29 ICdo 83/2015

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací), Insolvenční
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 657
  • ObčZ 1964 - § 39
  • IZ - § 193

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Pendeen Management s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 24286125, zastoupené Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem, se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Erbenova 709/24, PSČ 250 01, proti žalovanému Mgr. Karlu Knyplovi, se sídlem v Poděbradech, Čihákova 386/12, PSČ 290 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice PIALIO s. r. o., zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 ICm 2703/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice PIALIO s. r. o., se sídlem v Ostravě, Hlubinská 1378/36, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 60469897, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 24377/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 93 ICm 2703/2012, 101 VSPH 210/2015-165 (MSPH 93 INS 24377/2011), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 93 ICm 2703/2012, 101 VSPH 210/2015-165 (MSPH 93 INS 24377/2011), se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 93 ICm 2703/2012-107, určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 1.487.313 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice PIALIO s. r. o. pod pořadovým číslem 111 – 4, „je co do pravosti a v celé výši po právu platná“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).Vyšel přitom z toho, že:

1) Původní žalobkyně ZIRKEL a. s., identifikační číslo osoby 27374491 (dále jen „společnost Z“), uzavřela 20. května 2009 s C-KLIMA s. r. o. (pozdější dlužnicí, od 4. dubna 2012 PIALIO s. r. o.; dále jen „dlužnice“) smlouvu o půjčce (dále též jen „smlouva“ či „smlouva o půjčce“), kterou se zavázala poskytnout dlužnici peněžitou půjčku ve výši 1.200.000 Kč za dohodnutý úrok. Sjednaná částka měla být podle smlouvy složena na účet advokátky Mgr. M. T. do advokátní úschovy za účelem úhrady ceny za převod obchodního podílu ve společnosti TECH-POINT s. r. o., identifikační číslo osoby 27568091 (dále jen „společnost TP“), ve výši 1.000.000 Kč na dlužnici a za účelem následné investice zbývajících 200.000 Kč do společnosti TP.

2) Účastníci smlouvy o půjčce uzavřeli 20. května 2009 s Mgr. M. T. smlouvu o advokátní úschově č. 1/2009, podle níž společnost Z (věřitelka ze smlouvy o půjčce) složí zapůjčovanou peněžitou částku na účet advokátky, z něhož bude vyplacena podle podmínek sjednaných ve smlouvě o advokátní úschově č. 2/2009.

3) Následujícího dne, tj. 21. května 2009, uzavřeli dlužnice (jako složitelka a nabyvatelka), Š. J. (převodce obchodního podílu ve společnosti TP) a advokátka Mgr. T. smlouvu o advokátní úschově č. 2/2009, v níž se dohodli, že Mgr. T. ze složené (zapůjčené) částky 1.200.000 Kč zašle na účet převodce Š. J. 300.000 Kč po předložení smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti TP uzavřené mezi jmenovaným a dlužnicí. Po předložení záznamu o provedené kontrole ve společnosti TP pak zašle částku 700.000 Kč rovněž na účet jmenovaného a zbylých 200.000 Kč odešle na účet společnosti TP.

4) Jediná akcionářka společnosti Z (věřitelky), společnost Spirit Invest a. s., identifikační číslo osoby 25661311, schválila rozhodnutím v působnosti valné hromady přijatým 19. května 2009 smlouvu o půjčce; téhož dne smlouvu schválila rovněž valná hromada dlužnice.

5) Ke dni uzavření smlouvy o půjčce, tj. k 20. květnu 2009, byli společníky dlužnice Ing. Z. S., J. M. a společnost Z, každý s třetinovým obchodním podílem. Ing. S. aj. M. byli zároveň tehdejšími jednateli dlužnice.

6) Společnost Z převedla 21. května 2009 na účet Mgr. T. 1.200.000 Kč.

7) Dlužnice nabyla obchodní podíl ve výši 40 % ve společnosti TP na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 21. května 2009 uzavřené s převodcem Š. J. za úplatu ve výši 1.000.000 Kč; ve smlouvě o převodu bylo sjednáno, že úplata bude vypořádána na základě smlouvy o advokátní úschově č. 2/2009.

8) Mgr. T. převedla na účet Š. J. 25. května 2009 částku 300.000 Kč a 30. července 2009 částku 700.000 Kč, na účet společnosti TP pak převedla 29. května 2009 částku 200.000 Kč.

9) Dlužnice uznala 28. května 2009 svůj závazek ze smlouvy o půjčce uhradit společnosti Z částku 1.200.000 Kč spolu se sjednaným příslušenstvím.

10) Společnost Z postoupila 14. července 2010 pohledávku ze smlouvy o půjčce své jediné akcionářce Spirit Invest a. s.; smlouva o postoupení pohledávky však byla dohodou účastníků z 6. dubna 2011 zrušena a společnost Z se opět stala majitelkou pohledávky.

11) Dlužnice převedla svůj obchodní podíl ve společnosti TP smlouvami o převodu obchodního podílu z 29. července 2011 na své tehdejší společníky Ing. Z. S. (13% podíl za 130 Kč) a J. M. (13% podíl za 130 Kč) a na Spirit Invest a. s., jedinou akcionářku společnosti Z (14% podíl za 140 Kč).

12) Usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011-A-39, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. dubna 2012. Insolvenční soud pak usnesením ze dne 3. května 2012, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011-B-27, jež nabylo právní moci dne 22. května 2012, prohlásil konkurs na majetek dlužnice.

13) Společnost Z přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice přihláškou z 10. dubna 2012 (doplněnou 26. dubna 2012) pohledávku v celkové výši 1.487.313 Kč z titulu smlouvy o půjčce, z čehož 1.200.000 Kč mělo představovat dlužnou jistinu půjčky a 287.313 Kč úroky z půjčky. Žalovaný pohledávku na zvláštním přezkumném jednání konaném 20. srpna 2012 popřel co do pravosti z důvodu, že společnost Z půjčku dlužnici fakticky neposkytla, neboť finanční prostředky uvedené ve smlouvě převedla ve prospěch účtů třetích osob, nikoli do majetkové dispozice dlužnice. Společnost Z pak výzvou z 21. srpna 2012 vyzval k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, a to do 30 dnů od konání zvláštního přezkumného jednání, resp. do 15 dnů od doručení výzvy.

14) Společnost Z podala žalobu v projednávané věci 19. září 2012.

15) Společnost Z uzavřela 25. března 2013 jako postupitelka s žalobkyní jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě na žalobkyni převedla (mimo jiné) pohledávku vůči dlužnici ve výši 1.200.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce včetně jejího příslušenství. Usnesením ze dne 3. dubna 2013, č. j. MSPH 93 INS 24377/2011-P111-10, rozhodl insolvenční soud o tom, že na místo věřitelky č. 111 (společnosti Z) vstupuje žalobkyně jakožto nabyvatelka předmětné pohledávky.

Na takto ustaveném základu insolvenční soud nejprve dovodil, že žaloba byla podána včas podle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tj. ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, na němž ji insolvenční správce popřel.

Následně dovodil, že smlouva je dle obsahu platnou smlouvou o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dlužnice svůj závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky uznala, pročež bylo na žalovaném, aby prokázal neexistenci závazku, neboť na něj bylo v důsledku uznání závazku přesunuto břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Podle insolvenčního soudu však žalovaný tato břemena neunesl, když existenci uznaného závazku nevyvrátil.

Insolvenční soud neshledal důvodnými námitky žalovaného, že poskytnutí půjčky bylo simulovaným právním úkonem, půjčka dlužnici fakticky nikdy poskytnuta nebyla a že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Podle soudu jednání žalobkyně „nesignalizuje porušení základních práv a svobod“; ta se pouze domáhá – jako právní nástupkyně společnosti Z – svého práva na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a její jednání nenaplňuje znaky jednání v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak „nesignalizuje porušení základních práv a svobod“ ani jednání původní žalobkyně (společnosti Z), neboť soud „z provedených důkazů nevzal za prokázané“, že společnost Z peněžní prostředky dlužnici poskytla právě za tím účelem, aby obchodní podíl ve společnosti TP byl následně převeden na J. M., Ing. Z. S. a Spirit Invest a. s., a to za ceny – oproti ceně, za kterou dlužnice tento obchodní podíl nabyla – zlomkové.

Insolvenční soud proto uzavřel, že neshledal důvody, proč žalobkyni výkon jejího práva „odepřít“; žalobkyně se pouze domáhá svého práva na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a žaloba ani ji předcházející přihláška pohledávky nejsou úkony učiněnými v rozporu s dobrými mravy dle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. nepoctivým jednáním a zneužitím práva dle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.

Na závěr pak insolvenční soud konstatoval, že žalovaný „neprokázal“ ani své tvrzení, že původní žalobkyni (společnosti Z) nesvědčila ke dni podání žaloby aktivní věcná legitimace z důvodu, že dohoda o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky uzavřená mezi společností Z a Spirit Invest a. s. dne 6. dubna 2011 byla vytvořena účelově a byla antedatovaná. Aktivní věcnou legitimaci původní i současné žalobkyně ve sporu měl soud za zjištěnou. Soud tak shledal pohledávku po právu v celé výši, sestávající z 1.200.000 Kč jako jistiny poskytnutého úvěru a z 287.313 Kč coby smluvených úroků.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu, stejně jako „s většinou jeho právních závěrů“, avšak s následujícími „výhradami a doplněními“:

Podle odvolacího soudu vyhodnotil insolvenční soud smlouvu nesprávně jako smlouvu o úvěru; jde přitom o smlouvu o půjčce uzavřenou podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou mezi sebou mohou uzavírat i podnikatelé (v této souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2809/2012, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách). Ve smlouvě uvedený bankovní účet třetí osoby (Mgr. T.) není ničím jiným než dohodnutým místem plnění; zaslala-li věřitelka (společnost Z) peněžité prostředky na takto dohodnuté místo plnění, svůj závazek poskytnout dlužnici sjednanou peněžitou částku fakticky splnila (k tomu odvolací soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Právní důvod přihlášené pohledávky byl tudíž prokázán, uzavřel odvolací soud.

Odkaz žalovaného na § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany, je dle názoru odvolacího soudu irelevantní, neboť na smlouvu o půjčce uzavřenou podle občanského zákoníku nedopadá. Soud se tedy musel vypořádat toliko s námitkou, že smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Ve vztahu k této otázce odvolací soud toliko uvedl, že „sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že takový závěr s ohledem na majetkové a personální propojení účastníků smlouvy o půjčce, ani s ohledem na účel, k němuž byla půjčka poskytnuta, dovodit nelze, stejně jako nelze dovodit, že by jejím uzavřením byl obcházen zákon.“

Z hlediska platnosti smlouvy totiž podle odvolacího soudu není významné, z jakých faktických důvodů si dlužnice peníze půjčila; naložila-li s penězi způsobem uvedeným ve smlouvě, „což bylo bezpečně prokázáno“, pak to samo o sobě není jednáním v rozporu s dobrými mravy a vymáhání půjčených peněz věřitelkou je její „základní zákonné právo“, které jí nelze odpírat „jen s ohledem na to, jak s půjčenými penězi dlužník naložil, i v kontextu s tím, že o tomto způsobu nakládání s půjčenými penězi věřitel dopředu věděl“.

Námitky žalovaného, podle nichž bylo dohodnuto, že dlužnice půjčené peníze použije na zcela předražený nákup obchodního podílu ve společnosti TP a na jeho následný levný a ztrátový prodej společníkům, jednatelům či osobám jinak spřízněným s dlužnicí, by mohly být dle názoru odvolacího soudu relevantní jen tehdy, byla-li by předmětem řízení neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu obchodního podílu, kterou dlužnice obchodní podíl ve společnosti TP nabyla, resp. smluv, kterými posléze uvedený obchodní podíl převedla na další osoby bez přiměřeného protiplnění či s úmyslem zkrátit své věřitele ve smyslu § 240 až 242 insolvenčního zákona. Tyto námitky však nejsou dle názoru odvolacího soudu právně významné při určování pravosti pohledávky, jejímž „předmětem“ je faktická půjčka finančních prostředků dlužnici.

A konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem insolvenčního soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda je důvodem neplatnosti smlouvy o půjčce uzavřené mezi insolvenčním dlužníkem a s ním spřízněnou společností v době předcházející úpadku dlužníka skutečnost, že:

- účelem uzavření smlouvy o půjčce a poskytnutí plnění z ní bylo pouze vytvoření pohledávky věřitele za dlužníkem použitelné v následném insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkovi, a zároveň

- dlužník z uzavřené smlouvy o půjčce neměl žádný prospěch, protože majetek nabytý s pomocí zapůjčených peněžitých prostředků následně bez obdržení náležitého protiplnění převedl na osoby spřízněné s věřitelem,

tedy že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (poškození majetkové podstaty dlužníka, zkrácení možnosti uspokojení skutečných věřitelů a zvýšení vlivu spřízněných osob v insolvenčním řízení dlužníka).

Dovolatel má za to, že odpověď na uvedenou otázku je kladná a že popsaná situace nastala v projednávané věci. Nepoctivému jednání nelze přiznat právní ochranu. Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o úmyslu stran smlouvy poškodit věřitele (takový závěr dle jeho názoru není z rozsudků zcela zřejmý), vyvstává zde dle dovolatele (procesně právní) otázka, zda soudy mohly ve věci rozhodnout, aniž by dovolatele poučily podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu podle dovolatele v průběhu řízení nikdy nedošlo, pročež je řízení zatíženo vadou, jež měla zásadní dopad na rozhodnutí ve věci.

Následně dovolatel zevrubně popisuje smluvní transakce, které proběhly v projednávané věci, jakož i ve věcech souvisejících (v dalších incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízením dlužnice, neboť dovolatel popřel i další pohledávky z titulu smluv o půjčkách poskytnutých dlužnici společností Z) a dovozuje jejich propojenost. Záměrem společnosti Z, s níž jedná současná žalobkyně ve shodě, bylo podle dovolatele zkrátit věřitele dlužnice a ovládnout insolvenční řízení. Šlo o koordinované jednání (transakce s obchodním podílem ve společnosti TP nebyla ojedinělým případem), které však oba soudy posoudily (nesprávně a v rozporu s právními předpisy) izolovaně.

Podle názoru dovolatele se odvolací soud mylně domnívá, že jednotlivá právní jednání – smlouvu o půjčce, smlouvu o „nabytí“ obchodního podílu (dlužnicí) a smlouvy o převodu obchodního podílu (na J. M., Ing. S. a Spirit Invest a. s.) – je třeba posuzovat odděleně; tím však poskytuje právní ochranu nepoctivému jednání, neboť smlouva o půjčce byla uzavřena v souvislosti se smlouvami o převodu obchodního podílu a z toho vyplývajícím úmyslem poškodit věřitele dlužnice, pročež je neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. (což dle dovolatele plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 777/2007, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2483/2012, uveřejněného pod číslem 46/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování platnosti smlouvy o půjčce coby právního důvodu sporné pohledávky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je i důvodné.

Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, pak aplikoval (s ohledem na den konání přezkumného jednání) ve znění účinném k 20. srpnu 2012.

Z § 657 obč. zák. se podává, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z § 192 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 193 insolvenčního zákona o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Z § 198 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), na který dovolatel poukazuje prostřednictvím citace rozsudku sp. zn. 29 Cdo 777/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Ačkoli byl uvedený závěr přijat v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v insolvenčních poměrech.

Jinak řečeno, je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou (!) smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech např. § 256 a § 256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, resp. § 222 a § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2010), má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. (viz též R 40/2009).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že závěr odvolacího soudu, podle něhož okolnosti uzavření smlouvy o půjčce, její skutečný účel, resp. dovolatelem tvrzený záměr stran smlouvy použít zapůjčené peníze na předražený nákup obchodního podílu ve společnosti TP a na jeho následný ztrátový prodej, nejsou právně významné pro posouzení pravosti pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení z titulu smlouvy o půjčce, není správný.

Kdyby totiž bylo prokázáno, že společnost Z a dlužnice uzavřely smlouvu o půjčce s úmyslem odporujícím zákonu nebo jej obcházejícím (např. ve snaze dosáhnout zkrácení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů), byla by smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud tudíž pochybil, když se argumenty dovolatele ve prospěch uvedeného závěru nezabýval.

Jelikož společnost Z dlužnici půjčku (dle obsahu spisu i závěrů odvolacího soudu, jež dovolatel v dovolání nenapadá) skutečně poskytla (složením sjednané peněžité částky na bankovní účet Mgr. T., který byl dohodnutým místem plnění), v případě neplatnosti smlouvy by byla přihlášená pohledávka po právu z titulu bezdůvodného obohacení (v podrobnostech viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015, a judikaturu v něm citovanou), avšak toliko ve výši dlužnici skutečně poskytnuté částky 1.200.000 Kč (jistiny), nikoli ve zbývající výši 287.313 Kč (co do v neplatné smlouvě sjednaných úroků). Kdyby ovšem bylo v řízení prokázáno, že částka (neplatně) zapůjčená dlužnici (popř. jí odpovídající protihodnota) se v důsledku následných právních úkonů ocitla opět ve vlastnictví věřitelky (společnosti Z), nebyla by pohledávka po právu ani z titulu bezdůvodného obohacení.

Odvolací soud – i přes svůj (nesprávný) závěr o nevýznamnosti skutečného účelu poskytnutí půjčky, resp. případného společného záměru účastníků smlouvy při jejím uzavírání, pro projednávanou věc – k této otázce uvedl, že smlouva není neplatná podle § 39 obč. zák., neboť závěr o uzavření smlouvy v rozporu s dobrými mravy s ohledem na majetkové a personální propojení účastníků smlouvy ani s ohledem na účel, k němuž byla půjčka poskytnuta, „dovodit nelze“, stejně jako „nelze dovodit“, že by jejím uzavřením byl obcházen zákon.

Z takto formulovaného odůvodnění však není zřejmé, zda je závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o půjčce založen na zjištěném skutkovém stavu, nebo vychází z (ne)splnění důkazní povinnosti žalovaného ohledně úmyslu obou účastníků smlouvy o půjčce. Jinými slovy, není zřejmé, zda závěr o tom, že obě strany uzavřely smlouvu o půjčce s úmyslem odporujícím zákonu nebo jej obcházejícím, byl dokazováním spolehlivě vyvrácen, či zda jen nebyl prokázán. Přitom, měl-li odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) za to, že dovolatel své důkazní břemeno ve vztahu k této otázce neunesl, měl jej poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., což (žádný ze soudů) neučinil.

Za této situace je právní posouzení projednávané věci učiněné odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda bylo úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy o půjčce dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo se příčí dobrým mravům, přičemž se vypořádá se všemi souvisejícími odvolacími námitkami žalovaného. K této otázce provede potřebné dokazování (v mezích § 213 o. s. ř.) a, bude-li toho zapotřebí, dovolateli poskytne patřičná poučení (§ 118a o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 13. dubna 2016


JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 29 ICdo 83/2015, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.83.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies