30 Cdo 4059/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 12 odst. 1 písm. a)
  • OdpŠk - § 9 odst. 1
  • TrŘ - § 67

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce R. O., zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 182 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 6/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 20 Co 184/2015-81, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:




Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 182 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku na něm vykonané vazby v rámci proti němu vedeného trestního řízení, které skončilo zproštěním obžaloby.Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 26 C 6/2014-51, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci Kč 91 000 s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 29. 12. 2013 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žalobu o zaplacení Kč 91 000 s příslušenstvím zamítl (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení Kč 28 065,60 k rukám jeho právní zástupkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 20 Co 184/2015-81, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba s žádostí, aby žalovaná zaplatila žalobci 91 000 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalobce konkrétně nepovažuje za správné právní posouzení, že by si sám zavinil vazbu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), doznal-li se k trestnému činu, který mu byl kladen za vinu, je-li současně
z usnesení o vzetí žalobce do vazby zřejmé, že žalobce byl vzat soudem do vazby s poukazem na jeho kriminální minulost, což je skutečnost, kterou nijak svým jednáním ovlivnit nemohl.

Žalobce k tomuto uvedl, že již bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro jeho vzetí do vazby. Není proto významné, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda toto jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, ale to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby. Samotné prvotní doznání žalobce nezakládá jeho zavinění na vzetí do vazby ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Žalobce je přesvědčen, že podmínka pro vyloučení nároku na nemajetkovou újmu nemůže být naplněna tím, že se k trestné činnosti původně doznal, nebo snad tím, že je osobou s kriminální minulostí. Opačný závěr je dle žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, podle něhož by měl být pojem zavinění si vazby vykládán restriktivně. Žalobce rovněž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2309/2012, podle nichž podmínka, že si poškozený sám zavinil trestní stíhání, není naplněna tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že v předmětné trestní věci byl stíhán společně s dalším spoluobviněným, který k trestné činnosti v přípravném řízení nevypovídal, ke skutku se tedy nedoznal, avšak byl vzat do vazby z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu stejně jako žalobce. I s ohledem na uvedenou skutečnost se žalobce nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že svým vlastním jednáním, tj. doznáním, ovlivnil další postup orgánů činných v trestním řízení směrem k jeho vzetí do vazby, a že si tedy vazbu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk zavinil sám.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Jak z dovolání vyplývá, žalobce nesouhlasí s právním posouzením, podle kterého si obviněný může ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk zavinit sám vazbu tím, že se ke spáchání trestného činu dozná.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

Podle ustanovení § 67 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 7. 2013, smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest (písmeno a/), že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (písmeno b/), nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil (písmeno c/), a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že doznání se k činu může být skutečností, kterou si obviněný zavinil trestní stíhání nebo odsouzení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 778/2011), neboť se jedná o jiné jednání ovlivňující postup orgánů činných v trestním řízení. Jelikož se tedy nejedná o jednání obviněného, kterým by byla naplňována skutková podstata stíhaného trestného činu, není napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2309/2012. Dovolací soud rovněž neshledává, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném výkladu spojení „zavinění si vazby“ ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, či bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10.

Doznání se je nepochybně úkonem obviněného, kterým tento ovlivňuje orgány činné v trestním řízení v jejich zvažování nezbytnosti uvalení vazby. Doznání se ve spojení s dalšími okolnostmi (v nyní posuzované věci konkrétně se zjištěním, že se obviněný měl trestného činu, k jehož spáchání se doznal, dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, a že byl za majetkovou trestnou činnost opakovaně odsouzen již v minulosti) pak svědčí o vyšších sklonech obviněného k páchání dalších majetkových trestných činů, a to i za okolností bezprostředně hrozícího výkonu trestu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že je trestný čin loupeže systematicky řazen pod trestné činy proti svobodě, neboť předmětem ochrany je zde jak osobní svoboda, tak i majetek, jehož se chce pachatel zmocnit (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728).

Jak rovněž uzavírá komentářová literatura, soud je zásadně povinen při rozhodování o vazbě: „hodnotit všechny skutečnosti, jak vyplývající přímo z dosavadního jednání obviněného, tak i skutečnosti další, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, přičemž může jít jak o skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v písmenech a) až c), tak i o skutečnosti svědčící proti takovému závěru, přičemž toto jejich hodnocení je nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí.” (viz. Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 737). Z uvedeného je zřejmé, že soudy při daném rozhodování pravidelně hodnotí celou řadu okolností, přičemž pro aplikaci § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nelze vyžadovat, aby naplnění každé takto zvažované okolnosti muselo být zaviněno poškozeným, neboť takový výklad by užití posledně uvedeného ustanovení učinil takřka zcela vyloučeným.

Závěr, že zavinění si předstižné vazby může (po zvážení konkrétních okolností posuzovaného případu) spočívat v tom, že se obviněný dozná ke spáchání trestného činu, Nejvyšší soud učinil též v rozsudku ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 98/16.

Co se týká dovolatelova tvrzení, že v předmětné trestní věci byl do vazby vzat též jeho spoluobviněný, a to aniž by vypovídal či se doznal, nemohl dovolací soud k uvedenému tvrzení přihlédnout, neboť se jedná o nově uplatněnou skutečnost, již v dovolacím řízení nelze dle § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.




V Brně dne 26. dubna 2016



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4059/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4059.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies