28 Cdo 4531/2015

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243f odst. 3
  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované Předpolí reality s.r.o.,se sídlem v Praze 1, Revoluční 767/25, IČ 242 71 144 (dříve ABC Real Estate s.r.o., IČ 242 71 144), zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 511/2008,o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 53 Co 385/2014-263, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mariny Machytkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 53 Co 385/2014-263, jímž potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 C 511/2008-232 (ve výroku o věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž „se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 728 v katastrálním území S., jehož součástí je dům zapsaný na LV 3831 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha“, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“, když řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012), jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V dané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že dne 26. 2. 1992 byla mezi Bytovým podnikem Praha 10, s. p., a J. C.-M. uzavřena (na základě výzvy doručené povinné osobě dne 26. 9. 1991) dohoda o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 10 dne 15. 6. 1992 pod č. j. 10 Reh 213/92 (tímto dnem nabyla účinnosti). Pravomocným usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 7. 2000, č. j. D 648/98-385, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po J. C.-M., zemřelém dne 2. 12. 1998, na jejímž základě předmětné nemovitosti nabyl Dipl. Ing. J. C.-M., který je kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2004 prodal společnosti První společná, s.r.o., IČ 480 36 242, a ta byla zapsána jako jejich vlastnice do katastru nemovitostí; následně tato společnost změnila název na PMC FACILITY a. s., IČ 480 36 242, a na základě projektu rozdělení odštěpením schváleného dne 15. 8. 2012 došlo k odštěpení části jmění této společnosti na nově vznikající společnost ABC Real Estate s. r. o., IČ 242 71 144 (nyní Předpolí reality s.r.o., IČ 242 71 144), přičemž součástí odštěpovaného jmění byly i předmětné nemovitosti, a žalovaná je zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal dne 1. 12. 2008 určovací žalobu, jíž se domáhá, aby bylo určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to s odůvodněním, že na něj přešly podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).

V napadeném rozsudku odvolací soud mimo jiné zdůraznil hledisko časového rámce sporu a vycházeje z právních názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13, jejichž účastníkem byl žalobce ve skutkově obdobné věci, dospěl k závěru, že je namístě poskytnout právní ochranu dobré víře (původní) žalované i její právní nástupkyni, že je od roku 2004 vlastnicí sporných nemovitostí, neboť je nabyla na základě formálně bezvadné kupní smlouvy vložené do katastru nemovitostí od subjektu, který byl jako jejich vlastník zapsán předtím, a to i v konkurenci s tvrzeným vlastnickým právem žalobce, které měl nabýt k datu 24. 5. 1991. Poukázal na to, že v citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud i Ústavní soud s podrobnými odkazy na další judikaturu podtrhly mnohaletý absolutní nedostatek aktivity tvrzeného vlastníka odporující mimo jiné jeho povinnosti dané mu ustanovením § 8 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého měl do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona učinit návrh na zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Zdůraznily, že v situaci, kdy obec svá vlastnická práva nerealizovala, nehlásila se k nim po delší dobu, může jakékoli pozdější uplatnění tvrzeného restitučního nároku vážně a ve svých důsledcích nepřijatelně působit proti právům třetích osob opírajících se o právní jistotu v mezidobí. Zejména Ústavní soud připomenul, že jakkoli byl požadavek ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. pořádkové povahy nespojeným s žádnou sankcí, aktivita byla po obci požadována právě v zájmu právní jistoty relevantních subjektů práva, když vůči nim nemůže být nečinnost obcí bez významu. Dále též Ústavní soud v tomto usnesení citoval svá předchozí rozhodnutí, dle kterých dobrá víra nabyvatele požívá široké ochrany, musí být zkoumána pečlivě vzhledem k individuálním okolnostem daného případu a její existenci je nutno presumovat, a naopak, pokud někdo tvrdí její nedostatek, je povinen tento nedostatek prokázat. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k nesporným časovým souvislostem v dané věci, k tomu, že žalobce prokazatelně od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neučinil žádné kroky, ze kterých by bylo možno jakkoli jeho tvrzené vlastnické právo byť jen předpokládat, je nepochybné, že žalované, jako subjektu, který v dobré víře (jež ve vztahu k žalované nebyla ani v rovině tvrzení nijak zpochybněna) po třinácti letech od tvrzeného nabytí vlastnického práva žalobcem nabyl řádnou koupí nemovitosti od předchozího zapsaného vlastníka, je třeba poskytnout plnou právní ochranu, a žalobní požadavek zcela nečinného tvrzeného vlastníka zamítnout.

Právní otázkou hmotného práva předestřenou žalobcem v dovolání, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „otázkou posouzení dobré víry žalované a nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem od nevlastníka před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, se Nejvyšší soud naposledy zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž v souladu s judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že „podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“.

Námitky dovolatele, že dohoda o vydání předmětných nemovitostí uzavřená dne 26. 2. 1992 mezi Bytovým podnikem Praha 10, s. p., a J. C.-M., registrovaná Státním notářstvím pro Prahu 10 dne 15. 6. 1992 pod č. j. 10 Reh 213/92, je neplatná, a že v důsledku toho je neplatná i kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, jíž (dědic) Dipl. Ing. J. C.-M. prodal předmětné nemovitosti právní předchůdkyni žalované společnosti První společná, s.r.o., přípustnost dovolání nezakládají, neboť ohledně nich dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. dubna 2016



JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4531/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4531.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies