6 Tdo 363/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 337 odst. 2
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • ZŘS - § 407

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání, které podala obviněná I. A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 7 To 383/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 106/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

I.


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T 106/2015, byla obviněná I. A. M. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou tím, že

„1. v době od 7. 1. 2015 do 10. 3. 2015 v B., prostřednictvím elektronických telekomunikačních prostředků zasíláním SMS zpráv a e-mailů se sexuálním podtextem v nejméně 200 případech kontaktovala svého bývalého partnera Z. H., přičemž mu vyznávala city, dožadovala se obnovení jejich vztahu, uváděla sdělení osobního charakteru, žádala o nakoupení věcí či předání dárků, čímž jej omezovala v jeho obvyklém způsobu života

a tohoto jednání se dopustila přesto, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 72 Nc 91/2014, které jí bylo doručeno dne 7. 1. 2015, jí byla předběžným opatřením po dobu jednoho měsíce uložena povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelem Z. H., zdržet se jeho nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i jeho kontaktování jakýmkoliv způsobem, kdy tato povinnost byla následně usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 72 Nc 201/2015 prodloužena do 23. 6. 2015,

2. v období od 10. 3. 2015 do 5. 5. 2015 v B., prostřednictvím elektronických telekomunikačních prostředků zasíláním SMS zpráv a e-mailů mimo jiné i se sexuálním podtextem kontaktovala s vícenásobnou četností, nejméně ve 150 případech, poškozeného Z. H., čímž mu způsobovala problémy v jeho osobním i profesním životě, a to i přes usnesení vydané Městským soudem v Brně pod č. j. 72 NC 91/2014-25, a následně usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 72 Nc 201/2015, kterými jí byla do 23. 6. 2015 uložena povinnost zdržet se setkávání, nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i kontaktování jakýmkoliv způsobem pana Z. H., tímto jednáním tak tuto povinnost opakovaně porušila“.

2. Shora uvedené jednání obviněné bylo kvalifikováno jako dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku.

3. Podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 7 To 383/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. V úvodu svého dovolání obviněná uvedla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, pro který bylo trestní řízení vedeno, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázala na skutečnost, že v trestním řízení neměla obhájce, právně zastoupena nebyla ani v civilních řízeních vedených před Městským soudem v Brně o předběžných opatřeních. Dále namítla, že nebyla řádně poučena o předběžné vykonatelnosti usnesení, kterými bylo Městským soudem v Brně rozhodnuto o předběžných opatřeních. Nepochopila, co uvedená rozhodnutí obsahují, a nebyla schopna pochopit, jakých jednání se má vyvarovat. Z jejího pohledu není žádný úřední orgán nadán takovou mocí, aby omezoval její citové projevy. S poškozeným plánovala společný život, má jej pořád ráda a nemůže své city ovládnout. Z toho vyvodila, že její ovládací schopnost je výrazně snížena, a dokud její cit nepoleví, nemůže se chovat jinak. Jednání, které je jí kladeno za vinu, nenaplňuje znaky zmíněného přečinu. Podle jejího přesvědčení nebyl nařízen výkon ani jednoho rozhodnutí o předběžném opatření. Proto je přesvědčena, že výkon rozhodnutí nemařila. Výhrady pak vyjádřila i vůči skutkovým zjištěním soudů obou stupňů s tím, že vycházely z výpovědi poškozeného a svědků, jež jsou nepravdivé. Odvolací soud navíc neprovedl výslech navrhovaného svědka pana G. Dodala, že trest, který jí byl uložen, je zcela nepřiměřený.

7. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno podle § 265k tr. ř.

8. Dovolání podané prostřednictvím obhájkyně obviněná ještě doplnila vlastnoručními podáními (doručenými Nejvyššímu soudu ve dnech 30. 3. 2016 a 7. 4. 2016), v nichž vyložila svůj náhled na věc a vztah k poškozenému.

9. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně popsala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání a vymezila podstatu uplatněného dovolacího důvodu, uvedla, že dovolacím důvodem je pouze námitka, v níž obviněná namítla, že nemohla naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyl nařízen výkon rozhodnutí ani jednoho usnesení o předběžném opatření. Následně připomněla skutkovou podstatu zmíněného přečinu a dovodila, že oba skutky tak, jak jsou popsány ve výroku rozsudku, nasvědčují tomu, že obviněná předběžné opatření soudu mařila jak závažně, tak opakovaně, neboť velmi intenzivně a úporně prostřednictvím SMS zpráv a e-mailů kontaktovala i přes výslovný zákaz svého bývalého partnera Z. H., který jí od jejich rozchodu jednoznačně dával najevo, že si z její strany nepřeje být jakkoliv vyhledáván. V souvislosti s tím dále uvedla, že podle § 407 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. ř. s.) jsou rozhodnutí podle § 405 z. ř. s. vykonatelná jejich vydáním. O tom byla obviněná nepochybně soudem poučena, a proto se nemůže odvolávat na to, že jejich obsah nepochopila. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že obviněná má normální, mírně nadprůměrné rozumové schopnosti. To, že obviněná neustále kontaktovala poškozeného Z. H. tedy nepochybně nevyplývá z toho, že by nepochopila obsah uvedených rozhodnutí. Jde o volní chování obviněné, která se odmítá smířit s faktem, že její bývalý partner Z. H. s ní již nechce spojovat svoji budoucnost. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přitom soud zjistil, že obviněná mohla v době páchání trestné činnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohla je také ovládat, takže obě schopnosti určující příčetnost byly plně zachovány.

10. Jestliže se tedy obviněná nepodrobila režimu povinností uložených jí rozhodnutími Městského soudu v Brně o předběžných opatřeních a v soudem určené době a opakovaně intenzivně projevy své nevyžádané přízně atakovala poškozeného Z. H., dopustila se dvojnásobného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. O úpornosti jejího počínání svědčí i to, že ve svém jednání nepolevila ani po vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestnost jednání obviněné tedy nebyla podmíněna tím, že by musel být nařízen výkon rozhodnutí.

11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 7 To 383/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. K tomu je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněné doručená Nejvyššímu soudu ve dnech 30. 3. 2016 a 7. 4. 2016 nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)].

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

18. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán a není ani dán.

19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV.


20. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněná ve skutečnosti, že soud druhého stupně nesprávně posoudil skutek, pro které bylo řízení vedeno, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná poukázala i na skutečnost, že v trestním řízení neměla obhájce, právně zastoupena nebyla ani v civilních řízeních vedených před Městským soudem v Brně o předběžných opatřeních. Zdůraznila, že nebyla řádně poučena o předběžné vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, nepochopila, co uvedená rozhodnutí obsahují, a nebyla schopna chápat, jakého jednání se má vyvarovat. Z jejího pohledu „ není úřední orgán nadán takovou mocí, aby omezoval její citované projevy, zejména, když jsou tak silné. Má poškozeného stále ráda, je na něm citově závislá a nemůže své pocity ovládnout. Její ovládací schopnost je z jejího pohledu výrazně snížena, a dokud její cit nepoleví, nemůže se chovat jinak. Domnívá se, že její jednání nenaplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí ani se skutkovými závěry soudu nižších stupňů. Podle jejího přesvědčení nebyl nařízen výkon ani jednoho rozhodnutí o předběžném opatření. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozeného, jež jsou nepravdivé. Odvolací soud také neprovedl výslech navrhovaného svědka G. Trest, který jí byl uložen, je zcela nepřiměřený.

21. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila pouze částečně relevantním způsobem ve vztahu k argumentaci, že nebyla řádně poučena o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o předběžných opatřeních, které měla svým jednáním mařit. Byť to obviněná v dovolání výslovně neuvádí, je zřejmé, že namítá nedostatek subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť uvádí, že si nebyla vědoma předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o předběžných opatřeních, a proto je nemohla úmyslně mařit. Jedná se o námitku směřující do naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu.



22. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku spáchá pachatel, který se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Objektem ochrany u tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu a dalších orgánů veřejné moci.



23. Rozhodnutí soudu o předběžném opatření upravuje z. ř. s. konkrétně v § 400 a násl. Předběžné opatření je reflexí hmotněprávní úpravy obsažené v § 751 až 753, § 3021 (teritoriální ochrana) a § 81 (personální ochrana) a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Podle § 81 obč. zák. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Předběžné opatření podle § 400 z. ř. s. zajišťuje nejen ochranu obětí domácího násilí, ale i ochranu osobnosti člověka před neoprávněnými zásahy do jeho přirozených práv. Předběžným opatřením lze uložit odpůrci (tedy osobě, vůči níž předběžné opatření směruje) zejména, aby:




a) opustil společné obydlí, jakož i jeho bezprostřední okolí, nezdržoval se ve společném obydlí nebo do něj nevstupoval,

b) nevstupoval do bezprostředního okolí společného obydlí nebo navrhovatele a nezdržoval se tam,

c) se zdržel setkávání s navrhovatelem, nebo

d) se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatele jakýmkoliv způsobem

Jinak řečeno, předběžné opatření, osobě, vůči níž směřuje a která v řízení o předběžném opatření je označována jako odpůrce, ukládá určité povinnosti a omezení směřující k zajištění ochrany osoby, která se v předchozím období stala obětí domácího násilí či tzv. stalkingu. U tzv. stalkingu se jedná o případy, kdy poškozený či poškozená se stanou obětí pronásledování a obtěžování ze strany bývalého ex-partnera či ex-partnerky. Formy pronásledování a obtěžování mohou mít různé projevy, různou intenzitu. Zpravidla se bude jednat např. o fyzické obtěžování, vyhledávání poškozeného v místě bydliště či pracoviště, jeho sledování, ale i o kontaktování prostřednictvím SMS zpráv, dopisů, e-mailu apod.

24. Podle § 407 z. ř. s. je rozhodnutí o uložení předběžného opatření vykonatelné vydáním. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že vykonatelnost rozhodnutí není vázána na doručení rozhodnutí ani na právní moc rozhodnutí. Vykonatelné rozhodnutí je titulem pro výkon rozhodnutí. Osoba, které se předběžné opatření ukládá, se musí podle předběžného opatření chovat ode dne, kdy soud rozhodnutí vydal.

25. Závažné nebo opakované jednání směřující ke zmaření vykázání nebo předběžného opatření soudu je charakterizováno především tím, že je splněna podmínka vážného zásahu do institutů vykázání podle § 44 až 47 zák. o policii nebo předběžného opatření soudu podle § 405 z. ř. s., a to bezprostředně do podstaty účelu sledovaného těmito instituty, jímž je zamezení nebezpečnému útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti. Závažným jednáním není každé jednání vykonané v rozporu s vykázáním nebo předběžným opatřením soudu podle § 405 z. ř. s., musí jít o intenzivnější zásahy, které mohou u ohrožené osoby vyvolat obavu o život, zdraví, svobodu či lidskou důstojnost. Opakovaným jednáním směřujícím ke zmaření vykázání nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu podle § 405 z. ř. s. se rozumí jednání, ke kterému došlo alespoň podruhé, nemusí se však jednat o totožná jednání, např. poprvé se pachatel dopustí drobného fyzického útoku a podruhé verbálního. V případě opakovaní jednání nemusí jít o závažný útok.

26. Zmaření rozhodnutí o předběžném opatření pak spočívá v jednání, v důsledku kterého není naplňován účel předběžného opatření. Rozhodnutí se tedy míjí účinkem a poškozenému, v jehož prospěch bylo vydáno, není fakticky poskytována ochrana jeho práv, která mu měla být vydáním předběžného opatření zajištěna. K zmaření rozhodnutí o předběžném opatření se ovšem nevyžaduje, aby byl nařízen výkon předběžného opatření podle § 492 z. ř. s. (nikoliv podle § 251 o. s. ř. jak je namítáno v podaném dovolání). Postačí, jestliže pachatel nedodržoval povinnosti a omezení uložené předběžným opatřením a tímto jednáním dosáhne toho, že je zmařen účel, které vedl k uložení předběžného opatření.

27. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen usnesením soudu druhého stupně, vyplývá, že naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku je spatřováno v tom, že obviněná se dopustila závažného a opakovaného jednání, aby zmařila rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým jí byla uložena povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.

28. Rozhodnutím o předběžném opatření se v předmětné věci rozumí usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 72 Nc 91/2014, a usnesení ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 72 Nc 201/2015, kterým byla prodloužena platnost předběžného opatření ze dne 23. 12. 2014. Předběžným opatřením ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 72 Nc 91/2014, byla obviněné uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozeným, zdržet se jeho nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i jeho kontaktování jakýmkoliv způsobem. Předběžným opatřením ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 72 Nc 201/2015, došlo k prodloužení platnosti uvedeného předběžného opatření do 23. 6. 2015. Obviněná nepochybně mařila účel vydání předběžného opatření tím, že přes vědomost o existenci citovaných předběžných opatření v žalovaném období zasílala poškozenému SMS zprávy a e-maily se sexuálním podtextem, vyznávala se ze svých citů k jeho osobě, požadovala obnovení jejich vztahu, uváděla osobní sdělení a žádala o nakoupení věcí či dárků. O intenzitě jejího jednání svědčí četnost těchto zpráv (v případě skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně se jednalo nejméně o 200 zpráv, v případě skutku pod bodem 2 nejméně 150 zpráv), přičemž takto jednala, ačkoliv jí bylo známo, že poškozený si nepřeje, aby ho kontaktovala, neboť ji toto opakovaně sdělil, bylo vydáno předběžné opatření a toto bylo i následně prodlouženo. Závadné jednání vůči poškozenému neukončila, přestože jí bylo dne 10. 3. 2015 sděleno obvinění pro skutek pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně a byla policejním orgánem výslovně poučena o povinnosti dodržovat předběžné opatření. Proto lze mít za to, že obviněná závažně a opakovaně mařila rozhodnutí o předběžném opatření.

29. K námitce obviněné, že nebyla řádně poučena o předběžné vykonatelnosti shora citovaných předběžných opatření, lze uvést následující. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat, nevyžaduje se ovšem úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jak již bylo naznačeno, obviněná v podstatě namítá otázku zavinění. Trestní zákoník vychází důsledně ze zásady uplatňování odpovědnosti za zavinění. Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. V předmětné věci, jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně, bylo shledáno, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 9). K totožnému závěru dospěl soud druhého stupně (viz č. l. 3).

30. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, shledal, že u obviněné je dána subjektivní stránka, tedy, že jednala v úmyslu spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování subjektivní stránky je třeba opětovně zdůraznit, že rozhodnutí o předběžném opatření se stává vykonatelné dnem vydání. Osoba, vůči které předběžné opatření směřuje, musí předběžné opatření dodržovat ode dne, kdy soud rozhodnutí vydal bez ohledu na jeho právní moc. Uvedený závěr ovšem nelze interpretovat tak, že pokud obviněná po vydání rozhodnutí o předběžném opatření toto nerespektovala, tak se automaticky dopustila přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Pro posouzení subjektivní stránky daného přečinu, tedy úmyslu obviněné zmařit rozhodnutí o předběžném opatření, musí být prokázáno, že se obviněná o existenci rozhodnutí dozvěděla (u uložení předběžného opatření a jeho prodloužení) a že byla seznámena s jejich obsahem a byla si vědoma a současně alespoň srozuměna se skutečností, že tyto jsou vykonatelná bez ohledu na jejich právní moc.

31. V souvislosti se shora naznačenými úvahami je nutné uvést, že samotná obviněná nezpochybňuje, že převzala rozhodnutí o předběžných opatřeních. Uvedená skutečnost vyplývá nejen z výpovědí obviněné, ale i listinných důkazů (viz č. l. 203). Z výroku rozhodnutí o předběžných opatřeních je zřejmé, jakého chování se musí vůči poškozenému vyvarovat a jaké se jí ukládají povinnosti a po jak dlouhou dobu předběžné opatření trvá. Již ze samotného označení rozhodnutí Městského soudu v Brně lze logicky dovodit, že rozhodnutí má být vykonatelné bez ohledu na právní moc, toto je označeno jako předběžné opatření. Z poučení o opravném prostředku proti těmto rozhodnutím také nevyplývá, že případné podání odvolání má odkladný účinek. Proto obviněná mohla důvodně předpokládat, že rozhodnutí musí respektovat, jakmile se o jeho existenci dozví. Nad rámec těchto úvah je nezbytné zdůraznit, že obviněné již v minulosti bylo ukládáno předběžné opatření ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 P 32/2008. V této věci byla seznámena s tím, že rozhodnutí o předběžném opatření může být předběžně vykonatelné bez ohledu na skutečnost, že není pravomocné. Obviněné tedy vzhledem k této předchozí zkušenosti byla známa povaha a charakter předběžného opatření, zejména skutečnost, že může být vykonatelné bez ohledu na právní moc dnem, kdy je vydáno. Přesto obviněná uložené předběžné opatření nerespektovala a ani neučinila žádné kroky k prověření skutečnosti, zda je předběžně vykonatelné bez ohledu na právní moci či nikoliv. Při posuzování naplnění subjektivní stránky nelze pominout ani skutečnost, že ze spisového materiálu je nepochybné, že poté, co bylo obviněné sděleno obvinění pro skutek pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, policejní orgán tuto opakovaně poučil o povinnosti dodržovat uložené předběžné opatření, včetně následků, které pro ní může porušování předběžného opatření mít (viz č. l. 50). Obviněná přes uvedené poučení uložené předběžné opatření porušovala. Z těchto skutečností a důkazů lze dovodit, že u obviněné byla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu. V řízení před soudy nižších stupňů bylo totiž prokázáno, že obviněné byla známa existence předběžných opatření, tyto záměrně nerespektovala a poškozeného opakovaně kontaktovala prostřednictvím SMS zpráv a e-mailů. Obviněná si musela být vědoma, že tímto jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a byla pro případ, že se tak stane s tímto srozuměna (bod 1) a zároveň chtěla porušit zájem chráněný trestním zákonem (bod 2). Obviněná ve vztahu k bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu k bodu 2 v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěr, že obviněná jednala v případě skutku pod bodem 1 v úmyslu nepřímém, je pro ni příznivější, nemá však žádný podstatný význam pro celkové vyznění její viny, jde jen o dílčí okolnost. Jde o nepřesnost, která v souvislosti s dalšími okolnostmi nemůže vést k závěru o změně napadených pravomocných rozhodnutí, která jsou jinak zcela správná. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud takto uplatněnou námitku obviněné za nedůvodnou.

32. Ohledně dalšího argumentu obviněné vztahujícího se ke skutečnosti, že neměla v řízení obhájce, že třeba uvést, že tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně platí, že námitky týkající se neúčasti obhájce v trestním řízení lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (viz § 36 tr. ř., § 42 odst. 2 ZSM), kdy je nerozhodné, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř. nebo § 42 odst. 2 ZSM musel obviněný mít v řízení obhájce. Obviněná v rámci dovolání ovšem, jak již bylo naznačeno, neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by bylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit. Nad rámec shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by u obviněné byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že orgány činné v přípravném řízení se zabývaly osobou obviněné i z pohledu jejího duševního stavu. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 178-191). Ze závěrů uvedeného znaleckého posudku, který stvrdila znalkyně MUDr. Marta Holanová u hlavního líčení před soudem prvního stupně, vyplývá, že obviněná v době činu netrpěla duševní chorobou nebo poruchou, mohla rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat, když obě schopnosti byly u ní plně zachovány, přičemž byla schopna chápat smysl trestního řízení. Navíc není možno přehlédnout, že z obsahu spisu je nepochybné, že obviněná rozumí tomu, pro jaké jednání je stíhána, na úkony orgánů činných v trestním řízení adekvátně reaguje, využívá všech možností, které ji dává trestní řád, včetně podávání opravných prostředků. U obviněné nebyl tedy dán ani důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., spočívající v tom, že by vznikly pochybnosti o její způsobilosti se náležitě hájit.

33. Rovněž další námitka týkající se důvodů, které obviněnou vedly ke kontaktování poškozeného (citová závislost) nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod, neboť se vztahují k motivu a pohnutce trestné činnosti. Nejedná se tedy o otázku nesprávného právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Pokud obviněná v rámci podaného dovolání namítá, že „má poškozeného stále ráda, je na něm citově závislá a nemůže své pocity ovládnout. Její ovládací schopnost je z jejího pohledu výrazně snížena, a dokud její cit nepoleví „je z jejího vyjádření zřejmé, že vysvětluje svoje city k poškozenému. Lze připustit, že pokud by obviněná tvrdila, že v době činu měla zmenšenou příčetnost (§ 27 tr. zákoníku) jednalo by se o námitku, která by mohla naplňovat uplatněný dovolací důvod, neboť otázka trestní odpovědnosti je otázkou právní. V dané věci je ovšem třeba zdůraznit, že obviněná neuplatnila k této námitce žádné právně relevantní skutečnosti. Bez ohledu na tuto skutečnost je třeba poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o kterých se Nejvyšší soud zmiňuje v předchozím odstavci.

34. Pokud obviněná v podaném dovolání vyjadřuje dále nesouhlas s tím, že soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozeného a svědků, jejichž výpovědi považuje za nepravdivé, lze zdůraznit, že tyto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 pím. g) tr. ř. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání totiž skutkový stav hodnotí pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, tedy nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkové stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

35. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soudy velmi podrobně rozvedly, na základě kterých důkazů mají obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy obviněnou usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 8 – 9) a rozhodnutí soudu druhého stupně, který se s odůvodněním rozsudku plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (č. l. 2-3), přičemž opětovně poukázal velmi podrobně na důkazy, které obviněnou usvědčují. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zabýval se výpovědí obviněné a výpověďmi slyšených svědků, ale zejména dalšími provedenými důkazy (např. obsah spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 72 Nc 91/2014, Nc 201/2015, SMZ zprávy). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněné neuvěřil a na podkladě kterých důkazů dospěl k závěru o její vině žalovanými skutky. Proti podané obžalobě upravil na základě provedeného dokazování dobu a způsob páchání trestné činnosti. V dané věci nelze pominout ani skutečnost, že samotná obviněná v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňovala, že předmětné SMS zprávy a e-maily poškozenému zasílala, pouze vysvětlovala a objasňovala důvody, které ji k tomu vedly (citová závislost k poškozenému), a že rozhodnutí o předběžném opatření podle ní nejsou pravomocná a že je tedy nemusela respektovat. I s touto argumentací se soudy řádně vypořádaly. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

36. Se shora uplatněnou argumentací pak souvisí i námitka obviněné týkající se toho, že soud druhého stupně neprovedl všechny navrhované důkazy, neboť nevyslechnul svědka G. Takto uplatněná námitka rovněž nenaplňuje dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 214/2012). Nejvyšší soud nad rámec tohoto závěru přesto považuje za potřebné uvést následující. Ze spisového materiálu je nepochybné, že výslech svědka J. G. navrhoval státní zástupce již při podání obžaloby. Soud prvního stupně opakovaně svědka předvolával k hlavnímu líčení, tento se však opakovaně nedostavil. Následně soud upustil od výslechu svědka postupem podle § 216 odst. 1 tr. ř., když dospěl k závěru, že takový výslech je nadbytečný (byť to z protokolu o hlavním líčení přímo nevyplývá). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy nejsou povinny provést všechny požadované důkazy. Mají však povinnost zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o vyjádření zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybnosti (viz § 2 odst. 5 tr. ř.). V rámci odvolacího řízení pak obviněná nepožadovala svědka J. G. vyslechnout, čímž dala nepochybně najevo, že netrvá na provedení tohoto důkazu. Soud druhého stupně dospěl v odvolacím řízení k závěru, že soud prvního stupně zjistil ve věci takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Navíc je třeba uvést, že výslech tohoto svědka by nemohl nic nového ve věci přinést, neboť svědek měl vypovídat k jednání obviněné v obchodním domě Ikea v B. Tato část skutku byla soudem prvního stupně z popisu skutku vypuštěna a není kladena obviněné za vinu. Takto i z tohoto pohledu byl výslech svědka J. G. v dalším řízení nadbytečný a nemohl by přispět k náležitému objasnění věci. Proto je třeba mít za to, že v dané věci se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jak tvrdí obviněná.

37. K námitce obviněné směřované do výroku o trestu, byť pouze obecně, bez uplatnění nějaké právní argumentace, lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.

38. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněné, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.



39. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 21. 4. 2016




JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu


Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová




















Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 363/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.363.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies