21 Cdo 5656/2015

15. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 42a
  • IZ - § 239
  • IZ - § 235
  • IZ - § 243

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové č. 394/19, proti žalované H. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. č. 65/2, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015 č.j. 53 Co 390/2014-364, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. dubna 2014 č. j. 25 C 52/2012-300 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se žalobou podanou dne 10.10.2011 u Okresního soudu v Kladně domáhal, aby bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 16.5.2008, kterou manželé J. H. a E. H. – S. převedli na J. S. a žalovanou (rodiče E. H. – S.) "bytovou jednotku č. 381/8 v k. ú. M., obec P.," je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má proti J. H. vymahatelnou pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 9.689.000,- Kč, že o tomto závazku byl pořízen dne 1.2.2007 notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, že dlužník J. H. nemá žádný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit žalobcovu vykonatelnou pohledávku, a že darovací smlouvou došlo ze strany J. H. jako dlužníka a jeho manželky k úmyslnému zkrácení možného uspokojení pohledávky žalobce, neboť dárci svůj byt bezplatně převedli na osoby blízké J. H. Darovací smlouva je proto vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") právně neúčinná. Žalobce podal žalobu nejen vůči žalované, ale také proti jejímu manželovi J. S., který v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 28.2.2013 zemřel.

Obvodní soud pro Prahu 1, kterému věc byla podle usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19.12.2011 č.j. 16 C 97/2011-50 postoupena jako soudu místně příslušnému a který usnesením ze dne 4.12.2013 č.j. 25 C 52/2012-250 rozhodl, že v řízení bude na místě zemřelého J. S. pokračováno se žalovanou (jako jeho dědičkou), rozsudkem ze dne 16.4.2014 č.j. 25 C 52/2012-300 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39.428,- Kč k rukám advokátky Mgr. Hany Kuncové. Dovodil, že dlužník J. H. uznal dne 1.2.2007 "ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti" svůj dluh z jedenadvaceti smluv o půjčce uzavřených mezi J. H. a V. K. během roku 2005 v celkové výši 23.052.000,- Kč, že V. K. pohledávky postoupil žalobci, že se účastníci dohodli na úhradě pohledávek ve splátkách a že dlužník J. H. přestal počátkem roku 2011 plnit splátky a zbývá doplatit 9.689.000,- Kč. Na základě darovací smlouvy ze dne 16.5.2008 se žalovaná a J. S. stali podílovými spoluvlastníky darovaného bytu a po smrti J. S. je žalovaná jeho výlučným vlastníkem. Podle soudu prvního stupně byla účelem darování bytu "ochrana rodinného majetku před dluhy J. H. a jeho tehdejší manželky E. H. – S., když dlužník v době poskytnutí daru a ani poté neměl dostatek prostředků na úhradu svých závazků v řádech miliónů korun". Vůči dlužníku J. H. bylo dne 27.2.2012 zahájeno insolvenční řízení, což též dokládá, že již v době uzavření darovací smlouvy očekával, že nebude schopen uspokojit své věřitele, a že se proto "zbavoval majetku". Protože dlužník J. H. byl v době uzavření darovací smlouvy osobou blízkou žalované a jejímu manželovi ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. a protože žalovaná s manželem J. S. měli při náležité pečlivosti rozpoznat úmysl J. H. zkrátit své věřitele "právě skrze darování bytu", je darovací smlouva vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právně neúčinná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2015 č.j. 53 Co 390/2014-364 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.388,- Kč k rukám advokátky Mgr. Hany Kuncové. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobce disponuje notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem podle ustanovení § 274 občanského soudního řádu a § 40 exekučního řádu, a že žalovaná nejen neprokázala, že by s manželem vynaložili jako osoby blízké J. H. náležitou pečlivost při zjištění, zda darovací smlouva nesměřuje ke zkrácení pohledávek věřitelů J. H., ale ve vyjádření k žalobě s manželem přiznali, že "účelem darování bylo zachránit rodinný majetek před možnými dluhy vzniklými J. H. nebo E. H. – S.". Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že žalovaná do řízení nastoupila "jako universální sukcesor" po svém manželu J. S., neboť "smyslem přesně vymezeného okruhu" osob, vůči kterým může být odpůrčí žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák. podána, "není zabránit případnému procesnímu nástupnictví po podání odpůrčí žaloby".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odpůrčí žaloba byla podána po uplynutí "zákonné tříleté propadné lhůty", že exekuční titul (notářský zápis) v daném případě není platný a vymahatelný pro nesplnění podmínek stanovených zákonem a že "nevěděla a ani nemohla vědět o úmyslu J. H. zkrátit odporovanou darovací smlouvou věřitele". Závěry odvolacího soudu o tom, že s manželem při uzavření darovací smlouvy nevynaložili dostatečnou pečlivost, aby zjistili, že darovací smlouva má vést ke zkrácení pohledávek věřitelů J. H., jsou "založeny jen na domněnkách a nikoliv na prokázaných faktech". Na žalovanou nelze přenášet pasivní legitimaci jejího manžela J. S., jestliže žalovaná dědictví po něm (včetně darovaného bytu) nabyla v dobré víře. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké jsou předpoklady pro vyslovení právní neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto právní otázku nevyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým bude určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Došlo-li po zahájení řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. k zahájení insolvenčního řízení u dlužníka, který učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon, je třeba přihlédnout rovněž k právní úpravě obsažené v ustanoveních § 235 až § 243 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. zák.").

Po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. § 239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst.2 větu první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst.3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst.2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst.4 větu první ins. zák.).

Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně insolvenční správce a že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2013 sp. zn. 29 ICdo 3/2013, které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.

Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o stejném právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou (než insolvenčním správcem), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (srov. § 239 odst.1 větu druhou ins. zák.). Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty (§ 243 ins. zák.). Z ustanovení § 239 odst.1 věty druhé a § 243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.

Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízení ohledně dlužníka aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a obč. zák.), a že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou je požadováno určení, že jsou vůči věřiteli právně neúčinné dlužníkovy právní úkony, nelze v době od zahájení insolvenčního řízení u dlužníka až do jeho skončení pokračovat (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, který byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).

V projednávané věci bylo u dlužníka J. H. zahájeno insolvenční řízení dne 27.10.2012. Soudům je třeba vytknout, že pokračovaly v řízení o žalobcově odpůrčí žalobě i v době po zahájení insolvenčního řízení a vydávaly ve věci rozhodnutí, ačkoliv jim to ustanovení § 239 odst.1 věty druhé ins. zák. neumožňovalo (zakazovalo).

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není v souladu se zákonem, protože byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku J. H. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Dalšími žalovanou napadenými závěry rozsudku odvolacího soudu (zejména o tom, že předmětem odpůrčího řízení je majetkový nárok vůči osobě, která odporovatelným právním úkonem nabyla majetek a že tento nárok smrtí takové osoby přechází její smrtí na její právní nástupce) se Nejvyšší soud ČR pro předčasnost nezabýval.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá a § 226 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5656.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies