23 Cdo 3091/2015

28. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObchZ - § 15 odst. 1
  • ObchZ - § 536

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VH build s.r.o., se sídlem v Boršicích 561, PSČ 687 09, IČO 26950880, zastoupené Mgr. Evou Beránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Třeboradická 1077/16, proti žalované GEOSAN STAVEBNÍ a.s. (dříve GEOSAN GROUP a.s.),se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, IČO 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 32, PSČ 170 00, o zaplacení částky 1 018 445 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 161/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 1 Cmo 305/2014-183, takto:




I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.







Odůvodnění:


Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 1 Cmo 305/2014-183, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dané věci se nejedná ani o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelka byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 1 Cmo 305/2014-183, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2014, č. j. 56 Cm 161/2012-159, uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 1 018 445 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. od 2. července 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I) a nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela se žalovanou jako objednatelkou dne 30. července 2007 smlouvu o dílo, na jejímž základě žalobkyně provedla pro žalovanou sjednané stavební práce spočívající v provedení opravy fasády na objektech F, G a H v rámci akce Vědeckotechnický park Plzeň za sjednanou cenu ve výši 527 688 Kč bez DPH. Smlouva obsahovala ujednání o možnosti uzavření dodatků k této smlouvě, ale pouze v písemné formě. K postupnému uzavření tří dodatků ke smlouvě skutečně došlo, a to vždy poté, co byl ze strany žalobkyně vypracován nabídkový rozpočet na práce požadované dovolatelkou, na konci měsíce pak vypracován soupis provedených prací a zjišťovací protokol. Ze strany dovolatelky zůstaly neuhrazeny práce, které byly žalobkyní promítnuty do dodatků č. 4 a č. 5, které zůstaly ve formě písemných návrhů, a to i přestože byl v obou případech oběma účastníky podepsán nabídkový rozpočet, soupis provedených prací a dílčí protokol. Zaplacení ceny těchto prací se dovolatelka domáhá v tomto řízení. Odvolací soud nejprve poukázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se zhotovitel nemůže domáhat po objednateli zaplacení ceny „víceprací“ ani cestou nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pokud nedošlo k dohodě účastníků smlouvy o kvalitativní či kvantitativní změně dohodnutého díla ve smyslu § 549 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v jiné než písemně vymíněné formě (viz rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, nebo rozhodnutí z 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 1095/2012).

Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, posuzoval, zda plnění poskytnuté žalobkyní v roce 2008 má souvislost s plněním, které žalobkyně poskytla podle smlouvy o dílo ze dne 30. července 2007, a to zejména z hlediska věcného (materiálního). Dospěl k závěru, že v dané věci není dána souvislost obou plnění, a to ani časová, ani místní, ani věcná. Dílo ze smlouvy ze dne 30. července 2007 žalobkyně ukončila k 31. srpnu 2007, práce podle dodatků č. 4 a č. 5 byly prováděny v lednu a únoru 2008. Práce prováděné podle smlouvy o dílo z 30. července 2007 byly prováděny na objektech „F, G a H“ Vědeckotechnického parku Plzeň, práce prováděné v roce 2008 se týkaly objektu „A“ tohoto parku. Odvolací soud především shledal absenci věcné souvislosti mezi oběma posuzovanými plněními, neboť předmětem smlouvy o dílo z 30. července 2007 bylo „provedení opravy fasády na objektech F, G a H v rámci akce Vědeckotechnický park Plzeň“, v roce 2008 však žalobkyně prováděla činnost spočívající v temperaci, úklidu místností po ostatních kooperantech žalované, dozdění soklu a provádění drobných – převážně opravných – zednických prací uvnitř objektu. Z uvedeného dovodil závěr, že pro jednotlivé měsíce roku 2008 byly mezi účastníky ústně uzavřeny smlouvy o dílo obsahující obě podstatné náležitosti podle § 536 obch. zák., a to sjednání dostatečně určitého díla i dohodu o ceně za jeho provedení, jak vyplývá z obapolně podepsaných nabídkových rozpočtů, tak ze soupisů provedených prací. Kumulativní splnění závazku žalobkyně dovodil odvolací soud z oboustranně podepsaných dílčích předávacích protokolů z 28. února 2008 a 10. dubna 2008.

Ohledně oprávnění osob jednajících za žalovanou při uzavření ústních smluv a převzetí díla, a to jednání B. N. jako vedoucího střediska žalované, který se žalobkyní ústní smlouvy o dílo uzavíral, Z. B., hlavního stavbyvedoucího a J. K., stavbyvedoucího, kteří dílo od žalobkyně přebírali, dospěl odvolací soud k závěru, že tyto osoby s ohledem na zastávané postavení při činěných právních úkonech nijak nevybočily ze zákonného zmocnění podle § 15 odst. 1 obch. zák. a následky jimi činěných úkonů jsou pro žalovanou závazné.

Přípustnost dovolání je žalovanou dovozována z řešení dvou otázek hmotného práva; první je založena na dovolatelkou tvrzeném rozporu závěru odvolacího soudu o platném uzavření ústních smluv o dílo s judikaturou dovolacího soudu.

Závěr odvolacího soudu však není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, jak se mylně domnívá dovolatelka. V obou těchto rozhodnutích dovolací soud posuzoval, zda lze považovat za oprávněný nárok zhotovitele díla na zaplacení jeho ceny za situace, kdy nedošlo k platné dohodě o změně díla ve smyslu § 549 obch. zák. pro nedostatek sjednané písemné formy. V nyní posuzované věci odvolací soud, obdobně jako soud dovolací v citovaných rozhodnutích, zcela správně zkoumal, zda práce provedené pro dovolatelku v roce 2008 nebyly provedeny na základě samostatné smlouvy o dílo, což je možné pouze v případě, že poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním.

Dodatky ke smlouvě o dílo č. 1 – 3, které byly mezi účastníky platně uzavřeny, nelze považovat za „dodatky“ této smlouvy, byť tak byly formálně označeny. Z jejich obsahu je zřejmé, že tyto dodatky neměly souvislost s původní smlouvou o dílo z 30. července 2007. Jednalo se o zcela nové smlouvy, v nichž byl vymezen jejich předmět, čas plnění i cena sjednaného plnění, které byly odlišné od původní smlouvy o dílo. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že předmětem smlouvy o dílo z 30. července 2007 byla oprava fasády na objektech F, G a H v rámci akce Vědeckotechnický park Plzeň, v jejích „dodatcích“ se jednalo o drobné zednické a jiné práce, specifikované v příloze těchto dodatků. Dílo, které bylo sjednáno v uvedených „dodatcích“ tak nemohlo založit ani souvislost původní smlouvy o dílo s plněním, které žalobkyně provedla pro žalovanou v roce 2008. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu pak plnění provedené žalobkyní v roce 2008 spočívalo v temperaci, úklidu místností po ostatních kooperantech žalované, dozdění soklu a provádění drobných opravných, převážně zednických prací uvnitř objektu. Dovolací soud k tomu podotýká, že obchodní zákoník obligatorní písemnou formu smlouvy o dílo nestanoví a skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů neobsahuje poznatek, že alespoň jedna ze stran při jednání o uzavření smluv na plnění v roce 2008 projevila vůli, aby byla smlouva uzavřena v písemné formě (srov. § 272 odst. 1 obch. zák.).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani postup dovolacího soudu při řešení druhé otázky namítané dovolatelkou, a sice oprávnění zaměstnanců žalované v pozici objednatele – vedoucího střediska – k uzavření ústní smlouvy o dílo, hlavního stavbyvedoucího a stavbyvedoucího – k převzetí díla. Závěr odvolacího soudu, že uvedené osoby s ohledem na zastávané postavení při uvedených právních úkonech nevybočily ze zmocnění vyplývajícího z ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák., je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se aplikace tohoto ustanovení.

Podle tohoto ustanovení platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jedná se o úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002 sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204).

Rozsahem zmocnění stavbyvedoucího ve smyslu § 15 obch. zák. se dovolací soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004). Stavbyvedoucí je tak jménem zhotovitele stavby oprávněn např. uzavřít smlouvu o provedení zemních a výkopových prací (viz citované usnesení ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004), nakupovat materiál (srov. rozsudek ze dne 20. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010), z funkce stavbyvedoucího může vyplývat i oprávnění uzavírat smluvní dodatky, v nich by byly řešeny technické otázky (srov. rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005), do rozsahu zmocnění stavbyvedoucího spadá rovněž oprávnění přijímat od objednatele zálohy určené k nákupu materiálu (srov. rozsudek ze dne 15. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008). Jestliže tedy v nyní posuzované věci uzavíral smlouvy o dílo v roce 2008 za žalovanou vedoucí střediska, jehož pověření podle § 15 obch. zák. bylo z pohledu citované judikatury dovolacího soudu nepochybně širší, než je tomu u stavbyvedoucího, je zřejmé, že nelze mít pochybnosti o jeho oprávnění k takovému úkonu. Nutno v této souvislosti přihlédnout k tomu, že obě smlouvy o dílo z roku 2008 sloužily podle jejich předmětu k zajištění oprav po jiných dodavatelích, jednalo se tudíž ve světle shora citovaných rozhodnutí dovolacího soudu o kompetenci vedoucího střediska danou ustanovením § 15 odst. 1 obch. zák.

Jak je patrné ze shora uvedené argumentace, odvolací soud v této věci i při aplikaci § 15 odst. 1 obch. zák. posuzoval pouze otázky již řešené judikaturou dovolacího soudu, a to v souladu s ní.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vyjádření žalobkyně nepředstavuje účelně vynaložený náklad potřebný k uplatňování nebo bránění práva, neboť neobsahuje žádné právní hodnocení věci, ani konkrétní argumentaci, která by mohla ovlivnit dovolací řízení. Dovolací soud proto žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. dubna 2016



JUDr. Zdeněk Des


předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3091/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3091.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies