30 Cdo 1394/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce V. B., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v Hostinném, B. Němcové 400, proti žalovaným 1) RNDr. T. B., a 2) E. B., zastoupeným JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kurzova 2376/19, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 114/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 18 Co 342/2015-158, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalovaným se vůčižalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :



Níže označeným rozsudkům obecných soudů předcházelo vydání rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2527/2014, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 29. ledna 2014, č. j. 18 Co 470/2013-88, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 11. června 2013, č. j. 26 C 114/2012-69, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto kasačním rozhodnutí dovolací soud mimo jiné vyložil:

„Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že zůstavitelka B. B. nepozbyla své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce tím, že dne 10. prosince 2008 darovací smlouvou darovala předmětnou bytovou jednotku J. Š., který posléze prodal tuto jednotku (na základě převodní smlouvy ze dne 18. března 2009) žalovaným. Důvodem byla skutečnost, že J. Š. se vůči zůstavitelce při tomto převodu dopustil podvodu, za což byl pravomocně odsouzen (pro spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. února 2011, č. j. 2 T 95/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 9 To 274/2011. V důsledku tohoto protiprávního jednání odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) považoval předmětné právní úkony za absolutně neplatné.

Sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru ustáleně judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný posléze pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ‚naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák.‘).

Jestliže tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl naopak k závěru (zjednodušeně vyjádřeno), že převodní smlouva je (dle § 39 obč. zák.) absolutně neplatná, pokud se nabyvatel dopustil vůči převodci v souvislosti s uzavřením této smlouvy trestněprávního jednání (spáchal trestný čin, resp. nyní přečin podvodu), pak jeho dovoláním napadené rozhodnutí, vycházející z takto vyřešené předběžné právní otázky týkající se tzv. nabývacího titulu předchozího katastrálního vlastníka, který na žalované převedl vlastnické právo k uvedené bytové jednotce, není správné.“

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 26 C 114/2012-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že označená bytová jednotka s příslušným podílem na částech předmětného domu a specifikovaného pozemku byla ke dni smrti matky žalobce – B. B. (18. června 2009) v jejím vlastnictví, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Meritorní výrok odvolací soud odůvodnil následovně:

„V daném případě bylo nutno vzít v úvahu, že ohledně předmětného bytu byly uzavřeny dvě smlouvy, tedy nejen smlouva darovací, jež byla uzavřena mezi B. B. a J. Š. dne 10. 12. 2008, ale bezprostředně poté i smlouva kupní, ze dne 18. 3. 2009, uzavřená mezi J. Š. a žalovanými. Skutková tvrzení žalobce o okolnostech uzavření smlouvy, která dle závěrů dovolacího soudu lze posoudit jen jako tvrzení o uzavření smlouvy v omylu dle § 49a obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), se vztahují jen k prvé smlouvě darovací ze dne 10. 12. 2008. Jak soud I. stupně správně uvedl, žalobce jako dědic a univerzální právní nástupce B. B. mohl uplatnit její majetkové právo dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy, ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 826/2005 avšak vyplývá, že tento úkon by musel směřovat vůči druhému účastníku smlouvy, kterým je J. Š., nikoliv tedy žalovaní. Judikatura soudů (např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, publikované v časopise Soudní rozhodnutí, 1996, č. 6, bod 1.) sice dovodila, že dovolat se relativní neplatnosti může účastník smlouvy i mimosoudně, a to projevem adresovaným účastníkům právního úkonu, v daném případě však nebylo žalobcem ani tvrzeno, že by k takovému mimosoudnímu úkonu došlo. Žalobce totiž vycházel z názoru, že má vůči J. Š. nárok na náhradu škody, který také v trestním řízení vedeném proti J. Š. (neúspěšně) uplatnil. Relativní neplatnosti prvé darovací smlouvy se ve vztahu k J. Š. ale nedovolal.

Relativní neplatnosti druhé smlouvy kupní, která byla uzavřena mezi J. Š. a žalovanými, se žalobce jako třetí osoba dovolat ani nemůže (§ 40a a § 49a obč. zák.). Ve vztahu k druhé smlouvě – smlouvě kupní, uzavřené mezi J. Š. a žalovanými dne 18. 3. 2009, nemůže tak žalobce uspět proto, že není ve sporu aktivně legitimován.

Přestože odvolací soud souhlasí s názorem odvolatele, že není irelevantní tvrzení žalobce, že v době uzavření první darovací smlouvy nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav činit právní úkony s tím, že dle § 113 obč. zák. nemohlo po tuto dobu promlčení započít, je zřejmé, že pro absenci právního úkonu v podobě dovolání se relativní neplatnosti smlouvy vůči J. Š. (ve vztahu k prvé darovací smlouvě) a pro nedostatek aktivní legitimace (ve vztahu k druhé kupní smlouvě) nemůže být žaloba na určení vlastnictví zemřelé B. B. důvodná.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Má za to, že „dovolání je přípustné za podmínek dle ust. § 237 o. s. ř., neboť řešení posuzované otázky hmotného práva je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2881/2011 ze dne 21. 12. 2011). Dovolání je podáváno z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 1 o. s. ř., když dle přesvědčení dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Přitom žalobce setrvává na právní argumentaci, kterou brojil proti rozsudku prvního stupně ze dne 6. 3. 2015.“ Dovolatel se shoduje s právními závěry dříve zrušených rozhodnutí obou soudů a je přesvědčen, že otázku dobré víry žalovaných při nabytí nemovitosti od nevlastníka je nutné posuzovat s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11. V daném případě má být ochrana vlastnického práva v prvé řadě poskytnuta poškozeným v trestním řízení, zde ochraně vlastnictví B. B., přičemž žalovaní následně mohou využít jiné instituty ochrany svých práv ve vztahu k J. Š. Podle dovolatele „nalézací ani odvolací soud nevěnovaly dostatečnou pozornost okolnosti, která má pro posouzení věci podstatný význam, a to duševní chorobě žalobce mj. i ve vztahu k možnosti dovolat se relativní neplatnosti obou smluv..“, přičemž „bez významu...není ani skutečnost, že se mu v poučení o možnosti uplatnit vlastnická práva k předmětnému bytu vůči žalovaným dostalo v odsuzujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze v rámci řízení vedenému proti odsouzenému J. Š. s tím, že žalobce nemá právo na náhradu škody proti odsouzenému J. Š. proto, že darování bytu J. Š. je absolutně neplatný právní úkon dle § 39 OZ.“ Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a podané určovací žalobě zcela vyhoví a přizná dovolateli náklady řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobce odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznili, že dovolání nesplňuje podmínky podle § 237 o. s. ř. ani podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Soudy obou stupňů se ve svém rozhodování nijak neodchylují od stávající judikatury Nejvyššího soudu. Pokud dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, pak tento rozsudek na daný případ vztáhnout nelze, neboť v něm se dovolací soud zabývá institutem nabytí vlastnictví od nevlastníka v souvislosti s absolutně neplatným právním úkonem. Žalobce ve svém dovolání v podstatě opakuje svá tvrzení učiněná v předchozím řízení a nijak nevykládá, v čem by měla spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel pouze argumentuje tím, že jeho nárok na zpochybnění darovací smlouvy uzavřené mezi jeho matkou B. B. a J. Š. nebyl promlčen. Opomíjí však skutečnost, že otázka promlčení se vztahuje také ke kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanými a J. Š. A dále, že dovolatel nebyl aktivně legitimován, aby namítal neplatnost této kupní smlouvy. Touto otázkou se však dovolatel nijak nezabývá. Dovolatel nerozlišuje mezi nároky vyplývajícími z darovací smlouvy ze dne 10. prosince 2008 a nároky vyplývajícími z kupní smlouvy ze dne 18. března 2009, jejíž platnost do dnešního dne napadena nebyla a dnes ji již napadnout nelze, neboť tento nárok je promlčen. Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným byly přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Z obsahu podané dovolání lze dovodit, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení, nedospěl-li k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a v návaznosti na to, že se pak nezabýval otázkou dobré víry žalovaných ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu. Sekundárně pak dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně v otázce dovolání se relativní neplatnosti předmětného právního úkonu, otázky promlčení atd. (viz shora).

Dovolací argumentace žalobce se ovšem míjí s právní podstatou rozsouzení této věci, kdy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že v případě darovací smlouvy uzavřené dne 10. prosince 2008 mezi B. B. (matkou dovolatele) a J. Š., se dovolatel nedovolal relativní neplatnosti tohoto právního úkonu, přičemž za této situace (již z tohoto důvodu) nemohlo být žalobě vyhověno. Odvolací soud přitom vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyjádřen ve shora již zreferovaném kasačním rozhodnutí; polemizuje-li proto dovolatel s tímto právním názorem, polemizuje tak s vyloženým právním názorem dovolacího soudu, kterážto okolnost ovšem přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. V návaznosti na to jsou pak právně bezcenné další vyložené dovolací argumenty o posuzování podmínek nabytí nemovitosti od nevlastníka, či otázky týkající se promlčení nároku dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu atd. Odkaz dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, je nepřípadný, neboť v něm byla řešena právní otázka nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, kterážto právní problematika v nynější věci posuzována vůbec nebyla (na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Dovolací soud přitom nemá důvod odchýlit se od právního názoru, který vyložil ve shora již označeném kasačním rozhodnutí.

Nezbylo tudíž, než podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnou.

S ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení by žalovaní podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měli mít vůči žalobci právo na náhradu nákladů tohoto řízení, avšak dovolací soud podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. výjimečně toto právo žalovaným nepřiznal, když přihlédl k týmž okolnostem jako odvolací soud a také zohlednil, že žalobce je osobou omezenou ve svéprávnosti.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. dubna 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1394/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1394.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies