5 Tdo 80/2016

19. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 220 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. F . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 120/2014, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu v Hodoníně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný sám jako předseda občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., se sídlem v Šardicích, který měl podle stanov spoluodpovědnost za hospodaření tohoto občanského sdružení, dne 22. 12. 2010 v Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko, uzavřené mezi občanským sdružením RSM Hodonín, o. s., se sídlem v Hodoníně, zastoupeným rovněž obviněným, a občanským sdružením MSK Kyjov, o. s., se sídlem v Kyjově, zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., tím, že v případě neschválení převodu práv a povinností z občanského sdružení RSM Hodonín, o. s., na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., a v případě nevrácení dotace ve výši 2 000 000 Kč, která byla poskytnuta občanskému sdružení RSM Hodonín, o. s., od města Kyjova prostřednictvím občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., převede na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný dále sám v dodatku č. 1 k Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 9. 12. 2011 zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., že do 31. 1. 2012 vrátí občanskému sdružení MSK Kyjov, o. s., částku ve výši 2 000 000 Kč, a pokud tak neučiní, převede do vlastnictví občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný si přitom musel být vědom, že v případě neschválení převodu práv a povinností vyplývajících ze Smlouvy o spolupráci mezi Českomoravským fotbalovým svazem, o. s., se sídlem v Praze 6, a RSM Hodonín, o. s., které nemohlo občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., nijak ovlivnit, a tím při nesplnění podmínek dotace zavazuje svým jednáním občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., k vrácení uvedené dotace, přestože toto občanské sdružení žádnou dotaci neobdrželo, a k bezúplatnému převedení umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s, když věděl, že náklady na vybudování umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. činily částku ve výši 5 862 836,19 Kč. Následně obviněný jako předseda občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., uzavřel dne 18. 5. 2012 s občanským sdružením MSK Kyjov, o. s., Dohodu o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. včetně dodatku č. 1 z téhož dne, na základě níž občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., bezúplatně převedlo na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., vlastnické právo k umělému povrchu fotbalového hřiště ve sportovním areálu v Š., přestože hodnota umělého povrchu v tomto období činila nejméně 4 221 242 Kč. Tím měl obviněný způsobit občanskému sdružení RSM Baník Šardice, o. s., škodu ve výši nejméně 4 221 242 Kč. Obviněný tedy měl popsaným jednáním porušit smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a způsobit takovým činem značnou škodu.





2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného


4. Obviněný Ing. J. F. podal dne 2. 12. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především vytkl porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nedodržení zásady „materiální pravdy“ a s ní související zásady „in dubio pro reo“. Podle obviněného totiž nebyl prokázán skutek, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, neboť soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky, čímž v důsledku porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu dospěly k nesprávnému posouzení skutku. Dále obviněný spatřoval porušení těchto zásad v rozporném a neúplném hodnocení důkazů, a tím měl vzniknout extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

5. Obviněný zpochybnil také naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, a to pokud jde o subjektivní stránku tohoto přečinu zejména ve vztahu ke způsobení následku. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010. Jak dále obviněný zdůraznil, není zřejmé, z čeho bylo dovozeno jeho úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení škody. Obviněný rovněž namítl, že ačkoliv občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., nevzneslo nárok na náhradu škody, nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, přičemž soudy nižších stupňů se jí ani nezabývaly.

6. Podle názoru obviněného občanské sdružení RSM Hodonín, o. s., nikdy nedostalo žádnou dotaci ve výši 2 000 000 Kč, nýbrž obdrželo pouze částku v této výši od občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., a to jako kupní cenu za převod fotbalových práv, přičemž tuto částku mělo občanské sdružení RSM Hodonín, o. s., vrátit pouze za podmínek stanovených v Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 22. 12. 2010 uzavřené mezi RSM Hodonín, o. s., a MSK Kyjov, o. s. Tyto podmínky však podle obviněného nebyly naplněny, neboť ke zmaření převodu fotbalových práv došlo v důsledku negativního stanoviska obchodní společnosti FC Kyjov 1919, s. r. o., a občanské sdružení RSM Hodonín, o. s., tak nebylo povinno vracet zmíněnou částku. Jak dále obviněný zdůraznil, Dohoda o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřená mezi RSM Baník Šardice, o. s., a MSK Kyjov, o. s., a k ní uzavřený dodatek č. 1 z téhož dne jsou absolutně neplatné z důvodu chybějícího podpisu místopředsedy předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., takže k převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. nikdy nedošlo, neboť jde o nicotný právní úkon. V důsledku toho se podle názoru obviněného nemohl dopustit ani přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Navíc obviněný upozornil na to, že se nadále s péčí řádného hospodáře stará o umělý povrch fotbalového hřiště v Š. a právně i fakticky jej vlastní a disponuje s ním.

7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání


8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. J. F. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitku obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces, podle názoru státního zástupce obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a z dovolání nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Za námitky skutkového charakteru považuje státní zástupce i polemiku obviněného týkající se poskytnutí dotace občanskému sdružení RSM Hodonín, o. s. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., k tomu, aby ručilo svým majetkem za závazek jiného subjektu, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že nemůže nijak ovlivnit, zda nastanou podmínky, za kterých bude občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., povinno splnit svůj závazek. Podstata jednání obviněného tedy spočívala v tom, že bezdůvodně a bez získání jakékoliv protihodnoty zbavil občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., vlastnictví k umělému povrchu fotbalového hřiště, přičemž občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., nepochybně neobdrželo žádnou dotaci. Navíc obviněný podepsal dne 18. 5. 2012 dohodu, kterou převedl vlastnictví k umělému povrchu fotbalového hřiště na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., čímž zbavil občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., jeho vlastnictví, přestože sám tvrdil, že nebyly splněny podmínky, za nichž bylo povinno podle předcházejících smluvních ujednání převést umělý povrch fotbalového hřiště. Pokud jde o námitky obviněného týkající se důvodů, pro které nedošlo ze strany občanského sdružení Českomoravský fotbalový svaz, o. s., ke schválení dohody o převodu fotbalových práv, podle názoru státního zástupce smluvní ujednání neobsahovala žádnou omezující podmínku týkající se důvodů neschválení. Za bezpředmětné považuje státní zástupce také tvrzení obviněného ohledně údajné neplatnosti smluv, když jejich právní následky nepochybně nastaly a neplatnost ani nikdo jiný nenamítl.

9. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, které se vztahují k naplnění subjektivní stránky trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe, ale ty nejsou důvodné. Obviněný jednal v přímém úmyslu, když nejdříve dne 9. 12. 2011 alternativně zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., k zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč nebo k bezúplatnému převedení vlastnictví umělého povrchu fotbalového hřiště na jiný subjekt a když následně dne 18. 5. 2012 tento převod skutečně realizoval. Vznik škody pak v důsledku úbytku majetku na straně občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., považuje státní zástupce za nutný následek jednání obviněného. Ačkoliv lze připustit, že obviněný v první fázi svým jednáním primárně sledoval zajištění rozvoje fotbalu v daném regionu, musel být již tehdy s ohledem na sjednané podmínky, protože nemohl nijak ovlivnit rozhodnutí orgánů o schválení převodu fotbalových práv, přinejmenším srozuměn s tím, že následkem jeho jednání může být vznik škody na majetku občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s. Pokud jde o tvrzení obviněného vytýkající porušení zásady subsidiarity trestní represe, podle názoru státního zástupce použití prostředků civilního práva by v tomto případě vyžadovalo aktivitu samotného obviněného jako předsedy předsednictva poškozeného občanského sdružení, který v uvedeném směru neučinil žádné kroky, a ani skutečnost, že toto občanské sdružení neuplatnilo v trestním řízení nárok na náhradu škody, nemůže být důvodem pro rezignaci na trestní postih.

10. Státní zástupce sice v rozhodnutích soudů nižších stupňů postrádá specifikaci smluvních povinností, které obviněný porušil, ale dovolání v tomto směru neobsahuje žádné konkrétní námitky.

11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. J. F. jako zjevně neopodstatněné. Obviněný na toto vyjádření, které mu bylo zasláno, nijak nereagoval.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska


12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. F. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

14. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný v části svého dovolání uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a vytkl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Námitky obviněného, kterými se snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho hodnocení důkazů, jsou však mimo citovaný dovolací důvod. Po přezkoumání pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné a že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát.

b) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku


15. Nejvyšší soud zde připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu. Podstatou tohoto přečinu je tedy jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování či nepojmenované smlouvy). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Značnou škodouse rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000  Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).

16. V nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění výše uvedených znaků trestného činu v tom, že obviněný Ing. J. F. sám jako předseda předsednictva občanských sdružení RSM Baník Šardice, o. s., a RSM Hodonín, o. s., zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., v Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 22. 12. 2010 uzavřené mezi občanskými sdruženími RSM Hodonín, o. s., a MSK Kyjov, o. s., že v případě neschválení převodu práv a povinností z občanského sdružení RSM Hodonín, o. s., na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., a v případě nevrácení dotace ve výši 2 000 000 Kč, která byla poskytnuta občanskému sdružení RSM Hodonín, o. s., od města K. prostřednictvím občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., převede na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s., umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný dále sám v Dodatku č. 1 k Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 9. 12. 2011 zavázal občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., že do 31. 1. 2012 vrátí občanskému sdružení MSK Kyjov, o. s., částku ve výši 2 000 000 Kč, a pokud tak neučiní, převede do vlastnictví občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný si přitom musel být vědom, že v případě neschválení převodu práv a povinností vyplývajících ze Smlouvy o spolupráci mezi Českomoravským fotbalovým svazem, o. s., a RSM Hodonín, o. s., které nemohlo občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., nijak ovlivnit, a tím při nesplnění podmínek dotace zavazuje svým jednáním občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., k vrácení zmíněné dotace, přestože toto občanské sdružení neobdrželo žádnou dotaci, a k bezúplatnému převedení umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. na občanské sdružení MSK Kyjov, o. s. Ke schvalování převodu práv a povinností občanským sdružením Českomoravský fotbalový svaz, o. s., pak ani nedošlo, neboť obchodní společnost FC Kyjov 1919, s. r. o., nesouhlasila s převodem. Následně obviněný jako předseda předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., uzavřel s občanským sdružením MSK Kyjov, o. s., dne 18. 5. 2012 Dohodu o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. Tím měl obviněný způsobit občanskému sdružení RSM Baník Šardice, o. s., škodu ve výši nejméně 4 221 242 Kč. Tato částka pak byla zjištěna jako aktuální hodnota umělého povrchu fotbalového hřiště na základě znaleckého posudku č. 62/1/14 vypracovaného znalcem doc. Ing. Bohumilem Puchýřem, CSc. (viz č. l. 82 trestního spisu).

17. Nejvyšší soud především považuje za důvodné ty dovolací námitky obviněného Ing. J. F., jimiž zpochybnil možnost spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, a to s poukazem na neplatnost výše zmíněné Dohody o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřené mezi občanským sdružením RSM Baník Šardice, o. s., za něž jednal, a občanským sdružením MSK Kyjov, o. s., které se mělo stát vlastníkem převáděného umělého povrchu. Obviněný zde sice vytkl neplatnost této smlouvy jen vzhledem k nedostatku jejího podpisu místopředsedou předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., ale Nejvyšší soud shledal podstatně závažnější důvod neplatnosti smlouvy, který vylučuje, aby mohl být účinně převeden umělý povrch fotbalového hřiště v Š. do majetku občanského sdružení MSK Kyjov, o. s., a aby tím mohla být způsobena škoda na majetku prvního z těchto občanských sdružení.

18. Pro vyřešení otázky platnosti smlouvy o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. je rozhodující právní povaha tohoto umělého povrchu, tj. zda jej lze považovat za samostatnou movitou věc, a zda tedy mohlo vůbec dojít k jeho platnému převodu. Předmětem převodu na základě Dohody o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřené mezi občanskými sdruženími RSM Baník Šardice, o. s., a MSK Kyjov, o. s., byl totiž samotný umělý povrch, nikoliv pozemky, na nichž se nachází.

19. K tomu je třeba předně uvést, že umělý trávník je druh koberce z umělých hmot, který se svým charakterem a vzhledem podobá přírodnímu trávníku. Vlastní trávník je pak tvořen jednotlivými vrstvami specifických umělých materiálů pokládaných na předem upravený povrch pozemku. Vzhledem k tomu, že obviněný se dopustil posuzovaného skutku ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen ve zkratce „obč. zák.“), vycházel Nejvyšší soud z právního pojetí movité a nemovité věci podle tohoto zákona. Občanský zákoník definoval nemovité věci jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Součástí věci pak bylo vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (viz § 119 a § 120 obč. zák.). Právní institut součásti věci je tedy zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci jako hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon pak staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích, a to na vzájemné sounáležitosti věcí a na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Zákon nestanoví charakter „oddělení“, takže tento pojem musí nutně zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci až po pouhé volně proveditelné odnětí věci. Definici součásti věci pak z tohoto hlediska vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta peněžní hodnoty (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno, znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, publikovaný pod č. C 2376. ve svazku 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, publikovaný pod č. C 574. ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001).

20. Pokud jde konkrétně o právní povahu umělého povrchu fotbalového hřiště, Nejvyšší soud se důkladně zabýval otázkou, zda může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů, a zda o něm tedy lze uvažovat jako o samostatné věci z občanskoprávního hlediska. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, (publikovaném pod č. C 4005. ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že tenisový dvorec představovaný navrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, vytvořený zpracováním a ztvárněním pozemku, je součástí pozemku – jeho upraveným povrchem, který určuje, o jaký druh pozemku se jedná. Obdobně pak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2918/2000, (publikovaného pod č. C 1428. v sešitě 20 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003) je součástí pozemku terasa vytvořená venkovní úpravou a zpevněním povrchu pozemku, a podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, i parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním tohoto povrchu za účelem parkování automobilů. Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud dospěl v nyní posuzované trestní věci k závěru, že umělý povrch fotbalového hřiště tvoří součást pozemku, který se nachází bezprostředně pod ním, neboť neshledal důvod pohlížet na něj jinak, než jak je tomu v případě tenisových dvorců, terasy nebo parkoviště. Umělý povrch fotbalového hřiště je sice určitý druh koberce, avšak je spjat s pozemkem jako částí zemského povrchu pod ním a nelze jej bez obtíží a bez porušení jeho podstaty přenést z místa na místo. Případné přemístění takového „povrchu“, „zařízení“ či „konstrukce“ ani není reálné; navíc, i kdyby k tomu došlo, pozemek jako nemovitá věc, na němž leží umělý povrch fotbalového hřiště, by tím byl nepochybně znehodnocen přinejmenším funkčně. To ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku č. 62/1/14 zpracovaného doc. Ing. Bohumilem Puchýřem, CSc., který fakticky vylučuje možnost demontáže a přemístění umělého povrchu fotbalového hřiště, přičemž takovou službu nenabízí ani žádná z jím oslovených obchodních společností specializovaných na dodávku a montáž sportovních povrchů (viz č. l. 82 trestního spisu).

21. Proto lze učinit závěr, že umělý povrch fotbalového hřiště je jen součástí pozemku, na kterém je umístěn, a nikoli samostatnou věcí, takže jako součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu. To platí i v případě, když v důsledku faktického spojení se stala součástí hlavní věci taková věc, která byla původně samostatnou věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný pod č. 4/1992 Sb. rozh. obč.). Právní následky smlouvy o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště tak fakticky nemohly nastat a nenastaly, neboť tato smlouva je v důsledku vadně definovaného předmětu převodu neurčitá, přičemž jejím předmětem je plnění nemožné, tudíž podle § 37 odst. 1, 2 obč. zák. je smlouva absolutně neplatná. Obviněný ostatně v řízení před soudem prvního stupně vytkl i tento důvod neplatnosti smlouvy v rámci obhajoby společně s námitkou chybějícího podpisu místopředsedy předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., na příslušné smlouvě (viz protokol o hlavním líčení ze dne 16. 9. 2014 na č. l. 250 trestního spisu).

22. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ačkoliv obviněný Ing. J. F. ve svém dovolání namítl neplatnost smlouvy o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště pouze z důvodu jejího chybějícího podpisu místopředsedou předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., je zde dán významnější důvod absolutní neplatnosti této smlouvy, v důsledku něhož nedošlo k platnému převodu umělého povrchu fotbalového hřiště mezi občanskými sdruženími RSM Baník Šardice, o. s., a MSK Kyjov, o. s. Proto ani nemohlo dojít k úbytku v majetkové sféře občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., tj. ke škodě na jeho majetku, a obviněný by mohl spáchat nanejvýš pokus trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 k § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

23. Dále Nejvyšší soud upozorňuje na hmotně právní vadu výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spočívající v chybějící specifikaci smluvní povinnosti, kterou měl obviněný porušit. Pachatelem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku totiž může být jen tzv. speciální subjekt, u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu tak, že jde o nositele povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Taková povinnost může být uložena zákonem nebo určitou smlouvou. Soud prvního stupně se vypořádal s otázkou právní kvalifikace skutku na s. 6 v odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že obviněný svým jednáním porušil stanovy občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., neboť smlouvy podepsal sám, avšak ani ve výroku o vině, ani v odůvodnění nevymezil, jaké konkrétní ustanovení těchto stanov ukládalo obviněnému povinnost spravovat nebo opatrovat majetek občanského sdružení, které bylo porušeno. Pouze z právní věty výroku o vině lze usuzovat, že obviněný měl mít tuto povinnost uloženu na základě smlouvy. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, ale nenapravil nedostatek konkrétního vymezení povinnosti, kterou měl obviněný porušit svým jednáním.

24. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný Ing. J. F. byl na základě čl. IX. bodu 3. stanov občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., jako předseda předsednictva odpovědný za hospodaření tohoto sdružení a dále na základě čl. VII. bodu 3. týchž stanov byl oprávněn jednat vždy spolu s místopředsedou předsednictva a podepisovat se tak, že k názvu občanského sdružení připojí svůj podpis oba dva. Přitom skutečnost, že obviněný nemůže sám zavázat občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., k převodu umělého povrchu fotbalového hřiště, mu musela být známa, neboť se osobně podílel na tvorbě stanov a již dříve činil úkony za občanské sdružení a vždy se podepisoval s další osobou. Z trestního spisu (č. l. 227) je dále patrný obsah stanov občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., podle nichž je výkonným orgánem tohoto občanského sdružení oprávněným jednat navenek předsednictvo, které též hospodaří s majetkem. Z dalších důkazů pak vyplývá, že obviněný byl skutečně v rozhodném období předsedou předsednictva občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s. Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s názorem soudu prvního a druhého stupně, podle něhož odpovědnost obviněného za hospodaření občanského sdružení vymezená jeho stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek, neboť stanovy lze považovat smlouvu sui generis (viz přiměřeně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, publikovaného pod č. C 4526. v sešitě 4 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, publikovaný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.). Přestože v této trestní věci byla rozhodující právní úprava vyplývající ještě ze zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, na podporu závěru, podle něhož stanovy dřívějšího občanského sdružení, které se nyní považuje za spolek, mají povahu smlouvy a z ní vyplývající povinnosti povahu smluvních povinností, lze poukázat na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2014. Stanovy spolku se pokládají za smlouvu, neboť občanský zákoník stanoví, že spolek je založen v případě, kdy jsou přijaty stanovy, a to jak ve formě smlouvy uzavřené mezi zakladateli, tak i přijetím stanov na ustavující schůzi (viz Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1110). Obdobně je právní povaha stanov obchodních společností a družstev shodná s právní povahou stanov občanských sdružení vzniklých na základě zákona o sdružování občanů, tj. jde rovněž o smlouvu sui generis.

25. Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného týkající se absolutní neplatnosti Dohody o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. za opodstatněnou, ačkoliv obviněný namítl takovou neplatnost též z jiného důvodu, než z kterého ji Nejvyšší soud shledal důvodnou.

c) K ostatním námitkám obviněného


26. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje následující skutečnosti. Podle citovaného ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto hlediska je významné, že členy poškozeného občanského sdružení RSM Baník Šardice, o. s., byl jednak sám obviněný Ing. J. F. a jednak pouze příslušníci jeho rodiny (až na malou výjimku), takže případná újma z jednání obviněného mohla ohrozit v podstatě jen majetkové poměry jeho samotného a osob jemu blízkých. Ostatně zmíněné občanské sdružení ani neuplatnilo nárok na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení proti obviněnému. Za těchto okolností není vyloučeno, aby postačovalo řešit posuzovanou věc jen za použití norem mimotrestní povahy. To odpovídá i skutečnosti, že obviněný se mohl dopustit svým jednáním v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště jen pokusu posuzovaného trestného činu. Vzhledem k tomu, že trestní právo disponuje velice citelnými prostředky státního donucení a otevírá možnost zásadních zásahů do práv a svobod lidí, může trestněprávní zásahy do vztahů mezi nimi legitimizovat pouze nezbytnost ochrany základních právních hodnot před společensky zvlášť škodlivými činy, a to zásadně jen v případech, kdy není k dispozici žádné dostatečně efektivní mimotrestní řešení. Postačuje-li v reakci na určitý čin uplatnění jiné než trestní odpovědnosti (tedy není-li ve smyslu principu použití trestní represe jako „ultima ratio“ na místě vyvodit trestní odpovědnost), pak trestní odpovědnost nemůže založit samo o sobě jen naplnění (formálních) znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ani to, že jde o čin obecně společensky škodlivý. Trestní odpovědnost totiž má jako krajní prostředek reakce na spáchaný protiprávní čin místo jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají, a trestnými činy tak mohou být toliko závažnější případy protiprávního jednání. Nelze zde vycházet pouze z výše škody, která hrozila nebo měla být způsobena.

27. Dále obviněný Ing. J. F. v podstatné části svého dovolání nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména vytkl to, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy a jak postupoval při dokazování. Tím zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.

28. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení zásady „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedené zásady není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.

29. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním, je především nutné konstatovat, že jsou obsahově zcela shodné s těmi, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů se těmito námitkami řádně zabývaly a beze zbytku je vypořádaly, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 6 až 7 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 5). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se vztahují závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“.

30. Ani námitka obviněného Ing. J. F., v níž poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaném pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V. Závěrečné shrnutí


31. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

32. Tento soud tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. J. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že obviněný by mohl naplnit znaky pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 k § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musí se podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na specifika tohoto případu pečlivě zabývat též uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem použití trestního práva jako „ultima ratio“. Z tohoto hlediska totiž soudy nižších stupňů ve zrušených rozhodnutích vůbec nevěnovaly pozornost otázce, proč jde o případ natolik společensky škodlivý, že v něm nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, zejména práva občanského nebo obchodního. Současně Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně vázán právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.

33. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 4. 2016


JUDr. František P ú r y, Ph.D.

předseda senátu






Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.80.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies