22 Cdo 177/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované A. D., zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 160/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2015, č. j. 17 Co 15/2015-664, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kčk rukám zástupkyně žalované Mgr. Ireny Jonákové.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 7 C 160/2007-608, rozhodl, že z věcí náležejících do společného jmění manželů (dále též „SJM“) budou nadále patřit do výlučného vlastnictví žalobce movité věci specifikované ve výroku I. Do výlučného vlastnictví žalované bude nadále patřit rodinný dům v B. na pozemku p. č. st. 99 (dále rovněž jako „předmětná stavba“), pozemky p. č. st. 99 – zastavěná plocha a nádvoří, p. č. st. 105 – zastavěná plocha a nádvoří, p. č. st. 108 – zastavěná plocha a nádvoří, p. č. 277/8 – trvalý travní porost, p. č. 277/9 – trvalý travní porost (dále společně rovněž jako „předmětné pozemky“), vše zapsáno na LV č. 539 pro katastrální území B., obec K., vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, dále jiná stavba bez č. p. a č. e., postavená na pozemku p. č. st. 105, a jiná stavba bez č. p. a č. e., postavená na pozemku p. č. st. 108, vše zapsané na LV č. 539 pro katastrální území B., obec K., vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, a movité věci blíže specifikované ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve výroku II. uložil žalované doplatit žalobci na dorovnání jeho podílu ze SJM částku 1 439 890 Kč. Dále žalované uložil povinnost vydat žalobci movité věci blíže určené ve výroku III. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 17 Co 15/2015-664, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí náležejících do společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci uvedené ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, do výlučného vlastnictví žalované přikázal stavbu bez č. p. a č. e., nacházející se na pozemku p. č. st. 105, a stavbu bez č. p. a č. e., nacházející se na pozemku p. č. st. 108, v obci K., katastrální území B., a movité věci blíže specifikované ve výroku I. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů 34 110 Kč a žalované uložil povinnost vydat žalobci movité věci specifikované ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná stavba a předmětné pozemky nejsou součástí společného jmění manželů, a proto nebyly v rámci tohoto řízení vypořádány. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a považuje jeho rozsudek za správný. Namítá, že žalobce v dovolání neformuluje žádnou konkrétní právní otázku hmotného práva, na jejímž základě by mohla být založena přípustnost dovolání. V podstatné části dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, což však nemůže založit přípustnost dovolání. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, příp. toto dovolání jako zcela bezdůvodné zamítnuto.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce v dovolání především řádně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání projednat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, že předmětná stavba a pozemky nejsou součástí SJM. Z obsahu dovolání se podává, že odvolacím soudem měl být zjištěný skutkový stav právně posouzen jinak [tedy že účastníci nabyli tyto nemovitosti do společného jmění na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a A. a B. L. dne 19. října 1992 (dále rovněž jako „kupní smlouva“)], avšak to samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává:

Protože obsahem dovolání je vypořádání SJM zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V projednávané věci napadá dovolatel závěr odvolacího soudu, že předmětná stavba a předmětné pozemky nejsou součástí SJM. Toto právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné.

Uvádí, že se s žalovanou shodli, že předmětná stavba je součástí SJM. Z § 150 odst. obč. zák. vyplývá, že zákonem je při vypořádání SJM preferována dohoda účastníků. Tuto dohodu dovozuje z jednotlivých podání žalobce i žalované učiněných před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, v nichž oba tvrdili, že (alespoň) předmětná stavba je součástí SJM.

Podle § 150 odst. 1 obč. zák. „dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitosti, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.“ Podle § 46 odst. 2 obč. zák. „pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.“ V projednávané věci nebyla podle obsahu spisu dohoda o vypořádání SJM ve smyslu § 150 odst. 1 obč. zák. uzavřena. Uzavření této dohody nelze dovozovat z jednotlivých tvrzení účastníků během nalézacího a odvolacího řízení, neboť tyto nesplňují zákonné požadavky na tuto dohodu kladené. Taková námitka dovolatele proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Žalobce dále namítá, že předmětnou stavbu i pozemky nabyli účastníci do SJM na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a A. a B. L. dne 19. října 1992.

Podle § 143 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy platilo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

K předmětné stavbě:

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, vyložil, že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení.“ Dovolací soud dále v rozsudku ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, dovodil, že „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby či jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku.“

Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že stavba (ve smyslu občanskoprávním) vznikla jako samostatná věc v období do 30. června 1992, a že jejími stavebníky byli sami účastníci. Ti ji proto následně nemohli nabýt do SJM od manželů L. na základě kupní smlouvy z 19. října 1992.

Odvolací soud dále dovodil, že žalobce byl v době vzniku předmětné stavby devizovým cizozemcem ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, ve znění účinném do 30. června 1992 (dále jen „devizový zákon“). Podle § 25 devizového zákona mohl devizový cizozemec (tedy žalobce) nabýt vlastnické právo k nemovitostem jen děděním nebo pouze pokud tak stanovil zvláštní zákon. Jestliže stavba – jakožto samostatná nemovitá věc – vznikla do 30. června 1992, nemohl ji do bezpodílového spoluvlastnictví nabýt také žalobce, protože to v době vzniku stavby (a tedy v okamžiku nabytí vlastnického práva) devizový zákon vylučoval.

Dovolatel pak napadá pouze závěry o okamžiku vzniku stavby a o osobě jejího stavebníka. Sporuje však pouze skutková zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud při svém právním závěru o vlastnickém právu ke stavbě. Je nutné zdůraznit, že dovolatel nenapadl právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti originárního nabytí vlastnického práva ke stavbě ze strany žalobce vzhledem k jeho statutu devizového cizozemce. Tento právní závěr proto dovolací soud, vázán rozsahem podaného dovolání (§ 242 odst. 2 o. s. ř.), nemohl přezkoumat. K polemice se skutkovými závěry nalézacích soudů dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Výše uvedený závěr nemůže ovlivnit ani skutečnost, že z provedeného dokazování vyplývá financování předmětné stavby oběma účastníky řízení. Byla-li předmětná stavba výlučným majetkem žalované, mohl žalobce do tří let od zániku společného jmění manželů uplatnit nárok na vypořádání investic, které byly vynaloženy ze společného majetku na tento výlučný majetek žalované. Avšak z obsahu spisu se podává, že tento nárok nebyl uplatněn ve výše uvedené lhůtě a soudy nižších stupňů jej nebyly oprávněny projednat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015).

K předmětným pozemkům:

Soudní praxe dovodila, že tzv. simulovaný právní úkon, jímž je zastřen jiný, tzv. disimulovaný právní úkon, je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný, a zastřený právní úkon je platný jedině tehdy, má-li všechny potřebné náležitosti (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005). Dovolací soud v usnesení ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2315/2011, vyložil, že uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně, a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování.

Odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že účastníci kupní smlouvy neměli v úmyslu sjednat a realizovat úplatný převod předmětných pozemků, nýbrž převod bezúplatný. S ohledem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je proto nutné na uzavřenou kupní smlouvu (simulovaný právní úkon) i smlouvu darovací (jakožto disimulovaný právní úkon) pohlížet jako právní úkony absolutně neplatné (srov. § 40 a § 46 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy).

Polemika se skutkovými zjištěními, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely (především skutková zjištění ohledně údajného uhrazení kupní ceny za převod předmětných pozemků kupní smlouvou) je i zde nepřípustná.

Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel rovněž namítá, že pokud se žalovanou projevili opakovaně shodnou vůli nabýt předmětnou stavbu do společného jmění manželů, není zákonná výluka překážkou nabytí nemovitosti do společného jmění manželů, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009. Toto rozhodnutí není pro posuzovanou věc přiléhavé, neboť v tomto rozhodnutí se jednalo o zákonná výluku podle § 143 obč. zák., ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., přičemž bylo dovolacím soudem dovozeno, že toto ustanovení není kogentní. Avšak v posuzované věci nemohl nabýt vlastnické právo žalobce k předmětné stavbě z důvodu zákazu nabývání vlastnického práva k nemovitostem devizovými cizozemci dle § 25 devizového zákona. Toto zákonné ustanovení je kogentní, tedy i kdyby účastníci projevili shodnou vůli nabýt předmětnou stavbu do společného jmění, byla by na překážku takového nabytí skutečnost, že žalobce nemohl nabývat vlastnické právo k nemovitostem podle devizového zákona.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 26. dubna 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu







Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 177/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.177.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies