32 Cdo 5068/2015

25. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Sport-Technik Bohemia s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 126/40, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 49618555, proti žalovanému P. P., podnikateli se sídlem v Košťálově 65, PSČ 512 02, identifikační číslo osoby 15600971, zastoupenému Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátkem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, o zaplacení 1 204 598,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 21/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 62/2014-540, takto:
I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady nákladů na odstranění vad díla (slevy z ceny díla) a z titulu náhrady škody způsobené vadným provedením díla.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 27. 2. 2013, č. j. 39 Cm 21/2009-446, žalobě co do částky 1 132 948,46 Kč s příslušenstvím vyhověl a co do částky 71 649,83 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.)

Žalovaný podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2013, č. j. 39 Cm 21/2009-446, odvolání, které směřoval do části výroku I. tohoto rozsudku, jímž bylo žalobě co do částky 1 132 948,46 Kč s příslušenstvím vyhověno, a do navazujících výroků o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2013, č. j. 39 Cm 21/2009-446 (výrok I.), konstatoval, že v části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žaloba co do částky 71 649,83 Kč s příslušenstvím zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vady díla spočívající ve „špatně“ provedené gabionové stěně a chybné skladbě podkladových konstrukcí pod asfaltovým krytem žalobkyně reklamovala až přípisem z 20. 10. 2005. Vzhledem k datu podání žaloby (14. 1. 2009) uplatnila svá práva včas před marným uplynutím obecné promlčecí doby dle ustanovení § 397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu nedošlo ani k promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody, neboť žalované vznikla škoda zaplacením faktur třetích osob provádějících odstranění vad díla v průběhu druhého pololetí roku 2005. Tento nárok byl tedy žalobou rovněž uplatněn v obecné čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 398 obch. zák.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 62/2014-540, podal žalovaný dovolání, směřující do výroků I. a III. tohoto rozsudku.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle dovolatele se jedná o otázku posouzení běhu promlčecí doby podle obchodního zákoníku, resp. otázku počátku promlčecí doby práva na náhradu škody podle ustanovení § 398 obch. zák.

Dovolací důvod dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítl, že promlčecí doba práv z odpovědnosti za vady počala běžet již ode dne, kdy byl dovolateli doručen první přípis, v němž mu žalobkyně vytkla vady díla, tedy 2. 6. 2004. Stavění promlčecí doby pak podle dovolatele nastalo až okamžikem, kdy soudu došel přípis žalobkyně se změnou skutkových tvrzení, tedy 4. 2. 2013, neboť v žalobě žalobkyně uvedla, že žalovanému vytkla vady díla přípisem ze dne 2. 6. 2004, a teprve v přípisu, jímž žalobní tvrzení změnila, uvedla, že k vytčení vad došlo až v roce 2005. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011. Odvolací soud se s touto námitkou, vznesenou dovolatelem již v odvolacím řízení, nevypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, proč shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadá.

Dovolatel dále namítl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k okamžiku zjištění škody podle ustanovení § 398 obch. zák. Dovolatel se domnívá, že subjektivní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody začala žalobkyni běžet od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nikoli až od okamžiku vyfakturování částky za opravu části díla žalobkyni jejími dodavateli, jak uvedl odvolací soud. Takový názor podle dovolatele odporuje pojetí obchodního zákoníku jako práva profesionálů.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se žaloba zamítá.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody podle ustanovení § 398 obch. zák. nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel totiž ve své argumentaci o nesprávném právním posouzení počátku běhu promlčecí doby přehlíží, že okamžik vzniku škody musí předcházet okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Podle správného zjištění odvolacího soudu vznikla žalobkyni předmětná škoda až úhradou faktur třetím osobám, jejichž prostřednictvím byly vady díla provedeného žalovaným odstraňovány, neboť až tímto okamžikem došlo ke zmenšení majetku žalobkyně.

Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že závěr odvolacího soudu týkající se posouzení běhu promlčecí doby, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015). Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011, otázku počátku běhu promlčecí doby podle § 398 obch. zák. v tomto směru neřeší a rozhodnutí odvolacího soudu s ním není v rozporu.

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.

Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 25. 4. 2016


JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5068/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5068.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies