28 Cdo 484/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • 172/1991 Sb. - § 2a odst. 1 písm. a)
  • OSŘ - § 243e odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy,se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovanému ENTRUST, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 28/1053, IČ 257 57 121, zastoupenému Mgr. Petrem Frycem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Anny Rybníčkové 2612/10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 74/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 248/2014-101, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 248/2014-101, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 5 C 74/2013-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 27. 3. 2013, domáhá určení, že je vlastníkem „id. 1/6 pozemku parc. č. 206 o výměře 110 m2, ostatní plocha, jiná plocha, doposud zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 95 pro k. ú. H., obec P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený ideální podíl k označenému pozemku mu byl přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci č. U III - 1004/49 ze dne 6. 12. 1950, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., že tento podíl na něj přešel podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), avšak v katastru nemovitostí je jako jeho vlastník zapsán žalovaný; žalobce má proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 5 C 74/2013-53, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, č. j. 15 Co 248/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že pozemek parc. č. 206 o výměře 110 m2 v k. ú. H., obec P., „původně náležel po 1/6 M. a Z. H. v r. 1915, dále v r. 1921 nezl. F. Č. v rozsahu 1/12, v r. 1935 v rozsahu 1/3 M. H. a 1/12 F. Č. a že výměrem z r. 1954 a rozhodnutím z r. 1949 bylo vloženo vlastnické právo pro ČS stát, ONV v Praze 7 - Domovní správu ohledně 1/6“. Podle hlášení Státního notářství pro Prahu 7, adresovaného Středisku geodézie ze dne 29. 5. 1967, se nabyvateli do bezpodílového spoluvlastnictví v rozsahu 1/6 pozemku stali F. Č. a B. Č., a to na základě kupní smlouvy ze dne 22. 7. 1966 uzavřené s OPBH v Praze 7, registrované dne 22. 7. 1966. Z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 29. 3. 1976, sp. zn. 7 D 1102/75, o projednání dědictví po F. Č., vyplývá, že vlastníkem předmětného pozemku (a domu čp. na něm postaveného) se v rozsahu 9/12 stala B. Č., která jej pak kupní smlouvou prodala Elektrárnám Holešovice n. p. Jeho právní nástupce ČEZ s. p. v likvidaci kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2006 následně převedl id. 10/12 předmětného pozemku na žalovaného, přičemž k tomuto přímému prodeji udělilo výjimku Ministerstvo financí. Dále odvolací soud dokazování doplnil a zjistil, že ideální podíl 1/6 k předmětnému pozemku byl ke dni 1. 7. 2000 ve správě právního nástupce n. p. Elektrárny Holešovice, ČEZ, st. podniku v likvidaci (v důsledku toho byl ve vlastnictví České republiky). Dovodil, že „není pochyb o tom, že id. 1/6 předmětného pozemku byla žalobci přidělena jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci č. U III
- 1004/49 ze dne 6. 12. 1950 vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že tento spoluvlastnický podíl byl ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky“, nicméně pro aplikaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je rozhodující, jakým způsobem s tímto pozemkem žalobce, resp. jeho právní předchůdce nakládal. Jestliže bylo najisto postaveno, že právní předchůdce žalobce s tímto majetkem před rokem 2000 nehospodařil, ale dokonce se tohoto majetku zbavil, když jej kupní smlouvou převedl na fyzické osoby, pak je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně správné, jelikož z uvedeného zákona vyplývá, že smyslem ustanovení § 2 a § 2a byl patrný zájem státu na tom, aby obcím byly předány jen ty majetky, s nimiž se dříve pro jejich hospodaření počítalo.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013) i Ústavního soudu (viz jeho nálezy ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12, ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I ÚS 3177/11, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 255/11). Z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle kterého pro aplikaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. není rozhodující, že předmětný pozemek byl obci přidělen a že ke dni 1. 7. 2000 byl ve vlastnictví České republiky, nýbrž to, jakým způsobem bylo s tímto pozemkem v mezidobí nakládáno. Naopak dovozuje, že všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny, neboť předmětný ideální podíl k označenému pozemku mu byl přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci č. U III - 1004/49 ze dne 6. 12. 1950, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž ke dni 1. 7. 2000 byl ve vlastnictví České republiky; tento podíl tudíž přešel k tomuto datu jako historický majetek do vlastnictví obce, a okolnost, že v roce 1966 byl převeden do vlastnictví fyzických osob a v roce 1976 zpět do vlastnictví státu, je nerozhodná. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, event., aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že předmětný pozemek byl obcí z její vůle převeden do vlastnictví soukromých osob, čímž došlo k přetržení vlastnické linie státu nezbytné pro aplikaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť nároky založené tímto zákonem v čl. I. (tj. nárok na přechod vlastnictví k nemovitostem do vlastnictví obce podle § 2a tohoto zákona) se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2000) nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát. Jestliže v dané věci obec o předmětný majetek dříve ztratila zájem, nemůže se jednat o její historický majetek, se kterým v minulosti měla záměr hospodařit. Dovolatelem uváděný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou není podle žalovaného správný, neboť jím citovaná rozhodnutí zohledňují jinou situaci, kdy mezi stranami existoval spor o skutečné hospodaření s majetkem, který však byl po celou dobu ve vlastnictví státu, a nebylo zřejmé, který subjekt s tímto majetkem hospodařil. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále „o. s. ř.“), které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda pro aplikaci ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. je - mimo splnění dalších předpokladů uvedených v tomto ustanovení - rozhodující i to, jakým způsobem bylo (v mezidobí) s nemovitostí před rokem 2000 nakládáno, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.

Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I. ustanovení § 2a.

Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).

V Důvodové zprávě k zákonu č. 114/2000 Sb., se uvádí: „Nejvíce problémů pramení paradoxně z jednoduchosti zákona, který konstatuje přechod vlastnictví k obecně určenému okruhu nemovitostí „ze zákona“ při splnění podmínky, že jde o majetek České republiky, který obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Zákon však již nestanoví způsob, jak má, resp. musí být prokázáno, že majetek k uvedenému datu obec vlastnila a nestanoví ani termín, do kterého může vlastnictví k majetku podle tohoto zákona přecházet. To má za následek, že mnoho obcí se marně dovolává přechodu vlastnictví k majetku, nabytému podle přídělových zákonů, avšak nezaknihovanému z různých důvodů do 31. 12. 1949. Ustanovení § 2 citovaného zákona sledovalo a sleduje restituci majetku obcí, který byl s účinností od 1. ledna 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb. zestátněn. Zákon hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. prosince 1949. Aplikace tohoto ustanovení v právní praxi, zejména ohledně aplikační praxe soudů a katastrálních úřadů, však ohledně některého majetku činí potíže, které obcím a městům znesnadňují, ba neumožňují, vykonávat jejich zákonné právo vlastnit majetek a dovoleným způsobem s ním nakládat. Novelou se mají odstranit pochybnosti, nezakládají se žádné nové právní nároky, ty zde byly již dány zákonem č. 172/1991 Sb. Předložená novela má pouze upřesnit výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a odstranit pochybnosti při výkladu nabytí vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu a nebo vydání přídělové listiny). Novela nebude ani retroaktivní, nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991. Novela jen specifikuje původní zákon zásadou superfluum non nocet (nadbytečnost neškodí), zvláště v případě majetku obcí.“.

K výkladu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i.f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“.

Podle Čl. II zákona č. 114/2000 Sb. nároky založené tímto zákonem v čl. I se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát.

Z této právní úpravy pro danou věc vyplývá, že předpokladem pro přechod ideálního podílu ve výši 1/6 k předmětnému pozemku do vlastnictví žalobce podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., je rozhodující to, zda tento podíl mu byl přidělen jako přídělci rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a zda ke dni 1. 7. 2000 byl ve vlastnictví České republiky, jak žalobce v žalobě tvrdí, a nikoliv to, že „právní předchůdce žalobce s tímto majetkem před rokem 2000 nehospodařil, ale dokonce se tohoto majetku zbavil, když jej kupní smlouvou převedl na fyzické osoby“ (srov. též důvody obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013).

Závěr odvolacího soudu, že „pro aplikaci ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. je rozhodující i to, jakým způsobem s tímto pozemkem žalobce, resp. jeho právní předchůdce nakládal před rokem 2000“, je tudíž nesprávný.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž se bude zabývat tím, zda byly splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod ideálního podílu k předmětnému pozemku na žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, které obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, či ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015), a zváží i otázku dobré víry žalovaného při nabytí id. 1/6 podílu k předmětnému pozemku kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2006 (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu










Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.484.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies