3 Tdo 421/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. M. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 To 83/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 T 5/2015, byl obviněný L. M. A. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, IČ 41197518, Masarykovo nám. 24/13, Ostrava, škodu ve výši 3.365 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 To 83/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 11. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného se nalézací ani odvolací soud nevypořádaly se subjektivní stránkou i objektivní stránkou skutkové podstaty zločinu vraždy. Pokud jde o subjektivní stránku, nalézací soud konstatoval, že obviněný bodl poškozeného nezjištěným předmětem, s největší pravděpodobností nožem, střední velkou intenzitou do oblasti hrudníku, kde se nachází srdce. Na tomto základě dospěl k závěru, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť si musel být vědom, že svým jednáním s ohledem na předmět užitý k útoku na poškozeného a intenzitu útoku a místo na těle poškozeného, kam tento útok směřoval, může způsobit poškozenému neodvratně smrtelné zranění a pro případ, že tento následek nastane, byl s ním srozuměn. Proti tomu obviněný namítl, že se konkrétní bodnořezný nástroj charakteru nože nepodařilo orgánům činným v trestním řízení ztotožnit, a na předmět užitý k útoku je tak v rozhodnutí soudu prvního stupně odkazováno pouze obecně a neurčitě, což působí nepřesvědčivě. Odvolací soud se posouzení otázky zavinění věnoval pouze stroze a jeho rozhodnutí je v tomto směru naprosto nepřezkoumatelné. Soudy se pak vůbec nezabývaly okolnostmi, za nichž k útoku došlo, tj. co mu předcházelo a jak byl proveden. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že nelze zjistit pozici poškozeného při útoku, a proto podle obviněného nemohly soudy posoudit, zda záměrně útočil proti konkrétní části těla. Obviněný se ohradil i proti tomu, že podle nalézacího soudu bylo bodnutí provedeno střední velkou intenzitou, ačkoliv podle znaleckého posudku působilo velkou intenzitou. Z hlediska objektivní stránky se soudy dostatečně nezabývaly otázkou krevních stop poškozeného na místě činu a jak jimi mohla být potřísněna svědkyně K. Soudy tak podle obviněného dostatečným způsobem nehodnotily jeho jednání jako údajného pachatele zločinu, tj. zda prokazatelně provedl útok některým ze zajištěných kuchyňských nožů, a pokud ano, kterým z nich, v jaké ruce tuto zbraň držel, jakým způsobem vedl útok proti tělu poškozeného, jak velkou intenzitou, a hlavně zda toto jednání bylo v přímé příčinné souvislosti se smrtí poškozeného.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 To 83/2015-782, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 T 5/2015-724, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný formálně zpochybňuje objektivní stránku trestného činu, činí tak ovšem pouze prostřednictvím napadání procesu dokazování, a proto nelze jeho námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky směřující proti naplnění subjektivní stránky sice pod uplatněný důvod dovolání podřadit lze, státní zástupce je však nepovažuje za opodstatněné. Podle státního zástupce provedl nalézací soud všechny důkazy, na jejichž podkladě lze naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku dovodit. Pokud jde o motivy pachatele a způsob provedení činu, pak ze skutkových zjištění plyne, že inkriminovaného dne obviněný, poškozený a svědkyně K. společně popíjeli alkohol. Mezi obviněným a poškozeným došlo ke slovní přestřelce a fyzickému konfliktu, který vyvrcholil přede dveřmi bytu. Obviněný přitom na poškozeného křičel, že jej zabije. Mechanismus zranění vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpovědí znalců. Zranění vzniklo jednobřitým bodnořezným nástrojem typu nože, šlo o jednorázový útok takto ozbrojené druhé osoby, při nanejvýš pravděpodobném čelném postavení pachatele. Za těchto okolností, a to i s ohledem na skutečnost, že útok zbraní následoval po předchozím konfliktu v době, kdy se poškozený nacházel v prostoru před bytem, podle názoru státního zástupce neobstojí tvrzení obviněného, že nelze učinit bezpečný závěr, zda pachatel vědomě útočil proti takové části těla, kde jsou životně důležité orgány. Odvolací soud se pak otázkou subjektivní stránky blíže nezabýval z toho důvodu, že se ztotožnil s názorem soudu nalézacího.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný L. M. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a velmi podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Obviněný se zřetelem k zákonně vymezenému obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu právně relevantně uplatnil pouze údajnou absenci naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku co do subjektivní stránky.

Nejvyšší soud k tomu považuje za přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění, podložených lékařskými závěry o použití vražedného nástroje, intenzitě, způsobu, směru a důsledku smrtícího útoku. Zdůrazňuje, že v tomto případě nejméně o nepřímém úmyslu obviněného ve vztahu ke smrtelnému následku nemohlo být pochyb. Šlo o razantní bodnutí bodnořezným nástrojem, nejspíše nožem, do hrudníku, navíc do té jeho části, kde se nachází orgán, pro udržování vitálních funkcí organismu nejdůležitější, srdce, které bylo přímo zasaženo. Obviněný jako dospělý, svéprávný jedinec, má základní vědomost o uložení tak důležitého nitrohrudního orgánu. Pak mohl mít a měl i vědomost o možném následku svého útoku.


Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).


V Brně dne 13. 4. 2016


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 421/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.421.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies