11 Tvo 14/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 71a odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 stížnost, kterou podal obviněný Z. I . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 11 To 49/2015, a rozhodl t a k t o :


Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného Z. I. z a m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, byl obviněný Z. I. uznán vinným zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. c) tr. zákoníku a podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 15 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně v jeho neprospěch odvolání.

Dne 1. 3. 2016 Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 11 To 49/2015, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a shodně se soudem prvního stupně také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Odvolání obviněného bylo zamítnuto.

Ještě dříve však Vrchní soud v Praze dne 15. 2. 2016 usnesením, sp. zn. 11 To 49/2015, podle § 71a tr. ř. zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal nabídku V. H. na převzetí záruky za obviněného a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce i vlastnoručně stížnost. Ve stížnosti podané prostřednictvím obhájce obviněný uvedl, že se vrchní soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že pro naplnění vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř. nestačí pouhé ohrožení vysokým trestem, ale musí zde být další skutečnost, která by obavy z útěku či pokračování v trestné činnosti odůvodňovala. Vrchní soud sice podle obviněného poměrně obsáhle uvedl řadu skutečností, avšak ani jedna z nich dostatečně neodůvodňuje takovou obavu. Podle obviněného se soud také nevypořádal s návrhem jeho družky na převzetí záruky, s návrhem na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka či s peněžitou zárukou. Usnesení je podle něj nepřezkoumatelné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a propustil jej na svobodu.

Ve vlastnoručně psané stížnosti obviněný s odkazem na § 67 písm. a), c) tr. ř. uvedl, že nic takového nebylo prokázáno. Soud se ve vazebním zasedání zabýval trestnou činností, kterou obviněný nadále popírá, neprověřoval jeho majetkové a sociální poměry za účelem posouzení důvodnosti vazby. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Předně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je logicky a přesvědčivě odůvodněno zcela v souladu se zákonnými požadavky. Vrchní soud se zabýval jak otázkou důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti, jejím charakterem, tak i poměry obviněného, jeho pracovním a sociálním zázemím. Poukázal na jeho předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost a fakt, že se měl dopustit trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění. K obavě z možného útěku či skrývání poukázal mimo jiné na jeho kontakty v zahraničí. Rozhodnutí tedy v žádném případě není nepřezkoumatelné, naopak stížnost obviněného je de facto bez jakékoli argumentace, neboť pouze odmítá odůvodnění vrchního soudu jako nedostatečné.

K jeho vlastnoručně podané stížnosti pak je možno připomenout, že závěr o vině trestným činem nelze (jak bylo mnohokrát konstatováno) v žádném případě ztotožňovat se zákonným požadavkem § 67 tr. ř. in fine, tedy že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento skutek spáchal obviněný“, neboť zde se jedná o určitou míru pravděpodobnosti, při které je namístě za splnění dalších požadavků aplikovat institut vazby za účelem ochrany společnosti a prevenci zmaření trestního stíhání.

Lze také poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze‘ existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit i pro závěr o naplnění vazebních důvodů.
V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným dvěma zvlášť závažnými zločiny a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Proti rozsudku soudu prvního stupně se přitom odvolala také státní zástupkyně v jeho neprospěch, tedy byl i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě osm až dvanáct let s reálnou možností uložení vyššího trestu odnětí svobody, než k jakému přistoupil soud prvního stupně (k čemuž ostatně také později rozhodnutím vrchního soudu došlo).

Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V současné době je tato skutečnost již potvrzena tím, že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let.

Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.

Nejvyšší soud při posuzování stížnosti dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v § 67 písm. a) tr. ř. vyplývala jak z výše nepravomocně uloženého trestu, tak dále i ze skutečnosti, že obviněný je srbským státním příslušníkem s kontakty v zahraničí, např. v Německu. Pokud jde o vazbu předstižnou, poukázal vrchní soud na výše zmíněné předchozí odsouzení a absenci legálního zdroje příjmů obviněného. V podrobnostech je možno na text napadeného usnesení odkázat. Oba vazební důvody přitom byly naplněny v takové míře, že tím byla zjevně vyloučena možnost nahrazení vazby jiným opatřením. V tomto směru vrchní soud logicky konstatoval, že s ohledem na dosavadní způsob života obviněného by na něj jeho družka sotva mohla mít dostatečný vliv. Nabídka peněžité záruky pak nepřicházela v úvahu s ohledem na § 73a odst. 1 tr. ř.

Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2016


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu




Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tvo 14/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.14.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies