23 Cdo 2862/2014

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 156/2000 Sb. - § 16 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně Igristoe CZ, s. r. o. se sídlem v Kyjově, Nádražní 471, identifikační číslo osoby 2622398, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 2.533.619 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 142/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013, č. j. 51 Co 26/2013-124, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013, č. j. 51 Co 26/2013-124, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. února 2012, č. j. 13 C 142/2008-94, spolu s usnesením ze dne 9. května 2012, č. j. 13 C 142/2008-100, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.




O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 13 C 142/2008-94, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 2.533.619 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Usnesením téhož soudu ze dne 9. května 2012, č. j. 13 C 142/2008-100, by rozsudek doplněn o výrok, kterým byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení České republice. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. 51 Co 26/2013-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 30. srpna 2005 pojistnou smlouvu na pojištění souboru zásob č. 77191096-16; pojistná částka činila 4.000.000 Kč, se spoluúčastí žalobkyně 5.000 Kč. Dne 31. srpna 2006 došlo k požáru skladu žalobkyně, při němž bylo zčásti zničeno uskladněné zboží. Žalobkyně obdržela od žalované v rámci likvidace pojistné události pojistné plnění ve výši 275.314 Kč. Žalovaná při určení hodnoty zničeného zboží vycházela z odborného vyjádření č. 71-38/2006 o stanovení hodnoty poškozených věci a zařízení po požáru, který byl zpracován znalcem Ing. Vladimírem Cupákem pro účely Policie ČR. Žalovaná na základě tohoto ocenění odmítla plnění za zničené pyrotechnické výrobky, neboť podle ní neměly žádnou hodnotu, za ostatní zboží a na náhradu zachraňovacích nákladů poskytla výše uvedenou náhradu. Pokud jde o rozsah zničených věcí, dospěly soudy na základě posudku Mgr. Ivo Peterky k závěru, že uskladněné pyrotechnické výrobky byly v důsledku pojistné události znehodnoceny všechny, neboť působením vysoké teploty a vody u tohoto zboží došlo ke změnám chemických vlastností, takže se stalo nebezpečným pro další skladování. Soudy měly za prokázané, že pyrotechnické zboží uskladněné ve vyhořelých prostorách žalobkyně v době požáru bylo zboží, u něhož již uplynula doba spotřeby, a takto bylo zboží i žalobkyní nakoupeno. Žalobkyně vznik pojistné události oznámila žalované dne 27. září 2009, kdy žalované došlo oznámení pojišťovacího makléře.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně o tom, že žalovaná postupovala v souladu s podmínkami uzavřené pojistné smlouvy, jestliže plnila žalobkyni v souvislosti s pojistnou událostí v rozsahu a ve výši podle odborného vyjádření Ing. Vladimíra Cupáka ze dne 23. října 2006, respektive podle dokumentace a výsledků šetření Policie ČR, která zdokumentovala následky pojistné události ve vztahu k poškození majetku žalobkyně. Žalovaná totiž nedodržela podmínky pojistné smlouvy, neboť pojistnou událost žalované sice oznámila ještě v (maximální) třicetidenní lhůtě uvedené v čl. 11 všeobecných pojistných podmínek, ale neučinila tak bez zbytečného odkladu od zjištění pojistné události, jak měla, a dále (s výjimkou zničené zábavní pyrotechniky) porušila i povinnost vyčkat s opravou majetku nebo s odstraněním zbytků majetku takto zničeného na pokyn pojišťovny, pokud to není potřeba z bezpečnostních, hygienických nebo jiných obdobných důvodů. Jestliže tedy žalobkyně pojistnou událost žalované včas neoznámila a neumožnila jí učinit šetření potřebné ke zjištění rozsahu škody, pak žalovaná postupovala naprosto správně, vycházela-li posléze při šetření pojistné události a ohledně určení výše pojistného plnění z dokumentace policie včetně odborného vyjádření Ing. Vladimíra Cupáka, neboť jinou možnost neměla.

Správnými shledal odvolací soud rovněž závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení výše náhrady za pyrotechnické zboží. Při stanovení náhrady v důsledku pojistné události je třeba zásadně vycházet ze stavu, který zde byl v době pojistné události. V tomto směru měl odvolací soud za prokázané, že v případě pyrotechniky šlo o zboží, které bylo daleko po lhůtě použitelnosti, tudíž se jednalo o zboží, které nebylo možné uvádět na trh. Odvolací soud poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který aplikoval úpravu týkající se obchodování s pyrotechnickými výrobky platnou v rozhodném období – tedy zák. č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnický předmětů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně disponovala tzv. kontrolovanými pyrotechnickými výrobky, přičemž vystupovala v postavení distributora dle tohoto zákona, mohla uvádět na trh tyto výrobky pouze za předpokladu, že tyto výrobky disponovaly certifikátem o typové, resp. opakované zkoušce podle tohoto zákona, a nešlo o výrobky po datu spotřeby. Vzhledem k tomu, že žalobkyní uskladněné pyrotechnické výrobky tyto požadavky nesplňovaly, nebylo možné je legálně uvádět na trh, a to ani za účelem další distribuce. Odvolací soud uvedl, že pro určení hodnoty zničeného pyrotechnického zboží není podstatné, jak tvrdila žalobkyně, zda by případně toto zboží bylo možné opatřit příslušnými certifikáty (zkouškami), které by jeho následný prodej umožnily, neboť tato skutečnost již pod pojistnou ochranu nespadá. Navíc ze znaleckého posudku Mgr. Ivo Peterky ze dne 26. října 2011 vyžádaného soudem prvního stupně vyplývá, že – s ohledem na dlouhodobě prošlou spotřební dobu u pyrotechniky – nebylo již v době před požárem toto zboží způsobilé k distribuci na trh, přičemž znalec rovněž učinil závěr, že případné prodloužení doby spotřeby dotyčného zboží by bylo možné pouze v teoretické rovině, na základě provedení řádné typové zkoušky. Odvolací soud nepřijal ani tvrzení žalobkyně uplatněné až v odvolacím řízení o tom, že pyrotechnické zboží bylo „surovinou“ pro výrobu, kterou lze volně prodávat, neboť toto tvrzení je nepřípustnou novotou uplatněnou v rozporu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrzení žalobkyně, že měla smluvně zajištěn prodej zničeného pyrotechnického zboží na Slovensko, označil odvolací soud za ryze účelové a z pohledu uplatnění nároku na pojistné plnění za opožděné. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná v souvislosti s pojistnou událostí ze dne 31. srpna 2006 uhradila žalobkyni pojistné plnění v prokázaném rozsahu a výši, v souladu s pojistnými podmínkami uzavřené pojistné smlouvy, přičemž nárok uplatněný žalobkyní je neopodstatněný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že soudy – poté co aplikovaly pouze příslušná ustanovení zák. č. 156/2000 Sb., – posoudily věc tak, že požárem a hasebním zásahem zničená pyrotechnika je neobchodovatelným zbožím, které nemá žádnou majetkovou hodnotu. Dle dovolatelky hodnotu nemá pouze z pohledu výše uvedeného zákona. Dovolatelka uvádí, že pyrotechnické zboží, bez ohledu na jeho datum spotřeby, mělo majetkovou hodnotu minimálně v rozsahu vynaložených finančních prostředků na jejich nákup. Již v době jeho nákupu mělo zboží prošlou dobu spotřeby, a i přesto majetkovou hodnotou disponovalo. Bylo oceněno znaleckým posudkem Doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc. ze dne 23. září 2002, který nechal zpracovat Finanční úřad v Bučovicích pro účely odvedení daně z přidané hodnoty dovolatelkou. Navíc nebylo vyloučeno, že by bylo možné provést u takového zboží typovou ověřovací zkoušku, která by umožnila jeho prodej jako pyrotechnického zboží ve smyslu zák. č. 156/2000 Sb.

Dovolatelka také napadá závěr odvolacího soudu týkající se oprávněnosti krácení pojistného plnění. Odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně s tím, že ze skutkových zjištění vyplývá, že vniklá škoda byla nahlášena žalované již 9. září 2006, dne 27. září 2009 bylo jen nahlášení pojistné události doplněno o další údaje. V dalším dovolatelka dovozuje, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010.

Dále je v dovolání odvolacímu soudu vytýkáno, že řízení je stiženo vadou, neboť žalobkyně nebyla poučena v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř., a tato vada nebyla odvolacím soudem brána v potaz. Dovolatelka uvádí, že tento postup odvolacího soudu neodpovídá závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že tvrzení uváděná v dovolání jsou účelová. Žalobkyně odkazuje na znalecký posudek Mgr. I. Peterky, ze kterého vyplývá, že pyrotechnické zboží nebylo již v době před požárem způsobilé k distribuci na trhu. Uvádí také, že pojistná událost byla ohlášena až 27. září 2006. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu nepovažuje žalovaná za přiléhavý, neboť se týká § 799 odst. 1 a 2 obč. zák., který v rozhodné době již nebyl účinný a smluvní vztah mezi stranami se řídil zákonem o pojistné smlouvě. Žalobkyně tak měla nahlásit pojistnou událost bez zbytečného odkladu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení otázky určení hodnoty (ceny) zboží (zde pyrotechnických výrobků), u kterého byla překročena doba použitelnosti, významné pro výši pojistného plnění, když tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolání je i důvodné.

Dle ustanovení § 16 odst. 3 zák. č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů, ve znění účinném ve znění účinném do 30. června 2010, může distributor uvádět na trh jen kontrolované výrobky označené zkušební značkou. Pokud jde o pyrotechnické výrobky, nesmí být překročena doba jejich použitelnosti.

Podle § 2 odst. 1 písm. a) je distributorem ten, kdo kontrolované výrobky prodává, jejich prodej zprostředkovává nebo jiným způsobem je poskytuje uživatelům, i když svou činností vlastnosti kontrolovaných výrobků přímo neovlivňuje. Uvedením kontrolovaných výrobků na trh se dle § 2 odst. 1 písm. h) rozumí okamžik, kdy jsou kontrolované výrobky výrobcem, dovozcem, distributorem nebo opravcem v České republice úplatně nebo bezúplatně předány nebo nabídnuty k předání za účelem distribuce nebo používání anebo kdy jsou k nim převedena vlastnická práva.

Ve věci nebylo sporné, že žalobkyně byla kontrolovanou osobou ve smyslu § 1 písm. a) citovaného předpisu v postavení distributora, a současně, že poškozené zboží bylo kontrolovaným zbožím (pyrotechnické výrobky) dle § 2 odst. 1 písm. a) a odst. 4 tohoto zákona.

Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí vystavěl na závěru – který byl potvrzen i odvolacím soudem – že se u pyrotechnických výrobků, které měla žalobkyně uskladněny, jednalo s ohledem na veřejnoprávní předpis o věci neobchodovatelné (na trh neuveditelné), a proto u takových věcí nelze určit jejich novou cenu, resp. obecně hodnotu, neboť ta je odvozena od jejich směnného ekvivalentu na trhu. Pokud by žalobkyně hodlala nabýt po pojistné události (zničení uskladněných pyrotechnických výrobků, které nesměly být uváděny na trh) zboží srovnatelné, muselo by se jednat opět o pyrotechnické výrobky s vlastnostmi, které je z uvedení na trh vylučovaly. Z hlediska pojistného plnění byla rozhodná skutečnost, zda za poškozené zboží bylo možné získat ekvivalentní náhradu a za jakou cenu. V době pojistné události šlo podle soudu o výrobek, který na trh uváděn být nesměl, náhradní věc za věc zničenou by musela mít stejné vlastnosti, tudíž by šlo rovněž o výrobek "extra commercium" a nebylo by ho možné nabýt, a v důsledku jeho nesměnitelnosti na trhu nelze určit jeho cenu. Tento závěr však není správný.

Skutečnost, že zboží žalobkyně (pyrotechnické výrobky) nebylo v době pojistné události způsobilé k uvedení na trh ve smyslu shora citovaného předpisu, neznamená bez dalšího, že by toto zboží nemělo žádnou hodnotu. Zničením pojištěných výrobků ve vlastnictví žalobkyně v důsledku pojistné události vznikla žalobkyni majetková újma, tedy škoda, k jejíž náhradě je pojistitel povinen v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvu. Majetková újma vzniká i za situace, kdy za pojištěné zboží není možné získat náhradní věc stejných vlastností v důsledku nesměnitelnosti na trhu. Sama skutečnost, že pyrotechnické výrobky (pro překročení doby použitelnosti) nemohou být uváděny na trh, a tudíž není možné určit přesnou tržní cenu ekvivalentní náhrady takového zboží s totožnými vlastnostmi, sama o sobě neznamená, že by zničení takového zboží nepředstavovalo újmu na jmění s následkem odepření pojistného plnění.

Uvedený závěr vyplývá též – byť nepřímo – i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 401/2002, ve kterém dovolací soud posuzoval určení výše pojistného plnění za situace, kdy zničenými pojištěnými výrobky byly potravinové výrobky (žvýkačky), které v době pojistné události byly po datu minimální trvanlivosti, a proto bylo jejich uvádění na trh omezeno dle § 10 odst. 2 zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že při právním posouzení výše škody, vzniklé znehodnocením uskladněných žvýkaček, nejsou ustanovení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, jakož i ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších přepisů, pro daný případ relevantní. Tyto předpisy by byly rozhodné, kdyby zboží bylo za stanovených podmínek prodáváno na trhu, ale k tomu v tomto případě nedošlo. Okolnost, že zboží (žvýkačky) nemohlo být v tomto případě použito k běžné spotřebě, nýbrž jen náhradním způsobem k reklamně - propagačním účelům a že v příčinné souvislosti s tím se jejich cena (hodnota) snížila, soud zohlednil ve výši přiznané náhrady s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku a k ustanovením pojistných podmínek.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejném rozsahu zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení však soud především nepřehlédne rozhodné skutkové zjištění, které soudy nižších stupňů učinily z článku 8 odst. 3, 4 s 5 pojistných podmínek, podle nichž se žalovaná zavázala poskytnout v případě poškození souboru věcí či jejich zničení náklady na pořízení nové věci až do výše nové ceny.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2862/2014, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2862.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies