4 Tdo 349/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 91/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 91/2014, byl obviněný P. P. uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:

„dne 10. 8. 2012 v P., ulici K., v prostorách autobazaru C., s. r. o., při sjednávání smlouvy o úvěru se společností ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6 na financování nákupu vozidla AUDI S6, v pořizovací ceně 670.000 Kč, vědomě uvedl nepravdivé údaje, že jeho čistý měsíční příjem u zaměstnavatele O. Š., IČO: 87877074, s dobou zaměstnání od 5. 2. 2012, činí ..... Kč, ačkoli si byl vědom, že u tohoto byl zaměstnán pouze na základě dohody o pracovní činnosti na rok 2012 s měsíční odměnou ve výši ..... Kč, kdy na základě těchto údajů mu byl následně poskytnut úvěr ve výši 469.000 Kč s pravidelnou měsíční splátkou ve výši 10.073,67 Kč a s dobou splácení 60 měsíců, přičemž obviněný žádnou předepsanou splátku neuhradil a tímto jednáním způsobil poškozené ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6 škodu minimálně ve výši 469.000 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný P. P. odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému ŠkoFIN, s. r. o. IČO: 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, na náhradě škody částku 469.000 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 91/2014, podala státní zástupkyně a obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného P. P. vinným přečinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Skutková věta byla oproti původnímu rozsudku soudu prvého stupně doplněna v závěru tak, že obviněný sjednaný úvěr…již při uzavírání smlouvy ani hradit nemínil, vozidlo následně předal D. H., a tímto jednáním způsobil poškozené ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, škodu minimálně ve výši 469.000 Kč.“

Za to byl obviněný P. P. odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání obviněného pak bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i absenci řádné aplikace zásady uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. V důsledku neprovedení navržených důkazů a nevyhodnocením všech důkazů, byl nejen vadně zjištěn skutkový stav, ale bylo nesprávně aplikováno hmotné právo. Podle přesvědčení obviněného materie opomenutých důkazů vede k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, neboť konkrétně zjištěný skutkový stav, z něhož oba soudy vycházely a následně na něm založily závěr o vině obviněného, v žádném případě neumožňuje, aby byl uznán vinným a aby u něj bylo shledáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu. Obviněný dále dodává, že ve skutkovém stavu, který zjistil odvolací soud, nelze spatřovat spáchání trestného činu, neboť nevykazuje znaky jednání trestného činu a rozsudek odvolacího soudu nekonstruuje trestní odpovědnost obviněného jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Právní závěry odvolacího soudu tak jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, pročež lze konstatovat nerespektování zásady totožnosti skutku, kterého se dopustil právě Městský soud v Praze, jehož závěry jdou nad rámec přípustného upřesnění popisu skutku. V tomto směru bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Je poukazováno, že odvolací soud doplnil do výrokové části svého rozsudku v rámci popisu skutku v závěru pasáž „neboť již při uzavírání smlouvy ani hradit nemínil, vozidlo následně předal D. H.“. Obviněný setrvává na tom, že netvrdil v rámci trestního řízení nic, z čeho by se dalo usuzovat, natož mít za prokázané, že v době sjednání úvěrové smlouvy jednal s vědomím, natož v úmyslu, že úvěr nebude hrazen. Má dále za prokázané, že vozidlo nepředal panu H., ale ten jej naopak lstí od něj vylákal. Jednal tak v dobré víře, a byl to právě obviněný, kdo svědka H. upomínal o hrazení splátek a vrácení vozidla. K tomu poskytl plnou součinnost spol. ŠkoFin, resp. Previa v dohledání vozidla. Sám pak učinil oznámení policii, přičemž poukazuje rovněž na svůj předchozí řádně vedený život a neexistenci dluhů. Odvolací soud sice doplnil popis skutku, ale neodůvodnil z jakých důkazů vycházel. Pokud by chtěl odvolací soud odkázat na zjištění soudu prvního stupně, není ani toto uspokojivé, protože rozsudek soudu prvního stupně o důkazních prostředcích tohoto tvrzení mlčí. Z toho pohledu jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, a z pohledu nároku na odůvodnění rozsudků, i o nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí.

Obviněný dále namítá, že od počátku trestního řízení až do vynesení rozsudku odvolacího soudu mu bylo kladeno za vinu, že v rámci sjednávání úvěru uvedl nepravdivě svůj příjem. Přitom již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že nedisponoval pouze částkou ..... Kč měsíčně, ale měl k dispozici částku ..... Kč měsíčně. Tyto důkazy však odvolací soud zcela pominul, stejně jako to učinil při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí svědků Š., H. či M. Bylo prokázáno, že existovala dohoda právě mezi Š. a H. o způsobu financování úvěru posledně jmenovaným i to, že o této skutečnosti dotčený autobazar věděl. Odvolací soud však takové skutečnosti zcela opomenul a chybně nehodnotil jednání obviněného ve světle zásady ultima ratio.

Dále obviněný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o nadhodnocení ceny vozidla, když tento závěr opřel o porovnání ceny, ale naprosto pominul, že porovnává neporovnatelné a postupuje proti logice a provedeným důkazům. Odvolací soud dále v hrubém rozporu s obsahem trestního spisu a provedeným dokazováním vzal okolnosti předcházející podpisu předmětné úvěrové smlouvy jako okolnosti k tíži obviněného, i když tyto vyplynuly z hlavního líčení a obviněný o nich neměl žádné vědomí v době sjednání úvěrové smlouvy a není jediného důkazu, svědčícím o zavinění dovolatele v tomto smyslu. Odvolací soud se tak ztotožnil s hodnocením důkazů a se závěry soudu prvního stupně, jak deklaruje v odůvodnění rozsudku, ale jen v okolnostech k tíži obviněného, když vedle jiných pominul například závěr soudu prvního stupně o tom, že jde o pouhý exces z řádného života a že se obviněný nechal zlákat vidinou podnikání a větších zisků, přitom se spojil se špatnými osobami. Soud prvního stupně vyjadřuje motiv jednání obviněného, a to je vidinu podnikání – další společné legální činnosti, což samo o sobě vylučuje z pohledu pohnutek, motivu, úmysl páchat trestnou činnost tím, že nebude splácen úvěr na auto, které mělo sloužit k podnikání.

Své dovolání obviněný uzavírá tím, že nalézací soudy, především soud odvolací, nehodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a v uvedených případech vybočily z rámce volného hodnocení důkazů, své hodnotící úvahy nevysvětlily jasně, srozumitelně a logicky. Obviněný je přesvědčen, že jednání, pro něž byl odsouzen, nemá trestní povahu a poukazuje i na zásadu subsidiarity trestní represe. Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně za užití § 265r tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí ve věci dle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila následovně. Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatele tak, že je považuje za uplatněné z části právně relevantně, současně je však neshledává opodstatněnými. Zastává názor, že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která v případě dovolatele dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Formulace skutkové věty obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označeného přečinu. Na ně navazuje dále podrobné a přesvědčivé odůvodnění pod č. l. 5 - 9 rozsudku tohoto soudu, na něž lze plně odkázat a dovodit závěr o přiléhavosti použité právní kvalifikace.

Z obsahu trestního spisu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak z nich vyplývá, že bylo postupováno v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Pokud je v dovolání argumentováno porušením práva na spravedlivý proces, je třeba připomenout, že toto nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení a právo na rozhodnutí, které odpovídá představě stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení při respektování všech zákonných zásad soudního rozhodování. V dovolání je i namítáno, že soudy v uvedené věci nedbaly principu subsidiarity trestní represe. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku může přicházet v úvahu jen v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti takového konkrétního případu by musely být zcela mimořádné. Ze skutkových závěrů soudů naopak lze dovodit, že obviněný P. P. se přečinu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku dopustil způsobem standardně odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání k Nejvyššímu soudu lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spadá do rámce řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založený na námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, řízení jemu předcházejícího a posouzení námitek vznesených v rámci podaného dovolání obviněným, dospěl k následujícímu závěru. Obviněný ve své dovolací argumentaci uplatňuje řadu námitek, které vznesl již v předchozím průběhu tr. řízení, ať již před soudem prvého či druhého stupně. V podstatě se jedná o opakování obhajoby, podle níž se nedopustil tr. činnosti, ale naopak se stal její obětí, když byl lstí podveden ze strany D. H. Veškeré údaje, které byly doloženy k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě došlo k plnění, byly buď pravdivé (příjem ve výši ..... Kč), popřípadě tyto nepředkládal on, ale někdo jiný. On sám sebe prezentuje jako řádný život žijící osobu, bez dřívějších dluhů a jednající v dobré víře v příslib svědka H.

Těmito skutečnostmi se zabývaly a dostatečným způsobem vypořádaly již soudy obou stupňů. Dovolací soud tak může odkázat zejména na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (str. 6-8), kde jsou rozvedeny veškeré okolnosti, o které nalézací soud opřel svůj závěr o vině obviněného, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil (rovněž str. 6-8 rozsudku Městského soudu v Praze). Odvolací soud stejně jako soud prvého stupně vycházel z uceleného, pevného a logicky provázaného řetězce důkazů, na jehož základě mohly oba soudy dospět bez důvodných pochybností k závěrům, které ve svých rozhodnutích učinily. Nelze si nepovšimnout maximální snahy nalézacího i odvolacího soudu odkrýt skutečnou povahu trestné činnosti, když do protiprávního jednání nezahrnují toliko obviněného, ale důrazně poukazují na zapojení dalších osob, zejména D. H. V daném kontextu se také dovolací soud ztotožnil se závěry obou soudů stran vyhodnocení výpovědí některých svědků (H., Š.), co do konstatování jejich ne úplné věrohodnosti, když v kontextu dalších skutečností podporují závěr odvolacího soudu o roli obviněného, jakožto tzv. bílého koně (str. 6-7 rozsudku Městského soudu v Praze).

Učiněným závěrům, které ve svém rozsudku podpořil také odvolací soud, nelze ničeho vytknout a nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Přečinu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Soudy obou stupňů správně poukázaly na úmyslné naplnění všech shora uvedených zákonných znaků této trestné činnosti obviněným, když protiprávnost jeho jednání nespočívala pouze a jen v předložení nepravdivého potvrzení o výši příjmu, ale také v informaci, že úvěr bude splácet osobně, ač věděl, že to není pravda. V daném ohledu nebylo pochyb o tom, že obviněný si již při elementární obeznámenosti s účelem úvěru a způsobu jeho sjednávání musel být vědom povinnosti uvádět úplné a pravdivé informace za účelem získat úvěrové plnění. Naopak jeho předchozí zkušenosti s takovými produkty závěr soudů o subjektivní stránce pouze podtrhují. Obviněný věděl jaká je jeho finanční (výdělečná) situace, věděl, že nebude úvěr sám splácet a o žádné z takových skutečností úvěrovou společnost neinformoval. Ostatně i jeho další kroky, kdy vozidlo předal D. H., který jej informoval, že za něj složil zálohu 200 tis. Kč, umožňují vést polemiku s rozhodnutím soudu prvého stupně, zda byl také oklamán svědkem H., či zda jejich jednání bylo předem dohodnuto. Ostatně i další chování obviněného, resp. jeho laxnost mohou takovému závěru nasvědčovat. V každém případě je ale třeba konstatovat, že veškeré znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu byly naplněny a oběma soudy správně podřazeny zjištěným skutečnostem, stejně jako to bylo učiněno ve vztahu ke kvalifikovanému znaku škody větší podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku. I v tomto směru proto dovolací soud může plně odkázat na úvahy obou soudů v jejich rozhodnutích.

Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem dovolatele, že jeho jednání není možno z hlediska zásady ultima ratio hodnotit jako trestněprávní. Již státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření pregnantně shrnuje podmínky, které mohou vést k neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a Nejvyšší soud na ně může pro stručnost odkázat.

Stejně tak činí ve vztahu k námitce dovolatele ohledně nepřípustného zásahu do popisu projednávaného skutku tak, jak to učinil odvolací soud ve svém rozsudku. Je třeba připomenout, že tento - oproti soudu prvého stupně – doplnil své rozhodnutí o závěr, že obviněný úvěr… již při uzavírání smlouvy ani hradit nemínil, vozidlo následně předal D. H. Městský soud v Praze se danému doplnění věnoval pečlivě v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8) a dovolací soud se s jeho argumentací plně ztotožňuje.

Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu. Takovou totožnost skutku však nelze vnímat jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu, ale postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Odvolací soud však v projednávaném případě přistoupil na základě již dříve prokázaných okolností toliko k doplnění popisu skutku jeho upřesněním. Takto učiněné doplnění nevedlo k zásadní změně skutkových závěrů, ale pouze specifikovalo okolnosti tvořící subjektivní stránku trestného činu, když vedle uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy bylo rozvedeno, že obviněný takto jednal s vědomím, že předepsané splátky nebude hradit a vozidlo předal D. H. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že vedle naprosté shody jednání i následku, které představují nejčistší případ totožnosti skutku, je tato dána také tehdy, existuje-li shoda alespoň v jednání při rozdílném následku anebo naopak shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případně též tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, to vše za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. blíže např. II. ÚS 143/02). Odvolací soud při svém postupu nezasahoval žádným podstatným způsobem do původně vymezeného popisu skutku, ale s ohledem na výsledky dokazování jej pouze upřesnil tak, aby (jak sám uvedl) nemohl skýtat žádné možnosti dezinterpretace. Takový postup je zcela správný, když dovolací soud připomíná, že doplnění popisu rozhodných skutkových zjištění tak, aby byly v rozhodnutí obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku, je přípustný, o to více, pokud se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu následků apod., tedy nikterak nezhoršuje postavení obviněného (k tomu též 11 Tdo 1158/2005).

Nejvyšší soud z uvedených důvodů uzavírá, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. P. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, pročež v právním posouzení věci ze strany obou soudů nebyly shledány žádné podstatné vady.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje jiné, dovolatelem nevytýkané pochybení odvolacího soudu, pokud v záhlaví rozsudku výslovně neuvedl, že jednal také na podkladě odvolání podaném státním zástupcem a expressis verbis neuvedl, že ke zrušení rozsudku soudu Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo právě na základě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného. Jedná se však zcela evidentně o chybu formální, resp. písařskou, která nemá vliv na správnost rozhodnutí, když ostatně odvolací soud ve výrokové části následně správně podle § 256 tr. ř. reagoval na odvolání obviněného zamítavým výrokem.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů konstatoval, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.





V Brně dne 26. 4. 2016




































JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu


Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 349/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.349.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies