6 Tdo 454/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 158 odst. 1 písm. a)
  • 140/1961 Sb. - § 89 odst. 9
  • SpŘ - § 14 odst. 1
  • SpŘ - § 158 odst. 1
  • StavZ - § 96 odst. 1
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 66/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 7 T 66/2012, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným,

„že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kterému byla z titulu jeho funkce svěřena rozhodovací pravomoc v oblasti vydávání rozhodnutí podle zákona o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. a souvisejících rozhodnutí, v územním řízení týkajícím se staveb na pozemku č. … v katastrálním území M., okr. T., který vlastnil spolu s manželkou M. V., na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2008a) nejprve dne 22. 2. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu souhlasné vyjádření k oddělení pozemku v katastrálním území M. č. …, kterým měl být vyčleněn pozemek z pozemku č. … nový pozemek č. …, o jehož odkup písemně požádal obec H. a který následně od této obce koupil, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako zájemce o koupi odděleného pozemku měl zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o rozdělení pozemků, a byl tedy ve věci osobou podjatou,

b) poté dne 16. 4. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu územní souhlas s umístěním stavby «Přípojka vody na parcelu č. … pro rekreační chatu na parcele č. … v katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle platného územního plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří,

c) poté nakonec dne 26. 8. 2008 vydal Územní souhlas s umístěním stavby «Kabelová smyčka NN vedená přes pozemek parcely č. … pro parcelu č. … v katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle platného územního plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1, zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří,

kdy v důsledku tohoto nezákonného postupu obžalovaného došlo nejdříve k rozdělení stávajícího pozemku č. … na pozemky č. … a č. … a k prodeji pozemku č. … v katastrálním území M. obžalovanému a jeho manželce, a k následnému zasíťování pozemku …, ke kterému by jinak, než tímto nezákonným způsobem s ohledem na skutečnost, že pozemek se nachází v nezastavěném území a v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné oblasti České středohoří, a pro nesouhlas Správy CHKO České středohoří jako dotčeného orgánu ochrany přírody, dojít nemohlo“.

2. Popsané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen jako „tr. zák.“).

3. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce v rámci pracovního či služebního poměru spojeného s rozhodovací činností ve státní správě i samosprávě ve výměře čtyř roků.

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 158 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, který mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře čtyř roků.



II.


5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Obviněný především namítl, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku. Obžaloba byla podána pro jeden skutek, kdy jediné rozhodnutí podle zákona č. 183/2006 Sb., v platném znění, o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) učinila spoluobviněná K. Pouze její jednání spočívající ve vydání rozhodnutí ze dne 24. 4. 2009 by mohlo vykazovat znaky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jeho jednání ze dne 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nejsou rozhodnutími a nemohou představovat výkon pravomoci veřejného činitele. Protože část skutku týkající se jednání spoluobviněné K. byla v rozsudku soudu prvního stupně vypuštěna, není zachována totožnost jednání. Jelikož soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil i následek trestné činnosti, není zachována ani totožnost následku. Obviněný dále naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval i ve skutečnosti, že vyjádření, která učinil ve dnech 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nemají povahu rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen SpŘ) ani podle stavebního zákona. V tomto směru poukazoval na skutečnost, že jedním z materiálních znaků každého rozhodnutí je nabytí, pozbytí či změna práv a povinností. Rozhodnutí musí mít i všechny zákonem požadované náležitostí jako je výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. K územním souhlasům, které vydal, nebylo potřeba vyžadovat žádná stanoviska, nevyžadoval se ani souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny. Jelikož se nejednalo o správní rozhodnutí, nelze na jejich vydání vztahovat ustanovení § 14 SpŘ upravující otázku podjatosti. Soud prvního stupně také porušil jeho práva jako osoby obviněné spočívající v legitimním očekávání v možnosti výslechu svědků u hlavního líčení, když žádného svědka nevyslechl. V souvislosti s tím, že nebyli vyslechnuti žádní svědci a není také zřejmé, kdo měl uvedeným jednáním získat prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval rovněž v porušení zákazu reformace in peius, konkrétně v nesprávném vymezení trestu zákazu činnosti.

7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 To 375/2013-499, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, č. j. 7 T 66/2012-477, a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon uloženého trestu zákazu činnosti i trestu odnětí svobody.

8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně popsala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že jednání obviněného tak, jak je popsáno ve výrokové části rozhodnutí soudu prvého stupně, je pouze upřesněním jednotlivých typů jednání uvedených v obžalobě. V daném případě tak totožnost skutku byla zachována. Svým jednáním obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Meritorní rozhodnutí v této věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

III.


10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV.


16. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán a není ani dán.

17. V posuzované věci obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebyla zachována totožnost skutku. Obžaloba byla podána pro jeden skutek, kdy jediné rozhodnutí podle stavebního zákona učinila spoluobviněná K. Pouze její jednání spočívající ve vydání rozhodnutí ze dne 24. 4. 2009 by mohlo vykazovat znaky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato část skutku byla ovšem z rozsudku soudu prvního stupně vypuštěna, takže podle obviněného není zachována totožnost jednání. Jelikož soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil i následek trestné činnosti, není zachována ani totožnost následku. Obviněný dále naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje i ve skutečnosti, že vyjádření, které učinil ve dnech 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nemají povahu rozhodnutí podle správního řádu ani podle stavebního zákona, neboť jedním z materiálních znaků každého rozhodnutí je nabytí, pozbytí či změna práv a povinnosti. Rozhodnutí musí mít i všechny zákonem požadované náležitostí jako je výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. K uvedeným souhlasům nebylo potřeba vyžadovat žádná stanoviska, nevyžadoval se ani souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny. Jelikož se nejednalo o správní rozhodnutí, nelze na jeho vydání vztahovat ustanovení § 14 SpŘ upravující otázku podjatosti. Soud prvního stupně také porušil jeho práva jako osoby obviněné spočívající v legitimním očekávání v možnosti výslechu svědků u hlavního líčení, když žádného svědka nevyslechnul. V souvislosti s tím, že nebyli vyslechnuti žádní svědci a není také zřejmé, kdo měl uvedeným jednáním získat prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval rovněž v nesprávném vymezení trestu zákazu činnosti.

18. Ohledně argumentace vztahující se k totožnosti skutku lze konstatovat, že uvedená námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného.

19. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání či totožnost následku, popř. je-li zachována částečná shoda jednání či následku. Přitom jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně a postačí shoda částečná. Následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010).

20. V dané souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu, zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém mj. je konstatováno: "V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba pak může být podle § 176 odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1. 2002 pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní".

21. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci totožnost skutku byla zachována, neboť byla zachována totožnost jednání, tak jak bylo uvedeno v podané obžalobě, s jednáním uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně. V obžalobě bylo naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spatřováno v tom, že obviněný jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kdy mu byla svěřena rozhodovací pravomoc, nejprve dne 22. 2. 2008 vydal souhlasné vyjádření s oddělením pozemku v k.ú. M. …, kterým měl být vyčleněn pozemek č. …, následně dne 16. 4. 2008 a dne 26. 8. 2008 vydal územní rozhodnutí souhlas s umístěním stavby týkající se vyčleněného pozemku a takto jednal, ačkoliv byl pro svou podjatost ve věci vyloučen vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 zákona SpŘ, přičemž zároveň jednal v rozporu s ustanovením § 18 odst. 5, § 43 odst. 5 a § 90 písm. a) stavebního zákona a v rozporu s § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (jednání ze dne 16. 4. 2008, 26. 8. 2008). Spoluobviněná Ing. J. K. měla podle podané obžaloby dne 24. 4. 2009 vydat v rozporu s § 18 odst. 5, § 43 odst. 5, § 96 odst. 1 stavebního zákona a § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ochraně přírody a krajiny Územní souhlas s provedením ohlášené stavby pro stavebníka D. B. na uvedeném pozemku. Přitom jednáním obviněného a spoluobviněné mělo dojít k tomu, že v Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří byla provedena stavba rekreační chaty s bazénem, přístavkem pro automobily a oplocení a také k zničení části tzv. biokoridoru. V usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. byl skutek popsán ve shodně s uvedením, že spoluobviněná Ing. J. K. vydala Územní souhlas na základě pokynu obviněného.

22. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kdy mu byla svěřena rozhodovací pravomoc nejprve dne 22. 2. 2008 vydal souhlasné vyjádření s oddělením pozemku v k. ú. M. …, kterým měl být vyčleněn pozemek č. …, následně dne 16. 4. 2008 a dne 26. 8. 2008 vydal územní souhlas s umístěním staveb na tomto vyčleněném pozemku a takto jednal, ačkoliv byl pro svou podjatost ve věci vyloučen vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ (jednání ze dne 22. 2. 2008, 16. 4. 2008, 26. 8. 2008), a zároveň jednal v rozporu s ustanovením § 18 odst. 5, § 43 odst. 5 a § 90 písm. a) stavebního zákona a v rozporu § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (jednání ze dne 16. 4. 2008, 26. 8. 2008), čímž došlo k rozdělení stávajícího pozemku č. … na pozemky č. … a č. … a k prodeji pozemku č. … obviněnému a jeho manželce, a k následnému zasíťování tohoto pozemku, ke kterému by jinak než tímto nezákonným způsobem s ohledem na skutečnost, že pozemek se nachází v Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří, nemohlo dojít. Ohledně části jednání, které bylo kladeno za vinu spoluobviněné Ing. J. K., bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno postupem podle § 307 odst. 1 tr. ř.

23. Při srovnání skutku, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, a v podané obžalobě a jímž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku byla zachována. Ve vztahu k obviněnému je totiž dána nepochybně shoda jednání se skutkem uvedeným v podané obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudkem soudu prvního stupně došlo pouze k upřesnění konkrétních ustanovení stavebního zákona, s kterými jednal obviněný v rozporu (místo § 90 odst. 1 písm. a) je uveden § 96 odst. 1). Ohledně následku vyjádřeného v popisu skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, je třeba uvést, že tento není zcela totožný. Podle soudů nižších stupňů následek spočívá v tom, že došlo k rozdělení pozemku a jeho nezákonnému zasíťování. V dané souvislosti je třeba uvést, že právě rozdělení pozemku a jeho nezákonné zasíťování vytvořilo předpoklad pro to, aby mohlo na pozemku v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné oblasti České středohoří dojít k výstavbě chaty s bazénem a přístavbě pro automobily. Lze tedy mít za to, že ze strany soudů se jedná pouze o určité upřesnění a zúžení následku jednání obviněného, když ovšem není pochyb o tom, že následek vznikl na stejném místě a ve stejném čase a byl důsledkem jednání obviněného v rozporu se zákonem. Proto lze mít za to, že je dána i částečná shoda následku, byť jak již bylo uvedeno shora, k totožnosti skutku postačí toliko shoda jednání.

24. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání brojí proti postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů (že nevyslechl žádného svědka) lze konstatovat, že takto uplatněná námitka rovněž nenaplňuje dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 214/2012). Argumentací, že ve věci nebyli vyslechnuti žádní svědci, obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod. Obviněný rozporuje rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, čímž zjevně vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě stejnou námitku uplatnil již v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně se s ní vypořádal, dospěl k závěru, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nevzbuzuje důvodné pochybnosti a byl objasněn v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

25. Bez ohledu na skutečnost, že uvedená argumentace nenaplňuje citovaný dovolací důvod považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního řízení. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že soud nemusí provádět všechny navrhované důkazy, musí provést takové důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Soudy pak musí řádně rozvést, na základě kterých důkazů dospěly k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž musí zároveň zdůvodnit, proč nepovažují provádění dalších v úvahu připadajících či navrhovaných důkazů za potřebné. Následně musí své rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 4. 2004).

26. Nejvyšší soud shledal, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Soud druhého stupně se při projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se vypořádal i s důkazními návrhy obviněného (výslech svědků uvedených v obžalobě), které neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil (viz čl. l. 8). Soud druhého stupně rovněž zdůvodnil, proč nepovažuje provádění dalších důkazů za potřebné. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je tedy v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.

27. Jak již bylo naznačeno dříve Nejvyšší soud s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může zasáhnout do skutkových zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). V dané věci ovšem nebyl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán zejména za situace, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V kontextu těchto naznačených závěrů je namístě uvést, že soud prvního stupně, který důkazy provedl, a je příslušný k jejich hodnocení, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně objasnil, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům dospěl. Je tedy dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Týž závěr platí i ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně, který dostál své přezkumné povinnosti podle § 254 tr. ř. a shledal skutkové a navazující právní závěry soudu prvního stupně správnými.

28. Obviněný ve svém dovolání dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, když soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ze skutečnosti, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, nelze dovozovat bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K tomu v dané věci přes výhrady obviněného došlo.

29. Ohledně dalších uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný deklarovaný dovolací důvod formálně částečně naplnil, neboť otázka charakteru souhlasného vyjádření s oddělením pozemků a územního souhlasu s umístěním stavby se týká naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný totiž namítá, že se nemohl dopustit uvedeného trestného činu, jelikož uvedené písemnosti nemají povahu správních rozhodnutí, takže nemohl vykonávat pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu. Pod uvedený dovolací důvod lze také podřadit otázku, zda bylo možno na jednání obviněného aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ a zda byl obviněný povinen vyžádat si závazné stanovisko ochrany krajiny a přírody, když se dílem jedná o otázku procesní, dílem o otázku skutkovou.

30. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Objektem ochrany je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů.

31. Veřejným činitelem (nyní úřední osoba) se rozumí volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána [§ 89 odst. 9 tr. zák.]. Jedná se o speciální subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák.

32. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Nevyžaduje se, aby ke vzniku škody nebo neoprávněného prospěchu skutečně došlo.



33. Výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočívá v porušování nebo obcházení konkrétní právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (viz komentář C. H. Beck, Trestní zákoník, 2. vydání, str. 3148, Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol).

34. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl [§ 4 tr. zák.], kdy úmysl musí zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

35. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozsudkem soudu druhého stupně, vyplývá, že naplnění všech znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., je spatřováno v tom, že obviněný měl v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

36. V dané věci není důvod zpochybňovat skutečnost, že obviněný byl v pozici veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. Obviněný jako pracovník stavebního úřadu, jakožto správního orgánu, Městského úřadu v B. se podílel jako veřejný činitel (nyní oprávněná úřední osoba) na plnění úkolů státu. V rámci plnění úkolů státu vykonával pravomoc při výkonu veřejné správy na úseku stavebního řádu v přenesené působnosti. Trestné činnosti se pak dopustil v souvislosti s výkonem svého povolání – vedoucího stavebního úřadu. Splňuje tedy podmínku, že se jedná o odpovědného pracovníka orgánu státní správy, který se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.

37. Pokud se týká znaku, že obviněný vykonával pravomoc způsobem odporujícím zákonu, je soudy naplnění tohoto znaku spatřováno v porušení ustanovení několika zákonů, konkrétně § 14 odst. 1 SpŘ, § 18 odst. 5, § 96 odst. 1 stavebního zákona a § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění.

38. Podle § 14 odst. 1 SpŘ je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle § 14 odst. 3 SpŘ úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

39. Z dikce ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ je nepochybné, že se vztahuje ke každé osobě, která se podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, ohledně které lze důvodně předpokládat, že s ohledem na svůj vztah k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům má takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. Musí se jednat ovšem o určitý konkrétní zájem této osoby na výsledku řízení, přičemž zároveň musí v řízení provádět takové úkony, jejichž prováděním by výsledek řízení mohla ovlivnit. Postačí ovšem možnost výsledek ovlivnit, nevyžaduje se, aby taková vyloučená osoba již učinila konkrétní kroky k ovlivnění řízení. V dané věci je nepochybné, že obviněný byl vedoucím stavebního úřadu, tedy správního orgánu, který se vyjadřoval k oddělení pozemku podle § 82 stavebního zákona a uděloval územní souhlasy s umístěním stavby podle § 96 odst. 1 stavebního zákona. Obviněný konkrétně za stavební úřad vydával vyjádření k oddělení pozemku a vydával územní souhlas. Obviněný tedy měl postavení úřední osoby, u které bylo možno důvodně předpokládat, že má na výsledku řízení zájem pro svůj vztah k věci a účastníkům řízení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný v době udělování souhlasného vyjádření k oddělení pozemku č. …, ze kterého měl být vyčleněn pozemek č. … v kat. úz. Obce M., měl již spolu se svoji manželkou zažádáno o prodej tohoto nově vzniklého pozemku. Žádosti podali již dne 24. 10. 2007 (č. l. 283).Obviněný byl pro svůj poměr k projednávané věci z projednávání věci vyloučen podle § 14 odst. 1 SpŘ a byl tedy povinen postupovat podle § 14 odst. 3 SpŘ, bezodkladně o svém vyloučení informovat nadřízeného, což prokazatelně neučinil.

40. Obdobná je situace i v případě vydání územních souhlasů s umístěním stavby ze dne 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 na parcele č. … v kat. úz. obce M. I v těchto řízeních působil jako vedoucí stavebního úřadu, který ve věci vystupoval jako správní orgán, a který byl příslušný k vydaní územní rozhodnutí podle § 76 stavebního zákona a za podmínek § 96 stavebního zákona k vydání územního souhlasu, který nahrazuje územní rozhodnutí. Obviněný si musel být vědom skutečnosti, že pro svůj poměr k věci a k účastníkům, když byl spolu se svoji manželkou vlastníky uvedeného pozemku, je z rozhodování ve věci vyloučen. Obviněný a jeho manželka měli totiž nepochybně zájem na výsledku řízení, v jejich prospěchbylo vydání územního souhlasu s umístěním předmětných staveb na uvedeném pozemku. Vydáním územního souhlasu (nezákonného, jak bude rozvedeno dále) se jednak zabránilo tomu, aby bylo vedeno řízení o vydání územního rozhodnutí, které z hlediska časového a okruhu účastníků řízení a možnosti podávání opravných prostředků, vyžaduje výrazně delší časové období na jeho získání, a je i komplikovanější, jednak se zasíťováním uvedeného pozemku zvýšila jeho cena a zjednodušila se i možnost nezákonné výstavby na tomto pozemku.

41. Ohledně argumentace, že souhlasné vyjádření s oddělením pozemku a územní souhlasy s umístěním stavby nemají povahu správních rozhodnutí a že se na tyto zjednodušené správní úkony nevztahuje ustanovení hlavy druhé části správního řádu (§ 2 – 129 SpŘ), považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Je skutečností, že územní souhlasy nemají povahu správních rozhodnutí ve formálním smyslu podle § 9 a § 67 SpŘ (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 86/2010). Územní souhlas má ve smyslu § 158 odst. 1 a § 177 odst. 2 SpŘ formu jiného úkonu stavebního úřadu, na který se vztahuje subsidiárně část čtvrtá správního řádu (§ 154 - § 158 SpŘ). Jelikož se na vydávání územního souhlasu vztahuje hlava čtvrtá správního řádu, je třeba aplikovat na řízení o vydání územního souhlasu i ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ. Použití tohoto ustanovení na řízení o vydání územního souhlasu vyplývá z ustanovení § 154 SpŘ, kterým je část čtvrtá správního řádu uvozována. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 7), se kterým se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Stejné závěry lze vztáhnout na vydání souhlasného vyjádření s oddělením pozemku.

42. Nad rámec těchto úvah lze konstatovat, že použití ustanovení § 14 SpŘ na řízení o vydání souhlasného vyjádření a územního souhlasu s umístěním stavby lze dovodit i z ustanovení § 192 odst. 1 stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení se na postupy a řízení použijí ustanovení správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Jelikož stavební zákon otázku vyloučení úředních osob nijak neřeší, musí se při řešení vyloučení oprávněné úřední osoby v rámci řízení a postupu podle stavebního zákona, přímo aplikovat ustanovení § 14 SpŘ. Vzhledem k tomuto závěru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.

43. Z pohledu další uplatněné argumentace obviněného, že souhlasné vyjádření a územní souhlasy s umístěním stavby nejsou správními rozhodnutími podle správního řádu a že tedy jejich vydáním nemohl naplnit znaky uvedeného trestného činu, lze uvést následující. Především je třeba zdůraznit, že trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., se pachatel nedopouští jen tím způsobem, že úmyslně vydá rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. Uvedeného trestného činu se může dopustit i jednáním, kterým vykonává svoji pravomoc úmyslně v rozporu se zákonem, byť výsledkem jeho jednání není přímo nezákonné rozhodnutí, nýbrž dojde fakticky k tomu, že sobě či jiné osobě opatří neoprávněný prospěch, tedy prospěch, na který by neměly nárok, pokud by jednal v souladu se zákonem. V praxi se může jednat např. o situaci, kdy veřejný činitel (podle současné právní úpravy úřední osoba) neučiní určité úkony, ke kterým byl povinen, aniž by ovšem vydal nějaké rozhodnutí, čímž vykonává svoji pravomoc v rozporu se zákonem (např. neučiní žádní kroky k prověření oznámení o podezření se spáchání trestného činu, ačkoliv tak byl podle zákona povinen). Výkonem pravomoci se nerozumí jen vydání určitého rozhodnutí, ale taková činnost veřejného činitele, kterou vykonává na základě zákona a v jeho mezích, jež směřuje k tomu, že je rozhodováno o právech a povinnostech třetích osob určitých autoritativním způsobem z pozice vrchnostenské správy. Proto se obviněný mýlí, jestliže se domnívá, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty je třeba, aby existovalo nějaké rozhodnutí.

44. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že rozhodnutím se nerozumí pouze rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v trestním řízení nebo v občanském soudním řízení, rozhodnutí ve správním řízení podle § 67 SpŘ, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu. Rozhodnutím v materiálním smyslu se rozumí některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Formální pojetí chápe jako rozhodnutí pouze právní akt, který je takto přímo označen. Materiální pojetí chápe rozhodnutí jako individuální právní akt, který zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. V předmětné věci bylo vedeno řízení o vydání vyjádření k oddělení pozemku a vydání územního souhlasu s umístěním stavby. Byť uvedené vyjádření a územní souhlas skutečně nelze považovat za rozhodnutí ve formálním pojetí, neboť podle rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010) „ Souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006, zejména dle § 96, § 106, § 122 a § 127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle části čtvrté správního řádu z roku 2004. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s.; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 s. ř. s. „ je nepochybné, že se jedná o rozhodnutí v materiálním pojetí.

45. Při řešení otázky, zda souhlasné vyjádření s oddělením pozemku a územní souhlas s umístěním stavby mají povahu rozhodnutí v materiálním pojetí, je třeba vzít v úvahu, jakým postupem jsou vydávána. Souhlas s oddělením pozemku a vydáním územního souhlasu s umístěním stavby představují výsledek autoritativního určení ze strany stavebního úřadu, zda je daný záměr možné uskutečnit či nikoliv (oddělit pozemky, umístit stavbu). Jinak řečeno, podání žádosti o oddělení pozemku či udělení územního souhlasu s umístěním stavby automaticky neznamená, že stavební úřad musí žádostem bez dalšího vyhovět a že nepřezkoumává, zda žádosti byly podány oprávněnou osobou, jestli k žádostem byly přiloženy všechny potřebné doklady a vyjádření a zda především pro vydání souhlasného vyjádření či územního souhlasu jsou splněny všechny podmínky, které zákon požaduje (viz § 82, § 96 stavebního zákona). Souhlasné vyjádření s oddělením pozemku nebo územního souhlasu s umístěním stavby je nepochybně výsledkem určité rozhodovací činnosti stavebního úřadu, v jejímž rámci posuzuje splnění zákonných podmínek pro jeho vydání. V případě, že stavební úřad dospěje závěru, že zákonné podmínky pro vydání souhlasného vyjádření nebo územního souhlasu nejsou splněny, rozhodne usnesením o provedení územního řízení (tzn. že dojde k „překlopení„ věci do standardního územního řízení). Pokud je vydáno souhlasné vyjádření z oddělením pozemku nebo územní souhlas s umístěním stavby, tak proti těmto úkonům není možno podat řádný opravný prostředek (odvolání), tyto souhlasy se doručují pouze žadateli. Naznačený závěr ovšem nelze interpretovat tak, že proti těmto úkonům stavebního úřadu není přípustná žádná právní obrana, a že jejich vydání znamená, že následně, pokud bude zjištěno, že jsou nezákonná, nemůže dojít k jejich zrušení. Jelikož třetím osobám není umožněno se proti vydání souhlasného vyjádření s oddělením pozemku a územního souhlasu s umístěním stavby bránit opravnými prostředky podle správního řádu či jiné zvláštní úpravy správního řízení, je jim poskytnuta cesta k soudní ochraně práv v rámci správního soudnictví. Jako prostředek ochrany třetích osob je jim dána možnost podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 soudního řádu správního), pokynem, nebo donucením (viz rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010). Navíc v případě, že stavební úřad sám zjistí, že souhlas byl vydán v rozporu s právními předpisy, musí postupovat podle § 156 odst. 2 SpŘ a územní souhlas zrušit, kdy usnesení má účinky ex tunc, tzn. se zpětnou platností ode dne, kdy byl územní souhlas vydán. Z uvedeného je tedy nepochybné, že přestože proti udělení souhlasu s rozdělením pozemku a umístěním stavby není řádný opravný prostředek přípustný, umožňuje zákon jejich zrušení pro nezákonnost. Naznačený závěr je vyjádřením skutečnosti, že souhlas s rozdělením pozemku a územní souhlas je z materiálního hlediska rozhodnutím ve smyslu § 9 a § 67 správního řádu, neboť souhlasy zakládají žadateli práva (např. provést stavbu) a přímo se dotýkají práv a povinností ostatních subjektů, které jsou povinny toto konání strpět (viz rozhodnutí NSS ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 92/2008-76, obdobně viz rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010). Proto nelze argumentaci obviněného přisvědčit.

46. Obviněný dále namítá, že nevykonával pravomoc způsobem odporujícím zákonu, neboť nemusel pro vydání územního souhlasu s umístěním stavby vyžadovat žádná stanoviska, zejména souhlas orgánu ochrany krajiny a přírody. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci důvodnou. Je totiž třeba poukázat zejména na ustanovení § 96 stavebního zákona a § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody.

47. Podle § 96 odst. 1 stavebního zákona platného v době spáchání činu, místo územního rozhodnutí může stavební úřad vydat územní souhlas, a to na základě oznámení o záměru, pokud je záměr v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Územní souhlas nelze vydat, obsahuje-li závazné stanovisko dotčeného orgánu podmínky, nebo je-li takovým závazným stanoviskem vyjádřen nesouhlas, nebo pokud záměr podléhá posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je-li záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 90, vydá stavební úřad územní souhlas se záměrem, a to do 30 dnů ode dne jeho oznámení, a opatří situační výkres ověřovací doložkou. Dojde-li však stavební úřad k závěru, že záměr nesplňuje podmínky pro vydání souhlasu, nebo je-li třeba stanovit podmínky pro jeho realizaci, rozhodne usnesením, které vydá ve lhůtě 30 dnů od oznámení záměru, o projednání záměru v územním řízení. Usnesení se doručuje oznamovateli a příslušné obci.

48. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění platném v době spáchání činu, bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nelze učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, kolaudační souhlas, je-li spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům, povolení k některým činnostem či udělit souhlas podle vodního zákona na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení závazné stanovisko podle odstavce 1 není třeba, jde-li o stavby v souvisle zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné krajinné oblasti a pokud má obec schválenou územně plánovací dokumentaci se zapracovaným stanoviskem orgánů ochrany přírody k této dokumentaci.

49. Z dikce ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že obviněný jako vedoucí stavebního úřadu mohl územní souhlas s umístěním stavby vydat pouze za splnění šesti věcných podmínek, které musely být splněny kumulativně. Jinak řečeno, nesplnění byť jedné z podmínek by mělo za následek, že územní souhlas nemohl stavební úřad udělit. Obviněný tedy byl v řízení o udělení územního souhlasu s umístěním stavby povinen zkoumat, zda všechny stanovené podmínky jsou splněny. Jednalo se o podmínky:

1. závěr, kterého se týká pozemku v zastavitelném území (§ 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona) nebo v zastavitelné ploše (§ 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona) ,
2. záměr nesmí podstatně měnit poměry v území,
3. záměr nebude vyžadovat nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu,
4. závažné stanovisko dotčeného orgánu nesmí obsahovat žádné podmínky,
5. závažným stanoviskem dotčeného orgánu nesmí být vyjádřen nesouhlas se záměrem,
6. záměr nesmí podléhat posuzování vlivu na životní prostředí podle zvláštního předpisu (viz zákon č. 100/2001 Sb. O posuzování vlivu na životní prostředí a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění zákona č. 93/2004 Sb.).

50. Lze konstatovat, že obviněný jako vedoucí stavebního úřadu, si musel byt vědom svých povinností v rámci řízení o vydávání územního souhlasu s umístěním stavby, a přesto, že všechny podmínky nebyly splněny, územní souhlas udělil. Je totiž třeba zdůraznit, že obviněný byl podle § 96 odst. 1 stavebního zákona povinen při rozhodování o udělení územního souhlasu posuzovat závěr žadatele i podle § 90 stavebního zákona (viz § 96 odst. 4 stavebního zákona). Obviněný byl tedy povinen mimo jiné posoudit i skutečnost, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území a s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Kromě tohoto musel obviněný při rozhodování o udělení územního souhlasu s umístěním stavby respektovat i ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona platného v době spáchání činu, podle kterého v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje.

51. Obviněný vydal územní souhlas s umístěním shora uvedených staveb, přestože si musel být vědom, že pro udělení souhlasu nejsou splněny zákonné podmínky stanovené v § 96 odst. 1 stavebního zákona platného v době spáchání činu. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný měl v tomto směru i příslušné odborné znalosti, jednalo se o dlouhodobého a zkušeného pracovníka stavebního úřadu (od roku 1992), který pracoval od roku 2006 jako vedoucí stavebního úřadu. Lze konstatovat, že ve věci nebyla prokazatelně splněna podmínka, že se jednalo o záměr umístit předpokládané stavby v zastavitelném území (§ 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona) nebo na zastavitelné ploše (§ 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona). Skutečnost, že se jedná o pozemek v nezastavitelném území, musela být obviněnému známa jednak z titulu jeho funkce, kdy byl povinen se v rámci plnění pracovních úkolů seznámit s územně plánovací dokumentací a posoudit, zda záměr je v souladu s územním plánem obce H., jednak nelze pominout, že obviněný prokazatelně jako fyzická osoba požádal dne 24. 10. 2007 (č. l. 287) o změnu územního plánu obce H. v tom směru, aby pozemek, který chtěl zakoupit (pozemek č. …), byl začleněn do zastavitelného území obce H. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný si musel být také vzhledem k ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona platného v době spáchání činu vědom skutečnosti, že v nezastavěném území nelze uvedenou stavbu realizovat, když výčet staveb, které tam lze umístit, je taxativní, nelze ho rozšiřovat. Proto nebylo možno legálně získat územní souhlas s umístěním stavby na uvedeném pozemku, stejně nebylo možno pro umístění uvedené stavby na takovém pozemku získat stavební povolení, což muselo být obviněnému z titulu jeho funkce známo. Již samotná skutečnost, že pozemek, na kterém měly být umístěny uvedené stavby (stavba přípojky vody, stavba kabelové přípojky), se nacházel v nezastavitelném území, znemožňovala vydání územního souhlasu s umístěním stavby.

52. Dále bylo povinností obviněného požadovat při posuzování žádosti o udělení územního souhlasu s umístěním stavby závazné stanovisko dotčeného orgánu, kterým byla Správa CHKO České středohoří. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému muselo být známo, že předmětný pozemek se nachází v chráněné krajinné oblasti. Navíc by tuto skutečnost musel zjistit, pokud by při posuzování záměru žadatele (sebe sama) postupoval podle § 90 stavebního zákona platného v době spáchání činu. Povinnost požadovat závazné stanovisko Správy CHKO České středohoří vyplývá z ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění platném v době spáchání činu, o ochraně přírody a krajiny, podle kterého bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nelze udělit územní souhlas v chráněné krajinné oblasti. V tomto směru nelze přehlédnout, že stanoviska Správy CHKO České středohoří k realizaci stavby a kabelové smyčky byla prokazatelně negativní (viz stanovisko ze dne 7. 4. 2008, 7. 7. 2008 a 2. 9. 2008). Stanovisko žádal projektant J. L. v zastupování obviněného, který vystupoval jako investor. I pokud by obviněný o těchto stanoviscích nevěděl (o čemž lze důvodně pochybovat) byl povinen toto závazné stanovisko požadovat vzhledem k dikci ustanovení § 96 odst. 3 stavebního zákona platného v době spáchání činu (výčet dokladů, které musí žadatel o vydání územního rozhodnutí k žádosti doložit). Pokud byl obviněným územní souhlas s umístěním stavby udělen a k žádosti nebylo připojeno závazné stanovisko, postupoval obviněný v rozporu s ustanovením § 96 stavebního zákona platného v době spáchání činu.

53. Vzhledem ke shora uvedenému lze celou věc uzavřít tak, že obviněný nepochybně vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, neboť konkrétně porušil ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ, § 18 odst. 5, § 96 odst. 1 stavebního zákona platného v době spáchání činu a § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění platném v době spáchání činu.

54. Není také pochyb o tom, že obviněný vydáním souhlasného vyjádření k oddělení pozemků a vydáním územního souhlasu s umístěním stavby na pozemku parcelní č. … opatřil sobě a jinému neoprávněný prospěch. Obviněný, ačkoliv byl z rozhodování v daných věcech pro svůj poměr k věci a účastníkům řízení vyloučen, tím, že ve věci rozhodoval jako oprávněná úřední osoba, docílil toto, že došlo k vyčlenění pozemku, který hodlal i se svojí manželkou koupit, což se i následně stalo. Poté svým nezákonným postupem dosáhl toho, že na pozemku, který byl nezastavitelný a nacházel se v II. zóně chráněné krajinné oblasti, byla na základě územních souhlasů s umístěním staveb realizována výstavba kabelové přípojky a přípojky vody, což by v případě dodržení zákona nebylo možné. Tímto jednáním získal neoprávněný prospěch obviněný a jeho manželka, která byla spoluvlastnicí uvedeného pozemku. Tímto získal neoprávněný prospěch i D. B., který následně uvedený pozemek od obviněného a jeho manželky odkoupil.

55. Ohledně námitek týkajících se uloženého trestu lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V dané věci obviněný namítá porušení zásady zákazu reformaci in peius, když namítá, že k porušení této zásady došlo postupem soudu druhého stupně při ukládání uloženého trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že v meziobdobí byl výrok o uložených trestech z rozsudku soudu prvního soudu a druhého stupně pravomocně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 50 T 4/2014 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 64/2015. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v současné době výrok o uloženém trestu neexistuje. Na uvedenou situaci lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004. Podle tohoto rozhodnutí „ dovolací soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (popřípadě výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže by po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě by došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak by dovolací soud už nemohl přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) TŘ“. Protože výrok o trestu je v současné době pravomocně zrušen, nelze tento v rámci dovolacího řízení v předmětné věci posuzovat a v této části je dovolání nepřípustné. Tato skutečnost by odůvodňovala odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud by obviněný neuplatnil další dovolací námitky, které lze podřadit podle některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

56. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze mít za to, že námitkám, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přisvědčit a tyto jsou zjevně neopodstatněné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.

57. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

58. Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestů uložených mu napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 21. 4. 2016



JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.454.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies