3 Tdo 355/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 3
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání, které podali obvinění D. M., a V. M., roz. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 To 493/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 30/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných D. M. a V. M. odmítají.


Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 T 30/2015, byli obvinění D. M. a V. M. uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „dne 10. 5. 2013 v N. J., okr. N. J., na základě společného záměru vylákat na státu dávky nemocenského pojištění pro V. M. v souvislosti s jejím těhotenstvím, podal D. M. jako podnikatel a zaměstnavatel své dcery V. M. Okresní správě sociálního zabezpečení v N. J. oznámení o nástupu do zaměstnání V. M. ke dni 1. 5. 2013 na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2013 uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2013, přičemž pracovní poměr byl od počátku pouze předstírán s tím, že ve skutečnosti práva a povinnosti z něj vyplývající plněny nebudou, zejm. s ohledem na skutečnost, že D. M. jako zaměstnavatel neměl ekonomickou potřebu zaměstnávat V. M. na plný pracovní úvazek na sjednané pozici řidiče, či jiné pozici ve firmě a ani mu to neumožňovala ekonomická situace, a předmětnou pracovní smlouvu tak sjednali a další kroky činili s cílem vylákat nemocenské dávky, a skutečně V. M. již dne 16. 5. 2013 nastoupila pracovní neschopnost, která trvala až do 25. 8. 2013, a dále na ní navázalo pobírání dávky nemocenského pojištění - peněžité pomoci v mateřství až do 7. 3. 2014, přičemž za dobu od 6. 6. 2013 do 25. 8. 1013 jí byly postupně vyplaceny dávky nemocenského pojištění v celkové výši 34.911 Kč a za dobu od 26. 8. 2013 do 7. 3. 2014 jí byla vyplacena peněžitá pomoc v mateřství ve výši 108.446 Kč, avšak nebyla-li by V. M. přihlášena k pojištění u zaměstnavatele D. M., na výplatu dávek nemocenského pojištění by jí vůbec nevzniklo právo, čímž způsobili České republice škodu v celkové výši 143.357 Kč“.

Za to byli obvinění D. M. a V. M. odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit během zkušební doby dle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným dále uložena povinnost uhradit na náhradě škody společně a nerozdílně České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, částku 143.357 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 T 30/2015, podal obviněný D. M. a obviněná V. M. odvolání.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 To 493/2015, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 To 493/2015, podali prostřednictvím společného advokáta obvinění D. M. a V. M. samostatná dovolání (279-281, 282-284), přičemž se však tato obsahově zcela shodují.

Obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítají, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, přičemž některá ze skutkových zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukazují na to, že výslechem ošetřujícího lékaře – gynekologa obviněné bylo vyvráceno tvrzení, že po uzavření fiktivního pracovního poměru nastoupí nemocenskou, o kterou požádá svého ošetřujícího lékaře. Lékař jednoznačně vyvrátil, že by obviněná o vystavení nemocenské žádala, naopak uvedl, že jmenovaná nastoupit nemocenskou odmítala. Rovněž bylo nade všechnu pochybnost prokázáno, kromě výpovědí rovněž listinnými důkazy, že V. M. jako řidič skutečně začala svou práci vykonávat a posléze na základě stanoviska lékaře přešla na práci dispečera. Je naprosto nepochopitelné, že zcela v rozporu s provedenými důkazy okresní soud dochází k závěru, že pracovní poměr byl od samého počátku pouze předstírán. Samotná skutečnost, že obviněnému bylo známo, že jeho dcera je v jiném stavu a přesto ji zaměstnal, nemůže být důvodem pro trestní stíhání a v kontextu toho je pak zcela lhostejné, v jaké ekonomické situaci se nacházel. Mají za to, že orgány činné v přípravném řízení a stejně tak i soudy obou stupňů prováděly důkazy zcela jednostranně, pokud pak jde o důkaz provedený policejním orgánem, spočívají v tom, že měl obviněný pobírat dokonce dávky pomoci ve hmotné nouzi v průběhu roku 2013, byl převzat a použit jak státním zástupcem, tak i soudem prvního stupně jako důkaz v jeho neprospěch, když šlo o v daném případě nikoliv o něj, ale o jeho syna. Těmito námitkami se však odvolací soud vůbec nezabýval. Soudy nebyla respektována zásada presumpce neviny a jejího pravidla in dubio pro reo, přičemž soudy měly jednoznačně dospět ke zprošťujícímu rozhodnutí.

Na základě výše uvedených námitek obvinění shodně v rámci samostatně podaných dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 To 493/2015, zrušil, věc tomuto soudu vrátil a přikázal mu, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obou obviněných byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jen obdrželo dne 2. 3. 2016 (sp. zn. 1 NZO 269/2016).Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.


III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 To 493/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými D. M. a V. M. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně formulované námitky, že z provedeného dokazování nelze dovodit vinu obou obviněných, však svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi ošetřujícího lékaře – gynekologa obviněné a další blíže nespecifikované listinné důkazy) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda obviněná měla v úmyslu nastoupit na nemocenskou, resp. zda žádala svého ošetřujícího lékaře o její vystavení a zda vykonávala práci podle pracovní smlouvy), kdy současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že sama skutečnost, že obviněný věděl o těhotenství své dcery a přesto ji zaměstnal, nemůže být důvodem pro trestní stíhání, kdy obviněná skutečně začala svou práci řidiče vykonávat a posléze na podkladě stanoviska lékaře přešla na práci dispečera).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněných se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědi ošetřujícího lékaře), jak ho podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládají vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že obviněná nastoupila na pracovní místo řidiče jako zaměstnanec obviněného, svého otce, přičemž následně na podkladě stanoviska lékaře přešla na práci dispečera, resp. se jednalo o zcela normální postup.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad – státní nebo jiný orgán. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050-2058).

Nejvyšší soud je, jak uvedeno výše, vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací. Ten po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „sice byla uzavřena pracovní smlouva mezi D. M. a V. M., nicméně tato byla uzavřena jen za tím účelem, aby mohly být obžalované poskytnuty dávky nemocenského pojištění, na které by jinak obžalovaná neměla nárok. Obžalovaní tak po vzájemné dohodě uvedli ČR v zastoupení OSSZ v omyl a tím, že obžalované byly vyplaceny dávky ve výši 143.357 Kč, způsobili větší škodu ve smyslu ust. § 138 trestního zákoníku“ (str. 5 rozsudku). Nalézací soud neuvěřil verzi předložené obviněnými, kdy zejména poukazuje na skutečnost, že obviněná s obviněným doma probírali, že by potřebovala být zaměstnána, tedy dosáhnout potřebného počtu odpracovaných hodin, jimiž je podmíněno přiznání výplaty peněžitých dávek v mateřství, přičemž výše platu byla s ohledem na ekonomický stav firmy zcela neadekvátní. Dále poukazuje i na to, že si obviněný krátce předtím vzal nevýhodnou půjčku s vysokými úroky u nebankovní instituce, sám po dobu 5 měsíců v roce 2013 pobíral příspěvek na živobytí a vykazovaný vyměřovací základ na jeho důchodovém pojištění, coby jediné další osoby ve firmě působící, byl čtyřikrát nižší, než jak byl stanoven u obviněné, přestože takové náklady nebyla firma schopna pokrýt. Zabýval se i skutečností, že systém RAAL, s nímž měla obviněná o přeřazení na práci speditéra pracovat, byl u ní doma nainstalován až po porodu dítěte. Nalézací soud rovněž uvedl, že „problematické je rovněž i to, že obžalovaná nastupuje u otce přes doporučení lékaře, aby tato nastoupila pracovní neschopnost, a tuto nastupuje, byť na jeho doporučení, až krátce po uzavření pracovní smlouvy, kdy navíc její zdravotní potíže nejsou objektivně přezkoumatelné“ (str. 5 rozsudku). Odvolací soud se pak se závěry soudu nalézacího ztotožnil.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovýmizjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nelze opomenout ani pravidlo, že Nejvyšší soud může ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. M. a obviněné V. M. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2016



JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 355/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.355.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies