23 Cdo 4962/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 92 odst. 1
  • OSŘ - § 92 odst. 1
  • ObchZ - § 477

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně E.ON Energie, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému L. V., identifikační číslo osoby 60636688, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 3, Riegrova 2668/6c, o zaplacení částky 139.008 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2196/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 12 Cmo 53/2015-110, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 12 Cmo 53/2015-110, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)




Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. prosince 2014, č. j. 13 Cm 2196/2009-97, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila obchodní společnost Fresh CZ s.r.o. se sídlem Praha-Hostivař, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, IČ 280 93 208 jako žalovaná č. 2/ a obchodní společnost JUST Salad s.r.o. se sídlem České Budějovice, Česká 152/40, PSČ 370 01, IČ 280 88 239 jako žalovaná č. 3/. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že přistoupení do řízení na straně žalovaných jako dalších účastníků u výše uvedených společností nepřipustil.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě podmínky stanovené pro přistoupení účastníků do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) na straně žalovaného nebyly splněny. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. října 2009 domáhala na žalovaném podnikateli L. V. zaplacení ceny dodané elektrické energie ve výši 139.008 Kč. Dne 31. července 2014 žalovaný předložil soudu smlouvu o prodeji podniku provozovny Fresh Pizzerie U Žáby ze dne 4. prosince 2008 mezi žalovaným jako prodávajícím a kupující společností Fresh CZ s.r.o., a smlouvu uzavřenou dne 15. května 2012 mezi prodávající společností Fresh CZ s.r.o. a kupující společností JUST Salad s.r.o., o prodeji téhož podniku. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že je zřejmé, že v době podání žaloby nebyl žalovaný pasivně legitimován k zaplacení žalobou vymáhané pohledávky, neboť veškerá práva a závazky související s podnikem žalovaného přešly smlouvou ze dne 4. prosince 2008 na společnost Fresh CZ s.r.o., přičemž k přechodu všech práv a závazků, na které se prodej podniku vztahuje, došlo ze zákona, v souladu s § 477 odst. 1 obch. zák. Dle odvolacího soudu by v dané věci bylo možno zjednat nápravu pouze pomocí záměny účastníka postupem dle § 92 ods. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že institutem přistoupení účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. nelze obcházet institut záměny účastníků, když je v posuzovaném případě zřejmé, že v době zahájení řízení žalovaný nebyl věcně legitimován.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny podmínky pro přistoupení označených společností do řízení pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, když na skutkový stav aplikoval pouze ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák., nikoliv však již § 477 odst. 3 a 4 obch. zák. Z uvedeného dovozuje, že žalovaný byl pasivně legitimován ze své pozice ručitele. Dovolatelka také namítá, že ohledně přechodu práv a povinností nebyla řádně notifikována.

Nejvyšší soud České jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky podmínek přistoupení dalších účastníků do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je proto i důvodné.

Dovolací soud má především (s ohledem na stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu) za to, že v souladu s dispoziční zásadou – ovládající (až na výjimky) civilní soudní řízení – je na žalobkyni, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesla za toto své určení procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky neúspěchu, jenž se projeví tím, že soud její žalobu zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že – oproti situaci při zahájení řízení – se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle § 92 odst. 1, 2 o. s. ř.) specifická ingerence soudu, jejímž účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo – z hlediska daných procesních pravidel – korektně a hospodárně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005).

Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky jen, jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení.

Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud svůj závěr pro nepřipuštění přistoupení účastníků na straně žalovaného odůvodnil s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, dle které soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) také tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přitom vycházel z úvah o nedostatku pasivní legitimace žalovaného k zaplacení vymáhané pohledávky, neboť ta byla převedena spolu s podnikem na základě smlouvy ze dne 4. prosince 2008 na společnost Fresh CZ s.r.o., přičemž k přechodu všech práv a závazků, na které se prodej podniku vztahuje, došlo ze zákona, v souladu s ustanovením § 477 odst. 1 obch. zák. Toto právní posouzení odvolacího soudu však není správné, neboť naposled citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu na projednávanou věc nedopadají.

Podle § 477 obch. zák. v případě prodeje podniku přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odst. 1). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odst. 3).

Z obsahu spisu se podává (viz např. podání č. l. 101), že žalobkyně po rozšíření skutkových tvrzení ohledně smluv o převodu podniku svoji pohledávku vůči žalovanému odvozuje z titulu ručení žalovaného na základě § 477 odst. 3 obch. zák. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného (s odkazem na smlouvy o prodeji podniku) je tedy předčasný, a nelze z něj proto usuzovat na snahu žalobkyně obcházet institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Jinými slovy, pakliže má závěr o pasivní věcné legitimaci původního žalovaného oporu ve skutkových tvrzeních, které doposud strany sporu uvedly, konstatování nedostatku pasivné věcné legitimace (původního) žalovaného již v době zahájení řízení zjevně přesahuje hledisko zřejmosti (nepochybnosti) tak, jak vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu v případech, kdy má být návrh na přistoupení dalšího žalovaného zamítnut (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 744/2014). Ostatně dovolací soud již opakovaně přijal závěr, dle kterého není na místě obavu z obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a stavět nad zásadní určující kriterium použitelnosti obou institutů – hospodárnosti konkrétního řízení (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud je proto zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Na odvolacím soudu pak je, aby se dále zabýval tím, zda jsou naplněny ostatní podmínky, pro které soud rozhodne o tom, že připouští, aby do řízení přistoupil další účastník; tedy zda navržené přistoupení nemá za následek vznik nedostatku podmínek řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, zda je z návrhu patrné, čeho se žalobkyně proti přistoupivším účastníkům domáhá, a zda přistoupení zřejmě není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. dubna 2016


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4962/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4962.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies