8 Tdo 426/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 250 odst. 3 písm. b)
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6
  • 140/1961 Sb. - § 89 odst. 11
  • 140/1961 Sb. - § 10
  • TrŘ - § 302

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného R. F. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 6 To 67/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 49/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 7 T 49/2008, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že společně s již odsouzeným V. S.
v úmyslu se obohatit ke škodě společnosti Phoenix – Zeppelin spol. s r. o., se sídlem Lipová č. p. 72, Modletice, IČ: 186 27 326 (dále „poškozená společnost“), na pracovišti půjčovny stavebních strojů v Ch., okres P.-z., uvedli pracovníky uvedené společnosti v omyl ohledně smluv o operativním pronájmu stavebních zařízení, a to
1) dne 30. 8. 2008 obviněný R. F. uzavřel smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení, smykem řízeného nakladače CAT 226 B, v hodnotě 682.000 Kč na dobu od 30. 8. 2007 do 2. 9. 2007, přičemž po zaplacení kauce 10.000 Kč si uvedený smykový nakladač odvezl,
2) dne 30. 8. 2007 obviněný R. F. uzavřel smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení, vibrační desky WEBER CR 3, v hodnotě 98.000 Kč na dobu od 30. 8. 2007 do 2. 9. 2007, přičemž po zaplacení kauce 10.000 Kč si uvedenou vibrační desku odvezl,
dále se dne 3. 9. 2007 do půjčovny poškozené společnosti dostavil již pravomocně odsouzený V. S., který dne 30. 8. 2007 uzavřel na stejném místě smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení, smykem řízeného nakladače CAT 246 B, v hodnotě 1.039.000 Kč na dobu od 31. 8. 2007 do 2. 9. 2007, přičemž po zaplacení kauce 10.000 Kč si uvedený smykový nakladač odvezl, a smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení, vibrační desku WEBER CR 5, v hodnotě 179.000 Kč na dobu od 31. 8. 2007 do 2. 9. 2007, přičemž po zaplacení kauce 10.000 Kč si uvedenou vibrační desku odvezl, a dne 3. 9. 2007, po zaplacení částky 8.000 Kč, prodloužil za sebe i za obviněného R. F. pronájem uvedených stavebních strojů do 7. 9. 2007, přičemž již od počátku svého jednání oba jednali v úmyslu předmětné stavební stroje nevrátit, pracovníkům poškozené společnosti nesdělili pravdivé údaje ohledně účelu vypůjčení a místa, kde budou stroje pracovat, když v mezidobí odstranili z nakladačů nálepky k označení půjčovny, strojní zařízení nebyla užívána na jimi uváděném místě a byla zaparkována v P., K. ulici, kde nakladače byly za pomoci vyhledávacího zařízení GPS poškozenou společností nalezeny a odvezeny, avšak vibrační desky nebyly vráceny, k vrácení dvou smykem řízených nakladačů došlo jen zásahem pracovníků poškozené společnosti, a celkem tak způsobili škodu v celkové výši 1.950.000 Kč.

2. Za tento trestný čin byl obviněný R. F. odsouzen podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trávní čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2007, č. j. 1 T 92/2007-36, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.



3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 6 To 67/2015, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. F. prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání.



5. Na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti právnímu posouzení, protože nenaplnil všechny znaky daného trestného činu, a to včetně subjektivní stránky, neboť nebylo prokázáno, že by od počátku jednal v úmyslu stroje nevrátit. Skutkový závěr učiněný soudy shledal v extrémním rozporu s provedenými důkazy, protože soud měl k dispozici důkazy odůvodňující závěr o vině i nevině obviněného, avšak soud zvolil ty, pro něj nepříznivější. Odvolací soud v souladu s postojem soudu prvního stupně akceptoval usvědčující důkazy, aniž by k tomu měl přijatelnou oporu, byť i jen v právu volného hodnocení důkazů. Soudy nebyly schopny se vypořádat s obhajobou dovolatele a řádně tak objasnit skutek, když vyšlo najevo, že se na údajné trestné činnosti podílela řada dalších osob např. M. G., jež údajnou trestnou činnost musely organizovat, financovat a mít z ní prospěch. Dovolatel se neztotožnil se závěry obou soudů o tom, že v době vypůjčení strojů věděl, že obviněný V. S. není v situaci, kdy by mohl organizovat a zajišťovat práci deseti bagristů a půjčovat si deset bagrů a pouze využil znalosti celé situace. Nebylo prokázáno, že by musel vědět, že vypůjčené stroje budou následně odvezeny na K. ulici na P., aby z tohoto místa mohly být odvezeny, což bylo důvodem nesprávného závěru, že po stránce subjektivní, byly u dovolatele naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.



6. Dovolatel vytýkal závěr o naplnění subjektivní stránky i proto, že soud nebral do úvahy, že jakmile byl kontaktován půjčovnou, požadoval od obviněného V. S. informaci, kde se stroje nacházejí, načež jej tento svědek o místě výskytu těchto strojů informoval mylně. Obviněný dále rozvedl své výhrady k úvahám soudů o okolnostech, na nichž založily své závěry o tom, že věděl o všech skutečnostech, za nichž k ukrytí strojů došlo, zejména brojil proti věrohodnosti výpovědi V. S., a to proto, že se k hlavnímu líčení nejprve odmítal dostavit, zpočátku setrval na své původní a zcela nepochybně lživé výpovědi o tom, že organizátorem celého jednání byl právě dovolatel. Ve výpovědi tohoto spolupachatele spatřoval rozpory, na něž konkrétně poukázal, když zdůraznil své vlastní nuzné poměry a nemoci a vysvětloval okolnosti svého pobytu v Dominikánské republice, kde pobýval s V. S. a M. G., které nebylo možné klást k jeho tíži, protože odjel s domněním, že všechny stroje byly řádně navráceny poškozené společnosti. Byl manipulován M. G. i V. S., který pak na této skutečnosti založil svou lživou a vyvrácenou obhajobu že obviněný údajnou trestnou činnost organizoval a řídil. Obviněný poukázal na své uvěznění ve Španělském království, v souvislosti s údajným pašováním kokainu, což mu bránilo dostat se zpět domů. Z těchto důvodů to byl právě on, kdo byl uveden v omyl. Jestliže soudy všechny tyto okolnosti nezvážily, postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a jeho čin nemůže být s ohledem na zjištěný skutkový stav věci kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

7. Soudy obou stupňů podle obviněného pochybily, když nerespektovaly podle § 2 odst. 2 tr. ř. presumpci neviny a nepopsaly skutkový děj způsobem, který by vyloučil veškerou důvodnou pochybnost a ze skutkově rozdílných verzí vybraly tu, kterou subjektivně považovaly za validní, čímž založily extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které se o ně opírají, případně, které je ignorují. Za tohoto stavu tedy skutkový závěr nemůže být podkladem pro závěr o vině obviněného.

8. V dovolání obviněný poukázal i na to, že soudy dostatečně neakceptovaly, že smlouvu o operativním pronájmu stavebních zařízení ze dne 30. 8. 2008 sice uzavřel původně dovolatel, ale před koncem sjednané nájemní doby se do půjčovny poškozené společnosti dostavil obviněný V. S. a s půjčovnou uzavřel novou smlouvu na stejné stroje, když si prodloužil jejich vypůjčení na své jméno a za jiných podmínek (prodloužení půjčovní doby). Tímto způsobem tak vstoupil do veškerých práv a povinností dovolatele, tedy včetně povinnosti řádně a včas vrátit vypůjčené stroje a uhradit půjčovné. Ze strany dovolatele tak ani nemohlo dojít k dokonání údajné zamýšleného jednání, a tím naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Protože v rozhodné době již nebyly stroje v moci dovolatele, tak z hlediska zániku nájemního vztahu, který skončil v momentě, kdy si k těmto strojům sjednal novou nájemní smlouvu obviněný V. S. s poškozenou, dovolatel nemohl v souladu s uzavřenou smlouvou řádně a včas vrátit stroje do půjčovny a zabránit tak zahájení trestního stíhání.



9. S odkazem na zjištěný skutkový stav se obviněný se zřetelem na další osoby, které se na trestné činnosti podílely, resp. jí organizovaly a financovaly, domáhal posouzení svého jednání jako spáchaného za podmínek účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, protože dobrovolně učinil veškerá opatření, která s ohledem na svůj zdravotní stav učinit mohl k tomu, aby případně odstranil nebezpečí, které jeho jednáním mohlo vzniknout. Zejména prokazatelně komunikoval s poškozenou společností, a od V. S. požadoval informace tak, aby vše uvedl do pořádku a stroje byly navráceny poškozené, a že se jednalo o nedorozumění, které obviněný V. S. nakonec napravil tím, že si stroje půjčil již pouze na svoji osobu.

10. Napadenému rozhodnutí obviněný vytkl, že celé bylo posouzeno jako dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 3 tr. zák., přestože čin mohl být dokonán pouze ve vztahu k vibračním deskám, a nikoli smykovým nakladačům, které si poškozená společnost svévolně odvezla ještě ve výpůjční době, čímž nemohla být naplněna objektivní stránka, neboť poškozené společnosti mohla vzniknout škoda v toliko ve výši 277.000 Kč, resp. u dovolatele ohledně částky 179.000 Kč.

11. Další námitky dovolatel zaměřil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti výroku o trestu, jemuž vytýkal, že nebylo přihlédnuto k jeho skutečné úloze v údajné trestné činnosti, kterou se neobohatil ani ji neorganizoval, a nebyl brán ohled na to, že šlo o pokus nebo že mohlo na jeho straně dojít k zániku trestní odpovědnosti. Při výměře trestu měla být zohledněna i jeho tíživá životní situace, ve které se nacházel, a že sdělil i totožnost dalších pravděpodobných pachatelů a snažil se odstranit škodlivé následky svého jednání. Mělo být přihlíženo i k časové prodlevě od spáchání trestného činu, neboť napadený rozsudek mu byl doručen teprve koncem roku 2014, a to i přesto, že se od 31. 5. 2009 nacházel ve vazbě a později ve výkonu trestu ve Španělském království, což muselo být orgánům činným v trestním řízení známo. Došlo k nedodržení zásad spravedlivého procesu, neboť mu byla odepřena možnost přípravy obhajoby, být seznámen s povahou a důvodem obvinění apod. Při stanovení výše trestu soud negativně hodnotil, že byl již v minulosti odsouzen za podobný trestný čin, ač trestní příkaz za uváděný čin obviněný nikdy neobdržel. Obviněný poukázal i na zásady prevence a represe, k nimž je třeba přistupovat individuálně, což nebylo dodrženo, a že byl v České republice stále evidován jako uprchlý, přestože byl ve Španělsku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 roků a 3 měsíců, z něhož byl nakonec podmíněně propuštěn po 5 letech a 4 měsících, k čemuž měl soud nyní při ukládání trestu přihlížet, jakož i k jeho zdravotnímu stavu, který je velmi závažný.



12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby bylo jeho dovolání shledáno důvodným a podle § 265k odst. 1 tr. ř. bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 7 T 49/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 6 To 67/2015, zrušeno a v návaznosti na to, aby Nejvyšší soud podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

13. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který značnou část námitek obviněného označil za deklarovanému dovolacímu důvodu jako neodpovídající, neboť ačkoli formálně namítal absenci subjektivní stránky trestného činu, fakticky se domáhal jiného hodnocení důkazů, a to s odkazem na procesněprávní zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Takové námitky nezakládající ani existenci tvrzeného extrémního nesouladu, který by mohl vést k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění nižších soudů.

14. Jako námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadající zařadil požadavek na posouzení činu jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku a o nedokonání činu, a s tím i na změnu výše škody, jež však neshledal opodstatněnými, protože podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů není pochyb o tom, že dovolatel naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. jako spolupachatel. Soudy správně tento trestný čin považovaly za dokonaný již v momentě, kdy předmětné stavební stroje byly v důsledku podvodného jednání obviněných odňaty z dispozice poškozené společnosti a dostaly se do výlučné dispozice obviněných.

15. Státní zástupce k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považoval výhrady v této části namítané za irelevantní. Za neslučitelné s dovolacím důvodem považoval i námitky, kterými obviněný poukazoval na značný časový odstup od spáchání trestného činu, neboť tento odstup způsobil svým chováním především samotný obviněný, jenž před trestním stíháním uprchl do ciziny, čímž založil podmínky pro řízení proti uprchlému, které probíhalo v souladu se všemi zákonnými podmínkami. Přihlédnuto nemohlo být ani k líčení špatného zdravotního stavu obviněného, neboť takové situace upravuje § 322, příp. § 325 tr. ř. Státní zástupce uvedené námitky obviněného označil za zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.



16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ně neobdržel.

III. K podmínkám dovolání


17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

19. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

21. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

IV. Výhrady mimo označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.





22. Na základě shora vymezených principů Nejvyšší soud zkoumal i dovolání obviněného a z jeho obsahu shledal, že jen část námitek s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje. Výhrady, jimiž obviněný brojil proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného V. S., a tvrdil vlastní verzi skutkového děje, že měl jen nezanedbatelnou a podřízenou roli, že to byl právě V. S., kdo byl iniciátorem dané trestné činnosti, do které bylo zapojeno několik dalších osob, jež ji organizovaly a měly z ní prospěch, kdežto on jen plnil pokyny V. S., jemuž důvěřoval, že nespáchal trestnou činnost, ale snažil se pomoci poškozené společnosti, v čemž mu svými lživými informacemi V. S. bránil, obviněný požadavkům na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř nedostál, protože vytýkal skutkové nedostatky vycházející ze zásad řádného objasnění věci a volného hodnocení důkazů vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a z nich vyplývajícího principu vymezeného zásadou in dubio pro reo. V takovém případě nelze v dovolání tvrzené okolnosti při neexistenci výrazných a neomluvitelných nedostatků v postupu soudů, s označeným dovolacím důvodem spojovat, protože se neslučují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jakýmkoli jiným důvodem uvedeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.



23. K těmto výhradám Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy své závěry, ke kterým dospěly na základě skutkových okolností, jak je soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku popsal, vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného, která je rozvedena i v obsahu podaného dovolání, neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků i spoluobviněného V. S., tedy i těm, které obviněný hodnotil odlišně. Soud své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 5 až 11 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací (viz strany 4 usnesení soudu druhého stupně).

24. Z uvedených závěrů lze jen pro úplnost připomenout, že soudy obhajobu obviněného zejména o tom, že trestnou činnost organizoval spoluobviněný V. S. a M. G., považovaly za vyvrácenou (srov. stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně), a neuvěřily ani tomu, že dovolatel nevěděl, kde jsou stroje zaparkovány.

25. Jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že zejména soud prvního stupně zajistil všechny důkazní prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí. Především se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by ve věci existovaly podmínky pro využití zásady in dubio pro reo, neboť soud prvního stupně na stranách 5 až 10 svého rozsudku poukázal na svědectví dalších osob, které výpověď obviněného vylučují, a rovněž zmínil na jiné důkazní prostředky, s nimiž se vypořádal řádně. Ani odvolací soud poté, co posoudil odvolání obviněného s potřebným důrazem na všechny rozhodné skutečnosti, chyby neshledal, přičemž připomenul, že v dané věci se jedná o řízení, v němž původní rozhodnutí bylo po pominutí důvodů pro konání řízení proti uprchlému ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. znovu provedeno a byl vydán nyní napadený rozsudek. Dodal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí o vině opatřil dostatečné množství důkazů, jež provedl procesně správným způsobem, a které mu poskytovaly dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného (strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).



26. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou proto logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uplatněné výhrady považuje za učiněné nejen mimo § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto neměl důvod z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci


28. Vzhledem k tomu, že obviněný současně v dovolání na podkladě učiněných skutkových zjištění uplatnil i námitky, které jsou v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mezi něž patří toho výhrady proti dokonání činu a požadavku, že jde jen o pokus, anebo jestliže brojil proti závěru, že čin spáchal jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a požadoval, aby jeho jednání bylo posouzeno jako čin účastníka podle § 10 odst. 1 tr. zák., event. § 10 odst. 3 tr. zák. (obviněný v dovolání užil právní úpravu nedopadající na účinnost zákona č. 140/1961 Sb., ale podle později účinného trestního zákoníku č. 40/2006 Sb. podle § 23 nebo § 24), Nejvyšší soud tyto námitky považuje za právní výhrady, jejichž opodstatněnost byl oprávněn přezkoumávat. Pro své právní úvahy vycházel ze skutkových zjištění tak, jak jsou podána v přezkoumávaných rozhodnutích [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], bez ohledu na to, jaká vlastní tvrzení obviněný v této souvislosti vyjadřoval, a na jejich základě dospěl k těmto závěrům:

29. V projednávané věci podle skutkových zjištění obviněný R. F. uzavřel s poškozenou společností smlouvy o operativním pronájmu stavebních zařízení, a to jednak smykem řízeného nakladače a jednak vibrační desky, kdy po zaplacení dohodnuté kauce si tyto stroje a desku odvezl, a to s původním záměrem a po předchozí domluvě s V. S., je po vypůjčení nevrátit. V. S. se následně do půjčovny strojů této poškozené společnosti dostavil a po uzavření smluv na půjčení dalších těchto zařízení, prodloužil i za obviněného R. F. pronájem jím dříve zapůjčených zařízení. Poškozené společnosti oba obvinění nesdělili pravdivé údaje ohledně účelu vypůjčení a místa, kde budou stroje pracovat, navíc z těchto strojů odstranili nálepky označující danou půjčovnu, a předmětné stroje zaparkovali mimo dosah poškozené společnosti.

30. Soud prvního stupně k námitce, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nebyl dokonán, na straně 11 rozsudku uvedl, že k jeho dokonání došlo v době, kdy obviněný stroje odvezl s úmyslem je nevrátit. S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 4 přezkoumávaného usnesení uvedl, že obviněný „jednal se záměrem stavební stroje nevrátit a obohatit se, a tak uvedl zaměstnance a vlastníky půjčovny v omyl, pokud stavební stroje převzal“. Je tedy patrné, že oba soudy okamžik dokonání tohoto trestného činu pojí s momentem, kdy obviněný podvodně se záminkou stroje nevrátit tyto vylákal, tedy k době, kdy byly stroje odvezeny.



31. Tyto závěry soudů nižších stupňů plně korespondují s učiněnými skutkovými zjištěními a plně odpovídají i všem právním hlediskům, protože trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, přičemž podle § 89 odst. 11 tr. zákona je značnou škodou částka dosahující nejméně 500.000 Kč. 32. Trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 4. 1922, sp. zn. Kr II. 606/21 (uveřejněné pod č. 808 Sbírky rozhodnutí československých soudů)]. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

33. Na základě uvedených skutečností je třeba se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů zásadně s tím, že není pochyb o tom, že čin, jak je shora popsán, je trestným činem podvodu, který byl dokonán okamžikem, kdy obvinění pod podvodnou záminkou půjčené stroje, se záměrem je již poškozené společnosti nevrátit, převzali, protože i přesto, že uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu, tento jejich postup byl jen prostředkem, jak stroje získat do své moci. Poškozená společnost byla na základě smlouvy o pronájmu povinna plnit, čímž ji obvinění přiměli k jednání, jež následně vedlo k tomu, že jí byla způsobena škoda. Skutečnost, že poškozené byly stroje vráceny, neboť se o jejich navrácení vlastní iniciativou přičinila, na okamžiku dokonání trestného činu podvodu nic nemění, protože se v takovém případě již jedná jen o způsob náhrady způsobené škody. Šlo o dokonaný trestný čin a nemůže se proto jednat o pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jak se jej obviněný zcela nedůvodně domáhal. V daném kontextu je zcela nedůvodná námitka týkající se nesprávného posouzení výše škody, jíž obviněný odvíjel právě od jím předkládaného závěru, že čin nebyl dokonán. Lze jen dodat, že soud prvního stupně zcela v souladu se všemi shora rozvedenými úvahami i výši škody stanovil podle všech zákonem stanovených pravidel, a to v částce rovnající se hodnotě všech takto podvodně vylákaných pracovních strojů a desek.

34. Stejně nedůvodným jsou i výhrady obviněného, jimiž se dožadoval, aby jemu za vinu kladené jednání bylo posouzeno nikoliv jako spáchané spolupachatelem, ale jako čin účastníka na trestném jednání jiného. Takový požadavek obviněného nemůže obstát s ohledem na to, že soudy obou stupňů shledaly, že obviněný se na trestném jednání přímo účastnil s vlastním záměrem a jednáním dílem sám a dílem v součinnosti se spoluobviněným V. S. naplňoval znaky uvedeného trestného činu v případech dílčích útoků, jež jsou ve skutkových zjištěních popsány (srov. strana 11 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 usnesení odvolacího soudu).

35. K těmto zcela správným závěrům považuje Nejvyšší soud za vhodné jen pro úplnost zmínit, že pachatelem trestného činu je v souladu s § 9 odst. 1 tr. zák. ten, kdo trestný čin spáchal sám. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. je spolupachatelem ten, kdo spáchal úmyslný čin společným jednáním dvou nebo více osob, každá z nich odpovídá jako by čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].





36. Na rozdíl od pachatele a spolupachatele je podle § 10 odst. 1 tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), nebo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

37. V daném případě se u obviněného R. F. nemůže jednat o čin společníka, protože při správném závěru o tom, že byl pachatelem či spolupachatelem trestného činu, je vyloučeno, aby jeho trestné jednání mohlo být posouzeno jako jednání účastníka, neboť na rozdíl od pachatele trestné jednání účastníka pouze bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN. S. Trestní zákon. Komentář I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 101 – 106).



38. Pro úplnost lze v projednávané věci zmínit, že i z těchto hledisek soudy jednání obviněného R. F. dostatečně právně posoudily, neboť správně shledaly, že jednou ze dvou osob, které se aktivně účastnily vypůjčení strojů z půjčovny poškozené společnosti, byl obviněný R. F., který aktivně tuto půjčovnu navštívil, a to poté, co ji předem telefonicky kontaktoval a stroje si zamluvil a získal je do své moci. Během půjčování strojů neuvedl, že by dané stroje půjčoval pro někoho jiného, tedy např. pro V. S.. Nesdělil ani informaci o tom, že mu není přesně známo, na jaké činnosti mají být tyto stroje použity, když naopak tvrdil, že stroje mají pracovat v S.



39. Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný se na dané trestné činnosti osobně podílel, přičemž jeho role nebyla pouze pasivní či zanedbatelná, jak ve svém dovolání zdůrazňoval. Za takové situace soudy správně rozhodly, že naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a daného činu se tak dopustil jako pachatel, resp. spolupachatel s V. S., který byl za totéž jednání již dříve odsouzen.

VI. Námitky proti výroku o trestu


40. Obviněný dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti uloženému trestu, a to výhradami, že nebylo přihlédnuto k jeho skutečné roli, jíž se svými tvrzeními proti skutku domáhal, jakož i to, že šlo o čin spáchaný v pokusu, což jsou okolnosti, které byly vyloučeny shora rozvedenými závěry a nejsou tedy jakkoli podložené, čímž jsou v této souvislosti zcela nedůvodné. Další skutečnosti, jimiž obviněný brojil proti uloženému trestu, spočívaly v tom, že je ve špatné tíživé osobní i zdravotní situaci, že soudy nepřihlížely k polehčujícím okolnostem podle § 33 písm. h) tr. zák. a že nebylo přihlíženo k délce trestního řízení a ohledem na to, že byl v jiné zemi v době řízení proti uprchlému ve výkonu trestu odnětí svobody a ve vazbě, nebo že byla porušena pravidla řádného zákonného procesu včetně obecných hledisek určujících účel trestu a ochranu společnost před pachateli trestných činů.



41. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., právě jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

42. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. (§ 52 tr. zákoníku) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se uloží trest, který stanovenou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.



43. K uvedenému lze dodat, že jestliže byl obviněnému vyměřen trest za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 3 tr. zák. v trvání čtyř roků a šesti měsíců, jde o trest použitý v souladu s podmínkami § 250 odst. 3 tr. zák., podle něhož lze uložit trest odnětí svobody od dvou let do osmi roků. Trest, jenž byl obviněnému uložen je trestem v dolní polovině takto vymezené zákonné trestní sazby, a je druhem trestu, který trestní zákon připouští.



44. Nejvyšší soud jen pro úplnost k výhradě obviněného vztahující se k délce trestního řízení a jejího dopadu na výměru uloženého trestu, uvádí, že vzhledem k tomu, že obviněný výhrady směřující proti disproporcionalitě uloženého trestu s délkou doby, která uplynula od spáchání projednávaného činu, uplatnil též podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje za vhodné uvést, že výslovná dikce tohoto ustanovení pro možnost uplatnění námitek obviněného v dovolacím řízení na první pohled nesvědčí, avšak jak Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.) „…jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity…, a proto jsou všechny obecné soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy), ale i na úrovni ústavního pořádku“.

45. Vzhledem k tomuto výkladu Nejvyšší soud v nyní projednávané věci posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení se zřetelem na tento dovolací důvod podrobil svému posouzení.

46. Nepřiměřená délka řízení představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08.



47. Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti (srov. mimo jiné rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eckle proti SRN, ze dne 15. 7. 1982). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadám proporcionality zásady vymezené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů.

48. S ohledem na uvedené principy Nejvyšší soud v projednávané věci však zjistil, že i přesto, že byl obviněným trestný čin spáchán ve dne 30. 8. 2007, přičemž k pravomocnému skončení řízení ve věci rozhodnutím odvolacího soudu došlo dne 5. 10. 2015 (viz přezkoumávané usnesení), je k dané délce tohoto řízení nejprve nutné poukázat na celý jeho průběh, jenž byl ovlivněn postoji dovolatele. Trestní stíhání bylo v této věci zahájeno usnesením Policie České republiky, správy Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 29. 5. 2008 (č. l. 19), které bylo doručeno obhájkyni obviněného dne 9. 6. 2008, a to na základě opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 33 Nt 2074/2008 (č. l. 27), kterým byl obviněnému ustanoven obhájce, neboť v dané věci nastal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obžaloba byla podána 7. 8. 2008 (č. l. 281), první hlavní líčení bylo nařízeno dne 21. 10. 2008 (č. l. 345) a konáno ve dnech 12. 11. a 8. 12. 2008 v řízení proti uprchlému (č. l. 342), protože obviněný se vyhýbal trestnímu stíhání, skrýval se na neznámém místě a jeho pobyt se nepodařilo zjistit. V návaznosti na tyto skutečnosti Krajský soud v Praze vydal dne 20. 8. 2009 Evropský zatýkací rozkaz dne 20. 8. 2009 (č. l. 525), neboť místo pobytu obviněného se mu nepodařilo zjistit, a to ani na základě šetření výskytu obviněného Policií České republiky (č. l. 499 − 500). Následně byl Krajským soudem v Praze vydán i Mezinárodní zatýkací rozkaz, a to dne 5. 1. 2010 (č. l. 565). Dne 19. 1. 2010 bylo v rámci pátrání po obviněném zjištěno, že se nachází ve Věznici Madrid III, a to již od data 15. 6. 2009, kde si odpykává trest za trestný čin proti veřejnému zdraví (č. l. 581). Ze sdělení Policejního prezidia České republiky, Národní centrály SERENE ze dne 2. 3. 2010 (č. l. 600) vyplývá, že Centrální magistrální soud č. 5 v Madridu povolil předání tohoto obviněného, ačkoli k jeho předání by mohlo dojít až poté, co si odpyká trest, který mu byl uložen ve Španělsku. Po následné komunikaci s příslušnými orgány ve Španělsku byl obviněný letecky eskortován do České republiky, a to dne 2. 10. 2014 (č. l. 693), tedy po vykonání trestu ve Španělsku, obviněný tak byl dodán do výkonu trestu v České republice, přičemž dne 27. 10. 2014 mu bylo doručeno rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (č. l. 712 –713). Obviněný na tato rozhodnutí reagoval žádostí o opakované řízení, která byla obviněným podána dne 3. 11. 2014 (č. l. 717). Druhý rozsudek, nyní přezkoumávaný, byl následně ve věci vydán 18. 5. 2015 (č. l. 934 a násl.).

49. Právě tyto postoje obviněného vyvolaly, že řízení se neúměrně protáhlo, neboť od počátku trestního stíhání nebyl jeho pobyt znám, kdy od 15. 10. 2008 byl již veden jako uprchlý, a to až do data 2. 10. 2014, kdy byl českými orgány do České republiky dopraven. Je však třeba uvést, že ve věci byl vydán i ohledně obviněného, byť jako uprchlému za podmínek § 302 a nás. tr. ř., první rozsudek již dne 8. 12. 2008, což je objektivně nutné ve vztahu k délce řízení považovat z hlediska odpovědnosti státu za odsouzení pachatele za rozhodný okamžik. Další řízení jsou již jen snahou státu zajistit dostatek obhajoby a osobní účasti obviněného, což nemůže být bráno k tíži státní moci, která jinak své povinnosti rychlosti řízení dostatečně zajistila (srov. např. rozsudek Evropského soudu ve věci Süßmann proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, č. 20024/92, nebo ve věci Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96). Navíc je třeba uvést, že soudy obou stupňů ke všem těmto hlediskům přihlížely, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 12 a usnesení odvolacího soudu na straně 5.



50. Pro úplnost lze též zmínit že provedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. u osoby pobývající v cizím státě je rozhodující, že důvodem jeho pobytu v cizině byla snaha se vyhnout trestnímu stíhání před domovským soudem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že obviněný byl vězněn v cizím státě za na jeho území spáchanou trestnou činnost (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).



51. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady. Dovolání bylo podáno v části mimo označený dovolací důvod a v části zcela nedůvodně, což mohl dovolací soud posoudit jen na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů se všemi naznačenými problémy řádně vypořádaly, a pro stručnost proto na ně postačuje v podrobnostech odkázat. Dovolání bylo ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 4. 2016

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.426.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies