30 Cdo 4872/2015 - K institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatelev zápis v katastru nemovitostí podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2014

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 39

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A. U., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované INGBAU CZ s. r. o., se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, S. K. Neumanna 2708, identifikační číslo osoby 259 41 127, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 129/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 57/2015-328, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 57/2015-328, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 5 C 129/2011-303, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 57/2015-328, rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení vlastnictví k označeným pozemkům (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), výrokem II. rozhodl, že „Co do určení vlastnictví rozestavěných budov se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je vlastníkem rozestavěné budovy – rodinného domu nacházejícího se na pozemku parc. č. 169/91 o výměře 97 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, rozestavěné budovy – rodinného domu nacházejícího se na pozemku – parc. č. 169/92 o výměře 97 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, to vše v katastrálním území S., obec P.“, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Právní posouzení věci odvolací soud postavil na závěru, že společnost K&G spol. s r. o., se nikdy nestala vlastnicí předmětných staveb (rozestavěných staveb na pozemcích p. č. 169/91 a p. č. 169/92 v k. ú. S.), a proto žalovaná, která s uvedenou společností uzavřela předmětnou převodní smlouvu, nabyla vlastnictví k těmto stavbám od nevlastníka. Podle odvolacího soudu nebylo možné dovodit vznik vlastnictví na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. V tomto ohledu odvolací soud odkázal na (v té době) ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) prezentovanou rozsudkem jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz). Kromě toho odvolací soud vyložil, že předmětné stavby v době zápisu žalobcova vlastnického práva do katastru nemovitostí byly již způsobilým subjektem občanskoprávního vztahu, tj. nebyly součástí pozemku, ale byly vlastní nemovitou věcí, přičemž žalobce jako stavebník vlastnické právo k nim nabyl originárním způsobem – výstavbou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroků II. a III., podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že uvedená právní otázka, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. A to v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), na kterou dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudkem změnil v dovoláním napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.

Žalobce se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Odvolacímu soudu nelze v žádném případě vytknout, že v době rozhodování o podaném odvolání proti označenému rozsudku soudu prvního stupně vycházel při řešení otázky „nemo plus iuris“ z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jak ji odpovídajícím způsobem vyložil při svém aplikačním závěru v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. V mezidobí se ovšem judikatorní situace zásadně změnila, neboť Nejvyšší soud byl - s ohledem na předchozí vydané kasační nálezy Ústavního soudu řešící uvedenou právní materii diametrálně odlišně od dovolací praxe - nucen se touto problematikou znovu zabývat, a i když jeho právní argumenty v řešení právní otázky nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí nebyly Ústavním soudem zcela překlenuty, dovolacímu soudu nakonec nezbylo, než přistoupit k právnímu závěru, jenž ustáleně ve své rozhodovací praxi zaujímá Ústavní soud. Proto velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“

Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (in http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:

Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.

Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu, konkrétně:

* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);

* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.

Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).

K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.

Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).

S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.

Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalované nebyla dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) – posuzována.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 20. dubna 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4872/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4872.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies