8 Tdo 474/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 4 To 286/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 72/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 T 72/2015, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozené společnosti H. H., se sídlem Š., D., zaplatil na náhradě škody částku 37.824 Kč.

2. Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 4 To 286/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od dne 24. 6. 2014 do dne 8. 9. 2014 se jako řidič z povolání používající služební nákladní vozidlo MAN, majitele firmy H. H., se sídlem Š., D., neoprávněně obohatil na úkor svého zaměstnavatele na pohonných hmotách v množství 1146,19 litrů motorové nafty, kdy v uvedeném období natankoval celkem 8.388,37 litrů pohonných hmot, přičemž najel v uvedeném období celkem 21.946 km, čímž spotřeboval celkem 7.242,18 litrů pohonných hmot, tím vznikl rozdíl mezi natankovanými a skutečně spotřebovanými pohonnými hmotami ve výši 1.146,19 litrů paliva, což při průměrné ceně 33 Kč/litr činí částku 37.824,27 Kč, svým jednáním tak způsobil poškozené firmě H. H., se sídlem Š., D., škodu ve výši 37.824,27 Kč.



II. Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

5. Měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že se skutku dopustil. Z „černého“ odběru nafty nebyl žádným způsobem (kamerovým záznamem či svědeckou výpovědí) usvědčen. Vyšší spotřeba u svěřeného vozidla neznamená automaticky zpronevěru; schodek na svěřených hodnotách nezakládá bez dalšího trestní odpovědnost. Předmětné vozidlo navíc nebylo zkoumáno, na požadavek obhajoby, aby byly pro účely znaleckého zkoumání předloženy tachokotouče, nebylo reagováno. Nebylo tak prokázáno, kolik vozidlo ujelo kilometrů a jaký byl jeho technický stav. Argumentace, podle níž všechny kotouče neodevzdal, nemůže obstát. S ohledem na citelné sankce kontrolních orgánů by se jednalo o závažné porušení pracovní kázně. Popis skutku vychází z toho, že vozidlo má stále stejnou spotřebu bez ohledu na povětrnostní podmínky, zvolenou trasu, terén, rychlost a styl jízdy. Výši spotřeby však tyto faktory ovlivňují. Stejně tak ji ovlivňuje druh a množství převáženého zboží, jako i jeho případné chlazení v průběhu jízdy. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nijak nekontroloval stav ujetých kilometrů po každé jízdě, je třeba skutečnou spotřebu určit ve prospěch obviněného a nikoliv naopak. S ohledem na absenci všech výše uvedených údajů nemohla být určena výše škody.

6. Obviněný uvedl, že zaměstnavatel po několik měsíců proti údajné vyšší spotřebě nic nenamítal a trestní oznámení podal až po více než půl roce od skutku. Je přesvědčen, že jde o šikanózní jednání, o odplatu od subjektu, s nímž vedl pracovněprávní spor. Vozidlo, jež nebylo vybaveno GPS, v době, kdy s ním nedisponoval, mohl užít kdokoliv a kdokoliv z něj mohl odčerpat naftu (obdobného se podle všeho dopouštěl např. syn poškozené). Poukázal rovněž na svůj bezúhonný způsob života a na hodnocení své osoby předchozími zaměstnavateli. Taktéž se pozastavil nad tím, že doba vymezená ve skutkové větě výroku o vině je kratší než ta, po kterou byl ve firmě zaměstnán.

7. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze uplatněných námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání


9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.



IV. Důvodnost dovolání


10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 a § 11a tr. ř. S poukazem na § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v § 11 odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v § 11 odst. 2 tr. ř. a v § 11a písm. a), b) tr. ř. Těmito důvody jsou: milost a amnestie prezidenta České republiky, promlčení trestního stíhání, osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení nebo osoba, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán; osoba trestně neodpovědná pro nedostatek věku, osoba zemřelá nebo prohlášená za mrtvou, řízení pro týž skutek skončené pravomocným rozsudkem nebo usnesením o zastavení trestního stíhání, řízení pro týž skutek skončené pravomocným usnesením o schválení narovnání, řízení pro týž skutek skončené pravomocným usnesením o postoupení věci, trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nepřípustnost trestního stíhání stanovená mezinárodní smlouvou, trestní řízení pro týž skutek bylo předáno do cizího státu a obviněnému byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby; soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů bylo pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonala nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu, nebo byla osoba pravomocně zproštěna obžaloby, nebo které má účinky pravomocného zastavení trestního stíhání (a současně není dána existence dále vymezených výjimek); státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení rozhodl o schválení narovnání a věc odložil, nebo rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil.

12. Obviněný neuvedl důvod, který jej vede k závěru, že v jeho případě bylo trestní stíhání nepřípustné. Na žádnou z výše specifikovaných zákonných překážek trestního stíhání nepoukázal, a proto se Nejvyšší soud případným naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dále nezabýval.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

18. Obviněný vytkl, že soud nereagoval na návrh obhajoby na doplnění dokazování provedením znaleckého zkoumání tzv. tachokotoučů. Jeho tvrzení je však obsahem posuzovaného trestního spisu vyvráceno. Z uvedeného spisu se podává, že soud o předmětném důkazním návrhu rozhodl, neboť jej usnesením zamítl (č. listu 161). Toto své zamítavé rozhodnutí taktéž přesvědčivě zdůvodnil, když vyložil, že důkazní návrh považuje za nadbytečný a technicky neproveditelný v situaci, kdy by bylo zjištěno, že obviněný ne všechny kotouče odevzdal. Soud navíc konstatoval, že vedle „puťovek“ a kotoučů je možné vycházet i ze stavu tachometru na vozidle, tedy z počtu ujetých kilometrů, které byly zaevidovány na počátku období, jež bylo zaměstnavatelem ve vztahu k obviněnému kontrolováno, až do období posledního dne, kdy obviněný vozidlo řídil (str. 5 a 6 rozsudku). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil (str. 3 usnesení).

19. Co se týče přesvědčení obviněného, že nebylo prokázáno, že se skutku dopustil, uvedené Nejvyšší soud nesdílí. Nutno konstatovat, že v řízení nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi svědků H. H. (č. listu 137 − 141), J. H. (č. listu 141 − 143) a V. S. (č. listu 143 − 145) ve spojení s listinnými důkazy, viz zejména tabulka zachycující tankování obviněného (č. listu 38), doklady o jízdách (č. listu 39 − 60), tankovací lístky obviněného (č. listu 91 − 96) a přehled jízd obviněného s chladícím vozem (č. listu 157). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

20. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Nejvyšší soud nicméně pro úplnost dodává, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že to byl obviněný, kdo pohonné hmoty z nákladního vozidla MAN, odčerpával, přičemž není vyloučeno, že je pravděpodobně také dále přeprodával. Z výpovědí svědkyně H. H. vyplývá, že řidiči se na vozidlech nestřídali a že vozidlo MAN, (až na jednu výjimku) užíval v předmětném období výlučně obviněný. V tomto směru nelze jistě opomenout ani výpověď svědka V. S., řidiče nastoupivšího na místo po obviněném, podle níž mu bylo dotčené vozidlo přiděleno po obviněném. Jestliže totiž svědek hovoří o přidělení vozidla, je zjevné, že ve firmě bylo zavedenou praxí, že každý z řidičů používal při výkonu svého povolání jediné vozidlo. Svědkyně H. H. rovněž uvedla, že v případě, že obviněný s vozidlem nejel, bylo zaparkováno ve firmě, přičemž vyloučila, že klíče od něj mohl vzít kdokoliv. Taktéž sdělila, že toto vozidlo mělo v nádrži u víčka sítko, jež mělo zabránit krádeži pohonných hmot třetími osobami, přičemž deklarovala, že toto sítko nebylo za celou dobu poničeno. Svědek J. H. její výpověď potvrdil, když uvedl, že v předmětném období sice došlo ke krádeži pohonných hmot z nádrží firemních vozidel, nikoliv však z vozidla MAN. V daných souvislostech je pak zapotřebí akcentovat výpověď svědka V. S., podle níž mu na služební mobil, který „zdědil“ po obviněném, volaly dvě neznámé osoby a dožadovaly se obviněného s tím, že jim slíbil naftu.

22. Pokud jde o výtku, že doba vymezená ve skutkové větě výroku o vině je kratší než doba, po kterou byl obviněný ve firmě zaměstnán, nutno poukázat na výpověď svědkyně H. H., která přesvědčivě vyložila, že poté, co obviněný nereagoval na její výzvy k zápisům do tzv. „puťovek“, začala jej více kontrolovat, přičemž se zevrubnou kontrolou začala v souvislosti s jízdou obviněného, při které natankoval plnou nádrž – tj. s jízdou uskutečněnou dne 24. 6. 2014. Počínaje tímto datem tedy bylo možné sledovat počet ujetých kilometrů a množství natankovaných pohonných hmot. Co se týče námitek stran ujetých kilometrů, průměrné spotřeby vozidla a výše škody, provedené důkazy údaje obsažené ve skutkové větě výroku o vině prokazují. Z tabulky zachycující tankování obviněného zpracované na základě vyhodnocení tankovacích lístků, bankovních výpisů, výpisů Eurowag, dokladů o jízdách a tachokotoučů vyplývá, že obviněný v rozhodném období natankoval 8.388,37 litrů a ujel 21.946 km. Průměrná spotřeba na 100 km přitom byla určena s ohledem na výpověď svědkyně H. H. podpořenou výpověďmi svědků J. H. a V. S. Svědkyně uvedla, že spotřeba na dotčeném vozidle (jež podle svědeckých výpovědí bylo v dobrém, ne-li perfektním technickém stavu) činila 27 − 31 litrů nafty na 100 km. Vzhledem k tomu, že připustila, že předchůdce obviněného vykazoval spotřebu 33 litrů na 100 km, a že podle přehledu jízd s chladícím vozem obviněný jedenkrát za uvedené období přepravoval zboží, jež bylo nezbytné chladit, kdy v případě chlazení dochází k nárůstu spotřeby přibližně o 2 litry na 100 km, bylo v souladu se zásadou in dubio pro reo stanovení průměrné spotřeby na 33 litrů na 100 km. V návaznosti na to pak byla ve prospěch obviněného určena výše škody.

23. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 4. 2016





















JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu





























Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 474/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.474.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies