8 Tdo 422/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6
  • TrŘ - § 120 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 74/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 34 T 4/2011, byl obviněný M. Z. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání pěti let.

2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 74/2015, byla odvolání obviněného M. Z. i státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 24. 4. 2006 do 28. 7. 2008 v O., kraj M., a jinde, jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti B., s. r. o., se sídlem B. do dne 21. 9. 2006, dále se sídlem Č. T., J., do dne 25. 10. 2006 a poté se sídlem O.-M., M., za situace, kdy tato společnost byla do dne 31. 12. 2006 registrována jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu České Budějovice a poté byla ode dne 1. 1. 2007 přeregistrována jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu Ostrava III., společně nejméně s dnes již zemřelým JUDr. O. B. se záměrem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, předkládal nejprve čtvrtletní a později měsíční přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých nepravdivě deklaroval, že společnost vykazuje jako hlavní ekonomickou činnost aplikaci, výrobu a opravy protéz, trupových a končetinových ortéz a bandáží, přičemž tato společnost neměla žádné zaměstnance, nevykazovala žádný hmotný ani nehmotný investiční majetek ani jinou výkonovou spotřebu, měla pouze formálně pronajaté kancelářské prostory s jednou místností, přičemž neměla žádné výrobní provozovny, kdy předstíral, že nakupuje od různých dodavatelů zdravotnické pomůcky zařazené do základní daně z přidané hodnoty, jež v roce 2006-2008 činila 19 % a které poté jako výrobce zdravotnických potřeb z těchto zdravotnických pomůcek prodával již za sníženou daň z přidané hodnoty, jež v roce 2006-2007 činila 5 % a v roce 2008 činila 9 %, čímž porušil ustanovení § 47, § 72 odst. 1, § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a tehdy platném znění, kdy takto

1/ uvedl tyto záměrně zkreslené údaje v daňových přiznáních obchodní společnosti B., s. r. o., k dani z přidané hodnoty ve zdaňovacím období
- I. čtvrtletí 2006, podaného dne 24. 4. 2006 u Finančního úřadu v Českých Budějovicích, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 2 360 268 Kč, na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 237 512 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- II. čtvrtletí 2006, podaného dne 27. 7. 2006 u Finančního úřadu v Českých Budějovicích, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 2 497 195 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 252 136 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- III. čtvrtletí 2006, podaného dne 26. 10. 2006 u Finančního úřadu v Českých Budějovicích, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 4 607 878 Kč, na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 491 823 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- IV. čtvrtletí 2006, podaného dne 23. 1. 2007 u Finančního úřadu Ostrava III., v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 3 762 693 Kč, na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 444 141 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
čímž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění v celkové výši 13 228 034 Kč a dosáhl vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 425 612 Kč;

2/ v daňových přiznáních obchodní společnosti B., s. r. o., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
- leden 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 2. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 3 342 051 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 408 104 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- únor 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 3. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 3 522 587 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 412 989 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- březen 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 24. 4. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 3 630 943 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 449 946 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- duben 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 28. 5. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 4 337 527 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 466 493 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- květen 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 26. 6. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 4 445 996 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 498 875 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- červen 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 7. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 4 808 399 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 539 850 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- červenec 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 8. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 4 786 885 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 545 186 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- srpen 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 1. 10. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 5 335 421 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 597 133 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- září 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 26. 10. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 5 694 166 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 664 152 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- říjen 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 11. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 5 569 817 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 705 204 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- listopad 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 27. 12. 2007, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 5 710 143 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 665 968 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- prosinec 2007, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 29. 1. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 5 395 876 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 700 284 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
čímž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění v celkové výši 56 579 811 Kč a dosáhl vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 6 654 184 Kč;

3/ v daňových přiznáních obchodní společnosti B., s. r. o., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
- leden 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 25. 2. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 6 257 577 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 511 706 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- únor 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 25. 3. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 7 262 705 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 612 742 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- březen 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 28. 4. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 7 627 550 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 616 815 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- duben 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 26. 5. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 7 323 021 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 598 358 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
- květen 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 26. 6. 2008, v němž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 7 920 379 Kč a na jehož podkladě uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 617 860 Kč, který byl finančním úřadem vyplacen,
čímž vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění v celkové výši 36 391 232 Kč a dosáhl vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 2 957 481 Kč;

4/ v daňovém přiznání obchodní společnosti B., s. r. o., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2008, podaného u Finančního úřadu Ostrava III. dne 28. 7. 2008, vykazoval údajně provedené zdanitelné plnění ve výši 7 683 154 Kč a uplatnil nadměrný odpočet ve výši 628 974 Kč, který mu však nebyl vyplacen, neboť provedenou kontrolou pracovníky finančního úřadu byly zjištěny tyto nepravdivé údaje, týkající se údajně provedeného zdanitelného plnění, přičemž v období od 6. 10. 2005 do 30. 4. 2010 bylo zdravotními pojišťovnami, a to Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, Vojenskou zdravotní pojišťovnou České republiky, Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Zaměstnaneckou pojišťovnou, Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra ČR, Revírní bratrskou pokladnou zdravotní pojišťovnou, Zdravotní pojišťovnou Metal Aliance poskytnuto plnění z úhrad veřejného zdravotního pojištění za zdravotnické prostředky, kterým byly Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR přiděleny kódy v jejich číselníku pro výrobce obchodní společnost B., s. r. o., a to v celkové výši 551 111,31 Kč, z čehož daň z přidané hodnoty hrazená konečnými odběrateli činí 35 055,12 Kč,

a takto svým jednáním pod body 1/ − 3/ vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 11 002 222 Kč a jednáním pod bodem 4/ se pokusil vylákat nadměrný odpočet ve výši 628 974 Kč.

4. Pro úplnost je zapotřebí zmínit, že soudy obou stupňů již v této věci v minulosti rozhodovaly. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 34 T 4/2011, byl obviněný M. Z. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 3 To 59/2014, byl z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě označený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu


5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Z. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.

6. Měl za to, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný trval na své nevině s odkazem na svá počáteční tvrzení, že společnost B., s. r. o., prokazatelně vyráběla zdravotnické pomůcky, a proto není možné celou její činnost označit za podvodnou či fiktivní prováděnou čistě za účelem páchání trestné činnosti. Na těchto neověřených závěrech přitom soudy založily svoje úvahy a nezabývaly se rozlišením jednotlivých obchodních případů, tj. označením jednotlivých společností, ve vztahu k nimž měla B., s. r. o., resp. obviněný M. Z., vystavovat fiktivní faktury. Z odsuzujícího rozsudku tak vůbec není patrno, v jakém rozsahu a vůči jakým společnostem vystavila B., s. r. o., faktury fiktivní, a naopak v jakém rozsahu a vůči jakým společnostem se jednalo o skutečnou obchodní činnost. Tato neúplnost výroku o vině pak současně naplňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud tedy nalézací soud konstatoval, že povinnost prokázat doklady či jiným způsobem oprávněnost nároků na výplatu nadměrných odpočtů DPH svědčí obviněnému, bylo de facto přesunuto důkazní břemeno na obviněného, který je povinen vyvrátit přeložením příslušných dokladů tvrzení obžaloby. Zatímco státnímu zastupitelství postačuje pouze tvrdit, obviněný se předložením důkazů musí vyvinit.

7. Soudy se rovněž nezabývaly modelem podnikání společnosti B., s. r. o., která prodávala své produkty obchodním partnerům a distributorům, takže systém úhrad ze zdravotního pojištění tyto transakce nemusel zaevidovat, neboť nedošlo k úhradě přímému spotřebiteli – pacientu. Současně to však neznamená, že by obchody v deklarované výši neproběhly.

8. Pokud je pak správcem daně namítáno, že daňová kontrola neproběhla řádně a pochybení během kontroly zjištěná jsou nyní obviněnému kladena za vinu, je nutné k tomuto tvrzení doplnit, že daňová kontrola neproběhla řádně z toho důvodu, že správci daně nebyly předloženy požadované dokumenty. V době prováděné daňové kontroly však obviněný nebyl jednatelem ani společníkem B., s. r. o., a veškeré dokumenty související s fungováním společnosti předal svému nástupci.

9. Předně však soudům vytkl, že jako důkaz o vině obviněného byla použita absence účetních dokladů o proběhnuvších obchodech, která sloužila jako důkaz o jejich neexistenci. Přitom tato negativní skutečnost, tj. neexistence dokladů, musí být obviněnému v trestním řízení prokázána, jinak není možné ji vykládat v neprospěch obviněného. Pokud soudy absenci dokladů hodnotily v neprospěch obviněného, bylo tím porušeno právo na spravedlivý proces, a to právě proto, že žádné důkazy o faktické neexistenci obchodů B., s. r. o., nebyly v řízení proti obviněnému provedeny.

10. Soudy rovněž bez řádného odůvodnění hodnotily jako nevěrohodné výpovědi svědků F. V., S. H. V. a M. N. Jako důvod nevěrohodnosti byly uvedeny odchylky v jejich výpovědích a zejména ta skutečnost, že výpovědi nezapadaly do konstrukce podané obžalobou, což jen podtrhuje namítaná pochybení soudů.

11. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný také namítl, že ze strany nalézacího i odvolacího soudu došlo k opomenutí navrhovaných důkazů. Důkazní návrhy obhajoby směřovaly k výslechu svědků J. G., O. Ž., M. B., R. M. a R. G. Nalézací soud se ve vztahu k těmto svědkům spokojil s jejich písemným vyjádřením, která však rozhodně nemohou suplovat svědeckou výpověď. Právě z tohoto důvodu obviněný ke svému dovolání přikládá záznamy o výpovědích s možnými výše zmíněnými svědky. Obviněný si byl vědom, že Nejvyšší soud není oprávněn provádět nové důkazy, těmito záznamy se však snaží prokázat, že trestní řízení bylo provázeno soustavným porušováním práva obviněného vyjadřovat se k důkazům, resp. nechat provést důkazy hovořící v jeho prospěch.

12. Dále upozornil, že výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu je neúplný, poněvadž nenaplňuje veškeré požadavky plynoucí z § 120 odst. 3 tr. ř. Ve výroku nejsou označeny jednotlivé dílčí a údajné skutky, a to především uvedením firem a čísel oněch údajných fiktivních faktur. Skutek tedy není vymezen tak, aby nebylo možné jej zaměnit s jiným např. netrestným jednáním ve stejném zdaňovacím období. Odvolací soud mohl a měl toto pochybení napravit, což ale neučinil a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Uvedené pochybení zakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) i g) tr. ř. a ve svých důsledcích znamená i existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

13. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 74/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 34 T 4/2011, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádal, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud nařídil, aby tuto věc Krajský soud v Ostravě projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného a shrnul, za jakých podmínek lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že v posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že v dané věci spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně nelze ani dojít k závěru, že se jedná o případ, kdy skutková zjištění soudu stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá porušení zásad spravedlivého procesu nesprávnou realizací důkazního řízení, když konkrétně namítá důkazy opomenuté, je k tomu předně nutné uvést, že nalézacímu soudu nelze vyčítat, že by nesplnil pokyn odvolacího soudu ohledně doplnění dokazování, jak naznačuje obviněný. V prvním usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2014 je nalézacímu soudu pouze uloženo, aby „ověřil tvrzení obžalovaného“, že jím uvedené společnosti pro něj vyráběly komponenty pro zdravotnické potřeby. Odvolací soud však nalézacímu soudu neuložil, jakými konkrétními důkazními prostředky má takové prověření provést. Pokud nalézací soud tedy neprovedl výslech v dovolání zmíněných svědků, jednalo se z pohledu nalézacího soudu o nadbytečné důkazy a v takovém případě lze připustit neakceptování důkazního návrhu obviněného.

15. Pokud pak obviněný upozorňuje na nedostatky důkazního řízení, kdy podle jeho tvrzení nebyly provedeny žádné důkazy o faktické neexistenci obchodů spol. B., s. r. o., poukázal státní zástupce na tu skutečnost, že pokud se soudům přes jejich veškerou snahu nepodařilo prokázat existenci těchto obchodů a dokumentů s nimi souvisejících, nezbylo jim než učinit logický skutkový závěr, že takové obchody neexistovaly, proto nebylo také možné cokoliv prokazovat. Rovněž však není pravda, že by nalézací soud přenesl důkazní břemeno na obviněného. Pokud se v rozsudku nalézacího soudu odkazuje na povinnost obviněného prokázat oprávněnost nároků na výplatu nadměrných odpočtů DPH, vztahovala se tato povinnost k daňovému, nikoliv trestnímu řízení.

16. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že není možné na popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině nahlížet jako na neúplný. Nejvyšší soud doposud spatřoval takový důvod za naplněný, pouze pokud popis skutku ve výroku rozhodnutí zcela chyběl (srov. rozhodnutí č. 15/2011 a č. 36/2013 Sb. rozh. tr.). Pouhá neúplnost popisu skutku by mohla tento dovolací důvod založit jen tehdy, pokud by tento popis neobsahoval náležitosti uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř. Těmto kritériím však popis skutku vyhovuje i bez toho, aby obsahoval odvolatelem požadovaný výčet faktur a společností.

17. Podle státního zástupce je v části, v níž dovolatel podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá neúplnost výroku rozsudku nalézacího soudu v popisu skutku, dovolání zjevně neopodstatněné. Ostatní důvody uvedené dovolatelem neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť dovolatel nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo. Navrhl tudíž dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného na vědomí již nalézacím soudem (č. listu 1914).

III. Přípustnost dovolání


19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání


20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.

21. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.



23. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaného odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

24. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

25. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

26. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

27. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo, stejně tak nebylo možné v daném případě zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů.

28. K námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů, resp. neúplnosti dokazování, je možné předeslat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

29. Obviněný vytkl, že nalézací soud nesplnil pokyn odvolacího soudu, kterým ho zavázal především k dovyslechnutí všech obviněným uváděných dodavatelů a odběratelů společnosti B., s. r. o., a důkazní návrhy, které směřovaly zejména k výslechům svědků J. G., O. Ž., M. B., R. M. a R. G. zamítl. Těmto námitkám ale nelze přisvědčit.

30. Nalézací soud, který se vypořádal i s výhradou týkající se doplnění dokazování v řízení po zrušení jeho prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem, vysvětlil, proč měl rozsah dokazování za dostačující ke spolehlivému rozhodnutí o vině obviněného (str. 43, 44 rozsudku) a odvolací soud jeho závěry akceptoval (str. 7 usnesení). Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud sice uvedené osoby nepředvolával k soudnímu jednání za účelem podání svědecké výpovědi, přesto si vyžádal jejich součinnost a vyjádření k věci a s těmito vyjádřeními následně pracoval v rámci důkazního řízení. V odůvodnění rozsudku vyložil, že důkazní návrhy byly s ohledem na výsledky dokazování jako nadbytečné zamítnuty, přičemž podrobněji se věnoval důkaznímu návrhu na výslech svědka J. G., který se osobní účasti v hlavním líčení vyhýbal, a podle okolností, k nimž se vyjadřoval v přípravném řízení, nebylo lze čekat, že by se mohlo jednat o důkaz relevantní.

31. Jestliže obviněný ke svému dovolání přikládá „Záznamy o sdělení informací“, které obhájci obviněného poskytl J. G., M. B., R. M. a O. Ž., kdy všichni tito měli být obviněným navrhováni jako svědci (jakož dále i R. G.), Nejvyšší soud k tomu dodává, že dovolací řízení není řízením, ve kterém by bylo zásadně možné předkládat jakékoliv nové důkazy. Pokud by však obviněným byly předloženy takové nové důkazy, které by evidentně zpochybnily správnost původních skutkových zjištění a byly v protikladu s důkazními závěry učiněnými v řízení původním, nebylo by vyloučeno závěry nalézacího soudu revidovat. Nové důkazní řízení a podklad pro nové rozhodnutí ve věci však může zásadně proběhnout v hlavním líčení, a to pouze na základě obnovy řízení. Při rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností soudu přezkoumat, zda navrhovaný důkaz je důkazem novým, soudu dříve neznámým, a zda by na základě něho mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci. Ve vztahu ke sdělení informací J. G. však Nejvyšší soud poznamenává, že svědek J. G. byl nalézacím soudem předvolán, jelikož se nemohl ze zdravotních důvodů na jednání dostavit, předložil soudu „Čestné prohlášení“, ve kterém uvedl veškeré mu zprostředkovaně známé skutečnosti o podnikatelských aktivitách společnosti B., s. r. o., (č. listu 1850). Stejně tak bylo nalézacímu soudu ve vztahu k O. Ž. zasláno „Vyjádření k žádosti o sdělení“ (č. listu 1754) a ve vztahu k M. B. při hodnocení důkazů soud přihlížel k jím zaslané „Odpovědi na žádost“ (č. listu 1757). Společnosti M. A., s. r. o., za kterou měl v předmětném období jednat R. M., byla soudem rovněž zaslána výzva na vyjádření se ke vztahu ke spol. B., s. r. o., a k osobě obviněného, tato výzva soudu byla společnosti M. A., s. r. o., doručována fikcí do datové schránky a nikdo ze společnosti na ni nereagoval (č. listu 1747). Se všemi takto získanými listinnými důkazy přitom nalézací soud pracoval a hodnotil je v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz str. 33, 39, 40, 44 rozsudku nalézacího soudu).

32. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu opakoval, že společnost B., s. r. o., prokazatelně zdravotnické pomůcky vyráběla, a nebylo proto možné celou její činnost označit za fiktivní. Soudy se nezabývaly rozlišením jednotlivých obchodních případů, zejména označením společností, ve vztahu k nimž měla jmenovaná společnost, resp. obviněný, vystavovat fiktivní faktury, které měly být prostředkem k vylákání tzv. vratky DPH. Vytkl, že z rozhodnutí soudů není patrno, v jakém rozsahu a vůči jakým společnostem byly vystaveny faktury fiktivní a naopak v jakém rozsahu se jednalo o skutečnou obchodní činnost. Tvrdil také, že pokud společnost B., s. r. o., prodávala své produkty dále obchodním partnerům, nemusel to systém úhrad ze zdravotního pojištění zaevidovat, neboť nedošlo k úhradě přímému spotřebiteli, ale neznamená to, že obchody v deklarované výši neproběhly. Zdůrazňoval, že pouhá absence dokladů o uskutečněných obchodech nemůže sloužit jako důkaz o jejich neexistenci, naopak tato negativní skutečnost musí být v řízení prokázána.

33. Nejvyšší soud zcela souhlasí s hodnotícími závěry soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz str. 36 až 45 rozsudku nalézacího soudu, str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů jiné důkazy. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit a z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že této povinnosti soudy obou stupňů dostály.

34. Soudy přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, označily-li obchodní činnost společnosti B., s. r. o., za fiktivní a proč neuvěřily obhajobě obviněného, že mu nebyli známi konkrétní dodavatelé, odběratelé a výrobci jednotlivých komponentů zdravotních pomůcek, poněvadž se o vše staral JUDr. O. B. V této souvislosti nelze nezmínit argument akcentovaný i odvolacím soudem, který poukázal na časové, místní a personální propojení s již pravomocně skončenou trestní věcí vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2011. Obě trestní věci spojovala osoba JUDr. O. B., který byl v označené trestní věci specifikován jako hlavní strůjce fiktivního obchodování se zdravotními pomůckami pod hlavičkou obchodní společnosti O., s. r. o. Obě společnosti kromě této osoby spojovala i doba, ve které vyvíjely činnost, sídlo obou společností, ale i stejní fiktivní dodavatelé nebo odběratelé jednotlivých komponentů (O., s. r. o., F., s. r. o., B. h., s. r. o., T. aj.), jakož i osoby, které měly participovat na obchodování nebo spolupracovat s oběma společnostmi (F. V., M. Z., S. H. V., M. N. aj.). Nalézací soud zevrubně vysvětlil, na podkladě jakého úsudku došlo k nepříliš významné modifikaci při stanovení výše škody v dokonané části skutku na celkovou částku 11.002.222 Kč. Po provedeném dokazování učinil a odůvodnil skutkové zjištění, že zdanitelná plnění, na jejichž základě uplatnil obviněný nároky na výplatu nadměrných odpočtů DPH, neproběhla. Způsobenou škodu představují jednotlivé částky, které byly obviněnému jako jednateli společnosti B., s. r. o., vyplaceny na účet společnosti jako uplatněné nadměrné odpočty DPH. Došlo-li v souladu se zásadou in dubio pro reo k určité modifikaci výše škody, soud tak učinil proto, že se nepodařilo objasnit, ve kterém období byly zdravotnické prostředky hrazené zdravotními pojišťovnami vyrobeny (v podrobnostech viz str. 43 rozsudku). Soudům se při veškeré možné snaze skutečně nepodařilo prokázat existenci fiktivních faktur, proto nebylo možné jednotlivé faktury a společnosti identifikovat ve výroku ve vině v tzv. skutkové větě. Přestože jak správně poukazuje obviněný, důkazní břemeno v trestním řízení nese stát prostřednictvím svých orgánů, který prokazuje vinu obviněného a není povinností obviněného se jakkoliv exkulpovat, platí, že i povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla „neexistence se neprokazuje", vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10).



35. Rozhodně nelze přijmout výtku obviněného ohledně nepřesvědčivého odůvodnění nevěrohodnosti výpovědí svědků F. V., S. H. V. a M. N. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 39) naopak vyplývá, že se soud hodnocení věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědků pečlivě zabýval a logicky a přesvědčivě vyložil, proč jim nebylo možno uvěřit (rozpory ve výpovědích, vzájemným propojením osob jednajících v posuzované trestní věci a obdobné trestné činnosti ve věci již pravomocně odsouzené H. T.).

36. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

37. Lze shrnout, že obviněný v té části svého dovolání, v níž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu vyvozoval zejména ze svého přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily důkazy ke zjištění formálních znaků citovaného zločinu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je popsán ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení, a proto nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



38. Obviněný dále odkázal též na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitoststanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

39. K poněkud neurčitě formulované námitce obviněného podřazené pod tento dovolací důvod, založené na tom, že ve skutkové větě výroku o vině obviněného chybí skutkové okolnosti, které naplňují všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je třeba uvést, že skutková věta splňuje veškeré zákonem požadované znaky. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Těmto zákonným požadavkům skutková věta výroku o vině obviněného evidentně vyhovuje. Na základě ve skutkové větě popsaných skutečností, jež byly nalézacím soudem řádně prokázány, Nejvyšší soud uzavřel, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, tvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný popsaným jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

40. Pro úplnost není od věci k uvedeným námitkám obviněného poznamenat, že k odstranění nedostatku, který obviněný vytýkal, tj. nedostatek v popisu skutku, jako přiléhavější a formálně správný postačil odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což ostatně také učinil, poněvadž vytýkané pochybení soudu, pokud by k němu skutečně došlo, by mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Jako trestný čin by bylo posouzeno jednání, jehož zákonné znaky by nebyly řádně popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. k odstranění dovolatelem namítané vady ve skutečnosti a v úplnosti vést nemohl.

41. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neuplatnil ani žádnou námitku relevantní z pohledu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

42. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 4. 2016

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu













Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 422/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.422.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies