28 Cdo 833/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243f odst. 3
  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. K., B., zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, proti žalovaným 1) Městu Bílina,se sídlem v Bílině, Břežánská 50/4, IČ 002 66 230, zastoupenému JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem se sídlem v Hrobě, Duchcovská 247, 2) P. B., B., 3) V. B., B., 4) B. B., B., 5) B. K., B., 6) J. K., B., 7) B. Ď., B., a 8) J. Ď., B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 323/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 9 Co 180/2013-487, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dominika Hinera, advokáta se sídlem v Hrobě, Duchcovská 247.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4), 5), 6), 7) a 8) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 9 Co 180/2013-487, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 7. 2012, č. j. 9 C 323/2003-462 [kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že V. Ú., B. (právní předchůdkyně žalobkyně), byla v době své smrti dne 23. 11. 1997 výlučným vlastníkem ve výroku označených nemovitostí v katastrálním území B., a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu vychází jednak ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5292/2009 [že „restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), může být dán nejen tehdy, když absentuje právní vztah mezi osobou oprávněnou a státem (či jinou právnickou osobou), který věc převzal, nýbrž nastoupí též za té situace, jestliže stát nebo jiná právnická osoba (v tomto případě se jednalo o Státní statek Bílina) věc smluvně převzala do užívání, ale posléze došlo bez vědomí oprávněné osoby (jež byla dosud evidována jako vlastník) k použití předmětných nemovitostí k jiným účelům než původně smluvně zamýšleným, a rovněž odlišným subjektem“ (srov. § 243g odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř. a dále právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněném pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“)], a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dále dovodila, že „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.“ [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Tento rozsudek, akceptovaný i judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 114/04), vychází z toho, že i tam, kdy vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu, nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, a zabývá se dále i tím, kdy v těchto případech zaniklo právo původního vlastníka: „…od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro překážku, uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě“]. Pokud se oprávněná osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů (coby legis specialis), nemůže tak činit obecnými nástroji ochrany vlastnického práva (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, v němž odkázal na právní závěry uvedené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st 21/05). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněném pod číslem 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud zaujal názor, že „pokud se žalobce nebo jeho právní předchůdce mohl domáhat vydání věci v restitučním řízení, nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věc za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí“.

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 833/2016, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.833.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies