20 Cdo 4368/2015 - Dojde-li evidenční senát k závěru, že by rozhodnutí nemělo být zařazeno do B, nechť je zařazeno do C.

01. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • EŘ - § 42 odst. 1
  • NOZ - § 732
  • OSŘ - § 243d
  • EŘ - § 35 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně Ing. D. J., Z., zastoupené JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 678, proti žalované H. S., S. u B., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 141/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 27 Co 530/2014-105, takto:




I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. října 2105, č. j. 8 C 141/2014-66, zamítl žalobu na vyloučení 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč společnosti WTS-J a. s., IČ 28102916, se sídlem Tábor, nám. Fr. Křižíka 2840, PSČ 390 01, zapsané v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích, oddíl B, vložka 1824 (dále jen „společnost“), sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí, který provedl dne 30. ledna 2014 JUDr. Filip Exner, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7 (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 151 EX 1285/13, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované. Uvedl, že exekuce je soudním exekutorem vedena pro dluh, který vznikl před uzavřením manželství povinného jako donedávna manžela žalobkyně (manželství bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 18 C 120/2014-13). Majetek, jehož vyloučení se žalobkyně domáhá, sice pravděpodobně je jejím výlučným majetkem, neboť byl z režimu společného jmění mezi žalobkyní a povinným vyloučen dohodou sepsanou ve formě notářského zápisu před uzavřením jejich manželství. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. ledna 2014, ale umožňuje vést exekuci i na tento majetek, z uvedeného důvodu bylo proto nutné žalobu zamítnout. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 27 Co 530/2014-105, rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. října 2105, č. j. 8 C 141/2014-66, změnil tak, že z exekuce vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 151 EX 1285/13 se vylučuje 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč společnosti sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí sp. zn. 151 EX 1285/13 ze dne 30. ledna 2014 sepsaného soudním exekutorem, žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v exekuci vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 151 EX 1285/13 jde o vymáhání závazku vzniklého bývalému manželu žalobkyně před uzavřením manželství s žalobkyní na základě smlouvy ze dne 4. května 2006, kdy manželství bylo uzavřeno dne 3. června 2006. Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 nebylo možné pro pohledávku vzniklou před manželství vést exekuci i na majetek ve společném jmění žalobkyně a povinného (jejího bývalého manžela), to umožnila až právní úprava účinná od 1. ledna 2014, která však na tuto věc nedopadá. Manželství žalobkyně a povinného bylo uzavřeno za právní úpravy účinné do 31. prosince 2013. Je tudíž v souladu s principem legitimního očekávání a zákazem retroaktivity přípustný jen takový výklad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu, podle kterého se právní úprava účinná od 1. ledna 2014 použije jen na manželství uzavřená po účinnosti této právní úpravy, nikoliv před ní. I kdyby se navíc účinky dohody o modifikaci společného jmění žalobkyně a povinného ze dne 15. května 2006 ve vztahu k žalované neuplatnily, je v této věci spíše než existence dohody rozhodná skutečnost, že je exekuce vedena pro výlučný dluh povinného vzniklý před uzavřením manželství žalobkyně a povinného, u něhož nelze postihnout akcie nabyté za trvání manželství jeho (bývalou) manželkou (žalobkyní), a to bez ohledu na to, zda podle žalované údajně došlo k účelovému utlumení podnikatelské aktivity povinného a jejímu faktickému přesunu na společnost žalobkyně, o jejíž akcie v této věci jde.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého se ustanovení § 42 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 nepoužije na manželství uzavřená přede dnem nabytí této účinnosti, je nesprávný. Podle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), se právní úpravou obsaženou v tomto zákoně řídí i právo rodinné, včetně manželského majetkového práva, a to ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Mimo jiného z uvedeného důvodu je proto jediným možným výkladem ustanovení § 42 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 jen nepravě retroaktivní výklad, umožňující použít k uspokojení dluhů v rámci exekučního řízení majetek, který netvoří součást společného jmění jen proto, že bylo společné jmění modifikováno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 27 Co 530/2014-105.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda lze v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 vymáhat pohledávku povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně do 31. prosince 2013, podle ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 42 ex. řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 1) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství; 2) v exekučním řízení se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky; 3) při posuzování skutečností podle odstavců 2 a 3 exekutor vždy přihlédne k tomu, co v řízení vyšlo najevo.

K zásadní změně ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu došlo v souvislosti se vstupem občanského zákoníku v účinnost (srov. čl. LI bod 28 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), když od 1. ledna 2014 ustanovení § 42 odst. 1 ex. umožňuje na majetek patřící do společného jmění manželů vést exekuci také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl (nejen) za trvání manželství ale i před uzavřením manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů nebo zúžen jeho stávající rozsah nebo že byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění manželů, že byl ujednán režim oddělených jmění nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Podle přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 396/2012 Sb.“) podle čl. VI bodu 1 řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (do 31. prosince 2012) se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Zákon č. 303/2013 Sb. relevantní pro řízení zahájená od 1. ledna 2013 ale v čl. LII na rozdíl od zákona č. 396/2012 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14) neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro řízení zahájená od 1. ledna 2013, tj. pro posuzovanou věc.

Nová právní úprava má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Při absenci právní úpravy přechodných ustanovení musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů, obecná nauka právní. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah, nebo práva a povinnosti z něj vyplývající, vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) tedy ve skutečnosti zpětnou účinností zákona není, na rozdíl od pravé zpětné účinnosti.

Pro nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) platí zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Na druhou stranu pravá zpětná účinnost (retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95).

Ze shora uvedeného vyplývá, že zpětná působnost exekučního řádu ve znění zákona č. 303/2013 Sb. účinného od 1. ledna 2014 na právní jednání, k nimž došlo před tímto datem, vybudovaná na principech pravé retroaktivity, je nepřípustná. Přestože je nepravá retroaktivita „zásadně přípustná“, v případě absence explicitních přechodných ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba primárně přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva (práva na legitimní očekávání) - srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a v něm citovaná rozhodnutí.

Výše citované ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 je procesně-právním odrazem právní úpravy obsažené mimo jiné v ustanovení § 732 věta druhá OZ, podle níž vznikl-li dluh jednoho z manželů ještě před uzavřením manželství, může být společné jmění postiženo do výše, jíž by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 OZ. Na rozdíl od zákona č. 303/2013 Sb. však občanský zákoník v přechodných ustanoveních § 3028 až 3079 výslovně vyjadřuje (kromě jiného) nepravou zpětnou účinnost tohoto zákona, což znamená, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou.

V posuzované věci jde o to, zda lze v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 vymáhat pohledávku povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky (zde žalobkyně), podle ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014, když ke vzniku pohledávky, stejně jako k uzavření manželství, došlo právě za (dosavadní) právní úpravy, která neumožňovala k uspokojení v rámci exekuce (výkonu rozhodnutí) vedené pro závazek jednoho z manželů vzniklý před uzavřením manželství použít majetek ve společném jmění či majetek, který se za takový majetek považuje pro účely exekuce (výkonu rozhodnutí). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že je v souladu s principem legitimního očekávání takový výklad, podle něhož se ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. ledna 2014. V opačném případě by dopad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí. Rozhodujícím okamžikem přitom není, jak se domnívá odvolací soud, okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky (srov. § 732 OZ).

Je nepochybné, že pod vlivem právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 došlo v uspokojování výlučných dluhů jednoho z manželů k posunu relevantní právní úpravy (srov. § 732 OZ). I při změně právní úpravy je však třeba dbát na obecná východiska spravedlivého rozhodování tak, aby nově vytvářené závěry rozhodovací praxe nevedly ke zřejmě nespravedlivému rozhodnutí v konkrétní právě posuzované věci, které by bylo mimo jiné ve zjevném rozporu s legitimním očekáváním v tomto případě především dlužného manžela jako povinného z exekučního řízení a žalobkyně jako manželky povinného, byť se shora uvedený výklad může jevit jako nespravedlivý vůči žalované jako oprávněné z exekučního řízení. Interpretace relevantních ustanovení však musí odpovídat nejen výslovné dikci zákona, ale mimo jiné i jeho účelu, historii a systematické souvislosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 732 OZ a přenesené do ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014 spojením „(…) nebo před uzavřením manželství (…)“ je vyvážení ochrany věřitele a ochrany společného jmění, resp. druhého manžela, resp. rodiny (srov. důvodovou zprávu k občanskému zákoníku). K takovému účelu však nelze dospět nepřípustným retroaktivním výkladem a zjevně v rozporu s legitimním očekáváním povinného i druhého manžela.

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavírá, že odvolací soud v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 posoudil správně nemožnost vymáhání pohledávky povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky do 31. prosince 2013, z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí, tj. když vycházel z ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného do 31. prosince 2013 místo z ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v dovolacím řízení nebyla úspěšná a žalobkyni v této fázi řízení žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 1. 4. 2016

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4368.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies