4 Tdo 317/2016 - Výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, těžké ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku, vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku

25. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2016 dovolání obviněného M. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 To 75/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.



Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 T 4/2015, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem 2) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (pod bodem 3), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
dne 10. 8. 2014 v podvečerních hodinách na ul. N. v O.-M. v maringotce stojící na betonové ploše mezi komplexem budov firmy D. a ruinou bývalé škrabárny brambor po předchozí společné konzumaci alkoholu v rámci slovní rozepře v přítomnosti uživatelů maringotky J. K. a V. J. nejprve fyzicky napadl R. J. a K. Š., tak, že v době, kdy oba seděli vedle sebe na posteli, k nim přistoupil a otevřenými dlaněmi a následně pěstmi obou rukou je malou intenzitou síly bil do obličeje, přičemž R. J. navíc malou intenzitou jedenkrát kopl do obličeje, když se jich zastala V. J., svou agresi obrátil vůči ní a rovněž ji opakovaně malou intenzitou síly udeřil otevřenou dlaní levé ruky do obličeje a jmenované tak způsobil krevní podlitinu pod pravým okem a drobné prokrvácení pravé oční spojivky, R. J. zhmoždění měkkých tkání obou očnic s krevními podlitinami a s prokrvácením očních spojivek oboustranně a K. Š. rovněž nanejvýše zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání obličeje, tedy všem zranění s průměrnou dobou léčení do 7 dnů,

2)
dne 10. 8. 2014 po 20:00 hodině po svém návratu do maringotky stojící na betonové ploše mezi komplexem budov firmy D. a ruinou bývalé škrabárny brambor na ul. N. v O.-M. a po zjištění, že si nemá kam lehnout, neboť postel u vstupu do maringotky, na které spal předchozí noc, je obsazená K. Š., se záměrem způsobit mu závažná zranění, opakovaně velkou intenzitou síly fyzicky napadl K. Š. tak, že jej na posteli a následně na podlaze maringotky ležícího opakovaně do hlavy a hrudníku bil pěstmi či jej do těchto částí těla kopal, našlapoval či naklekával na ně, čímž mu způsobil mnohočetné krevní podlitiny především v oblasti obličeje, horní části hrudníku oboustranně, přední plochy pravého ramene, hrudní části zad vlevo, zlomeninu 7. až 10. žebra v čáře podpažní až kličkové vpravo a zejména prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé spánkové krajině a v levé čelní krajině, poranění přemosťujících žil v lební dutině s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou, na jehož následky K. Š. v brzkých ranních hodinách dne 11. 8. 2014 zemřel,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, č. j. 103 T 125/2014-182 ze dne 11. 9. 2014, jež nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem ze dne 15. 2. 2014, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,

3)
dne 11. 8. 2014 kolem 06:45 hodin mezi komplexem budov firmy D. a ruinou bývalé škrabárny brambor na ul. N. v O.-M. po zjištění, že K. Š., na podlaze maringotky nejeví známky života a že J. K. úmrtí K. Š. telefonicky oznámil na tísňovou linku 158, J. K. a V. J., verbálně pohrozil jejich zabitím, pokud Policii ČR sdělí, že K. Š. předchozí den fyzicky napadl a dále je instruoval tak, že mají shodně vypovědět, že on v noci v maringotce nespal a že na místo nálezu těla přijel až v ranních hodinách, kdy J. K. i V. J. z obav, že by jim mohl skutečně ublížit, se jím nastíněné verze drželi během prvotního šetření realizovaného na místě příslušníky Policie ČR, jakož také ještě v rámci vysvětlení, která podali v odpoledních hodinách dne 11. 8. 2014.


Za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov, č. j. 103 T 125/2014-182, ze dne 11. 9. 2014, jež nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro účely výkonu uloženého trestu zařazen dověznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušenvýrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov, sp. zn. 103 T 125/2014, ze dne 11. 9. 2014, jež nabyl právní moci dne 11. 9. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, na náhradě škody částku 542 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 T 4/2015, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 To 75/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 To 75/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci obsáhlé dovolací argumentace namítl, že ve věci jednak existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jednak soud opomněl provést jím navrhované důkazy. V této souvislosti znovu opakoval svou obhajobu, že se vytýkaného jednání nedopustil. Opětně zpochybnil závěry znaleckého posudku a příslušným soudům vytkl, že bez řádného odůvodnění odmítly vypracování revizního znaleckého posudku. Způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho obhajobou pokládá za vadný, přičemž v úvahu byla vzata jen tvrzení a důkazy vyznívající v jeho neprospěch, což podle jeho názoru představuje flagrantní porušení zásady „in dubio pro reo“. Obviněný spatřuje v dosavadním průběhu trestního řízení porušení dvou základních principů trestního řízení, a to zásady objektivní pravdy a zásady volného hodnocení důkazů.

V další části dovolání obviněný doslovně cituje podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvádí jednotlivá skutková zjištění, která považuje za zjištění jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zdůraznil, že znalci nebyli schopni určit přesnou dobu smrti poškozeného, poukázal na jednotlivé konkrétní poznatky znalců, z nichž dovozuje, že k útoku na poškozeného dne 10. 8. 2014 okolo 20:00 hodin dojít nemohlo, naopak k němu podle jeho přesvědčení mohlo dojít již kolem 16:00 hodin dne 10. 8. 2014, kdy se však on na místě nenacházel. Důkazně není podložen ani závěr o tom, že napadl poškozeného po svém návratu do maringotky. Důkazní situace ve vztahu k pádu poškozeného z betonové rampy obviněného podle vlastního rozboru důkazů jej opravňuje k závěru, že k tomuto pádu došlo až v sobotu 9. 8. 2014 v podvečerních hodinách, nikoli již ve čtvrtek či pátek předtím. Právě pád poškozeného z rampy na zem dne 9. 8. 2014 byl příčinou jeho úmrtí, což dokládá popisem příznaků krvácení do mozku, jež podle jeho názoru poškozený vykazoval v průběhu dne 10. 8. 2014, tj. předtím, než mělo dojít k údajnému útoku obviněného vůči poškozenému. Takto vytýčená verze odpovídá i znaleckému závěru o úrazových změnách u obviněného, hodnocených jako čerstvé změny. Dále dovolatel zpochybňuje závěry soudů o průběhu jeho útoků vůči poškozenému s tím, že k onomu „druhému“ útoku na poškozeného nedošlo. Zpochybňuje také úvahy soudů o motivech jeho jednání, jímž mělo být zabrání místa k spánku a upozorňuje, že podle některých svědeckých výpovědí předchozí noc v maringotce vůbec nespal. Dovolatel naopak naznačuje, že útočníkem mohl být i svědek J. Domnívá se, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost poraněním, která utrpěl poškozený po pádu z rampy, a shodě těchto poranění s těmi, které na něm viděli svědci ještě před tím, než poškozený usnul a následně po jeho smrti. Obviněný rovněž poukazuje na to, že násilí, kterým mělo být na poškozeného působeno, nikdo ze svědků neviděl ani neslyšel, přičemž nesouhlasí se závěrem soudů v tom, že tato skutečnost nevylučuje, že by se takového násilí nedopustil. Odvolacímu soudu pak vytýká, že relevantně neodůvodnil proč zamítl jeho důkazní návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Opakuje své výhrady vůči původnímu posudku a na podkladě blíže nespecifikovaných odborných poznatků dovozuje nesprávnost jeho závěrů.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitky obviněného podle jeho názoru obsahově uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Neztotožnil se s tvrzením existence opomenutého důkazu ve vztahu k navrhovanému reviznímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a nepřisvědčil ani námitkám obviněného, pokud na podkladě vlastního oponentního hodnocení provedených důkazů dospívá ke zcela odlišným skutkovým závěrům, jež mají svědčit jeho obhajobě a jež souhrnně podřadil pod kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Státní zástupce naopak plně přisvědčil názoru odvolacího sodu v tom, že závěry obhajoby, byť by i vycházely z odborných podkladů, nejsou s to založit relevantní pochybnost o správnosti předchozího znaleckého posudku. Pokud jde o pád poškozeného z rampy, který obviněný považuje za možnou příčinu smrti poškozeného, dle názoru státního zástupce tuto skutkovou verzi soudy na základě provedených důkazů zcela oprávněně nepřijaly. Dodal, že sice nelze vyloučit, že poškozený mohl v důsledku pádu, k němuž došlo 7. 8. nebo 8. 8. 2014, pociťovat určité obtíže či bolestivost, avšak pokud byl znalecky vyloučen vliv pádu na způsobení smrti poškozeného, jde o skutečnost zcela irelevantní. Za pouhou spekulaci pak označil i ten závěr obhajoby, že k útoku na poškozeného mohlo dojít i v 16:00 hodin. Stejně tak parametry tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nenaplňují podle mínění státního zástupce námitky, jimiž obviněný opět pouze na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů dovozuje, že k přisouzenému útoku na poškozeného ve večerních hodinách nedošlo, neboť jej žádný ze svědků nepopisuje. K tomu podotkl, že samotná absence přímých usvědčujících výpovědí o útoku proti poškozenému není okolnost, jež by pachatelství obviněného vylučovala. Státní zástupce je toho názoru, že soudy obou stupňů v posuzované věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. řádu. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Na základě rozboru důkazní situace dospívá k závěru, že ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ostatně obviněný v dovolání nevznesl žádné konkrétní a relevantní hmotněprávně námitky ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání. Celkově pak obsah dovolání vychází primárně z odlišných skutkových zjištění, než učinily soudy, nadto z vlastního hodnocení skutečně provedených důkazů, přičemž teprve na základě této vlastní konstrukce skutkového stavu obviněný dovozuje existenci tvrzeného extrémního nesouladu, čímž však z mezí uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně vykročil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Státní zástupce takovouto vadu rozhodnutí nalézacího soudu neshledává, nemohlo proto dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Na základě shora specifikovaných skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Podstatou dovolání obviněného jsou jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že je řízení zatíženo vadou opomenutých důkazů.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především konstatuje, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, doslovně tvořily i obsah odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolací argumentace je proto v převážné části zcela totožná s argumentací uvedenou v řádném opravném prostředku a jde tak pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolací námitky obviněného primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedly nedostatečné dokazování ve věci, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se tak svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

V dané věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, činěná pouze se snahou prostým popřením trestné činnosti se trestní odpovědnosti vyhnout či zcela zbavit. Odvolací soud se odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se na základě zjištěného skutkového stavu věci plně ztotožnil s názorem nálezacího i odvolacího soudu, pokud neakceptovaly tvrzení obviněného, že příčinou smrti poškozeného byl jeho pád z rampy. Podle výsledků provedeného dokazování (svědeckých výpovědí i znaleckého zkoumání) k pádu poškozeného z rampy došlo dne 7. 8. nebo 8. 8. 2014, což je dříve než uvádí obviněný. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byl nitrolební krevní výron u poškozeného čerstvý, neulpívající k tvrdé mozkové pleně. Znalec uzavřel, že lokalizace prokrvácení měkkých pokrývek lebních nasvědčuje opakovanému působení násilí velké intenzity síly, že síla působila vůči ležícímu poškozenému a stopy nasvědčují aktivnímu útoku. Byť je ve znaleckém posudku jen obecně vymezen pojem „čerstvé poranění“ jako poranění, které vzniklo do dvou desítek hodin před smrtí, pak konkrétní nález dalších poúrazových změn u poškozeného toto časové rozpětí zúžil na interval deseti hodin mezi působením síly a smrtí poškozeného podle rozvoje nitrolebního krvácení. Tento interval tudíž nikterak nekoresponduje s verzí obviněného o možném spolupůsobení pádu poškozeného z rampy na rozvoj nitrolebního krvácení. I když nelze vyloučit, že v důsledku pádu z rampy mohl mít poškozený určité obtíže či bolesti, je to z hlediska posuzované věci zcela irelevantní, neboť vliv pádu na způsobení smrti poškozeného byl znalci vyloučen. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že k útoku na poškozeného mohlo dojít i v 16.00 hodin, tj. v době, kdy se na místě nenacházel, a že tedy útočníkem mohl být někdo jiný. Pro toto jeho tvrzení neexistuje žádný důkaz, navíc ani jeden ze svědků se nezmínil o jakémkoli konfliktu s poškozeným. Tvrdí-li obviněný, že na poškozeného neútočil, a tento závěr má mít oporu v tom, že jej žádný ze svědků nezpozoroval, již soud prvního stupně zcela logicky a správně tuto okolnost vyhodnotil. Svědci kritického dne požívali ve značné míře alkoholické nápoje a pokud uvedli, že tvrdě spali a ničeho si nevšimli, je to po požití velkého množství alkoholu logické. Toto tvrzení svědků o stavu jejich podnapilosti však není potvrzením obhajoby obviněného, že vůči poškozenému neútočil. Je pouze potvrzením neschopnosti svědků objektivně vnímat realitu v danou dobu. Je třeba konstatovat, že samotná absence přímých usvědčujících výpovědí není okolností, jež by pachatelství obviněného vylučovala. Je také třeba zdůraznit, že sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že v inkriminovanou dobu strčil poškozeného z postele, neboť ho poté, co se dostavil do maringotky (cca po 20.00 hod.), našel ležet na válendě, na které sám chtěl přespat. Je zřejmé, že pokud by poškozený obviněnému nepřekážel, neměl by důvod svalit jej z válendy na podlahu. Nelze pominout, že dle výpovědi svědkyně J. poškozený v době, kdy šel spát, neměl na sobě žádná čerstvá viditelná poranění. Pro hodnocení vzniklé situace je významná i skutečnost jak se obviněný zachoval poté, co zjistil smrt poškozeného. Tehdy nařídil přítomným svědkům, aby neuvedli, že byl v noci na místě činu, naopak po nich požadoval, aby tvrdili, že v maringotce nespal a na místo se dostavil až v ranních hodinách poté, co bylo nalezeno mrtvé tělo poškozeného.

Podle učiněných skutkových zjištění lze dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem příslušných soudů nižších stupňů, uzavřít, že obviněný se dopustil násilného jednání vůči poškozenému, které vedlo k jeho smrti, v okamžiku, kdy strčil poškozeného z postele na zem. Kromě popsaného časového sledu událostí o tom svědčí i znalecké závěry o osobnostním profilu obviněného, který byl navíc pod vlivem značného množství alkoholu (připouští konzumaci osmi litrů vína).

V posuzované věci tak nejde o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Dovolací námitky obviněného totiž vycházejí primárně z odlišných (vlastních) skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení a takto vzniklé verze obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však zcela vybočil z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud současně poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit důvodnosti námitky obviněného, že v řízení byl opomenut důkaz, jímž hodlal doplnit dokazování. Soudy obou stupňů neakceptovaly návrh na opatření důkazu, jímž měl být revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kterým by byly znovu posouzeny okolnosti vedoucí k úmrtí poškozeného.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že považoval navrhovaný důkaz za nadbytečný, a to vzhledem k uceleným a jednoznačným závěrům ve věci původně vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný poté, co závěry tohoto znaleckého posudku vyvrátily jeho obhajobu spočívající v tom, že smrt poškozeného mohla být způsobena pádem z rampy, navrhl vypracování revizního znaleckého posudku a tento požadavek opřel pouze o vlastní laické názory, byť čerpané z odborné literatury. Není pochyb o tom, že při posuzování odborných medicínských otázek, jak tomu bylo v posuzovaném případě, není možno vycházet pouze z obecných odborných poznatků, i když věcně správných, ale vždy je třeba odborné posouzení každého konkrétního případu samostatně. Jak plyne z výše uvedeného, příslušný soud však vyhodnotil návrh na doplnění dokazování vypracováním nového znaleckého posudku za nadbytečný, což bylo plně v jeho kompetenci, když považoval za dostačující ucelené závěry znaleckého posudku opatřeného již v přípravném řízení a dospěl k přesvědčení, že další dokazování ve věci by nemohlo na zjištěném skutkovém stavu nic změnit. Ostatně obviněnému nic nebránilo v tom, aby nechal vypracovat nový znalecký posudek a předložil ho soudu jako důkaz, což však neučinil.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Dle názoru Nejvyššího soudu je z obsahu posuzovaného trestního spisu zřejmé, že ve věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhem obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a své negativní stanovisko k doplnění dokazování logicky a přesvědčivě zdůvodnily.

Lze proto konstatovat, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální“. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).



V Brně dne 25. 4. 2016



JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu






Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 317/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.317.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies