7 Tdo 259/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 208

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. dubna 2016, dovolání obviněného A. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 To 404/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 13/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 3 T 13/2015, byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.

Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

Uvedených přečinů se podle rozsudku soudu I. stupně (výrok o vině ad I.) obviněný A. B. dopustil tím, že dne 4. 11. 2014 v době od 15.30 do 16.00 hodin, poté co spolu se svou přítelkyní pod záminkou doprovodu doprovodili od tramvajové zastávky poškozenou A. F., vnikli bez jejího souhlasu do jí užívaného bytu v P., v ulici U. S., v okamžiku, kdy poškozená odemkla dveře od bytu, přičemž přítelkyně obviněného zůstala s poškozenou v kuchyni, zatímco obviněný prohledal byt a ze zásuvky psacího stolu v ložnici odcizil brož z bílého zlata s diamanty v hodnotě 79 800 Kč, brož ze žlutého zlata s rubínem v hodnotě 15 000 Kč, brož z bílého zlata typu Caracas s diamanty v hodnotě 24 394 Kč, zlatý řetěz v hodnotě 96 000 Kč, a brož ze žlutého zlata s diamanty v hodnotě 26 464 Kč, a dále hotovost ve výši 3 000 Kč, která byla položena na desce psacího stolu, načež byt spěšně opustili, čímž způsobili poškozené škodu v celkové výši 244 658 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 3 T 144/2012, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 67 To 112/2013, odsouzen m. j. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který částečně vykonal dne 22. 1. 2014.

Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také ohledně spoluobviněného P. P. (výrok o vině ad II.), který byl uznán vinným pokusem přečinu podílnictví podle § 21 odst. 1 k § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když jeho jednání spočívalo v tom, že dne 12. 11. 2014, v době od 16.20 do 16.25 hodin v P., N. H., v provozovně starožitnictví Antikvita, na žádost obviněného A. B. (odsouzeného v bodě ad I.), za přislíbenou odměnu nabídl k prodeji na svůj občanský průkaz brož z bílého zlata s diamanty v hodnotě 79 800 Kč, kterou měla po celou dobu u sebe a s níž ve starožitnictví disponovala přítelkyně obviněného A. B., který tuto brož odcizil z bytu poškozené A. F., přičemž k prodeji brože nedošlo a obviněný (P. P.) byl při prodeji zadržen přivolanou policejní hlídkou.

Odvolání obviněného A. B. proti tomuto rozsudku, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 To 404/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

II.


Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 To 404/2015, podal obviněný A. B. prostřednictvím obhájkyně včas dovolání, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř. Žádnou ze svých námitek ale výslovně pod konkrétní důvod dovolání nepodřadil.

Obviněný namítá, že výslech svědkyně M. D. v přípravném řízení a v hlavním líčení, jejíž výpověď je klíčová (pozn. dcera poškozené), nelze považovat za výslech svědka, protože jí byla před výslechem nejprve dána k přečtení výpověď poškozené A. F. ze dne 27. 11. 2015 (správně 2014), a M. D. pak prohlásila do protokolu, že daná výpověď může být považována za její výpověď. Tento důkaz proto obviněný považuje za opatřený v rozporu s ustanovením § 101 tr. ř. Výrok o vině, že se pak opírá především o nepřímé důkazy, které podle obviněného netvoří nenarušený celek. Poškozená A. F., že nebyla schopna jeho vzhled s dostatečnou přesností konkretizovat a ztotožnit jej s pachatelem, pouze uvedla, že se jednalo o muže stáří 50 let, 175 cm, kulatější obličej, plnoštíhlá postava, oholené tváře, oblečen do tmavého svrchníku a tmavých kalhot, ale víc popis nekonkretizovala a uvedla, že by tohoto muže už ani nepoznala. Výpovědi poškozené a její dcery M. D., že se také ohledně zakoupení brože v obchodě A. v září 2014 za 100 000 Kč, liší od výpovědi svědka A. P., že brož byla zakoupená 20 dní před konáním výslechu za 70 000 Kč. Dále pak namítá ohledně zjištění výše škody znaleckým posudkem, že byl vypracován v rozporu s trestním řádem pouze na základě telefonických konzultací znalkyně s dcerou poškozené, což znalkyně potvrdila při hlavním líčení, a podle obviněného tak výše škody tak nebyla zjištěna objektivně. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že meritorně nepřezkoumal rozsudek a předcházející řízení, nedospěl k žádným vlastním zjištěním a ve všem potvrdil postup soudu I. stupně jako správný.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, když při vazebním zasedání dne 13. 2. 2015 byl podle názoru soudu zastupován Mgr. Tomečkovou, koncipientkou JUDr. V. Boudné, a to na základě substituční plné moci ze dne 12. 2. 2015, ale v té době nebylo ve spise doloženo zmocnění, na základě kterého by byl zastoupen a žádný obhájce mu ani nebyl ustanoven. Soudům obou stupňů vytýká, že se s touto skutečností nevypořádaly a pouze vzaly na vědomí existenci domnělého obhájce. Až do 27. 2. 2015, že tak byl bez právního zástupce, když až tento den došlo k podpisu plné moci a tato obhájkyně prostudovala spis, který byl uzavřen dne 24. 2. 2015, kdy také byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování. Neumožnění společného prostudování trestního spisu s jeho právním zástupcem, považuje obviněný za porušení jeho práv podle § 2 odst. 13 tr. ř. Pod tento dovolací důvod lze podřadit také námitku, že před jeho zadržením dne 13. 2. 2015 neměl možnost zúčastnit se vyšetřovacích úkonů, a protože neměl obhájce, který tak tuto možnost také neměl. Přitom tyto úkony považuje ve věci za klíčové pro jeho odsouzení, když již dne 24. 2. 2015 proběhlo prostudování spisu. Protože tímto postupem bylo jemu i jeho obhájci znemožněno klást svědkům otázky, shledává v tom obviněný porušení principu kontradiktornosti trestního řízení, a tato vada nebyla zhojena ani v hlavním líčení, či veřejném zasedání, neboť poškozená A. F. jako klíčová osoba nebyla slyšena jako svědek.

Obviněný zřejmě v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy jako porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, namítl, že výpověď spoluobviněného P. P. v hlavním líčení dne 7. 7. 2015 proběhla podle § 208 tr. ř., bez jeho přítomnosti, když byl z jednací síně vykázán, po návratu do jednací síně ale nebyl seznámen s jeho výpovědí, a nebylo mu ani umožněno klást tomuto spoluobviněnému otázky, jak předpokládá ustanovení § 208 tr. ř. Také v tomto spatřuje porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze podřadit zcela formální obecnou námitku uvedenou v úvodu dovolání, že „skutkový stav zjištěný Obvodním soudem pro Prahu 7 nenaplňuje znaky“ přečinů jimiž byl uznán vinným.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že po seznámení s jeho obsahem nepovažuje za nezbytné zaujímat k němu stanovisko. Vyjádřil pouze podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který obviněný zřejmě řadí jeho námitky procesní povahy, lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

S ohledem na výše uvedené, pod žádný z uplatněných důvodů dovolání nelze podřadit procesní námitky obviněného, že výslech svědkyně M. D. v přípravném řízení a v hlavním líčení nelze považovat za výslech svědka, protože jí byla před výslechem nejprve dána k přečtení výpověď poškozené A. F. ze dne 27. 11. 2014, a M. D. pak prohlásila do protokolu, že daná výpověď může být považována za její výpověď, že výrok o vině se opírá především o nepřímé důkazy, které netvoří nenarušený celek, že poškozená A. F. nebyla schopna jeho vzhled s dostatečnou přesností konkretizovat a ztotožnit jej s pachatelem, že se výpovědi poškozené a její dcery M. D. ohledně zakoupení brože v obchodě A. v září 2014 za 100 000 Kč, liší od výpovědi svědka A. P., že brož byla zakoupená 20 dní před konáním výslechu za 70 000 Kč. Taktéž pod žádný uplatněný důvod dovolání nespadá námitka ohledně zjištění výše škody znaleckým posudkem, který byl podle obviněného vypracován v rozporu s trestním řádem, a to pouze na základě telefonických konzultací znalkyně s dcerou poškozené a výše škody tak nebyla zjištěna objektivně.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve výpovědích nejen spoluobviněného P. P., který jednoznačně potvrdil, že byl obviněným A. B. požádán o prodej brože, která byla jednoznačně odcizená z bydliště poškozené dne 4. 11. 2014. Také ale ve výpovědi svědka A. P., který potvrdil nejen předchozí zakoupení identické brože dcerou poškozené M. D. v jeho provozovně starožitnictví, ale také přítomnost obviněného na místě následného pokusu o její prodej. Obviněný tyto skutečnosti ani nepopírá, ale tvrdí, že se krádeže v bytě poškozené nedopustil a nevěděl ani o původu brože. Při vazebním zasedání dne 13. 2. 2015 ale obviněný doznal přítomnost v bytě poškozené, i když připustil pouze odnesení jedné brože jen příležitostně, když ji na zkoušku připnul přítelkyni, pak s ní odešli a bylo mu již trapné vracet se zpět. Neměl ale prý vůbec v úmyslu něco ukrást. Nejvyšší soud se ale ztotožnil s argumentací soudu I. stupně uvedenou na str. 6 rozsudku (snaha prodat brož na jméno jiné osoby s utajením vlastní identity, útěk od starožitnictví, nekontaktnost a ukrývání se v O., kde byl zadržen) a považuje uvedené důkazy za spolehlivý podklad pro rozhodnutí o vině A. B. bez důvodných pochybností, když prokazují jak jeho přítomnost v jinak nepřístupném bytě poškozené, kde došlo k odcizení daných věcí, tak i jeho následný pokus o zpeněžení jedné odcizené brože.

Obviněný zpochybňuje důkazní hodnotu výpovědi svědkyně M. D. tím, že ji nelze považovat za výslech svědka, protože jí byla před výslechem nejprve dána k přečtení výpověď poškozené A. F. ze dne 27. 11. 2014, a M. D. pak prohlásila do protokolu, že daná výpověď může být považována za její výpověď. Tento důkaz proto považuje za opatřený v rozporu s ustanovením § 101 tr. ř. Z protokolu o výslechu A. F. uvedeného dne skutečně vyplývá, že její dcera M. D. byla přítomna čtení její výpovědi a následně podala vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. Jako svědek pak M. D. byla vyslechnuta v hlavním líčeni dne 25. 8. 2015. Její výpověď ale nemohla být daným postupem nijak ovlivněna, když s matkou mluvila o věci již několik týdnů před podáním vysvětlení krátce po krádeži, přičemž toto vysvětlení ani není důkazem ve věci, a protože spolu bydlí, jistě i později spolu o věci hovořily. Svědkyně sama se ale ke krádeži, k jejím okolnostem a pachatelům nemohla vyjádřit, a její výpověď má význam pouze z hlediska počtu a hodnoty odcizených věcí.

Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že výpovědi poškozené a její dcery M. D., se ohledně zakoupení brože v obchodě A. v září 2014 za 100 000 Kč, liší od výpovědi svědka A. P., že brož byla zakoupená 20 dní před konáním výslechu za 70 000 Kč. Předně nelze pominout, že se jedná o orientační odhady ceny věcí, které si poškozená sama ani nekupovala. V případě M. D. je pak tento údaj uveden v již zmíněném úředním záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., který není procesní výpovědí, a v hlavním líčení M. D. k dotazu samotného obviněného na tento cenový údaj jasně odpověděla, že brož nekupovala za 100 000 Kč, ale za 80 000 Kč. Navíc svědek A. P. v hlavním líčení také vypověděl, že se domnívá, že brož stála 88 000 až 100 000 Kč.

Jak již bylo uvedeno, pod žádný z uplatněných důvodů dovolání nelze podřadit ani námitku obviněného o neobjektivně zjištěné výši hodnoty odcizených věcí (škody) znaleckým posudkem, který byl podle obviněného vypracován v rozporu s trestním řádem pouze na základě telefonických konzultací znalkyně s dcerou poškozené. Námitka proti výši škody má hmotně právní povahu, a spadá pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítáno nesprávné zjištění výše škody v rozporu s hledisky rozhodnými pro určení výše škody, uvedenými v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Obviněný ale namítá postup znalkyně při opatřování podkladů znaleckého posudku a nikoliv rozpor s hledisky uvedenými v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nepovažuje tuto námitku za způsobilou zpochybnit stanovenou hodnotu odcizených věcí, resp. výši škody. Jak totiž vyplývá ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně R. S. (obor drahé kovy a kameny), vycházela ze spisového materiálu (pozn. na č. l. 60 – 61 tr. spisu je M. D. pořízený popis a tvar odcizených věcí, přičemž znalkyně měla k dispozici i velkou fotografii jedné brože, ke které se také vyjadřoval svědek A. P.) a nejasné údaje si ověřovala telefonicky s M. D. Až na jednu výjimku se oceňovaly odcizené věci pouze podle popisu, přičemž je ve spise dcerou poškozené pořízen jejich nákres a popis. Pokud doplnění popisu odcizených věcí provedla znalkyně za této situace telefonickou cestou, neznamená to zpochybnění správnosti stanovené hodnoty věcí a nejedná se o postup v takovýchto případech vyloučený.

Obecně lze konstatovat, že v průběhu trestního stíhání může dojít k postupu, který je v rozporu s trestním řádem. Ne každé takové porušení ale znamená, že řízení nebylo spravedlivé, a je nutno posuzovat, jakou intenzitou bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv či svobod obviněného. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který vedl k popření či k nepřiměřenému omezení základního práva, a zda byla jejich realizace v průběhu řízení následně umožněna. Spravedlnost řízení je třeba posuzovat v celku, a proto nejde o nespravedlivý proces, pokud sice postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k určitému pochybení, ale jeho povaha, intenzita a důsledky, spravedlnost procesu jako celku narušit nemohly.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že při vazebním zasedání dne 13. 2. 2015 byl podle názoru soudu zastupován Mgr. A. Tomečkovou, koncipientkou JUDr. V. Boudné, a to na základě substituční plné moci ze dne 12. 2. 2015, ale v té době nebylo ve spise doloženo zmocnění, na základě kterého by byl zastoupen a žádný obhájce mu ani nebyl ustanoven. Až do 27. 2. 2015, že tak byl bez právního zástupce, když až tento den došlo k podpisu plné moci a tato obhájkyně prostudovala spis, který byl uzavřen dne 24. 2. 2015.

Jak vyplývá z trestního spisu, a konstatoval to již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku, když obviněný stejnou námitku vznesl již před tímto soudem, obviněnému bylo po jeho zadržení dne 11. 2. 2015 sděleno obvinění a téhož dne odmítl vypovídat s tím, že si zvolil obhájkyni JUDr. V. Boudnou, která se ale přes předchozí vyrozumění tohoto výslechu nezúčastnila. Tato obhájkyně byla pak u vazebního zasedání konaného dne 13. 2. 2015 zastoupena její koncipientkou Mgr. A. Tomečkovou na základě substituční plné moci udělené jí JUDr. V. Boudnou, obviněný v průběhu vazebního zasedání měl s touto zástupkyní obhájkyně také poradu v trvání 15 minut a poté byl proveden jeho výslech. Z trestního spisu také vyplývá, že obviněným zvolená obhájkyně byla vyrozumívaná o prováděných úkonech, přičemž při prostudování spisu dne 3. 3. 2015 potvrdila, že ji obviněný ústně do protokolu zmocnil k obhajobě, toto zmocnění v plném rozsahu přijala a zdravotními důvody omluvila svojí neúčast na prostudování spisu s obviněným dne 24. 2. 2015. Za těchto okolností je zřejmé, že byť je písemná plná moc datována až dnem 27. 2. 2015, obviněný fakticky měl již od počátku trestního stíhání obhájce, a není rozhodné, jak obviněný namítá, že v dané době ještě ve spise nebyla formálně založena obviněným udělená plná moc obhájkyni JUDr. V. Boudné.

Právní vztah zastoupení mezi obviněným a zvolenou obhájkyní JUDr. V. Boudnou, jako mezi zastoupeným a zástupcem, vznikl na základě smlouvy, jejímž obsahem bylo právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Trestní řád, ani zákon o advokacii (zák. č. 85/1996 Sb.) nestanoví obligatorní písemnou formu uzavření tohoto právního úkonu, a smlouva o zastoupení tak může být uzavřena ústně, nebo tento právní úkon směřující k uzavření smlouvy o zastoupení může být uzavřen i konkludentně. V tomto případě není pochyb o tom, že si obviněný zvolil obhájkyni JUDr. V. Boudnou, jak sám výslovně prohlásil při svém prvním výslechu dne 11. 2. 2015, a tato obhájkyně, která byla ústně zmocněna k zastupování obviněného, si toho byla plně vědoma, jako jeho obhájkyně v řízení také od počátku vystupovala, když pro vazební zasedání udělila substituční plnou moc své koncipientce. Písemná plná moc, o jejíž absenci v trestním spise v době konání vazebního zasedání obviněný opírá svoji námitku, je pouze jednostranným právním úkonem zastoupeného, jenž je adresován zejména třetím osobám, kterým se tak dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu. Plná moc je tak pouze osvědčením existence práva advokáta zastupovat obviněného v trestním řízení. Orgány činné v přípravném řízení si tuto okolnost také prověřovaly (viz č. l. 129 tr. sp.) a i proto neměly pochybnosti o existenci tohoto zastoupení, které bylo v souladu s prohlášením obviněného, že si zvolil obhájkyni JUDr. V. Boudnou a ani obviněný sám v tomto směru nic nenamítal. V opačném případě by byli obviněný nebo jeho obhájkyně jistě vyzváni, aby doložili uzavření dohody o zastupování a jeho rozsahu. Tato námitka, kterou se zabýval pak také odvolací soud, jenž se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, je proto zjevně neopodstatněná a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. touto námitkou nebyl naplněn.

Pokud pak obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že před jeho zadržením dne 13. 2. 2015 neměl možnost zúčastnit se vyšetřovacích úkonů, a protože neměl obhájce, tak ani obhájce tuto možnost neměl, je třeba zmínit, že po útěku obviněného z místa zadržení spoluobviněného P. P. a T. S. dne 12. 11. 2014 v P., byl zadržen policií až po třech měsících v O. (dne 11. 2. 2015 v 09.30 hodin), téhož dne po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání se stal obviněným a zvolil si následně obhájce, takže až od této doby mu vznikla práva obviněného podle § 33 a 165 tr. ř. Z těchto důvodů se neúčastnil úkonů provedených ve věci před jeho zadržením od 13. 11. 1014, když usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2014 bylo téhož dne doručeno pouze spoluobviněným P. P. a T. S. Nelze pak přisvědčit související námitce o porušení principu kontradiktornosti trestního řízení. Spravedlivý proces, jak je vymezen v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí mít v trestním řízení kontradiktorní povahu, což se projevuje mimo jiné součinností procesních stran při dokazování. V projednávané věci jde o možnost obviněného seznámit se s obsahem podle § 208 tr. ř. odděleně provedené výpovědi spoluobviněného P. P., a o možnost vyjádřit se k ní, jakož i o výslechy provedené ve věci před zadržením obviněného. Případný deficit kontradiktornosti se považuje za závažné zkrácení práva obhajoby. Z výše uvedeného ale vyplývá, že trestní řízení v této trestní věci takovým deficitem netrpí.

V hlavním líčení byly totiž za přítomnosti obviněného i jeho obhájkyně provedeny rozhodné důkazy, a pokud poškozená A. F. nebyla vyslechnuta jako svědek ze zdravotních důvodů (viz č. l. 189 tr. spisu), nejedná se o jediný ani rozhodující důkaz viny. Jak již bylo výše uvedeno, výrok o vině A. B. je založen zejména na výpovědích spoluobviněného P. P., který potvrdil, že byl obviněným A. B. požádán o prodej brože odcizené z bydliště poškozené dne 4. 11. 2014, dále svědka A. P., který potvrdil nejen předchozí zakoupení identické brože dcerou poškozené M. D. v jeho provozovně starožitnictví, ale také přítomnost obviněného na místě následného pokusu o její prodej, také svědkyně M. D., která zakoupení a vlastnictví odcizených věcí potvrdila a nakonec i z částečného doznání samotného obviněného při vazebním zasedání. Uvedené osoby byly v hlavním líčení vyslechnuty.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pod tento důvod dovolání spadá námitka obviněného, že v hlavním líčení dne 7. 7. 2015 byl výslech spoluobviněného P. P. proveden podle § 208 tr. ř., v jeho nepřítomnosti, když byl z jednací síně vykázán, po návratu do jednací síně ale nebyl seznámen s jeho výpovědí, a nebylo mu ani umožněno klást tomuto spoluobviněnému otázky, jak předpokládá ustanovení § 208 tr. ř. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce obviněného. Je sice skutečností, že bezprostředně po návratu do jednací síně obviněný nebyl seznámen s obsahem výpovědi spoluobviněného P. P. Z ustanovení § 208 tr. ř. ale taková povinnost soudu nebo právo obviněného ani nevyplývá, když je z jeho znění zřejmé, že obviněného je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. To se pak stalo ještě v průběhu dokazování při pokračování hlavního líčení dne 25. 8. 2015, jak to vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č. l. 325 tr. spisu a obviněný A. B. se ve smyslu § 214 tr. ř. k výpovědi spoluobviněného také vyjádřil. Není tedy vadou řízení, která by zakládala existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uplatněného obviněným v jeho dovolání, jestliže jej soud seznámil s obsahem odděleného výslechu jiného obviněného až v průběhu dalších odročených hlavních líčení. Nejzazším okamžikem pro zmíněný postup soudu je totiž prohlášení soudu podle § 216 odst. 1 tr. ř. o skončení dokazování. V trestní věci obviněného tak soud I. stupně nezatížil řízení vadou, která by naplňovala citovaný dovolací důvod. Navíc soud dodržel i ustanovení § 214 tr. ř., neboť obviněný byl soudem po seznámení s výpovědí spoluobviněného dotázán, zda se k ní chce vyjádřit.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408). Porovnáním námitek obviněného uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že uplatňuje námitky, s nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obviněný ve svém dovolání vznesl také obsáhlé námitky procesního charakteru, kterými napadl způsob opatření, provedení a hodnocení důkazů, a na základě toho pak i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Z hlediska těchto procesních námitek mimo uplatněné důvody dovolání, pak obviněný zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.

Pokud obviněný zcela formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pouze s tím, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, tedy aniž aby konkretizoval, které znaky a kterého přečinu konkrétně by neměly být naplněny, Nejvyšší soud na tuto zcela obecnou námitku rovněž pouze obecně uvádí, že skutkový stav uvedený ve výroku o vině ad I. rozsudku, naplňuje všechny znaky přečinů, jimiž by obviněný A. B. uznán vinným.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je, z hlediska námitek odpovídajících uplatněným důvodům dovolání, zjevně neopodstatněné, a ve věci nebyl zjištěn ani namítaný extrémní rozpor. Nebyly tak naplněny uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř., a proto není ve věci dán ani na jejich existenci založený uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. dubna 2016


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 259/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.259.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies