28 Cdo 5595/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 114 C 111/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015, č. j. 26 Co 94/2015-209, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. března 2012, č. j. 114 C 111/2010-131, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 600 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako dovolací důvod žalovaný ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), za něž pokládá závěr odvolacího soudu, že „žalobce měl jednat s žalovaným jako fyzickou osobou o provedení dalších prací nad rámec smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a společností CC Real Nitranská s.r.o. a za tímto účelem poskytnout žalovanému zálohy ve výši 1 600 000 Kč na plnění podle smlouvy, která se neuskutečnila“ a z něj následně dovozovaný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce (v situaci, kdy odpadl právní důvod zaplacení zálohy).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, a některé další zákony).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“

K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

K formulovaným důvodům dovolání sluší se pak uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i zde srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Kritizuje-li tedy dovolatel závěry odvolacího soudu, že „žalobce měl s žalovaným jednat jako s fyzickou osobou fyzickou ohledně provedení dalších prací nad rámec smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a společností CC Real – Nitranská s. r. o. a za tím účelem poskytnout žalovanému zálohy ve výši 1.600.000,- Kč na plnění podle smlouvy, která se neuskutečnila“, k této kritice nelze než uvést, že napadený závěr je závěrem skutkovým (skutkovým zjištěním, založeným na hodnocení v řízení provedených důkazů; § 132 o. s. ř.), nikoliv závěrem právním. V této souvislosti, i se zřetelem na argumentaci dovolatele o výkladu projevu vůle smluvních stran, sluší se z judikatury dovolacího soudu také připomenout, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle jednajících, jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 46, ročník 2002).

O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž by měl jinak na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2016



Mgr. Petr Kraus
předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5595/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5595.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies