33 Cdo 4259/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované I. Z., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení 3.012.146,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 128/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 25 Co 443/2014-456, takto:





I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.023,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Černého, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:




Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. dubna 2014, č. j. 121 C 128/2010-407, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.012.146,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2015, č. j. 25 Co 443/2014-456, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení účastníků, jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá „na vyřešení otázky hmotného práva i procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Konkrétně zpochybňuje otázku věcné aktivní legitimace. Odvolací soud skutkově uzavřel, že účastníci se v roce 2008 ústně dohodli, že žalobce pro žalovanou zajistí stavební práce, včetně dodávky materiálu za účelem dostavby jejího rodinného domu, výstavby garáže a terénních úprav, že obstará nezbytné doklady ke stavbě a že bude hradit stavební práce i materiál ze svých finančních prostředků až do výše nesplacených půjček, které v té době u žalované měl, přičemž po dokončení stavby a provedeném vyúčtování mu žalovaná doplatí náklady, které při své činnosti vynaložil. Žalovaná oproti takto zjištěnému skutkovému stavu prosazuje, že výstavbu domu si objednala u obchodní společnosti Stavební dodávky, s.r.o., která patří žalobci, a že pouze tato společnost byla jejím partnerem v právním vztahu založeném smlouvou (řečeno jinak, že žalobce v právním vztahu vystupoval „pouze jako statutární zástupce zmíněné obchodní společnosti a takto s ním také komunikovala“). Žalovaná přitom obsáhle rekapituluje svá skutková tvrzení (líčí vlastní skutkovou verzi) a analyzuje provedené důkazy z hlediska věrohodnosti a závažnosti. Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci; žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřil-li by její skutkové verzi, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Zpochybňuje-li žalovaná hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku), přehlíží, že taková argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto se sluší uvést, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jak který důkaz z hlediska věrohodnosti i závažnosti vyhodnotil.

Namítá-li žalovaná, že v řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení i práva na spravedlivý proces, že nebylo správně nakládáno s poučením podle § 118a o. s. ř., ani dodržena koncentrace řízení, že dovoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a vytýká-li (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1173/2004, 29 Cdo 2268/2011 a 29 Odo 742/2006) odvolacímu soudu, že nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající ve vyžádání znaleckého posudku a provedení dalších důkazů bez toho, že by je některý z účastníků procesně relevantním způsobem navrhl, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumentací k namítaným vadám řízení, doprovázenou odkazy na judikaturu, se Nejvyšší soud nezabýval.

Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).




V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4259/2015, ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4259.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies