28 Cdo 4948/2015

12. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 172/1991 Sb. - § 1 odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 134 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, za vedlejší účasti (na žalující straně) DELTA RZ, spol. s r.o., IČO: 49967240, se sídlem v Brně, Jiránkova 317/23, zastoupené Mgr. Šárkou Boučkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 403/42, F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, a P. P., zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 86/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015, č. j. 16 Co 29/2013-433, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníku DELTA RZ, spol. s r.o. částku 4 114 Kč k rukám advokátky Mgr. Šárky Boučkové, a vedlejšímu účastníku F. K. částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Koniora.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků, stejně tak jako ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem P. P.



Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, č. j. 52 C 86/2010-374) ve výroku o věci samé, v tom znění, že Česká republika (žalobkyně) je vlastníkem pozemku parc. č. 2069/4 v kat. území Ř., jehož součástí je budova č.p., občanská vybavenost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město na listu vlastnictví 10001 pro kat. území Ř., obec B.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř., přičemž dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve věci samé závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.

K otázkám podřaditelným výkladu ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je uvedené ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).

K výkladu citovaného ustanovení zákona se vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom ve zmiňovaném nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale např. i v nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž uzavírá, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07 – spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ze skutkových zjištění (jejichž přezkum v dovolacím řízení možný není) přitom vyplývá, že v době rozhodné pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí s předmětnými nemovitostmi (stavbou na označeném pozemku) hospodařila nikoliv žalovaná obec, nýbrž státní podnik Oděvnictví města Brna coby samostatný subjekt práva, od žalované obce odlišný (kdy není bez dalšího rozhodující ani to, byla-li obec jeho zřizovatelem čili nic; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007).

Rozhodnutí odvolacího soudu není vybudováno na závěru o neunesení důkazního břemene, má-li odvolací soud skutečnosti o absenci hospodaření (jeho fakticitě) v případě žalované obce, resp. užívání majetku jiným hospodářským subjektem za bezpečně prokázané. K otázce důkazního břemene – přes řečené – sluší se obecně uvést tolik, že potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků, a důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372). [K povinnosti tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., včetně existence práva hospodaření a jeho reálného výkonu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014.]

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.); posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176, svazek 15, ročník 2002). Dobrá víra oprávněného se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11, ročník 1997); postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu věc patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).

Se zřetelem k zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, je vyloučen právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege (případně jej nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný). Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li prokázáno, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona nehospodařil (tedy kdy žalobce měl vědomost o tom, že jedna ze zákonem stanovených podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce není splněna) a bylo-li mu známo (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů), že v jeho prospěch zapsané vlastnictví je sporné. K námitkám dovolatele sluší se uvést, že toliko na okolnostech provázejících řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 374/94 (k jehož výsledkům se dovolatel vztahuje při formulaci právní otázky vymezené v dovolání) závěry odvolacího soudu založeny nejsou. Za daných okolností nelze úvahy odvolacího soudu o nedostatku dobré víry držitele kvalifikovat jako nepřiměřené a v rozhodnutí vyslovené právní závěry se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí.

Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy na straně oprávněných účastníků (vedlejších účastníků) vznikly náklady toliko vedlejším účastníkům označeným ve výroku II usnesení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení, v částce 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2016


Mgr. Petr Kraus

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4948.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies