerou peněžní hotovost, kterou měl u sebe, a to kovové mince v celkové hodnotě 110 Kč, které předal obviněnému, poté obviněný poškozenému sdělil, že mobilní telefon zn. Sony Xperia, který mu před tím poškozený vydal, patří již obviněnému a poškozenému ho nedá, dokud poškozený nezaplatí dluh svých spolubydlících, přičemž z přístroje vyjmul a poškozenému vrátil jeho SIM kartu a paměťovou kartu, načež obviněný s odcizenými věcmi z místa odešel společně s V. G., a takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 8. 2007, č. j. 8 T 62/2007-83, pravomocně odsouzen mj. pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem 1. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem 2. a) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a pod bodem 2. b) jednak jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozenému A. K., bytem S., S., škodu ve výši 39 Kč, poškozenému J. Š., bytem S., P. H., škodu ve výši 1 200 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, škodu ve výši 701 Kč. Podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. (soud zde nadbytečně citoval i odst. 1) odkázal poškozeného A. K. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.







3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 6 To 281/2015, tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 5. 2015, č. j. 9 T 130/2014-592, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému A. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému A. K., bytem S., S., na náhradu škody 38 Kč, přičemž jmenovaného poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Odvolání státního zástupce proti témuž rozsudku odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.



4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Simony Turkové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. K jednání popsanému pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že incident začal tím, že do jednoho ze svědků strčil, protože se bránil vytržení telefonu z ruky, následně přiběhly další osoby a strhla se potyčka. Přiznal, že sice udeřil poškozeného M. S., avšak proto, že se obával, že jmenovaný napadne jeho bratra D. P., že by napadal více osob, a v tomto směru poukázal jednak na výpovědi svědků, kteří si sami nebyli jisti tím, kdo koho vůbec napadal, a dále na kamerový záznam s tím, že tento situaci nekonkretizoval a nepřinesl do věci najisto postavené skutečnosti. K jednání pod bodem 2. a) téhož rozsudku tvrdil, že po poškozeném J. Š. v žádném případě peníze nepožadoval, žádal pouze náhradu za rozbité hodinky a do jeho bytu vstoupil běžným způsobem, tj. vstupními dveřmi; ačkoliv poškozenému předmětné telefony vzal, měl v úmyslu si je ponechat jen do doby, než mu poškozený uhradí částku 1 300 Kč (proto šli poté společně do bankomatu peníze vyzvednout). Nejvíce výhrad uplatnil k jednání pod bodem 2. b) shodného rozsudku, přičemž vyslovil názor, že poškozený A. K. je osobou silně nevěrohodnou. Zdůraznil, že v jeho výpovědích byla celá řada nesrovnalostí a nelogičností, jeho výpověď u hlavního líčení, jež byla z hlediska dokazování výpovědí podstatnou a věc značně bagatelizovala a stavěla do roviny, že se v podstatě vůbec nic nestalo a poškozený vše činil naprosto dobrovolně, se diametrálně lišila od jeho výpovědi v přípravném řízení. Pravě s ohledem na rozporuplné výpovědi tohoto poškozeného měl za to, že jeho jednání nemůže naplnit znaky zvlášť závažného zločinu loupeže tak, jak má na mysli trestní zákoník.



6. V závěru svého podání obviněný dodal, že při jedné z návštěv ve věznici mu rodinní příslušníci sdělili, že hovořili s D. L., který měl vidět část incidentu s poškozeným A. K., a podle jeho tvrzení se (obviněný) k poškozenému nechoval nikterak agresivně a k ničemu jej nenutil. Vyjádřil přesvědčení, že výpověď tohoto svědka by do dané trestní věci mohla přinést další objasnění, a proto by v případě zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému projednání navrhl jeho výslech k důkazu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 26. 2. 2016 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.



9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

11. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů [zejména vytkl chybné hodnocení kamerového záznamu v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále, že při zjišťování skutkového stavu věci ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. b) rozsudku neměly soudy vycházet z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, nýbrž z jeho výpovědi u hlavního líčení] a proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje u všech jednotlivých skutků s tím, že tvrdil, že v případě skutku pod bodem 1. rozsudku incident nevyvolal, bránil se jen vytržení telefonu z ruky a z poškozených udeřil jen M. S. a nikoho dalšího, dále ke skutku pod bodem 2. a) rozsudku uvedl, že po poškozeném J. Š. požadoval peníze jako náhradu za rozbité hodinky a jeho telefony mu vzal jen do doby, než mu tuto uhradí, přičemž do jeho bytu vstoupil vstupními dveřmi, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2. b) rozsudku popřel, že by se jej tak, jak je zde popsán, dopustil, když poukazoval na výpověď poškozeného A. K. u hlavního líčení, v níž celou událost bagatelizoval s tím, že se v podstatě vůbec nic nestalo a vše činil naprosto dobrovolně. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, a je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným (sám výslovně uvedl, že jeho jednání „ … s ohledem na výše uvedené, zejména tedy s ohledem na rozporuplnou výpověď poškozeného K., nemůže naplnit znaky zvlášť závažného zločinu loupeže tak, jak má na mysli trestní zákoník …“), nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.



12. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).



13. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.



14. Jestliže dovolatel ve svém podání rovněž uvedl, že při jedné z návštěv ve věznici mu rodinní příslušníci sdělili, že hovořili s D. L., který měl vidět část incidentu s poškozeným A. K., a podle jehož tvrzení se (obviněný) k poškozenému nechoval nikterak agresivně a k ničemu jej nenutil, a vyjádřil přesvědčení, že výpověď tohoto svědka by do dané trestní věci mohla přinést další objasnění, je třeba uvést, že takové skutečnosti a důkazy, jež by mohly být důležité v trestní věci obviněného z hlediska nápravy případných skutkových vad (pokud by se jednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině), by mohly být podkladem pro podání jiného mimořádného opravného prostředku, konkrétně návrhu na povolení obnovy řízení (srov. již výše uvedený odkaz na § 277 a násl. tr. ř.).



15. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 4. 2016


JUDr. Jan Bláha
předseda senátu


























Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 450/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.450.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies