23 Cdo 4422/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 44 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ALMA Benešov, s.r.o., se sídlem v Benešově, Na Bezděkově č. p. 2154, PSČ 256 01, IČO 25788019 zastoupené Mgr. Petrem Žídkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1932/13, PSČ 602 00, proti žalované Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Benešově, Máchova 400, PSČ 256 01, IČO 27253236, zastoupené JUDr. Zdeňkem Musilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 128 940 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 221/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 373/2014-276, takto:




Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 373/2014-276, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2014, č. j. 48 Cm 221/2009-220, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.



Odůvodnění:


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2014, č. j. 48 Cm 221/2009-220, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 128 940 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).Žalobkyně se (po změně žaloby) domáhala zaplacení částky 128 940 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za újmu jí způsobenou nekalosoutěžním jednáním žalované.

Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že lékárna provozovaná žalovanou nevybírala od klientů v období od 1. ledna 2009 regulační poplatky ve výši 30 Kč, když tyto byly formou daru placeny Středočeským krajem. Od 1. srpna 2010 pak tyto poplatky vybírala, nicméně k žádosti klienta tyto poplatky klientům následně proplácel Středočeský kraj, a to až do 30. listopadu 2011. Spotřebitelé na základě tím vyvolaného dojmu, že je pro ně výhodnější obrátit se na lékárnu žalované, upřednostňovali právě lékárnu žalované.

Po právní stránce věc posoudil tak, že jednání žalované považoval za nekalosoutěžní. Strany řízení jsou v soutěžním vztahu. Jednání žalované bylo rozporné s dobrými mravy soutěže, neboť získávala výhody bez vynaložení jakýchkoliv finančních prostředků či jakéhokoliv soutěžního úsilí, když finanční dopady nevybírání regulačních poplatků nesl Středočeský kraj. Rovněž její jednání bylo způsobilé vyvolat újmu na straně žalobkyně, a to zásahem do její dobré pověsti, neboť někteří spotřebitelé nebyli schopni pochopit, že žalobkyně regulační poplatek vybírat musí, i když je žalovaná je nevybírá.

Zadostiučinění v peněžité formě soud přiznal s ohledem na délku trvání nekalosoutěžního jednání, jeho rozsah, okruh postižených subjektů. Vzal ohled i na medializaci jednání žalované a vyšel i z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 4 Cmo 89/2012-370, ve kterém bylo za stejné jednání trvající 1 rok přiznáno zadostiučinění 500 000 Kč.

Námitku nedostatku pasivní legitimace žalované soud neakceptoval, neboť to byla ona, kdo jednal ve vztahu ke spotřebitelské veřejnosti a podílel se tak na diskriminačním jednání třetí osoby (orgánu veřejné správy).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 373/2014-276, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval skutkový stav za správně zjištěný a se soudem prvního stupně souhlasil i po právní stránce. Rozpor s dobrými mravy soutěže spočíval v obcházení zákonné povinnosti dle § 16a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění účinném v rozhodném období. Odvolací soud měl za správné i přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odkázal přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaná argumentuje tím, že je nedostatečně zjištěn skutkový stav a že není pasivně legitimována. Nevybírání regulačních poplatků nařídil kraj, který je jejím zřizovatelem a jediným akcionářem. Žalovaná nemohla jednání kraje ovlivnit. Regulační poplatky byly hrazeny a následně refundovány Středočeským krajem. O nedostatku pasivní legitimace žalované má svědčit i právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1016/2013.

Žalovaná jednala pouze v důsledku direktivního nařízení Středočeského kraje. Byl to právě Středočeský kraj, jehož jednání bylo soutěžiteli včetně žalované vnímáno jako nekalosoutěžní. Dovolatelka má s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2064/2000, odbornou literaturu (P. Hajn: Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. MU Brno 2000. s. 121 a násl.), rozhodnutí Vážný 1937, č. 14742, za to, že její jednání nespadá pod pojem „jednání v hospodářské soutěži“, které musí být jednáním volním, a zároveň ani nebyla v soutěžním vztahu. Dovolatelka svým postupem nesledovala soutěžní záměr, pouze plnila „zadané úkoly“. V soutěžním vztahu s žalobkyní měl být Středočeský kraj, nikoliv dovolatelka.

Dále dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyně po změně žaloby nezměnila svá skutková tvrzení ani nedoplnila důkazy k prokázání vzniku nemajetkové újmy. Rozhodné skutečnosti pro prokázání vzniku újmy žalobkyně netvrdila ani neprokázala, pouze navrhla výslech účastníka – jednatele žalobkyně Ing. Š.. Ani tento výslech nemohl nahradit splnění povinnosti tvrzení. Žalobkyně uváděla jen obecná tvrzení. Žádný zásah do goodwillu ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, žalobkyně netvrdila. Co se týče povinnosti tvrdit a dokazovat v souvislosti s přiměřeným zadostiučiněním odkázala žalobkyně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, a ze dne 18. září 2002, sp. zn. 29 Odo 652/2001.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z obsahu dovolání vyplývá otázka, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, a to zda je jednáním v hospodářské soutěži přičitatelným žalované hrazení regulačních poplatků třetí osobou - Středočeským krajem.

Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí zčásti založil na posouzení odchylném od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 30. června 2010, platilo, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Podle § 44 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, platilo, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Jednání žalované, o něž v posuzované věci jde, se uskutečňovalo za účinnosti obou znění § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule nekalé soutěže), avšak vzhledem k tomu, že již dřívější judikatura vykládala klíčový pojem hospodářské soutěže velmi široce (prostřednictvím soutěžního záměru - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2001, sp. zn. 29 Odo 106/2001), nehraje v tato změna v posuzované věci roli.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, lékárna provozovaná žalovanou nevybírala od klientů v období od 1. ledna 2009 regulační poplatky ve výši 30 Kč, když tyto byly formou daru placeny Středočeským krajem. Od 1. srpna 2010 pak tyto poplatky vybírala, nicméně k žádosti klienta tyto poplatky klientům následně proplácel Středočeský kraj, a to až do 30. listopadu 2011.

Co se týče období od 1. ledna 2009 do 31. července 2010, bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolatelka se mýlí, vykládá-li jí uvedenou judikaturu tak, že subjekt nejedná v hospodářské soutěži, resp., že jeho jednání není vedeno soutěžním záměrem, vykonává-li pouze vůli třetí osoby. Z hlediska nekalé soutěže není podstatné, kdo rozhodl o tom, jak se soutěžitel bude chovat. Pojem soutěžní záměr nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích apod.), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008, případně dovolatelkou citované usnesení ze dne 25. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, dle kterého je nekalá soutěž objektivním deliktem, v němž vůbec nezáleží na vůli soutěžitele, ale na dopadech takového jednání. Jinými slovy, příčina jednání nekalosoutěžního rušitele může být jakákoli (v posuzované věci jí byl příkaz ze strany kraje, jehož příčinou byla nejspíše snaha o dosažení cílů v sociální politice), pro posouzení věci pohledem nekalé soutěže je významné pouze to, jak takové jednání působí na hospodářskou soutěž. Ke stejnému závěru dochází i odborná literatura – podle E. Večerkové (in POKORNÁ, Jarmila. et al. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer a.s., 2009, 1996 s. ISBN 978-80-7357-491-8., text k § 44) „postačí, když se jednající subjekt (soutěžitel nebo i jiná osoba) octne objektivně v nesouladu se soutěžními principy“. I z výkladu P. Hajna o soutěžní orientaci jednání soutěžitele (byť ve vztahu k nové úpravě, nicméně smysl a účel generální klauzule zůstal stejný) vyplývá, že nekalosoutěžní jednání může být i nechtěné či nevědomé (srov. HAJN, Petr. Generální klauzule proti nekalé soutěži dle NOZ. Rekodifikace a praxe. 2013. roč. 2, č. 9, s. 12. ISSN 1805-6822.: „Dochází k tomu podobně jako v soutěži sportovní. I zde se může útočící fotbalové mužstvo ocitnout v postavení mimo hru, aniž mu lze činit výtky etického rázu. Přesto mu bude „odpískán“ tento rozpor s pravidly hry, jež mají zajišťovat mj. její hladký průběh“). Rozhodné je tedy to, zda činy soutěžitele mají soutěžní následek či nikoliv.

Stejný závěr však nelze učinit pro období od 1. srpna 2010 do 30. listopadu 2011. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaná v tomto období regulační poplatky vybírala. Skutečnost, že Středočeský kraj tyto poplatky zpětně proplácel, by mohla mít vliv na případnou odpovědnost žalované za nekalou soutěž pouze tehdy, pokud by se žalovaná na tomto jednání kraje nějakým způsobem podílela (např. by zákazníkům lékárny sdělovala postup, jak zažádat o proplacení regulačního poplatku, vydávala by k tomu potřebné formuláře nebo by působila jako sběrné místo takových formulářů) – pak by byla odpovědna jako tzv. osoba pomocná. Taková skutková zjištění však nebyla soudem učiněna.

Ze zjištěného skutkového stavu tudíž nevyplývá, že by se v období od 1. srpna 2010 do 30. listopadu 2011 žalovaná dopustila jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže jako jednání, které se nachází za hranicí přípustné agresivity při soutěžení na trhu a které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující, nebo ve vztahu k zákazníkům klamavé (srov. např. rozsudek ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012).

Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění (zejména ve vztahu k vzniku nemajetkové újmy), pak Nejvyšší soud připomíná, že skutkovými zjištěními učiněnými v předcházejícím řízení je dovolací soud vázán.

Namítá-li se dovolatelka, že skutková tvrzení žalobkyně ke vzniku imateriální újmy jsou nedostatečná, je tato argumentace lichá, neboť žalobkyně vznik imateriální újmy – zásah do dobré pověsti – ve svých tvrzeních v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou popsala co do kvality (zásah do pověsti žalobkyně, odliv zákazníků), intenzity (veřejná prezentace situace, dopad i do materiální sféry) i délky zásahu (tvrzené 3 roky) - viz ve spisu zejména podání na č. l. 163 a 164.

Rozhodnutí odvolací soudu je (s výhradou posouzení základu nároku pro období od 1. srpna 2010 do 30. listopadu 2011) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i co do posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 1664/2008, ve kterém byl vysloven právní názor, že „žalobkyně musí vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. v čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda. Nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen v případech nehmotné újmy, ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má materiální důsledky (např. ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží zisky)“; shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2356/2015].

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4422/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4422.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies