4 Tdo 123/2016 - Podvod podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku

07. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2016 dovolání obviněné Mgr. I. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 6 To 49/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 36/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 T 36/2013, byla obviněná Mgr. I. P. (vedle spoluobviněných Ing. L. K., JUDr. E. P. a JUDr. L. Ž.) jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila společně se shora jmenovanými spoluobviněnými tím, že:

v přesněji nezjištěné době roku 2007 po vzájemné dohodě a v úmyslu podvodně získat soubor nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. – v., katastrální území P. B., přesněji nezjištěným způsobem a nezjištěného dne zajistili kopii občanského průkazu s nepravým podpisem a nepravý podpis Z. L., na kupní smlouvě datované dne 13. 7. 2007 na převod vlastnických práv k polovině nemovitostí, a to rodinného domu na pozemku, nemovitosti bez čp. – zemědělské usedlosti postavené na pozemku, pozemkům vedeným ve zjednodušené evidenci (PK) za kupní cenu 200.000 Kč a na základě této smlouvy provedl katastrální úřad změnu zápisu vlastnického práva k polovině uvedených nemovitostí z poškozeného Z. L. na společnost INTER FOX s. r. o., IČ 62064932, zastoupené jednatelem V. P., s právními účinky vkladu dne 16. 7. 2007, když obviněný JUDr. L. Ž. se o souboru nemovitostí dozvěděl od svého známého JUDr. O. B., a informace o nich sdělil ostatním spoluobviněným, druhou polovinu nemovitostí vlastnila sestra Z. L., V. Z., která na tuto polovinu nemovitostí měla vedeny exekuce ve prospěch věřitele J. M., když Mgr. J. T., zaplatil za V. Z. tuto exekuci ve výši 9.785.433,50 Kč s tím, že V. Z. za to prodá svoji polovinu nemovitostí společnosti DVE Promintrejd s. r. o., obvinění zajistili její podpis na kupní smlouvě ze dne 18. 7. 2007, kupní smlouvu předložili katastrálnímu úřadu, ale pro vady podání vzali návrh na zápis vkladu vlastnického práva zpět, přesněji nezjištěným způsobem zajistili nepravý podpis V. Z. na kupní smlouvě ze dne 16. 10. 2007 s padělaným ověřovacím razítkem Úřadu městské části P. a na základě podaného návrhu na zápis vkladu vlastnického práva katastrální úřad provedl změnu zápisu vlastnického práva z V. Z. na společnosti DVE Promintrejd s. r. o., zastoupené jednatelem J. M., který ve skutečnosti funkci jednatele nezastával, a to s právními účinky vkladu od 16. 10. 2007, na základě kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2007 společnosti INTER FOX s. r. o. a DVE Promintrejd s. r. o. převedly celý soubor nemovitostí za 7.200.000 Kč na společnost NAKIETA a. s., obvinění JUDr. L. Ž. a Ing. L. K. zajistili společnost DVE Promintrejd s. r. o., IČ: 257 86 253 a obviněná Mgr. I. P. připravila kupní smlouvy, návrhy na vklad vlastnického práva, plné moci, jednala s J. M., obviněná JUDr. E. P. jako advokátka vyznačila ověření podpisů účastníků na kupní smlouvě z 13. 7. 2007 a v ověřovací knize její advokátní kanceláře, obviněný Ing. L. K. jednal opakovaně o zaplacení exekuovaných pohledávek, jednal s V. Z. o prodeji nemovitosti a obvinění věděli, že Z. L. nechce svoji polovinu nemovitostí prodat a V. Z. v rámci své dluhové situace sice s prodejem své poloviny nemovitostí souhlasí, ale kupní smlouvu ze dne 16. 10. 2007 nepodepsala a tímto jednáním způsobili Z. L. a V. Z. škodu ve výši nejméně 7.752.260 Kč.

Za to byla obviněná Mgr. I. P. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem. Výrok o trestu byl vysloven za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 9 T 13/2009, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 12 To 67/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 7 T 36/2013, podali odvolání všichni obvinění, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozená V. Z.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2015 vyloučil podle § 23 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněné Mgr. I. P. podle § 23 odst. 1 tr. řádu ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí.

O odvoláních obviněné Mgr. I. P. a poškozené V. Z. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 6 To 49/2015, tak, že z podnětu odvolání poškozené V. Z. napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu, a to ve výroku o povinnosti obviněné Mgr. I. P. k náhradě škody, pokud jím bylo podle § 229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto tak, že se poškození V. Z., S. M., I. J., I. J., R. D., S. K. a R. S. odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněné Mgr. I. P. spolu s již pravomocně odsouzenými Ing. L. K., JUDr. E. P. a JUDr. L. Ž. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené V. Z. škodu ve výši 7,752.260 Kč. Odvolání obviněné Mgr. I. P. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 6 To 49/2015, podala obviněná Mgr. I. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu namítla, že při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 27. 7. 2015 ji měl obhajovat nově zvolený obhájce JUDr. Vlastimil Plíhal s tím, že původnímu obhájci JUDr. Jiřímu Slezákovi plnou moc vypověděla. Odvolací soud s poukazem na § 37 odst. 2 tr. řádu ve věci jednal bez přítomnosti nově zvoleného obhájce, což odůvodnil tím, že nově zvoleného obhájce nemohl o veřejném zasedání vyrozumět a tento obhájce se k veřejnému zasedání nedostavil. Podle dovolatelky byl JUDr. Plíhal o termínu veřejného zasedání vyrozuměn, ujal se obhajoby a v účasti u veřejného zasedání mu zabránily pouze náhlé zdravotní problémy. Neúčastí nového obhájce u veřejného zasedání došlo dle obviněné k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, i když připouští, že postup odvolacího soudu byl pochopitelný vzhledem k rychlosti a ekonomii trestního řízení. Je však přesvědčena, že základní zásadou trestního řízení není jeho rychlost a ekonomie, ale právo obviněného na obhajobu. Vrchní soud měl proto dle jejího názoru akceptovat změnu obhajoby a veřejné zasedání odročit podle § 219 odst. 2 tr. řádu. Postupem odvolacího soudu bylo podle dovolatelky porušeno její právo na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a současně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná uvedla, že nemá žádnou povědomost o tom, jak došlo k převodu jedné poloviny nemovitostí na společnost INTER FOX s. r. o. Tvrdí, že šlo o dva samostatné skutky, přičemž na převodu ideální jedné poloviny nemovitostí ze Z. L. neměla žádný podíl. Bagatelizuje rovněž svoji účast na převodu poloviny nemovitostí náležející V. Z., přičemž tvrdí, že na žádost dalších obviněných pouze zajišťovala právní servis. Zdůrazňuje, že V. Z. měla vzhledem ke své situaci skutečně v úmyslu svůj díl nemovitostí prodat. Dále pak dovolatelka popisuje okolnosti převodu ideální poloviny nemovitostí náležející V. Z., přičemž mimo jiné uvádí, že smlouvu s falešným podpisem V. Z. opatřil sám původně spoluobviněný Ing. V. K., který rovněž doručil všechny potřebné doklady na katastrální úřad. Zdůraznila, že jednání s V. Z. se neúčastnila, osobně ji nikdy neviděla a u žádné listiny věci se týkající neobstarávala její podpisy, stejně jako v případě převodu vlastnické poloviny nemovitostí náležející Z. L. Je proto přesvědčena, že její jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku č. III., kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto její odvolání a aby vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu uvedl, že obviněná nenamítá, že by u veřejného zasedání před odvolacím soudem neměla žádného obhájce, ale vznáší výhrady v tom směru, že ji obhajoval jiný obhájce, než který ji podle jejího názoru obhajovat měl. Ve věci bylo vyloučeno, aby nový obhájce mohl být o veřejném zasedání vyrozuměn ve lhůtě uvedené v ustanovení § 233 odst. 2 tr. řádu, proto byl dle státního zástupce dosavadní obhájce ve smyslu § 37 odst. 2 tr. řádu nadále povinen vykonávat u veřejného zasedání obhajobu obviněné, jak se také stalo. Dle jeho názoru proto k žádnému porušení obhajovacích práv obviněné ani jejího práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce námitky uvedené pod tímto dovolacím důvodem posoudil jako zjevně neopodstatněné s tím, že značná část z nich nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy a vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Obviněná podle něj především ignoruje skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě, podle kterého obvinění jednali po vzájemné dohodě v úmyslu podvodně získat ve výroku o vině specifikovaný soubor nemovitostí. Je proto přesvědčen, že jejich jednání nelze uměle dělit na dva skutky. Činnosti, které obviněná prezentuje jako „právní servis“, označil jako součást podvodného jednání směřujícího k podvodnému získání nemovitostí. Rovněž tvrzení, kterými se obviněná zcela distancuje od převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí vlastnicky náležející Z. L., hodnotí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jako paušální odmítnutím skutkových zjištění. Dodal, že v tzv. skutkové větě je sice poměrně podrobně popsáno nekorektní jednání obviněných vůči V. Z. týkající se jí náležející ideální poloviny předmětných nemovitostí, z hlediska znaků skutkové podstaty zločinu podvodu je však významné podvodné jednání týkající se ideální poloviny nemovitostí náležející Z. L., když výše škody 7.752.260 Kč představuje obvyklou cenu toliko ideální poloviny předmětných nemovitostí náležející L.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil současně souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání deklarovala dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2084 s.).

V případě posuzované trestní věci obviněná nenamítá, že by u veřejného zasedání konaného dne 27. 7. 2015 neměla vůbec obhájce, ale výhrady vznáší v tom směru, že ji zastupoval jiný obhájce, než který ji měl na základě udělené plné moci obhajovat.

Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že obviněná výpovědí ze dne 23. 7. 2015 vypověděla plnou moc JUDr. Jiřímu Slezákovi a téhož dne udělila plnou moc JUDr. Vlastimilu Plíhalovi. Plná moc nově zvoleného obhájce JUDr. Vlastimila Plíhala byla do emailové schránky Vrchního soudu v Praze doručena dne 26. 7. 2015 v 17:11:58 hodin, vypovězení plné moci JUDr. Jiřímu Slezákovi bylo doručeno do emailové schránky Vrchního soudu v Praze dne 27. 7. 2015 v 7:57:33 hodin (viz č. l. 4927 spisu). Je proto zřejmé, že bylo zcela vyloučeno, aby nový obhájce mohl být vyrozuměn o konání veřejného zasedání nařízeného na den 27. 7. 2015 ve lhůtě uvedené v ustanovení § 233 odst. 2 tr. řádu, tj. tak, aby měl alespoň pět dnů na přípravu. Navíc JUDr. Jiří Slezák byl osobně přítomen u veřejného zasedání, zatímco JUDr. Vlastimil Plíhal svoji účast omluvil ze zdravotních důvodů.

Podle ustanovení § 37 odst. 2 tr. řádu si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání či odročení hlavního líčení ani jiného nařízeného úkonu trestního řízení, pokud o něm byli obviněný i dosavadní obhájce řádně vyrozuměni, jsou mu přítomni a naopak nově zvolený obhájce se k tomuto úkonu nedostavil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 305/2014). Za situace, kdy nově zvolený obhájce nemohl být včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání a nebyl u něj ani osobně přítomen, byl dosavadní obhájce JUDr. Jiří Slezák u veřejného zasedání nadále povinen vykonávat obhajobu obviněné, jak se také v dané věci stalo. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto směru nedošlo postupem odvolacího soudu k žádnému porušení obhajovacích práv obviněné ani jejího práva na spravedlivý proces.

Dalším v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněné je její tvrzení, že ve věci ve skutečnosti šlo o dva samostatné skutky, kdy ona na převodu ideální poloviny nemovitostí z pana Z. L. neměla žádný podíl a v případě podvodného převodu vlastnického práva k polovině nemovitostí ve vlastnictví V. Z. poskytovala pouze právní servis v rámci výkonu praxe advokátního koncipienta, proto její jednání ohledně tohoto skutku nemůže být posuzováno jako zločin podvodu. Danou námitku lze s jistou dávkou tolerance možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že všichni obvinění, tedy i obviněná Mgr. I. P., jednali po vzájemné dohodě v úmyslu podvodně získat soubor nemovitostí (podrobně specifikovaných ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu) v katastrálním území P. B. Na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že obvinění od počátku směřovali k získání vlastnictví celého souboru předmětných nemovitostí, proto jejich jednání nelze dělit na dva samostatné skutky. Pokud obviněná svoji činnost prezentuje jako tzv. „právní servis“, pak z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že její jednání bylo součástí podvodného jednání všech obviněných směřujícího k podvodnému získání příslušných nemovitostí. Ač obviněná popírá svůj podíl na převodu ideální poloviny nemovitostí ze Z. L., u hlavního líčení před soudem prvního stupně v rámci své výpovědi sama připustila svoji účast na tomto převodu, když uvedla, že byl u něj přítomen muž, který se vydával za Z. L., který vypadal zchátrale a měl zlatý prsten. V této souvislosti obviněná dále mimo jiné vypověděla, že připravila smlouvy, které rozesílala prostřednictvím emailové pošty. Obviněná tedy, jak sama potvrdila, vyhotovila smlouvy, které pak byly následně opatřeny nepravým podpisem prodávajícího.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v případě posuzovaného trestného činu není podmínkou, aby se všichni pachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Činnost obviněné byla součástí podvodného jednání směřujícího k podvodnému získání nemovitostí, čímž bezpochyby naplnila (vedle dalších spoluobviněných) skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je sice poměrně podrobně popsáno jednání obviněných vůči V. Z. týkající se jí náležející ideální poloviny předmětných nemovitostí, avšak z hlediska znaků skutkové podstaty zločinu podvodu je významné pouze podvodné jednání ohledně ideální poloviny nemovitostí náležejících poškozenému Z. L., který byl jediným poškozeným, kterému vznikla daným trestným činem majetková škoda. V. Z. vstoupila do jeho práv až v souvislosti s výsledky dědického řízení. Škoda ve výši 7,752.260 Kč, jejíž způsobení je obviněné Mgr. I. P. přičítáno, je tak pouze hodnotou ideální poloviny nemovitostí, které původně vlastnil již zemřelý Z. L. Je třeba připustit, že znění tzv. skutkové věty není v tomto směru zcela přesné a výstižné, ale daná okolnost vyplývá z odůvodnění rozhodnutí příslušného soudu a současně se nejedná o takové pochybení, které by zakládalo vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, který je vymezen ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu, a důkazy hodnotil v souladu se zákonnými požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Rozsudek soudu prvního stupně je srozumitelný, přehledný, obsahuje taxativní výčet důkazů, které byly ve věci provedeny, a také je zcela zřejmé, jak tento soud tyto konkrétně označené důkazy hodnotil, jakou jim přikládal váhu jednotlivě a poté ve vzájemných souvislostech s důkazy jinými, a zcela logicky odůvodnil k jakým právním závěrům na základě takto provedených a zhodnocených důkazů dospěl. Tento rozsudek plně zohledňuje všechna zákonná kriteria uvedená v § 125 odst. 1 tr. řádu, těm rovněž plně konvenuje, jeho skutková zjištění jsou zcela v souladu s učiněnými právními závěry. Pochybení, jehož se v souvislosti s rozhodováním o tom, kdo byl k řízení připuštěn v právním postavení poškozeného, plně svým rozhodnutím konvalidoval vrchní soud jako soud odvolací. Rovněž i tento soud plně dostál požadavkům, které na něj klade ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Praze rovněž provedl přiléhavý a zákonný výklad ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jakož i § 23 tr. zákoníku s ohledem na výsledky dokazování, které byly ve věci k dispozici. Pro správnost shora citovaných závěrů rozsudku vrchního soudu se s nimi Nejvyšší soud ztotožňuje a plně na ně odkazuje.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná Mgr. I. P. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné Mgr. I. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 7. 4. 2016



JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 123/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.123.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies