3 Tdo 412/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1
  • TrŘ - § 211 odst. 2 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2015, č. j. 13 To 244/2015-252, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 166/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 T 166/2014-216, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 1. 5. 2014 kolem 18.30 hodin v obci R. v blízkosti domu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl údery pěstí do hlavy a kopy nohou do těla poškozeného R. P., kterého povalil na zem a požadoval po něm vydání jeho mobilního telefonu zn. Nokia a finanční hotovosti, přitom mu vyhrožoval, že ho probodne a zabije, načež poškozený z obavy o svůj život vydal požadovaný mobil a částku 100 Kč v hotovosti, po chvíli však obžalovaného dohonil a požadoval na něm vrácení svých věcí, byl však znovu fyzicky napaden, proto se dal na útěk a před domem obžalovaný poškozeného znovu dostihl a napadl ho údery ho hlavy, držením hlavy a bitím hlavou o skleněnou výplň garážových vrat a v tomto jednání pokračoval až do příchodu majitelky nemovitosti V. D. a poté z místa činu utekl, tímto jednáním způsobil R. P. škodu ve výši 100 Kč na odcizené hotovosti a 90 Kč na odcizeném mobilním telefonu, dále poškozenému způsobil zranění na hlavě a na těle, které si vyžádalo lékařské ošetření, a V. D. škodu na vratech garáže ve výši 600 Kč“. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 3 T 27/2014, a který nabyl právní moci dne 16. 7. 2014, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 3 T 101/2014, a za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 164/2014, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu soud zároveň uložil protitoxikomanické a protialkoholní ochranné léčení, obě v ústavní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Hradec Králové, se sídlem Hradec Králové 2, Malé náměstí 11, částku 6.663 Kč, a R. P., bytem J. – R., okres S., částku ve výši 200 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu ze shora citovaných trestních příkazů Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 3 T 27/2014, a ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 3 T 101/2014, a z rozsudku téhož soudu ze dne ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 164/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 9. 2015, č. j. 13 To 244/2015-252, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 9. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by stíhaným skutkem naplnil objektivní stránku zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Poukázal na to, že soudy obou stupňů vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání ze skutkových závěrů založených výhradně na výpovědi poškozeného R. P., která byla pořízena v průběhu přípravného řízení. Protože poškozený se následně k nařízenému hlavnímu líčení opakovaně nedostavil, soud prvního stupně přistoupil k provedení důkazu čtením předmětného protokolu o výslechu poškozeného před policejním orgánem za použití ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Tento postup soudu považuje dovolatel za nesprávný, neboť poškozený nezemřel, neonemocněl závažnou chorobou, nepobýval dlouhodobě v cizině a nebylo ani dostatečně postaveno najisto, že by byl nezvěstný. Tím ovšem podle názoru dovolatele došlo - pokud jde o přečtení svědecké výpovědi soudem - k překročení mezí daných zákonem a porušení jeho práva na obhajobu.

Dovolatel nadále odmítá jakoukoli spojitost mezi vzájemnou fyzickou potyčkou s poškozeným a údajným zmocněním se jeho mobilního telefonu a peněžního obnosu ve výši 100 Kč za použití násilí. Trvá na tom, že mu poškozený svůj telefon nabídl a vydal dobrovolně jako protihodnotu za to, že za něj předtím platil útratu za alkohol z peněz získaných předcházející majetkovou trestnou činností. Poškozený R. P. předložil v rámci svého výslechu na policii vlastní nepravdivou skutkovou verzi. O jeho věrohodnosti lze mít přitom důvodné pochybnosti již s ohledem na to, že pravděpodobně trpí duševní poruchou. Konečně poškozený sám připustil, že se v době jejich seznámení chystal na cestu do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Tato skutečnost podle názoru dovolatele postavila do „nového světla“ i zranění, která mu měl údajným napadením způsobit. Poškozený si je mohl po požití alkoholu či jiné návykové látky docela dobře přivodit i sám. S ohledem na poznatky o osobnostní struktuře poškozeného se dovolatel opakovaně domáhal doplnění dokazování o znalecké zkoumání jeho psychického stavu. Jeho návrh byl vždy zamítnut. Proto je přesvědčen, že skutkový stav věci nebyl náležitě objasněn a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na ně navazujícími právními závěry na straně druhé.

S ohledem na výše konstatované důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil, v souladu s ustanovením § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal „nové projednání a rozhodnutí ve věci“.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 8. 1. 2016. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 20. 1. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání s ohledem na jeho obsah věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněný L. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Určitý průlom do výše uvedených obecných zásad představuje rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v minulosti v řadě svých rozhodnutí vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je dán tehdy,jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za splnění tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.

Při vědomí ústavně právních aspektů výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhodnotil Nejvyšší soud výhrady obviněného vůči procesnímu postupu soudu prvního stupně - konkrétně provedení důkazu čtením výpovědi poškozeného R. P. z přípravného řízení s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. - jako právně relevantní. Vycházel z toho, že nerespektování čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podle nějž má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky „proti sobě“ (obdobně viz § 33 odst. 1 tr. ř.), může mít a zpravidla také má významný dopad na konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku.

Z níže rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě této námitce nelze přiznat dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Na tomto místě je třeba připomenout, že ustanovení § 211 tr. ř. upravuje případy, kdy lze místo výslechu svědka v hlavním líčení přečíst protokol o jeho výpovědi. Okresní soud v Pardubicích přečetl výpověď poškozeného R. P., pořízenou v přípravném řízení, podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle citovaného ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona (tj. trestního řádu) a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Jinými slovy, trestní řád zde připouští čtení protokolu o předchozí výpovědi k důkazu namísto osobního výslechu svědka v hlavním líčení v případech, kdy je zřejmé, že osobnímu výslechu brání natrvalo či pro dohlednou, nikoli přechodnou dobu některá z vyjmenovaných překážek, v důsledku které je osoba pro soud nedosažitelná. Rigidní setrvávání na osobním výslechu svědka v situacích předvídaných v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. by totiž znamenalo buď nepoužitelnost předchozí výpovědi jako důkazu, anebo nežádoucí průtahy trestního řízení v případě dlouhodobého čekání s nejistým výsledkem, zda překážka bránící osobnímu výslechu odpadne. Tím by ovšem byla dotčena jiná ze základních zásad trestního řízení, podle níž musí orgány činné v trestním řízení postupovat bez zbytečných průtahů a zejména vazební věci projednávat s největším urychlením (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Překážka uvedená v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ovšem musí mít zásadně takový charakter, z nějž lze důvodně usoudit, že výslech svědka před soudem není v dohledné době fakticky proveditelný a přitom nelze stanovit reálný termín, kdy jej bude možné uskutečnit.

Soud prvního stupně přistoupil v hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2015 k přečtení výpovědi poškozeného R. P. z přípravného řízení za situace, kdy od podání obžaloby Okresním státním zastupitelstvím v Pardubicích v měsíci říjnu 2014 (č. l. 134 spisu) za použití pořádkových opatření učinil celkem čtyři marné pokusy o zajištění jeho účasti u hlavního líčení a vypátrání jeho faktického pobytu. Předvolání k opakovaně odročovanému hlavnímu líčení poškozený převzal pouze v jednom případě, aniž by se následně k jednání soudu dostavil. Poté se již na adrese, na níž se podle vlastních slov měl zdržovat, nevyskytoval a pro orgány policie se stal nekontaktním i na jím uvedeném telefonním čísle. Zjevná neochota poškozeného k splnění své zákonné povinnosti svědčit a jeho životní styl podle názoru Nejvyššího soudu dovolovaly učinit závěr, že zmiňovaná situace se v dohledné době nezmění a že další prodlužování řízení by za daných okolností bylo neúčelné a zjevně zasáhlo i do jiného ústavně garantovaného práva obviněného, a sice na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by soud prvního stupně svým postupem nerespektoval ústavně právní princip kontradiktornosti trestního řízení. Přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení samo o sobě nemusí vždy nutně odporovat shora citovanému ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V každém konkrétním případě je však třeba hodnotit, nakolik takový „snížený standard“ důkazního řízení fakticky zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces a práva na účinnou obhajobu. Potud soudy obou stupňů k námitce obviněného důvodně poukázaly na skutečnost, že podrobný výslech poškozeného R. P. v přípravném řízení proběhl za účasti obhájce, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k uplatnění práva klást vyslýchanému otázky a účinně tak hájit svého klienta. Obhájce postupoval při výslechu aktivně, kladl svědkovi otázky, a to způsobem, který byl v souladu se zájmy obviněného (dovolatele). Nelze proto dovozovat, že by v tomto ohledu bylo právo obviněného na obhajobu do té míry zkráceno, aby utrpělo závažnější újmu (viz obsah protokolu na č. l. 43 a násl. spisu).

K námitce dovolatele, že pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly splněny zákonem striktně vymezené formální podmínky, když na poškozeného nebylo možno nahlížet ani jako na osobu nezvěstnou, Nejvyšší soud poznamenává, že trestní řád pojem „nezvěstnosti“ pro potřeby trestního řízení obecně ani ve vztahu k předmětnému ustanovení nedefinuje. Nelze ani dovodit, že by šlo pro účely jeho praktické aplikace podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. o nějaký formální status. Ani Ústavní soud v minulosti jeho extenzivní výklad v konkrétních situacích kategoricky nevyloučil. Zdůraznil však, že při posouzení otázky, zda obecné soudy případnou rozšiřující interpretací vybočily z rámce ústavnosti, je třeba zvažovat, zda výpověď svědka byla pouze jedním z důkazů usvědčujících pachatele, nebo se jednalo o osamoceně stojící nebo zásadní usvědčující důkaz (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02).

Zmíněnou zásadu soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci rovněž neporušil. Nevycházel totiž bezvýhradně či dokonce nekriticky z výpovědi poškozeného, ale tuto v souladu s pravidly formální logiky hodnotil též ve vzájemné souvislosti s dalšími, byť nepřímými důkazy (viz část na str. 3 - 5 rozsudku). Poté přesvědčivě odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané.

Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své závěry v tomto směru na str. 4 napadeného usnesení) rovněž odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Také on přesvědčivě vysvětlil, proč konstantní obhajobě obviněného, podle níž mu poškozený vydal inkriminovaný mobilní telefon a finanční obnos dobrovolně a fyzicky ho napadl ze zcela jiných pohnutek, neuvěřil a proč jeho vinu stíhaným skutkem považoval za prokázanou bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud tudíž nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v daném ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K námitce dovolatele týkající se neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecké zkoumání duševního stavu k posouzení věrohodnosti poškozeného R. P., Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací shora zmíněný důkazní návrh obviněného neopomenuly. Důvody, pro které k provedení důkazu nepřistoupily, ve svých rozhodnutích rozvedly v potřebné míře a ústavně konformním způsobem (viz zejména str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále str. str. 3/4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Lze tedy uzavřít, že dovolatel důvodně neuplatnil ani námitku, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.

Protože dovolání obviněného L. K. bylo opřeno o argumenty, kterým z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 6. 4. 2016


JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 412/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.412.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies