3 Tdo 423/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 228 odst. 1
  • TrZ - § 15
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 9 To 370/2015-156, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 58/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 5. 2015, č. j. 2 T 58/2015-137, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 30. 12. 2014 v době okolo 21:00 hodin v baru A.-A. ve S., ulici S., okres K., záměrně ve vzteku z prohry udeřil hřbetem ruky do spodního dotykového monitoru 22´´ EssNet s touchem sázkového zařízení značky SYNOT LVT, v důsledku čehož došlo k jeho rozbití, a aby nebyl s poškozením monitoru spojován, bez prodlení bar opustil, aniž by se rozbití monitoru snažil jakkoli řešit, čímž poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., IČ 25899651, způsobil rozbitím monitoru škodu nejméně ve výši 15.028 Kč“. Za to byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou společnost BONVER WIN, a. s., IČ 25899651, se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava – Hrabůvka, soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. 9 To 370/2015-156, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 8. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. K. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebyl prokázán jeho úmysl poškodit cizí věc. V důsledku hádky se svou přítelkyní a z frustrace z prohry na výherním automatu pouze „plácl“ rukou do jeho displeje, aniž mohl předpokládat, že tím může dojít k jeho rozbití. Už vůbec pak netušil, že cena displeje je taková, jak byla vyčíslena poškozenou společností. Závěr soudů, že musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může monitor přístroje poškodit, soudy podle názoru dovolatele dostatečně neodůvodnily. K zjištění subjektivní stránky trestného činu ve skutečnosti neprovedly jediný objektivní důkaz. Obviněný dále soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem kompetentní osoby, která by se za poškozenou společnost vyjádřila k výši uplatněného nároku na náhradu škody. Zdůraznil, že škodu zaplatil v plné výši pouze proto, aby předešel jejímu dalšímu projednávání v trestním řízení. Neznamená to však, že s jejím vyčíslením souhlasí. Dále namítl, že nebyl orgány činnými v trestním řízení řádně poučen o možnosti využít institutu narovnání. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, odporující hlediskům uvedeným v § 39 tr. zákoníku; zvláště pokud nahradil vzniklou škodu již v průběhu trestního řízení.

S ohledem na výše konstatované důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a „věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí“.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitku obviněného vůči uloženému trestu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozornila na to, že nepřiměřenost trestní sankce nelze namítat prostřednictvím žádného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. Za právně relevantní považuje státní zástupkyně toliko námitku, podle níž v jednání obviněného nebylo možno dovodit úmysl (a to ani nepřímý) poškodit výherní automat a způsobit na něm nějakou škodu. Podle jejího názoru však v tomto směru nelze jeho argumentům přiznat žádné opodstatnění. Závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky projednávaného přečinu označila za správné. Rozsah důkazů provedených pro potřeby vyčíslení vzniklé škody byl v posuzovaném případě dostatečný. Poškozená společnost totiž jednoznačně doložila, kolik vynaložila na zakoupení nového monitoru, jehož cena představovala vzniklou škodu. Zástupce společnosti by při případném výslechu před soudem nemohl uvést nic jiného, než co je uvedeno v předložených dokladech. Dovolatel navíc v řízení před soudy provedení takového úkonu ani nenavrhoval.

Z výše konstatovaných důvodů státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal; jednak proto, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, a především pak z toho důvodu, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by tento postup mohl v dané věci představovat porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje nové, pro dovolatele dosud neznámé významné okolnosti, s nimiž by bylo nutno ho dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost případně zaujmout stanovisko. Státní zástupkyně se v něm v podstatné části omezila na konstatování o správnosti právních závěrů, jak byly obsaženy v odůvodněních napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Ty jsou dovolateli a jeho obhájci dobře známy. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá svou povahou procesní námitka obviněného, že nebyl orgány činnými v trestním řízení v jeho průběhu poučen o možnosti využít institutu narovnání.

Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na ustanovení § 265 odst. 1 písm. f) tr. ř., ze kterého lze dovodit, že nevyužití možnosti tzv. odklonů v trestním řízení není důvodem pro podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Dovoláním lze napadnout toliko pozitivní rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 1 tr. ř.) nebo o schválení narovnání (§ 309 odst. 1 tr. ř.). Musí jít výlučně o situace, kdy takové rozhodnutí bylo učiněno vadně, tzn. že zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, popř. schválení narovnání ve skutečnosti splněny nebyly.

Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno - pokud jde o výrok o vině - považovat s jistou mírou tolerance námitku obviněného, podle níž v jeho jednání absentoval byť i eventuální úmysl poškodit cizí věc (monitor sázkového zařízení), a proto je nebylo namístě právně posoudit jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§ 138 tr. zákoníku). Aby bylo možno pachatele uznat vinným přečinem poškození cizí věci, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl (§ 15 tr. zákoníku) tento trestný čin spáchat. Závěr o úmyslu pachatele poškodit cizí věc přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit. Naplnění tzv. subjektivní stránky přečinu podle § 228 tr. zákoníku předpokládá, že úmysl pachatele, ať přímý (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) ke způsobení takového následku směřoval.

Tzv. nepřímý úmysl, jímž bylo podle závěru soudů zahrnuto posuzované jednání dovolatele, je charakterizován tím, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a s eventualitou, že se tak stane, byl zároveň srozuměn. Vůle ve formě srozumění tak vyjadřuje aktivní vztah pachatele k způsobenému následku, resp. účinku na předmětu útoku (zde poškození nebo zničení cizí věci). Podle právní nauky >1< pak intelektuální složka úmysluzahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. >2< Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle. V judikatuře se zdůrazňuje, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu spáchat trestný čin, je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k jeho útoku na zájem chráněný trestním zákonem došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl proveden apod.

Výše uvedená teoretická východiska soudy při hmotněprávním posouzení stíhaného skutku neporušily.

Skutková zjištění, z nichž vychází použitá právní kvalifikace, lze stručně shrnout tak, že dovolatel ve vzteku z prohry na výherním automatu udeřil rukou do jeho dotykového monitoru, v důsledku čehož došlo k jeho rozbití. Přitom nešlo o pouhé „plácnutí“ s nepatrnou intenzitou, jak se snaží v rozporu se zjištěným skutkovým dějem prosazovat, nýbrž o poměrně razantní úder vedený hřbetem ruky. Dovolatel si jako dospělý a svéprávný člověk zajisté byl vědom toho, že dotykový monitor automatu (podobně jako počítače) není konstrukčně určen k tomu, aby se do něj tlouklo, ale že jde naopak o poměrně citlivou technologii, k jejímuž poškození či zničení může dojít i působením násilí nikoli vysoké intenzity. Zároveň se jen stěží mohl domnívat, že se jedná o zařízení natolik nízké hodnoty, aby se částka vynaložená na opětovné uvedení přístroje do chodu pohybovala například v řádu několika stokorun.

Závěr soudů, podle nichž bylo jednání dovolatele z hlediska subjektivní stránky trestného činu zahrnuto tzv. nepřímým úmyslem poškodit cizí věc a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou ve smyslu § 228 odst. 1 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za věcně správný.

Výtky dovolatele směřující proti tvrdosti (nepřiměřenosti) uloženého trestu odnětí svobody dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.

Podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu lze za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu citovaného důvodu dovolání - pokud jde o výrok o trestu - považovat především vady v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003 Rt.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v „jiném nesprávném právním posouzení“ též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších, zákonem taxativně vymezených vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

Pouze pro úplnost lze dodat, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně v projednávané trestní věci netrpí a dovolatel by ji s úspěchem namítat nemohl (viz ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku).

Pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., tedy ani pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konečně nelze podřadit ani námitku obviněného, že soudy neprovedly v dostatečném rozsahu dokazování k zjištění výše škody, kterou měl způsobit rozbitím dotykového monitoru hracího automatu. Jedná se totiž ve své podstatě o procesní výhradu vůči skutkovému zjištění soudů a nikoli vůči hmotněprávnímu posouzení stíhaného skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (zde právního předpisu, jímž se řídí otázka náhrady škody).

Nejvyšší soud k dané části dovolací argumentace pouze jako obiter dictum připomíná, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom důležitý požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci splňují.

Dovolání obviněného J. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 6. 4. 2016


JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) srov. přiměřeně např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218
2) srov. přiměřeně V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003.



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 423/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.423.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies