3 Tdo 378/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. H. a O. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 To 178/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 49/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.


Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 3 T 49/2014, byli obvinění Ing. P. H. a O. P. uznáni vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009), spáchaného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to byl každý z nich podle § 250b odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl u obou podle § 58 odst. 1 trestního zákona za použití § 59 odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Bc. J. M., L. M. a D. G. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným Ing. P. H. a O. P. společně a nerozdílně s ostatními obviněnými uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance, a. s., IČ: 453 17 054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 969/33, škodu ve výši 864.303 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 To 178/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 6. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. P. H. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), c), d), g) a l) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu obviněný namítl, že hlavní líčení v této věci se mělo konat u Krajského soudu v Hradci Králové a případné odvolání mělo být projednáno Vrchním soudem v Praze. Projednávaný skutek byl totiž vyloučen ze společného řízení jako bod XII. obžaloby projednávané u Krajského soudu v Hradci Králové a postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Stalo se tak v rozporu s názorem Vrchního soudu v Praze uvedeným v rozhodnutí ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 9 To 47/2013, kde takový postup označil za nedůvodný a zcela v rozporu s § 20 trestního řádu. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nebyla přípustná stížnost, a proto obviněný musel strpět vedení trestního řízení u nepříslušných soudů. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu obviněný uvedl, že jeho obhájci nebyla v průběhu jeho výslechu v hlavním líčení umožněna krátká porada s obviněným. Přes tuto žádost kladl předseda senátu obviněnému další dotazy a totéž umožnil i dalším členům senátu. Teprve na další žádost obhájce umožnil předseda senátu krátkou poradu. Podle obviněného mu byl výkon obhajoby aktivně znemožněn a přítomnost obhájce byla pouze formální. Uvedené pochybení má vliv na výpověď obviněného jako celek, jelikož nelze předjímat, jak by se výpověď vyvíjela, kdyby mu byla porada s obhájcem umožněna. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že v hlavním líčení byl svědek T. P. vyslýchán s utajením jeho podoby, přičemž důvod pro takový postup není přesvědčivý ani přiléhavý a dokonce je zcela zjevně nepravdivý. Obviněný má za to, že se v daném případě jedná o situaci, jako by u hlavního líčení nebyl přítomen. Odkázal k tomu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, týkající se anonymních výpovědí svědků. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pak obviněný v dovolání odůvodnil tím, že mu nebylo prokázáno, že by jako pomocník jednal úmyslně, proto absentuje subjektivní stránka trestného činu. S touto námitkou se odvolací soud nevypořádal. Závěrem obviněný namítl, že pokud soud opírá závěry o jeho vině také o shodný modus operandi ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou dosud nebyl nikdo z obviněných pravomocně odsouzen, porušil zásadu presumpce neviny.

Obviněný Ing. P. H. s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 To 178/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 3 T 49/2014, podle § 265k trestního řádu zrušují a věc se přikazuje věcně a místně příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. V případě, že námitky ohledně věcné a místní příslušnosti neshledá za důvodné, aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 To 178/2015, zrušil a tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný O. P. napadl označené rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním opřeným o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu odůvodnil obviněný shodně s obviněným Ing. P. H., přičemž doplnil, že vyloučení věci ze společného řízení je pro obviněné méně výhodné, neboť jim mohou být takto ukládány postupně ve vztahu k předchozím rozhodnutím souhrnné tresty. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že popírá, že by se dopustil trestné činnosti popsané ve výroku rozsudku. Poskytnutí úvěru nepředjednal, nepravdivé doklady Komerční bance nepředložil, ani nedoručil Komerční bance upravenou kupní smlouvu na částku 5.620.000 Kč. Žádné takové jednání mu nebylo prokázáno. Porušení zásady presumpce neviny spatřuje obviněný v tom, že nalézací soud závěr o jeho vině opřel mimo jiné o tzv. shodný modus operandi ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou dosud nebyl nikdo z obviněných pravomocně odsouzen. Obviněný dále namítl, že ve výroku o vině chybí popis jeho konkrétního jednání, v němž je spatřováno poskytnutí pomoci s trestně právními důsledky a v čem podporoval hlavního pachatele. Nalézací soud se zcela vyhnul i zkoumání naplnění subjektivní stránky trestného činu. Napadená rozhodnutí neobsahují ani posouzení naplnění zákonem vyžadovaného stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.

Obviněný O. P. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ve vztahu k jeho osobě i předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby jej sám hned obžaloby v celém rozsahu zprostil.

Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovoláním uvedl, že obvinění doslovným převzetím podstatných částí opakují obsah svých odvolání. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu uplatněného oběma obviněnými státní zástupce uvedl, že nalézací soud byl skutečně soudem věcně a místně příslušným. Dovolatelé neuvedli, že by snad došlo k porušení některého z § 16 až § 17 trestního řádu upravujících věcnou příslušnost soudu. Namísto toho namítali porušení § 20 trestního řádu, tedy brojili proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové, který předmětnou věc vyloučil ze společného řízení. Nedůvodné vyloučení ze společného řízení však není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu. Pokud jde o námitky obviněného O. P. ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, konstatoval státní zástupce, že obviněný zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Z popisu skutku je patrné, že tomuto obviněnému je kladeno za vinu konkrétní jednání, kterým za slíbenou odměnu předjednal přes spřízněné zaměstnance Komerční banky, a. s., čerpání úvěru na D. G. Z hlediska společenské nebezpečnosti je podle státního zástupce rozhodné, že předjednání úvěru v bance bylo pro celkový úspěch všech zúčastněných pachatelů klíčové, neboť právě banka rozhodovala o tom, zda bude požadovaný úvěr nakonec poskytnut. Ohledně obviněného Ing. P. H. a jeho námitky ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, přičemž dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 799/2014. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu uvedl, že svou podstatou neodpovídá námitka obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu. Pokud jde o další námitky obviněného Ing. P. H. podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jednalo se o námitky procesní a nikoliv hmotněprávní. V této části proto bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Obviněný Ing. P. H. i obviněný O. P. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d), g) a l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů ve smyslu § 16 a § 17 trestního řádu. Z dovolání obou obviněných vyplývá, že proti věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze ve skutečnosti nevznášejí žádné argumenty, toliko brojí proti předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o vyloučení věci ze společného řízení. Takové námitky ovšem uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Dovolací důvod je ovšem užší než porušení práva na obhajobu, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Obviněný Ing. P. H. argumentuje tím, že mu v průběhu jeho výslechu u hlavního líčení nebyla umožněna krátká porada s obhájcem. Jedná se o námitku, kterou obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s ní podrobně vypořádal. Jakkoli došlo k nepochybnému porušení práva na obhajobu ve smyslu § 33 odst. 1 trestního řádu, podstatné je, že uvedené nepochybně skutečně nemělo žádný významný vliv na důkazní situaci s ohledem na obsah odpovědí obviněného v předmětné části jeho výpovědi. Z tohoto pohledu proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, jelikož naznačené pochybení nemohlo založit existenci předmětného dovolacího důvodu. K tomu lze přiměřeně odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu, příhodně citované státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání obviněného. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Obviněný dovozuje její naplnění v materiálním smyslu na základě skutečnosti, že jeden ze svědků byl vyslýchán s utajením jeho podoby. Rovněž v tomto případě jde o námitku opakovanou z odvolání obviněného. Odvolací soud na straně 12 a 13 svého rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč ji neshledal důvodnou. S ohledem na okolnosti předmětného řízení nemůže popsaná námitka naplnit předmětný důvod dovolání. Nalézací soud při výslechu svědka T. P. postupoval v souladu s § 209 odst. 1 trestního řádu, kdy existovala potřeba utajit stávající podobu svědka. Zvolený postup odpovídal dané potřebě, přičemž osoby přítomné u hlavního líčení měly možnost bezprostředně vnímat výpověď svědka, s výjimkou vnímání jeho podoby, a měly možnost na ni reagovat a klást mu dotazy. Rovněž tato dovolací námitka proto nemohla být shledána opodstatněnou.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Odvolací soud na stranách 11 až 17 svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč neshledal porušení žádných ustanovení zabezpečujících náležité objasnění věci, jakož i právo obhajoby, přičemž na tyto pasáže lze v podrobnostech odkázat. Související dovolací argumentace obou obviněných byla založena primárně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že zásada presumpce neviny, na jejíž porušení oba obvinění poukazovali, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Pokud obviněný Ing. P. H. dále namítal, že se soudy nikterak nezabývaly ani nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu, pak s jeho námitkou nelze souhlasit. Závěr o jeho zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. b) trestního zákona, k němuž nalézací soud dospěl (str. 20 rozsudku), má dostatečný podklad jak ve výrokové části rozsudku, tak v jeho odůvodnění. Poukázat lze zejména na pasáže skutkové věty, podle nichž obvinění jednali po předchozí vzájemné domluvě, úvěr sjednal obviněný D. G. pouze kvůli slíbené odměně, kterou mu slíbil Ing. P. H., který ho k této trestné činnosti přiměl a který byl původně požádán J. M., aby sehnal nějakou osobu, na kterou by mohl být úvěr čerpán. Již z toho je patrná přítomnost jak vědomostní, tak volní složky zavinění.

Zjevně neopodstatněnou byla shledána i námitka obviněného O. P. vztahující se ke společenské nebezpečnosti jeho činu. Podle § 3 odst. 4 trestního zákona je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nelze přehlédnout, jaký význam pro spáchání trestného činu mělo jednání obviněného, spočívající v tom, že za slíbenou odměnu předjednal se zaměstnankyní banky paní T. čerpání úvěru na D. G., skutečnost, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny, ani způsobený následek v podobě značné škody.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. 4. 2016


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu






Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 378/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.378.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies