33 Cdo 3228/2015

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 630
  • OSŘ - § 241a odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ing. J. A. a b) J. A., zastoupených Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovanému Ing. M. M., zastoupenému JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 113/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2015, č. j. 25 Co 381/2014-383, takto:


I. Řízení o dovolání žalobkyně J. A. se zastavuje.
II. Dovolání žalobce Ing. J. A. se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíry Pajerové, advokátky.


O d ů v o d n ě n í:




Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 25 Co 381/2014-383, potvrdil rozsudek ze dne 26. května 2014, č. j. 9 C 113/2012-345, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o určení, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů v rozsahu podílu jedné ideální poloviny nemovitosti, a to budovu č. p. postavenou na stavební parcele č. - zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcelu č. - zastavěná plocha a nádvoří a pozemkovou parcelu č. - zahrada, v obci a katastrálním území K., zapsané u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrálního pracoviště T., a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobci neprokázali, že na něho svoji ideální polovinu předmětných nemovitostí převedli darovací smlouvou s úmyslem vyhnout se hrozící exekuci na jejich majetek, ani to, že by mu uhradili dluh ve výši 250.000,- Kč odpovídající jedné polovině kupní ceny předmětných nemovitostí.

Podáním ze dne 24. 6. 2015 vzala žalobkyně J. A. své dovolání zpět. V důsledku toho dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), řízení o dovolání žalobkyně zastavil.

Nadále se zabýval pouze dovoláním žalobce Ing. J. A. a neshledal ho podle § 237 o. s. ř. přípustným.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud v první řadě posuzoval, zda darovací smlouva ze dne 3. 3. 2012 byla účastníky uzavřena platně. Protože dospěl ke kladnému závěru, zabýval se požadavkem žalobců na vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Žalobce uvedený předpoklad opomíjí při zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že darovací smlouva byla účastníky uzavřena platně. Ve skutečnosti totiž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je tento právní závěr založen. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný věděl o jeho finančních problémech i hrozících exekucích, a proto s ním „na oko“ uzavřel darovací smlouvu. Vůle účastníků však nesměřovala k takovému právnímu úkonu, šlo pouze o snahu „uklidit“ nemovitosti žalobců „do bezpečí“. Stejně tak je přesvědčen, že předloženou listinou („Potvrzení o vzdání se zástavního práva“) prokázal, že žalovanému dluh ve výši 250.000,- Kč uhradil. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že darovací smlouva je jako simulovaný právní úkon neplatná a nárok žalobců na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je po právu. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Bezcenná je rovněž velmi obsáhlá polemika žalobce týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska pravdivosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami a že nesplnil svoji poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože žalobce uvedenými dovolacími námitkami odvolacímu soudu nevytýká nesprávné právní posouzení věci, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelem předestřenou judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke způsobu, jakým se odvolací soud má vypořádat s odvolacími námitkami, k náležitostem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a k poučovací povinnosti soudu. Navíc zmiňovaná rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.

Dovolací soud se nezabýval ani otázkami, které dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu jako dosud neřešené, neboť slouží pouze k prosazení jeho vlastní skutkové verze, popř. prokázání, že odvolací soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Důvodná není námitka žalobce, že otázku naplnění skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, (konkrétně s rozhodnutím ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000), jestliže uzavřel, že jednání žalovaného (jeho požadavek na uzavření nájemní smlouvy, případně na vyklizení předmětných nemovitostí či hrazení nepřiměřeně vysokého nájemného) nedosáhlo intenzity porušování dobrých mravů.

Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“). Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalobcem, by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.

Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015).

Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. obecně přijal. Žalovaný jako vlastník předmětných nemovitostí uplatnil své vlastnické právo, požadoval-li po žalobci, který jeho nemovitosti užíval, aby s ním uzavřel nájemní smlouvy a hradil nájemné. Požadavek na vyklizení předmětných nemovitostí za situace, kdy jednání účastníků o nájemném zůstalo bezvýsledné, nelze kvalifikovat jako porušení dobrých mravů (natož hrubé a dosahující takové intenzity, která by ospravedlnila nárok na vrácení daru). V řízení nebylo zjištěno, a žalobce ostatně ani netvrdil, že by součástí darovací smlouvy byla úmluva účastníků, že žalovaný nechá žalobce a jeho rodinu v předmětných nemovitostech bezplatně bydlet po neomezeně dlouhou dobu.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).




V Brně dne 13. dubna 2016



JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3228/2015, ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3228.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies