30 Cdo 1126/2014

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 415
  • OSŘ - § 326 odst. 1
  • EŘ - § 65

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Delikana, s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 4, identifikační číslo osoby 255 33 118, právně zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Havlíčkova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 57 750 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 75/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 3. 2012, č. j. 10 C 75/2008-134, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í:



Žalobkyně se domáhala náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Exekutorského úřadu v Hodoníně Mgr. Kamila Brančíka, spočívajícího v tom, že v rámci provádění soudem nařízené exekuce v místě výkonu zaměstnání povinného J. K., sepsal do soupisu movitých věcí povinného automobil Volkswagen Passat registrační značky 2B7 392, který nebyl ve vlastnictví povinného. Předmětný vůz měl být ve vlastnictví společnosti CAC LEASING a.s. a na základě leasingové smlouvy jej užívala žalobkyně. Pověřený zástupce exekutora, který prováděl soupis majetku povinného, byl na tuto skutečnost ze strany žalobkyně a povinného upozorňován. K prokázání této skutečnosti byl exekutorovi předložen technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla (dále jen „technický průkaz“), doklad o pojištění a leasingová smlouva. Přesto dne 15. 9. 2005 exekutor pojal předmětný automobil do soupisu movitých věcí a následně jej z provozovny žalobkyně odvezl. Dne 8. 2. 2006 byla exekutorovi doručena žaloba, jíž se leasingová společnost domáhala vyloučení předmětného automobilu z exekuce. Dne 10. 2. 2006 exekutor sám předmětný automobil z exekuce vyloučil. Vrácen byl žalobkyni dne 28. 2. 2006. Žalobkyně byla do tohoto data vyloučena z užívání předmětného automobilu a byla nucena si vypůjčit jiný automobil, za což zaplatila celkem částku 57 750 Kč. Tato částka taktéž představovala škodu, kterou žalobkyně po žalované požadovala uhradit. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 10 C 75/2008-134, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 750 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 253,20 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání exekutora nebylo v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), a s ustanovením § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), když nedbal ochrany práva žalobkyně užívat předmětný automobil coby třetí osoby dotčené jeho postupem. Soud prvního stupně dovodil, že předloženými listinami bylo nepochybně prokázáno, že povinný není vlastníkem předmětného automobilu a že exekutor jednal v rozporu s ustanovením § 51 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, když automobil pojal do protokolu o soupisu movitých věcí. Soud prvního stupně spatřoval nesprávný úřední postup i v následné nečinnosti soudního exekutora. Soudní exekutor dle soudu prvního stupně měl v případě pochybností o skutečném vlastníkovi předmětného automobilu povinnost dbát ochrany uplatňovaného práva třetí osoby dotčené jeho postupem, tj. žalobkyně. Měl si tak vyžádat údaje z centrální evidence vozidel vedeného Ministerstvem dopravy České republiky, na něž měl nárok. Na základě získaných údajů by pak byla otázka vlastnického práva k automobilu postavena na jisto. Rovněž exekutor sám měl vstoupit do kontaktu s leasingovou společností a ověřit si platnost leasingové smlouvy.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 17 Co 487/2012-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 47 397 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 10 089 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ve svém odůvodnění přisvědčil žalované, že soupis movitých věcí je předběžným úkonem a nemusí být prováděn na základě absolutní jistoty. V daném případě ovšem skutečnosti a listiny nasvědčovali spíše absolutní jistotě, že povinný nebyl vlastníkem předmětného vozidla. Dále odvolací soud přisvědčil žalované, že soudní exekutor mohl sepsat všechny věci v místě, kde se povinný zdržoval a že třetí osoba nese riziko, že budou sepsány i její věcí, když umožňuje, aby se povinná osoba u ní zdržovala, nicméně není možné tento postup akceptovat bez výjimky. Dle názoru odvolacího soudu je totiž třeba brát též ohled na povinnost dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob, plynoucí z ustanovení § 2 o. s. ř. dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. V sepsání předmětného osobního automobilu exekutorem do soupisu movitých věcí povinného, ačkoliv mu bylo zcela hodnověrnými doklady prokazováno, že povinný vlastníkem není, je dle odvolacího soudu třeba shledávat postup odporující výše citovanému ustanovení. Odvolací soud dále uvedl, že je pravdou, že v průběhu soupisu nelze provádět složité dokazování ohledně vlastnictví, nicméně doklady jakož i tvrzení třetích osob, že předmětná věc není vlastnictvím povinného, nelze přehlížet a naprosto formalisticky věc sepsat do soupisu movitých věcí a třetí osobu odkázat na možnost podání vylučovací žaloby. Rovněž uvedl, že veškeré listiny bylo třeba hodnotit v daném případě ve svém souhrnu, bylo třeba přihlédnout k tvrzení jednatelky žalobkyně, jakož i k tomu, ve kterém místě byl soupis movitých věcí prováděn.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Konkrétní námitky dovolatelky v prvé řadě směřovaly proti procesním pochybením soudů. Dovolatelka jednak oběma soudům vytýká, že se nevypořádaly s výpovědí manželky povinného, která uvedla, že povinný zabavený automobil používal. Dále namítá, že oba soudy postupovaly aktivisticky, když, aniž by to žalobkyně sama ve svých podáních tvrdila, kvalifikovaly jako nesprávný úřední postup i následnou nečinnost exekutora. Soud druhého stupně dle dovolatelky taktéž pochybil, když se nezabýval jí tvrzeným porušením prevenční povinnosti dle ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se ve svém rozhodnutí zabývá otázkou příčinné souvislosti, aniž by se touto otázkou před tím zabýval soud prvního stupně, z čehož dovozuje porušení principu dvouinstančnosti soudního řízení. Dovolatelka dále zastává názor, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť pověřený zaměstnanec při provádění soupisu postupoval v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dovolatelka argumentuje tím, že soupis movitých věcí s ohledem na ustanovení § 326 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 69 exekučního řádu, bylo možné provést kdekoliv, kde má povinný věci umístěny. Soupis movitých věcí je svoji povahou předběžným úkonem a jako takový nemusí být prováděn na základě absolutní jistoty o vlastnictví příslušného majetku. Dovolatelka taktéž namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, podle kterého exekutor při provádění soupisu movitých věcí nemůže sepsat pouze ty věci, které jsou nepochybně vyloučeny z výkonu exekuce nebo o nichž to výslovně prohlásí oprávněný a že prohlášení povinného popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci, jsou bez významu. Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že z předložených listin vyplývá skutečnost, že povinný není vlastníkem automobilu. Dovolatelka dále rozporuje, že by se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu svojí následnou nečinností. Dovolatelka v této souvislosti jednak opětovně připomíná, že exekutor je zásadně oprávněn pojmout do soupisu movitých věcí i vozidlo, které dle záznamu v technickém průkazu nebo v registru silničních vozidel patří jiné osobě než povinnému a dále to, že institut vyškrtnutí věci ze soupisu byl do exekučního řádu zaveden až zákonem č. 286/2009, který nabyl účinnosti až dne 1. 11. 2009. V závěrečném bodě dovolatelka namítá, že se soud prvního stupně a odvolací soud nedostatečně vypořádaly s otázkou příčinné souvislosti. V tomto ohledu zejména poukazuje na to, že nebyla zkoumána otázka, zda si žalobkyně zapůjčila automobil stejné kategorie a zda si nájemné započetla do svých nákladů hospodaření. Prokázání obou těchto skutečností je pak dle dovolatelky nutné k bezpečnému prokázání vzniku škody. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání podala vyjádření žalobkyně, v němž ve vztahu k tvrzenému nevypořádání se s výpovědí bývalé manželky povinného uvádí, že i když je pravda, že soudy ji nezohlednily, nejedná se o vadu řízení, neboť daná výpověď pro rozhodnutí soudu nebyla relevantní. Nedomnívá se ani, že by byl postup odvolacího soudu aktivistický. Odmítá také, že by se odvolací soud nezabýval otázkou dodržení prevenční povinnosti žalobkyní a že by se soud prvního stupně nezabýval otázkou příčinné souvislosti. Žalobkyně poukázala na to, že pokud exekutor zasahoval v prostorách žalobkyně a nikoliv v bydlišti povinného, měl být o to více opatrný pečlivý a postupovat s dostatečnou odbornou péčí. Za formalistický označila takový výklad zákona, podle kterého exekutor v soupisu nesepíše pouze ty věci, o kterých to prohlásí oprávněný. Rozporuje taktéž výklad, podle kterého exekutor nemůže přihlížet k tvrzení povinného a třetích osob. Pokud jde o tvrzené porušení prevenční povinnosti žalobkyní, poukazuje na to, že žalobkyně legitimně předpokládala, že prostřednictvím dokladů prokáže, že povinný není vlastníkem automobilu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.

Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti kvalifikaci jednání exekutora, resp. jeho pověřeného zaměstnance, při soupisu movitých věcí v rámci exekuce proti povinnému J. K. jako nesprávného úředního postupu. Dovolací soud již v minulosti uvedl, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání si státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000).

K významu tvrzení povinného případně třetí osoby o vlastnictví sepisovaných věcí se dovolací soud již vyjadřoval např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010, v němž dospěl k závěru, že právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již při soupisu. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen jestliže tu nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení vymáhané pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně třetí osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle § 267 o. s. ř.). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s. ř.), popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326 odst. 4 věta druhá o. s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ke stejným závěrům dovolací soud dospěl rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že v případě kdy exekutor sepíše automobil navzdory tvrzení ze strany povinného nebo žalobkyně, že tento automobil není ve vlastnictví povinného, nedopouští se nesprávného úředního postupu.

Vlastnické právo k zabavenému automobilu bylo v daném případě prokazováno listinnými důkazy, bylo tedy podstatné zabývat se i tím, jestli předložené důkazy mohly poskytnout takovou úroveň jistoty, že by exekutor přímo na místě mohl bez pochyb dospět k závěru, že daný automobil nepodléhal výkonu rozhodnutí. K posuzování míry jistoty o vlastnictví, jež lze nabýt z předloženého technického průkazu, se dovolací soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv je technický průkaz veřejnou listinou, osvědčuje pouze určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Další listiny, jež byly exekutorovi předloženy, nejsou svojí povahou veřejnými listinami. Není tedy možné předpokládat jejich pravost a nelze ani mít za to, že by jejich pravost bylo možné na místě jednoduše ověřit.

S ohledem na výše uvedené je proto třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když uzavřely, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu exekutora, který pojal do soupisu movitých věcí automobil třetí osoby, přestože mu žalobkyně i povinný předložily technický průkaz, leasingovou smlouvu a smlouvu o pojištění, z nichž plynulo, že vlastníkem vozidla není povinný, nýbrž leasingová společnost. Podle právních předpisů účinných v době provádění soupisu movitých věcí mohl exekutor provádět soupis kdekoliv, kde měl povinný věci umístěny (viz zejména § 326 odst. 1 o. s. ř v tehdy účinném znění). Provedení soupisu movitých věcí je předběžným úkonem, a již tehdy jej bylo možné korigovat popřípadě zvrátit pomocí institut vylučovací žaloby (viz ustanovení § 267 a násl. o. s. ř. v tehdy účinném znění). Předběžná (zajišťovací) povaha tohoto úkonu rovněž nevyžaduje, aby vlastnické právo povinného k sepisované věci bylo potřeba postavit najisto, a naopak postačí pouhý rozumný předpoklad, že povinný je vlastníkem sepisované věci. V souzené věci se tedy odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, pokud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím ve výše popsaném postupu exekutora.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že se soudy dopustily nepřípustného aktivismu, pokud dovozovaly nesprávný úřední postupu exekutora taktéž z jeho následné nečinnosti, aniž by takovou skutečnost žalobkyně sama tvrdila.

K otázce aktivistického přístupu soudu v řízeních o odpovědnosti státu za škodu se dovolací soud vyjádřil již ve svých dřívějších rozhodnutích, kde uvedl, že soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3964/2010 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Přestože závěry byly dosaženy v řízení, v němž se jednalo o aktivistické posouzení snížení významu řízení pro účastníka a přiznaného odškodnění, tyto závěry lze plně aplikovat i v souzené věci. Pro řízení o odpovědnosti státu za škodu totiž obecně platí, že jde o řízení sporné, které je ovládáno zásadou projednací, ze které stranám plyne povinnost samostatně tvrdit rozhodné skutečnosti a opatřovat si pro svá tvrzení důkazy. Pokud tedy soudy dovozovaly nesprávný úřední postup soudního exekutora nejen z jeho jednání spočívajícím v pojetí automobilu do soupisu movitých věcí, ale taktéž z jeho následné nečinnosti, aniž by žalobkyně takovou skutečnost tvrdila nebo prokazovala, dopustily se tak nepřípustného aktivismu.

Námitkami týkajícími se otázky porušení prevenční povinnosti a otázky příčinné souvislosti se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval, neboť uzavřel-li, že v souzené věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyla tak naplněna jedna z podmínek nezbytných pro založení odpovědnosti státu za škodu, a tudíž by vyřešení předestřených otázek bylo nadbytečné.

Jako nedůvodnou je pak třeba odmítnout námitku dovolatelky ohledně tvrzené vady řízení, když dovolací soud neshledal, že by se soudy nedostatečně vypořádaly s výpovědí manželky povinného.

Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1126.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies