4 Tdo 419/2016 - Vražda

07. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 140 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 103/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 13/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:



Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 2 T 13/2015, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 20. 3. 2015 kolem 13.00 hodin v obývacím pokoji bytu v Ch., ulici 2. d., po předchozí rozepři s poškozeným F. P., se záměrem jej usmrtit, silou značné intenzity zaútočil proti horní polovině jeho těla nožem s čepelí o délce 195 mm, pro který si v průběhu rozepře došel do kuchyně, poškozeného opakovaně bodl do hrudníku a do levé horní končetiny a tímto jednáním mu způsobil bodnou ránu vlevo na hrudníku v podklíčkové krajině s bodným kanálem pronikajícím podkožím, prsním svalem, 2. mezižebřím do podhrudniční dutiny, dále ventrálním okrajem horního laloku levé plíce, osrdečníkem s vbodem v přední stěně levé srdeční komory a dvěma výbody v zadní stěně levé srdeční komory, bodnou ránu vpředu na trupu těšně nad levým žeberním obloukem s bodným kanálem pronikajícím podkožím, svalovinou, 9. mezižebřím s napětím 10. žebra, pronikajícím do dutiny břišní ke kličce tenkého střeva, do levého retroperitonea k dolnímu okraji tukového pouzdra levé ledviny a směrem k páteři, a dále bodnou ránu na hřbetu levé paže a průbod levé paže, poškozený v důsledku jeho jednání na místě zemřel na následky krevní ztráty při bodném poranění hrudníku s průbodem plíce a průbodem srdce“.

Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Komenského 40/2473, Cheb, škodu ve výši 1.943 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Plzeň, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 2 T 13/2015, podal obviněný J. D. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 103/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 103/2015, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá v nesprávném právním posouzení skutku. V dovolání namítl, že jeho jednání s ohledem na to, že poškozený se snažil obviněného rovněž napadnout, mělo být posouzeno jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, neboť úmysl obviněného zaútočit na poškozeného s nožem vyplynul z obavy o jeho život.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku tak, že se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že správně byla použita právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato právní kvalifikace odpovídá průběhu události, když obviněný nejevil jakékoli obavy o svůj život, neboť v klidu ležel na gauči, sledoval televizní program a nereagoval na výtky poškozeného týkající se jeho způsobu života. K takovým slovním rozepřím nakonec nedošlo poprvé, neboť poškozený se na výchově obviněného léta podílel v podstatě v pozici nevlastního dědečka. Lze vyloučit fyzický útok poškozeného vůči obviněnému, zejména tak intenzivní útok, který by mohl vést k obavě obviněného o život. I kdyby poškozený doprovodil slovní výpad i fyzickým útokem, nemohlo jít o násilí vyšší intenzity, nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný si promyšleně došel z obývacího pokoje do kuchyně pro nůž, vrátil se a velkou silou několikrát zaútočil bodnutím do horní poloviny těla poškozeného, přičemž bodnutí do osrdečníku bylo dokonce opakované. Takové počínání rozhodně nelze považovat za jednání v rozrušení, strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jak vyznívá skutková podstata zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. D. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že námitka uvedená obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. D.

Obviněný v dovolání namítl, že předmětný skutek měl být posouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako zločin zabití. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého spisového materiálu ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a že u obviněného J. D. byla vyloučena aplikace tzv. omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které má trestní zákoník na mysli v ustanoveních § 141.

Zločinu zabití se podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Posouzení skutku podle § 141 tr. zákoníku je namístě za předpokladu, že je splněna alespoň jedna ze dvou alternativních podmínek, jimiž je silné rozrušení pachatele nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. V posuzovaném případě však nebyla splněna žádná z uvedených podmínek.

Pokud jde o okolnostpředchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), jde o případy, kdy pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1489 – 1493). V posuzovaném případě z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by se poškozený před jeho útoky choval zavrženíhodně vůči obviněnému, neboť vzájemnou slovní rozepři nelze pokládat za „zavrženíhodné“ jednání ve smyslu ustanovení § 141 tr. zákoníku.

Silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně reagovat je nejen značně zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli. Zákon příkladmo uvádí strach, úlek a zmatek jako konkrétní formy omluvitelného hnutí mysli. Ze zákonné dikce „nebo jiné omluvitelné hnutí mysli“ vyplývá, že strach, úlek i zmatek jsou privilegujícími okolnosti pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli.

Posuzovaný čin byl vyvrcholením dlouhodobých neshod mezi obviněným a jeho babičkou a jejím druhem (poškozeným) ohledně způsobu života obviněného a jeho matky O. B., když poškozený obviněnému vyčítal jeho životní styl, tedy, že užívá drogy, nepracuje a nepodílí se finančně na chodu domácnosti. Soudy zcela správně dospěly k závěru, že v rozhodnou dobu, která bezprostředně předcházela spáchání činu, obviněný nejevil žádné obavy o svůj život, neboť v klidu ležel na gauči, sledoval televizní program a nereagoval na výtky poškozeného týkající se jeho způsobu života. K takovým slovním rozepřím docházelo často, neboť poškozený se na výchově obviněného léta podílel v podstatě v pozici nevlastního dědečka. Rovněž z výpovědi svědkyně M. B. vyplývá skutečnost, že mezi obviněným a poškozeným nedošlo k tak intenzivnímu konfliktu, jak ho popisoval obviněný. Vzhledem k uvedenému lze vyloučit fyzický útok poškozeného vůči obviněnému takové intenzity, který by mohl vést k obavě obviněného o život. Nejen, že poškozený byl podstatě starší vůči obviněnému, ale navíc trpěl vážnými problémy pohybového aparátu. Pro osobu obviněného jsou příznačné rysy disociální, nerespektuje pravidla společnosti, jedná podle svého uvážení bez ohledu na okolí, vyhovuje okamžitým nápadům a chtěním přímou cestou, aniž by se zaobíral dopadem pro okolí. Z dalších zjištění, která soudy učinily ohledně osoby obviněného, je patrno, že se jeví jako vzteklý, mající tendenci k nekorigovaným průlomům emocí a afektů, přičemž hlavním problémem není neschopnost, ale absence motivace pro jejich ovládání, k agresi má velmi blízko. Z výše uvedeného lze dovodit, že i v případě, že by poškozený doprovodil slovní výpad i fyzickým útokem, nemohlo jít o násilí vyšší intenzity, a dále je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný si promyšleně došel z obývacího pokoje do kuchyně pro nůž, vrátil se a velkou silou několikrát zaútočil bodnutím do horní poloviny těla poškozeného, přičemž v daném případě nešlo jen o nějaké náhodné či mimovolné zasažení poškozeného, ale o opakované útoky cíleně mířené na horní polovinu těla poškozeného a intenzita síly, s níž obviněný zasadil poškozenému rány, byla velká. Předmětné jednání tedy nelze považovat za jednání v rozrušení, strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli dle skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 7. 4. 2016


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 419/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.419.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies