23 Cdo 2741/2014

28. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 268
  • ObchZ - § 402
  • ObchZ - § 394 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně INSKY spol. s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalovanému Česká pošta, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 1788/60, o zaplacení 35.631.784 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu na zaplacení 7.598.338,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, se ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, mění tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 35.631.784 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.



Odůvodnění:


Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení 35.631.784 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit státu soudní poplatek ve výši 776.100 Kč (výrok II.). O vzájemné žalobě žalovaného rozhodl ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 7.598.338,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyni uložil zaplatit náklady řízení žalovanému (výrok IV.).Ve vztahu k nároku žalobkyně soud prvního stupně uzavřel, že dne 26. března 2004 byla uzavřena smlouva č. 2/2004/INV mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem, jejímž předmětem bylo provedení díla Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa (dále jen „smlouva č. 2“). Cena byla sjednána rámcově dohodou do 600.000.000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Proto se žalobkyně nemohla podle soudu úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak ve své žalobě původně požadovala. Žalobkyně změnila svojí žalobu podáním doručeným soudu dne 6. prosince 2011 a domáhala se náhrady škody ve výši 35.631.783,95 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný způsobil neplatnost smlouvy a žalobkyni tak vznikla škoda spočívající jednak v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených faktur a nebyly jí zaplaceny pozastávky. Ve vztahu ke změně žaloby, s níž vyslovil souhlas, soud posuzoval důvodnost námitky promlčení. Aplikoval ustanovení § 394 odst. 3 obchodního zákoníku a uzavřel, že právní úkon se stal neplatným v den, kdy byl uskutečněn, tedy v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 nejpozději ke dni 5. února 2007 (uzavření dodatku č. 7). Změna žaloby, doručená soudu dne 6. prosince 2011, která je skutkově zcela odlišná od původních žalobních tvrzení, tak byla učiněna až po uplynutí promlčení doby, což vedlo soud k zamítnutí žaloby.

Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného vycházel soud prvního stupně ze znaleckých posudků předložených žalovaným, a z částek zaplacených v období od 25. ledna 2007 do 5. září 2007 žalovaným žalobkyni, a dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení byla prokázána.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobě žalobkyně uvedl, že jak v původním návrhu z 15. března 2010, tak v podání datovaném 29. listopadu 2011 uplatnila žalobkyně nárok (byť z odlišných titulů) na doplacení faktur, jejichž splatnost nastala v období od 6. srpna 2007 do 6. prosince 2007. Uzavřel, že tuto část nároku, bez ohledu na její právní kvalifikaci, uplatnila žalobkyně před uplynutím čtyřleté promlčení doby. Ve zbylé části nároku žalobkyně, kde se mělo jednat o ušlý zisk rovnající se součtu zadržovaných pozastávek, je podle odvolacího soudu nutné se znovu zabývat právní kvalifikací této části nároku. Odvolací soud neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že vyšel pouze ze znaleckých posudků zpracovaných znaleckým ústavem Euro – trend s. r. o., které byly provedeny k důkazu jako listiny. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že žalovaný uplatnil k závěrům těchto posudků řadu kvalifikovaných námitek a předložil znalecký posudek, s nímž závěry těchto znaleckých posudků nekorespondují. Podle odvolacího soudu bylo tedy na místě zadat revizní znalecký posudek.

Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu škodu, který žalovaná uplatnila v řízení podáním ze dne 29. listopadu 2011 (doručeným soudu 6. prosince 2011), není promlčen. Podle žalovaného se nejedná o případ, kdy by skutková tvrzení obsažená v žalobě umožňovala posoudit nárok i podle norem o náhradě škody. Soud prvního stupně podle žalovaného správně připustil změnu žaloby, neboť nárok na náhradu škody je založen na zcela jiném skutkovém stavu, než nárok na smluvní plnění. V daném případě tak až do 6. prosince 2011 skutková tvrzení žalobkyně vůbec neumožňovala soudu posoudit žalovaný nárok i podle jiných norem (na náhradu škody), než jak bylo do té doby žalobkyní navrhováno. Při řešení této právní otázky se tak odvolací soud podle dovolatele odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).

Žalobkyně ve svém vyjádření považovala v prvé řadě dovolání za nepřípustné, neboť nelze podle jejího názoru dovoláním napadnout kasační rozhodnutí odvolacího soudu. K obsahu dovolání uvedla, že není pravdou, že by se odvolací soud ve svých rozhodnutích odchyloval od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (cituje rozhodnutí sp. zn. 2 Odon 154/97, 32 Odo 1186/2005, 23 Cdo 3575/2011, a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 343/09).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. ledna 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo v napadené části mimo jiné na řešení právní otázky, zda v žalobě z 15. března 2010 a v podání z 29. listopadu 2011 uplatnila žalobkyně stejný nárok (byť odlišně právně posouzen) na doplacení uvedených faktur, jejichž splatnost nastala od 6. srpna 2007 do 6. prosince 2007, a zda tento nárok, bez ohledu na jeho právní kvalifikaci, byl uplatněn před uplynutím promlčecí doby. Protože při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo dovolání shledáno přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Vzhledem k době uzavření předmětných dodatků č. 4-7 ke smlouvě č. 2 byla věc posouzena podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, naposledy ve znění zákona č. 308/2006 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“).

V žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 16. března 2010, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20.109.818,09 Kč s příslušenstvím na základě vylíčení rozhodujících skutečností, podle nichž strany uzavřely smlouvu o dílo č. 2 dne 26. března 2004. Smlouva obsahovala i ujednání o ceně jako nejvyšší možné s tím, že cena bude specifikována podle položkového rozpočtu a jednotkových cen. Cena provedeného díla byla vyfakturována vypočtenými fakturami ve výši 35.819.818,09 Kč. Tuto částku ponížila žalobkyně o přijaté a nevrácené zálohy ve výši 15.710.000 Kč a dospěla k částce, kterou učinila předmětem řízení.

Prvé jednání ve věci se konalo 8. listopadu 2011 a soud prvního stupně poskytl žalobkyni poučení mimo jiné o tom, že musí doplnit skutková tvrzení ohledně dodatků, na jejichž základě bylo fakturováno. Lhůtu ke splnění povinnosti stanovil na 30 dnů od vyhlášení usnesení obsahujícího toto poučení.

Dne 6. prosince 2011 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalobkyně označené jako „úprava a doplnění skutkových tvrzení, včetně právního důvodu nároku“. Žalobkyně uvedla, že v případě, že smluvní ujednání mezi ní a žalovaným jsou posuzována jako absolutně neplatné právní úkony, pak právním důvodem uplatněného nároku je náhrada škody. Dále uvedla skutková tvrzení, že to byl výlučně žalovaný, kdo způsobil neplatnost právních úkonů tím, že neprovedl výběrová řízení ohledně zamýšlených dodávek, přičemž žalobkyně o této povinnosti žalovaného nevěděla. Škoda měla podle jejích skutkových tvrzení vzniknout tím, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a stavební dodávky, které realizovala podle ujednání se žalovaným (částka 25.109.818,09 Kč), a dále tím, že nebyly uhrazeny tzv. pozastávky, které byly vázány na předání částí díla, resp. díla celého (částka 16.471.965,86 Kč). Mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody existuje podle tvrzení žalobkyně příčinná souvislost.

Usnesením vyhlášeným při jednání dne 20. ledna 2012 soud prvního stupně změnu žaloby připustil.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Podle ustanovení § 95 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.

Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).

Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají ale svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006).

Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě nemohlo v daném případě připouštět závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu požadovanou ve změně žaloby. Nejedná se tedy o případ jiného právního posouzení téhož skutku. Žalobkyně v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 16. března 2010 uplatnila jiný nárok, než v podání doručeném soudu prvního stupně dne 6. prosince 2011.

Při posouzení otázky promlčení je třeba vyjít z toho, že jde-li o obchodní vztahy, povinnost té strany, která neplatnost způsobila, k náhradě škody, která v důsledku neplatnosti právního úkonu vznikla, se řídí úpravou obchodního zákoníku tak, jako by šlo o škodu způsobenou porušením závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 268 obchodního zákoníku kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).

Podle ustanovení § 394 odst. 3 obchodního zákoníku u práva na náhradu škody podle § 268 počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy se právní úkon stal neplatným.

Podle ustanovení § 402 obchodního zákoníku přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

V případě nově uplatněné části nároku (nebo nároku nového) nastávají hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro běh promlčecí doby, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví (§ 391, § 402 obchodního zákoníku) a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).

Usnesení odvolacího soudu je tedy v části dovoláním napadené nesprávné. Podle dosavadních výsledků řízení lze přitom rozhodnout o tom, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku I., v němž byla žaloba o zaplacení 35.631.784 Kč zamítnuta, správný. Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení práva na náhradu škody, přičemž vyšel ze správného právního posouzení, že počátek běhu čtyřleté promlčení doby (§ 397 obchodního zákoníku) se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatný, tedy nejpozději od 5. února 2007, kdy byl uzavřen dodatek č. 7 ke smlouvě č. 2. Bylo-li řízení o právu žalobkyně na náhradu škody zahájeno až dne 6. prosince 2011, a byla-li vznesena námitka promlčení, je zřejmé, že právo na náhradu škody nemůže být soudem přiznáno (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku).

Dovolací soud proto změnil usnesení odvolacího soudu [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje.

Protože rozhodnutím dovolacího soudu dochází k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, bylo dovolacím soudem rozhodováno ve formě rozsudku (srov. § 223 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2741.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies