4 Tdo 243/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 128/2014, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 13 T 128/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:



Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 13 T 128/2014 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 17. 5. 2013 ve 12:10 hodin v obci U. H., místní části J., Z. kraj, na ulici U C., na silnici II. třídy v rámci výkonu pracovní činnosti u zaměstnavatele PETRA spol. s r. o., IČ 469 79 697, se účastnil silničního provozu jako řidič nákladní soupravy tahače zn. MAN TGS, s návěsem na přepravu dřeva zn. Doll Logo, takovým způsobem, že při jízdě ve směru od místní části J. na centrum U. H. s přetíženou nákladní soupravou jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 59 km/h, nedbal zvýšené opatrnosti vůči nezletilému chodci „X. Y.“ *), který šel vpravo vedle pozemní komunikace po chodníku s cyklostezkou stejným směrem a kterého mohl rozpoznat nejméně na 150 m, přičemž poté, co mu „X. Y.“ vstoupil zprava z chodníku do jeho jízdní dráhy mimo přechod pro chodce, tohoto pravou přední částí tahače srazil, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. d) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož nezletilý chodec „X. Y.“ utrpěl polytrauma, tedy poranění více pro život důležitých orgánů, zejména nitrolební poranění, zhmoždění plic a devastaci pravé dolní končetiny, kterým dne 28. 5. 2013 na Klinice dětské anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice B. podlehl.

Za to byl obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků.

Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Posledně citované rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin, ačkoliv o takový nejde. Jeho jednání nenaplnilo základní znaky trestného činu jak v podobě subjektivní stránky (zavinění) tak v podobě objektivní stránky (nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem).

V další části dovolání obviněný své shora uvedené námitky více rozvinul. Předně zdůraznil nespornou skutečnost spočívající v tom, že chodce vnímal jako osobu jdoucí po chodníku paralelně podél jeho jízdního pruhu. Za další nespornou skutečnost obviněný označil to, že poškozený náhle, neočekávaně a rychle vstoupil do jízdní dráhy jím řízeného vozidla, což vedlo přes intenzivní brzdění a změnu směru vozidla k jeho sražení.

Podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, by nejnižší rychlost vozidla obviněného, ve které by ještě zastavil těsně před místem střetu, musela být 27 km/h (při rychlé chůzi poškozeného). Z pohledu řidiče samotný pohyb dítěte standardně se pohybujícího po chodníku nemůže být podnětem pro natolik závažný jízdní manévr, za který je možné takové snížení rychlosti označit, navíc s přihlédnutím k tomu, že se ve vzdálenosti cca 50 m od místa kolize nacházel přechod pro chodce, jenž obviněný vnímal.

Poškozený se vůbec nerozhlédl a bez ohledu na situaci na vozovce na ni vstoupil. Proto jednání poškozeného, nikoliv obviněného, bylo v příčinné souvislosti s následkem – vznikem dopravní nehody. Jinak řečeno příčinou nehodového děje bylo náhlé a zbrklé jednání poškozeného, kdy tento nepojal rozhodnutí přejít vozovku v daném místě a čase plánovaně, čemuž nasvědčuje i výpověď M. P. (dědy poškozeného), který jej viděl těsně před nehodou. Tento svědek vypověděl, že poškozený nechtěl přecházet vozovku hned u domu, ale mířil na nedaleký přechod a až následně pojal rozhodnutí přejít rovnou u domu, u kterého čekal jeho dědeček. Tato reakce byla zjevně vyvolána nějakým vnějším podnětem. Nedá se též odhlédnout od povahy místa střetu, jež nemá charakter obytné zóny a působí spíše jako místo mimo obec.

Soudy obou stupňů podle obviněného dále pochybily, když do svých úvah o příčinné souvislosti zahrnuly časovou analýzu pohybu vozidla obviněného v celé obci. Soudy konstatovaly, že pokud by obviněný dodržel své povinnosti, pak by do místa střetu dojel v době, kdy by již poškozený dokončil přechod vozovky. Tato hypotetická konstrukce nemůže podle obviněného obstát.

Ze skutkových zjištění plyne, že poškozený neměl úmysl přejít vozovku právě v místě střetu, což vylučuje úvahu soudů, že pokud by jel obviněný 50 km/h v době, kdy poškozeného poprvé spatřil, k nehodě by nedošlo. Úvahy soudů rovněž zcela opomíjejí argument, že i kdyby jel obviněný v souladu se zákonem, pro minutí se vozidla s poškozeným by musela být splněna podmínka identického pohybu chodce v daném místě a čase, který však nebylo objektivně možno předjímat v soudem projektovaném čase prvního zahlédnutí poškozeného obviněným. Možnost časového odvrácení střetu se tak musí posuzovat s ohledem na náhlost vstupu chodce do jízdní dráhy vozidla jen v bezprostřední časové souvislosti před samotnou nehodou. Pokud by součástí zvýšené opatrnosti řidičů vůči nezletilým mělo být takové „předjímání“, musela by se dovodit i povinnost řidiče snížit rychlost na 27 km/h, aby byl střet za daných okolností odvratitelný.

Soudy se podle obviněného dále dostatečně nezabývaly otázkou vlivu jednání chodce na vznik nehody. Okolnosti nehody – rovný přehledný úsek, nezastavěná část obce, dlouhou dobu trvající přímá chůze osamoceného chodce po chodníku, nedaleký výskyt přechodu pro chodce – nemohou být podnětem pro zpomalení vozidla na pouhých 27 km/h.

V poslední části dovolání obviněný poukázal na nedostatečnou aplikaci zásady in dubio pro reo ve vztahu k nejasnostem ohledně skutkových zjištění, zejména co se týče závěru z doplňku č. 1 znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, a závěrů o rychlosti a místě pohybu poškozeného po chodníku a následnému vběhnutí do vozovky. Obviněný shrnul, že jestliže lze dovodit, že by ke střetu došlo jen v případě, pokud by obviněný snížil rychlost na úroveň rychlosti, jejíž dodržení po něm nelze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem požadovat, pak nemůže být dán jeden ze základních znaků skutkové podstaty daného přečinu v podobě zavinění.

Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, načež aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně s příkazem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že obviněný v textu dovolání směšuje námitky hmotněprávní s námitkami ryze procesními. To je podle něj patrné například z tvrzení obviněného, že soud náležitě nehodnotil a opomenul podstatné závěry znalce, že k odvrácení střetu by obviněný musel jet v obci pouze rychlostí 27 km/h. Soudy ovšem učinily závěr, že k odvrácení střetu by postačilo zpomalení na 40 km/h, přičemž počítaly s normální chůzí dítěte rychlostí cca 4,3 km/h. V jiných bodech se obviněný od skutkových zjištění již neodchyloval.

Státní zástupce se s obviněným ztotožnil v námitkách týkajících se úvah soudů obou stupňů o časovém odvrácení střetu. Podle státního zástupce je třeba posuzovat tuto možnost jen v bezprostřední časové souvislosti před nehodou samotnou a nelze jej příliš vzdalovat od místa vlastního střetu. Úvaha soudů o tom, že pokud by obviněný dodržel všechna rychlostní pravidla omezení na trase před místem střetu, na toto místo by dojel později, načež by ke střetu nedošlo, proto nejsou správné.

S ostatními úvahami soudů obou stupňů se ale již státní zástupce ztotožnil. Tyto úvahy postačují k právní kvalifikaci skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru státní zástupce odkázal na stranu 5 rozsudku nalézacího soudu, kde je zavinění obviněného dovozeno i z porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdejším znění, tedy že v době, kdy již mohl rozpoznat poškozeného, jel rychlostí nedovolenou, ale i nepřiměřenou – nepřizpůsobil rychlost vlastnostem vozidla (přetíženého), místu (blízkosti základní školy), času (době konce vyučování) a tomu, že po chodníku souběžně s ním jde nezletilý chodec – srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu – který byl ve věku, ve kterém se, jak je všeobecně známo, děti učí samy přecházet. Navíc cyklostezka s chodníkem se nacházela na opačné straně ulice, než přilehlé domy, z čehož muselo být zřejmé, že dítě bude dříve nebo později přecházet přes komunikaci a vzhledem k jeho věku nebylo jisté, zda využije vzdáleného přechodu pro chodce.

Státní zástupce v závěrečné části svého vyjádření zobecnil svůj názor tak, že jestliže řidič vozidla spatří v obci nedaleko školy krátce po poledni malé dítě a jestliže toto dítě jde po chodníku týmž směrem, aniž by bylo v doprovodu starší osoby nebo v očním kontaktu s řidičem, je to vždy důvod k úpravě rychlosti jízdy tak, aby řidič byl schopen včas reagovat na nečekané vkročení dítěte do silnice. Současně je povinen zvážit užití zvukového výstražného znamení podle § 31 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Porušení důležité povinnosti státní zástupce spatřuje v tom, že obviněný namísto snížení rychlosti vozidla pod 50 km/h, naopak tuto rychlost nad uvedenou hranici zvýšil.

Své názory státní zástupce opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ve kterém ve skutkově obdobné věci pachatel jako řidič mimo přechod pro chodce srazil chodkyni, aniž by přitom výrazněji překročil dovolenou rychlost 90 km/h. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že pokud by řidič včas snížil rychlost svého vozidla, ke střetu by sice došlo, ale nemuselo by se jednat o její usmrcení. Naproti tomu státní zástupce zmínil i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze shledat trestní odpovědnost u řidiče, který jel v noci na dosvit tlumených světel po silnici I. třídy rozdělené do čtyř jízdních pruhů mimo obec a srazil silně opilého chodce, neboť s jeho pohybem po vozovce nemohl vůbec počítat.

Taktéž z důvodu, že podle státního zástupce obviněný toliko opakoval námitky uplatněné již před soudy obou stupňů, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, navrhl v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání R. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řáduč. 265/2001 Sb.ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

V projednávané trestní věci je hlavním sporným bodem, zda obviněný mohl zabránit střetu s poškozeným, i pokud by zachoval všechny své povinnosti vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdejším znění (dále také jen „zákon o silničním provozu“), tedy jestli by došlo k dopravní nehodě i pokud by jel dovolenou a přiměřenou rychlostí a nebyl přetížen, resp. zda by dopravní nehoda byla stejně intenzivní – tedy měla smrtelný následek. Jinými slovy, zda obviněný zavinil střet s poškozeným, přičemž navazující spornou otázkou je, zda přitom obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem a dopustil se tak kvalifikované skutkové podstaty přečinu, za který byl odsouzen.

Z hlediska právní teorie se jedná o otázku existence příčinné souvislosti (nexus causalis) mezi jednáním obviněného a následkem (porušení hodnoty chráněné trestním zákoníkem – tedy zdraví a život osob), popř. účinkem na hmotném předmětu ochrany (způsobení polytraumatu chodci).

Obecně platí, že příčinná souvislost, která spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem (popř. účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981 sp. zn. 5 Tz 66/80, uveřejněný pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Podle tzv. teorie podmínky je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal anebo nenastal takovým způsobem, jakým nastal (z hlediska míry poruchy či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, místa, času apod.). Není přitom rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti aj. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. srpna 1970 sp. zn. 7 To 7/70, uveřejněné pod č. 47/1970 Sb. rozh. tr.).

Takové široké pojetí by však mělo z hlediska trestní represe nepřípustný dopad na trestní odpovědnost osob. Proto na základě právní nauky a soudní judikatury vznikly dva korektivy k nastavení spravedlivých mantinelů trestní odpovědnosti.

První z nich – tzv. korektiv umělé izolace jevů – stanovuje, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. února 1971 sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno v kauzálním vztahu je třeba od sebe oddělit jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.

Dále je třeba uvést, že jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam. To osvětluje druhý korektiv, který se označuje jako tzv. korektiv gradace příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se podle něho nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974 sp. zn. 125/74, uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

V případech dopravní kriminality Nejvyšší soud navíc zformuloval tzv. zásadu omezené důvěry, která spočívá v tom, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. I v takovém případě však platí, že tento je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost, přičemž je třeba též zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost).

Zásada omezené důvěry v dopravě se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je tak povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011).

Rozhodovací praxe soudů byla v případech obdobných trestní věci obviněného R. V. v otázce spoluzavinění poškozeného a promítnutí této skutečnosti do rozhodování o vině, popř. o trestu obviněného do nedávné doby poměrně nestejnorodá.

Na jedné straně byl v návaznosti na účinnost trestního zákoníku od 1. 1. 2010 v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 4 Tdo 947/2012, které se týkalo trestní věci pachatele uznaného vinným za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kdy jako řidič osobního motorového vozidla před uskutečněním vlastního předjíždění jiného vozidla, v dostatečném časovém předstihu mohl a měl vidět poškozeného, přijíždějícího na motocyklu v protisměru nedovolenou rychlostí, takže neměl předjížděcí manévr zahájit nebo ho měl přerušit, vyjádřen názor, že „Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu, …“. Stručně řečeno že současná právní úprava neumožňuje, aby v případě zjištění podstatné míry spoluzavinění poškozeného na vzniku následku, byla u obviněného tato skutečnost promítnuta ve výroku o vině, konkrétně v právní kvalifikaci.

Na druhé straně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 38/2009 uvedl, že při střetu vozidla jedoucího po hlavní komunikaci a vozidla vyjíždějícího z vedlejší komunikace na hlavní komunikaci překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam (toliko z hlediska míry následku vzniklého střetu), za který primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Nedovolená rychlost jízdy po hlavní silnici sama o sobě nevede ke vzniku nebezpečí dopravní nehody (oproti porušení povinnost dát přednost v jízdě), to až po přistoupení jiných podmínek či okolností – viditelnost, přehlednost, další účastníci provozu apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.

Nejvyšší soud vědom si nutnosti sjednotit nekonzistentní rozhodovací praxi soudů rozhodl usnesením velkého senátu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015 o dovolání v trestní věci obviněného, který jako řidič motorového vozidla při jízdě po hlavní silnici překročil dovolenou rychlost o 32 až 44 km/h a střetl se s motorovým vozidlem, které mu při vyjíždění z vedlejší silnice nedalo přednost, přičemž došlo ke smrtelnému zranění řidiče vozidla vjíždějícího na hlavní silnici. Podle závěrů vyslovených velkým senátem Nejvyššího soudu v takovém případě nelze hovořit o naplnění kvalifikované skutkové podstaty v důsledku nesplnění důležité povinnosti plynoucí ze silničního zákona (v projednávaném případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu). Na druhou stranu ale z hlediska spoluzavinění obviněného nelze ani vyloučit jeho trestní odpovědnost.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že kromě stanovení viny za způsobenou dopravní nehodu a tím i trestní odpovědnosti jejího pachatele, další stěžejní otázkou v takových případech zůstává, zda zároveň došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty, např. přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

V projednávaném případě obviněného R. V. bylo soudy obou stupňů zjištěno, že tento řídil nákladní motorové vozidlo s návěsem naloženým dřevem, přetížené minimálně o 6 tun, nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 59 km/h a nedbal zvýšené opatrnosti vůči nezletilému chodci, jenž šel vpravo podél silnice po směru jízdy obviněného po cyklostezce a kterého mohl rozpoznat na dálku 150 m. Poté, co chodec zprava vstoupil do vozovky zhruba kolmo do směru jízdy nákladního vozidla, obviněný ho srazil a způsobil mu smrtelné zranění, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. d) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničních komunikacích.

Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je řidič povinen „ … dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu.“

Podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Konečně podle § 18 odst. 4 věty prvé téhož zákona smí řidič jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h.

Obviněný v dovolání namítá, že se střetu nemohl objektivně vyvarovat, ani kdyby jel nejvyšší dovolenou rychlostí, tj. 50 km/h. Navíc podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, by nejnižší rychlost vozidla obviněného (ve skutečnosti je jistě míněna nejvyšší rychlost), ve které by ještě zastavil těsně před místem střetu, musela být 27 km/h (za předpokladu rychlé chůzi poškozeného). Závěr o jízdě tak nízkou rychlostí jako rychlostí přiměřenou nelze po obviněném spravedlivě požadovat.

Podle Nejvyššího soudu zde však nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený kráčel v blízkosti okraje komunikace a nejméně na vzdálenost 150 m mohl obviněný rozeznat, že se jedná o dítě ve věku okolo devíti let, u kterého zákonitě hrozí vyšší riziko náhlé a neočekávané reakce. Do hodnocení je třeba zahrnout i všechny individuální podmínky a okolnosti dopravní nehody. Na místě panovala dobrá viditelnost, byl nízký stupeň provozu a komunikace byla relativně přímá. Na komunikaci z pravé strany přímo navazovala cyklostezka, po které šel po její levé straně (tedy bezprostředně blízko komunikaci) poškozený – evidentně maloleté dítě. Za cyklostezkou již nebyla zástavba, naopak na druhé straně se nacházely rodinné domy.

Pokud by tedy obviněný jel maximálně nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h, a to již od chvíle, kdy mohl a měl rozeznat, že blízko komunikace jde při levém okraji cyklostezky malé dítě, tak by k dopravní nehodě nedošlo – poškozený by totiž stihl včas komunikaci přejít. Jestliže ale obviněný prokazatelně i poté, co dítě zpozoroval (mohl a měl zpozorovat), nesnížil svou rychlost a jel stále rychlostí cca 59 km/h, odpovídá tím za způsobený následek i účinek, když vývoj příčinné souvislosti je zahrnut jeho zaviněním ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, z výše popsané dopravní situace plyne, že obviněný nezachoval povinnou míru opatrnosti vyplývající zejména ze zákona o silničním provozu a zároveň byl subjektivně schopen předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a pokud následně došlo ke střetu s náhle vozovku přecházejícím poškozeným, nelze než konstatovat, že obviněný na tomto střetu nese svůj nesporný díl viny.

Nejvyšší soud však zároveň zjistil, že soudy obou nižších stupňů pochybily, když vůbec nevzaly do úvahy možnou spoluvinu poškozeného. Z hlediska jeho náhlého a neočekávatelného pohybu směrem do vozovky mělo být zhodnoceno, zda takové jednání vylučuje příčinnou souvislost stran porušení důležité povinnosti uložené zákonem o silničním provozu a tudíž aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na straně obviněného. Poškozený totiž rovněž porušil ustanovení zákona o silničním provozu, konkrétně § 54 odst. 2, které stanoví, že „Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.“

Důležitou povinnost výkladová ustanovení trestního zákoníku nedefinují z důvodu velké rozličnosti konkrétních okolností v individuálních případech. Obecně lze za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963 sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněný pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je podle Nejvyššího soudu zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971 sp. zn. 2 Tz 85/71, uveřejněný pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.), nikoliv tedy porušení každého dopravního předpisu.

V konkrétních případech byla porušením důležité povinnosti zjištěna například hrubě nepřiměřená rychlost při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí, dále nepřiměřená rychlost při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit, jakož i řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne aj. (více srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1984 sp. zn. Tpjf 23/84, uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).

Jak již bylo zmíněno výše, jednání obviněného R. V., který v dané dopravní situaci jel v obci nedovolenou a tudíž současně i nepřiměřenou rychlostí nákladním vozidlem, bylo dostatečnou příčinou ke vzniku nastalého následku. Porušení těchto povinností však nebylo takového charakteru, aby byl dán automaticky prostor pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty z důvodu porušení důležité povinnosti (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Je tomu proto, že jak z důkazů vyplynulo, na vzniku následku se v nikoli nepodstatné míře podílel i sám poškozený.

Na tomto místě je třeba též prohlásit, že s úvahou soudů obou stupňů v tom směru, že kdyby obviněný jel po celou dobu po vjezdu do obce nejvyšší dovolenou rychlostí, k dopravní nehodě by nemohlo dojít, neboť poškozený by již dokončil přecházení komunikace, se Nejvyšší soud ztotožnit nemohl. Je tomu z důvodů naznačených již ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Tato úvaha soudů jde totiž již za hranu časové souvislosti s dopravní nehodou a mohla by vést ke zcela absurdním závěrům. Je rovněž v rozporu s korektivy příčinné souvislosti, neboť protiprávní jednání obviněného, který překročil dovolenou rychlost již na začátku obce, se bezprostředně nepodílelo na trestněprávním následku. Tímto způsobem proto porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ze strany obviněného rozhodně odůvodnit nelze.

Pokud jde o námitku dovolatele stran nerespektování zásady in dubio pro reo soudy obou stupňů v tom směru, že v návaznosti na znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, analýza dopravních nehod, hodnotily rychlost poškozeného při vstupu do vozovky jako střední, nikoliv rychlou, což vyústilo v závěr, že by obviněný, aby zabránil střetu, musel jet rychlostí 40 km/h, nikoliv pouze rychlostí 27 km/h, směřuje do procesní sféry trestního řízení a není nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů. Zásada presumpce neviny je totiž upravena trestním řádem – procesním předpisem – kde z jeho § 2 odst. 2 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá zmíněná zásada in dubio pro reo, která je pozitivně promítnuta do řady dalších ustanovení trestního řízení (procesu). Z tohoto důvodu je zpravidla vyloučeno její hodnocení Nejvyšším soudem. Existují však výjimky, jako je tomu v tomto případě.

Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Jedná se mimo jiné o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

V projednávaném případě je zásadní, že jedinou osobou, která byla a je schopna se vyjádřit k ději bezprostředně předcházejícímu okamžiku střetu vozidla a poškozeného, je toliko obviněný. Pokud tedy ostatní důkazy (výpovědi svědků, znalecké zkoumání a jeho závěry) neprokázaly něco jiného, mělo být vycházeno z verze obviněného, tedy že poškozený začal náhle přecházet vozovku rychlou chůzí (6,5 km/hod). Soudy obou stupňů naopak vycházely ze závěru, že poškozený začal vozovku přecházet chůzí středně rychlou (4,3 km/h), takže nejvyšší rychlost, kterou se obviněný mohl pohybovat, aby nedošlo k dopravní nehodě, musela být 40 km/h. Jedná se ale o variantu méně výhodnou pro obviněného, kterou navíc nepodporují žádné provedené důkazy. Naopak za předpokladu, že poškozený se při přecházení vozovky pohyboval rychlou chůzí, pak podle znaleckého posudku nejvyšší rychlost, při které by byl obviněný schopen zabrzdit nákladní vozidlo, aniž by došlo k dopravní nehodě, byla 27 km/h (č. l. 174 spisu). Znalec z oboru dopravy zpochybnil možnost běhu poškozeného, neboť by to neodpovídalo úhlu rychlého zatočení na komunikaci, rychlou chůzi poškozeného při přecházení ale nerozporoval (č. l. 328 verte). Soudy tak postupovaly zjevně v neprospěch obviněného, když ze svého uvažování bez jakéhokoli opodstatněného důvodu vyloučily variantu, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena a zároveň byla výhodnější pro jeho osobu. Tím pak ve svém konečném výsledku porušily právo obviněného na spravedlivý proces, což dovolací soud nemohl ignorovat.

Z výše uvedeného je tak zjevné, že pokud poškozený v dané situaci v místě, kde není přechod pro chodce, neočekávaně rychle vstoupil do vozovky a tudíž do jízdní dráhy přijíždějícího nákladního vozidla řízeného obviněným na vzdálenost, kdy bylo reálné zastavit toto vozidlo a zabránit tak střetu s poškozeným pouze za předpokladu, že by se nákladní vozidlo pohybovalo rychlostí nanejvýš 27 km/hod, jedná se o rychlost, kterou nelze v reálném provozu za dané dopravní situace po kterémkoli řidiči oprávněně požadovat. Poškozený tím zároveň porušil své povinnosti chodce vyplývající ze zákona o silničním provozu. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nesprávně právně posoudily skutek, jehož se obviněný prokazatelně dopustil, pokud v něm současně spatřovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z důvodu významné míry spoluzavinění poškozeného zde totiž nebyl dán důvod aplikovat i ustanovení o porušení důležité povinnosti, tedy podle odst. 2 § 143 tr. zákoníku.

Jestliže obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.

Naplnění první z variant tohoto dovolacího důvodu je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé z těchto variant. Jak bylo výše shora Nejvyšším soudem rozvedeno, nalézací soud zatížil řízení vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou odvolací soud v řízení o odvolání neodstranil. Tuto vadu – nesprávnou právní kvalifikaci skutku – totiž obviněný namítl ve svém řádném opravném prostředku. V důsledku toho byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. V. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 5 To 389/2015, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 13 T 128/2014 v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud jejich zrušením pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

To znamená, že tento soud se bude muset v novém hlavním líčení důsledně zabývat otázkou míry spoluzavinění nejen obviněného, ale i poškozeného na dané dopravní nehodě a jejím následku a své konečné právní závěry bude náležitě kvalifikovat v kontextu právních názorů Nejvyššího soudu učiněných v tomto rozhodnutí, a to při respektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Zároveň bude nezbytné v novém rozsudku upřesnit popis skutku tak, aby v něm byl vyjádřen zjištěný podíl viny obviněného i poškozeného. Na výrok o vině pak bude muset navázat i odpovídající nový výrok o trestu, jímž bude obviněného nutné postihnout. Podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).











V Brně dne 6. 4. 2016



































JUDr. František Hrabec
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.




Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 243/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.243.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies