23 Cdo 5596/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Diana Fish spol. s. r. o., se sídlem v Pečkách, Tř. 5. května 1082, identifikační číslo osoby 27370691, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované Iceland Pelagic Ltd., se sídlem v Hornafjordur, Krossey 780, Islandská republika, reg. č. 420108-0600, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, o zaplacení částky 1.232.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 236/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2015, č. j. 8 Cmo 257/2015-103, takto:


Dovolání žalované se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. července 2015, č. j. 59 Cm 236/2013-93, rozhodl o pokračování v řízení.K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítá-li žalovaná, že „má za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím dopustil svévole, když odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel o závěry, které jsou v zásadním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními vyplývajícími z předmětného řízení a jednoznačně ze spisového materiálu vyplývajícími“, pak nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Vytýká-li odvolacímu soudu dále dovolatelka, že by soud měl vyčkat výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 56 Cm 155/2012, pak přehlíží, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2015, č. j. 59 Cm 236/2013-88, přerušil předmětné řízení, a to do rozhodnutí o ústavní stížnosti podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 8 Cm 514/2012-374. Usnesením Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 213/15, byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta. Po právní moci usnesení Ústavního soudu tak odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a proto bylo namístě rozhodnout o pokračování v řízení. Odvolací soud přitom správně v napadeném usnesení upozornil, že v dalším řízení soud posoudí návrh žalované obsažený v jeho odvolání, totiž návrh na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 56 Cm 155/2012.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.


předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5596/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5596.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies